Mikulka: Tři mušketýři a já (Národní divadlo)

A teď už vážně...

Na „dětské představení“ jsem se do Stavovského divadla vydal s jistými obavami, ale bylo z toho příjemné překvapení. Tři mušketýři a já jsou kus sympaticky hravý, sebeironický a nenuceně vtipný. Na premiéře se sice bavili především dospělí, dovedu si ale velmi dobře představit, že reprízy neméně spolehlivě osloví i děti, tedy alespoň ty trochu otrlejší.

Hostující Dmitrij Krymov velmi šikovně kombinuje několik rovin. Počínaje tou titulní, v níž je parodicky evokováno pár scén z Dumasova románu, přes rovinu rodinně-dětskou (mušketýrské výjevy lze brát jako fantazie zhruba desetiletého ústředního hrdiny) až po divadelní, v níž opakovaně připomíná, že se to všechno odehrává na jevišti. „Nedělej, že sleduješ text a pojď mi pomoct s uklízením. Tohle je improvizace a lidi si včera stěžovali, že to trvá moc dlouho,“ osloví například Veronika Lazorčáková (hraje babičku) nápovědu nenápadně posedávající po straně. A k tomu všemu ještě nutno připočítat kouzlení s velkými loutkami (dojde například na šermířský souboj na koních) a početné hudební či výtvarné nápady.

Neméně sympatické je, že se inscenace vyhýbá obligátním svodům dětské roztomilosti. Kromě občas docela drastické parodie tvrdí muziku i řada drsných legrácek: jeden z mušketýrů například usekne zlotřilé Milady hlavu přímo na kuchyňském stole, realisticky vyvedená hlava se kutálí pryč a setnutá dáma k tomu žalostně třepe nohama (Pavlína Štorková ovšem předtím ve snaze obměkčit mstitele odzpívala kontrastně něžnou mariánskou píseň). Rovněž po herecké stránce všichni zúčastnění působí srozuměně. Velmi dobře si počíná dokonce i Jakub Barták v dětské roli - tedy něco, co rozhodně nebývá pravidlem. A nejedná se o žádný štěk, zhruba desetiletý chlapec je na jevišti je pořád a dění se  často točí právě kolem něj.

Vše výše řečené bohužel platí především pro první tři čtvrtiny inscenace. V závěru se totiž Krymov rozhodl přehodit výhybku. Nejdřív celkem zbytečně naředil mušketýrskou linku zdlouhavým poetickým výjevem z Dvaceti tisíc mil pod mořem, a pak, nejspíš aby nezůstalo „jenom“ u ironické zábavnosti, neodolal pokušení dodat cosi vážnějšího. Takže finále obstarala známá Krylova Ukolébavka, která s poněkud těžkopádnou přímočarostí synkovi věští, že jednou "bude jako táta“ (to jest banální a trapně "zařazený", znormalizovaný). No, budiž, jenže co s tím, když k předchozímu hravému dění pasuje zvážnělý krylovský přílepek stejně špatně jako předtím Vernova ponorka k mušketýrům (docela by mně zajímalo, kdo z českých spolupracovníků tenhle nápad režisérovi nakukal, sám by na Kryla jako cizinec asi nepřišel).

Škoda, bez posledních dvaceti minut by ta inscenace byla skvělá, s nimi je spíš jen velmi dobrá. Ale i tak, jako svéráznou rodinnou podívanou lze Tři mušketýry a já doporučit zcela bez obav.

více o inscenaci zde

foto Patrik Borecký

o inscenaci jsem mluvil v Mozaice ČRO (celodenní záznamy, 2.6. , od 15:35)