Mikulka: Soudružky s kroužky (Alfred ve dvoře)

Vlastně je to docela roztomilé. Zvlášť pro pamětníky. Dominik Migač a spol. předvádějí miniaturní model z hloubi socialistických osmdesátek, se všemi možnými typickými artefakty, od panelákového sídliště, přes autobus Karosa, podivně pojmenované stanice metra až po obchod s nekonečnou frontou na banány. Lze si zavzpomínat a třeba se taky trochu dojmout nad časy, které se (chválabohu!) už nikdy nevrátí.

Malinkým, ale svým způsobem naturalisticky vyvedeným světem putuje titulní soudružka (po nějaké době zmnožená řadou kopií) v podobě ploškové loutky. Stejně jako všechno kolem i ona sama každou chvíli mění měřítko, objekty se pohybují (často jaksi dokola), nechybí spousta zcizujících vtípků a drobných loutkářských žertíků. Repetitivního minimalismu bylo sice občas na můj vkus (a trpělivost) přespříliš, celé se to ale dalo s pobavením sledovat jako laskavě ironické žánrové obrázky. S čímž souvisí i to, že výše zmíněné artefakty se zdály typické až moc. Jeden se dokonce při jejich sledování mohl tak trochu ošívat: roztomilé vtipkování může leccos zahalit do závoje banálně vlídného retra a příslovečné fronty na banány prostě nebyly na té hnusné době ani zdaleka tím nejhnusnějším.

Zhruba po půl hodině naštěstí roztomilá past zaklapne. Ve zbylých deseti minutách dojde na spartakiádu, ohavnou a ještě ohavněji zideologizovanou akci, kterou režim oslavoval sebe sama - a tady už je zcela jasno. Poetika se sice nemění, ale zástupy miniaturních cvičenců vyhlížejí spíš děsivě než roztomile, což ještě podtrhne doprovodný komentář plný dobových frází (předtím se nemluvilo vůbec). A pak už jen unavená cesta ústřední hrdinky domů na sídliště, banální a bezútěšná stejně jako svět, ve kterém se tahle reálněsocialistická žánrovka odehrávala.

Jako pamětník mívám docela nepříjemný pocit, když se víceméně standardizované výjevy z dob předlistopadových stávají předmětem laskavě ironizovaného vzpomínání, tak trochu na způsob neméně standardizovaných zábavných historek z vojny. Nemohl jsem se tohoto nepříjemného pocitu zbavit ani tentokrát. Málo platné, do velké hloubky Migačova inscenace prostě nejde. Ale stejně tak nelze nevidět, že zmíněná „past“ tenhle nepříjemný pocit docela účinně vykompenzuje, už jen tím, že jej vezme do hry. Což je - společně s kutilskou propracovaností - tím největším plusem celé inscenace.

více zde
foto Barbora Žentelová