Autor pražské dramatizace David Košťák si jako ústřední téma hry vybral to, jak moc je člověk při vnímání ostatních zatížen stereotypy a obecným míněním o tom, jak by se mělo „správně žít“. Vzhledem ke konstrukci zápletky, kdy hlavní postava žije pozpátku, je pochopitelně nejvíc akcentován ageismus, ale dojde třeba i na tradiční vnímání genderových rolí.
Což o to, téma to není špatné, Košťák ho umí vytěžit, jen mi přišlo, že samotný příběh má potenciál k mnohem hlubšímu zamyšlení nad lidským životem. Poněkud plytká mi připadala třeba scéna, v níž chtějí filmaři natočit Benjaminův život a odmítají jeho partnerku Kateřinu (Dana Batulková), protože je moc stará a pro štáb je mnohem jednodušší mladého herce postaršit než naopak. Ve druhé půli už jsem měl pocit, že se inscenace začíná tematicky cyklit, naštěstí to vynahrazuje povedený a emocionálně silný závěr.
Košťák se chtěl zbavit romantizujících prvků, což podpořila i Haškova režie, která si pohrává s různými groteskními detaily. Lehkou nadsázku spoluvytváří i prostředí, scénografka Jitka Nejedlá umístila děj do kadeřnictví, které je metaforou životních změn i místem setkávání.
Mládnoucího Benjamina hraje Vojtěch Franců živelně, ale bez přehrávání, dokáže s grácií ztvárnit kulhajícího starce, elegána v nejlepších letech i vzteklé dítě. Děj je také rytmizován písněmi, které herci zpívají a capella, jen za občasného doprovodu ukulele. Nápad je to originální, provedení je ovšem intonačně problematické, i když čistota zpěvu zde není zásadní. To, že zazní různé hity, od Bee Gees po Rihannu, jen podtrhává časovou neukotvenost pražské adaptace.
LUKÁŠ DUBSKÝ
více zde
foto Patrik Borecký
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme