Národní divadlo Moravskoslezské Ostrava: Médea
Inscenace antických her v posledních letech v Česku několikrát uspěly velmi výrazně, jednalo se však spíš o volné a svébytné adaptace (mám přitom na mysli především Fričova Krále Oidipa a Bakchantky). Otázkou je, co si mají s dva a půl tisíce let starým textem a jeho konvencemi počít ti, kteří chtějí předloze zůstat o poznání blíže. Jako třeba Jakub Šmíd v Národním divadle moravskoslezském.
Ono „blíže“ nemusí nutně znamenat kašírované antické sloupy a bílé řízy, v Ostravě se krutá pomsta zrazené Médei odehrává v poněkud zašlém hotelu a účinkující nosí současný civil. Příběh nicméně zůstává beze změn, nechybí chór ani spousta vzletných proslovů. Šmíd volí docela účinnou kombinaci umírněného patosu (především v monolozích titulní hrdinky) s téměř psychologicky rozehranými scénami (typicky při setkání Médei s manželem, který ji zavrhl kvůli mladší královské dceři). Obvykle problematický chór pokojských je opravdu chórem, zpívá se naléhavě a s částečnou podporou předem nahraných základů (pokud jsem to tedy správně postřehl). Tragickou náladu občas trochu protivně a myslím, že i kontraproduktivně zdůrazňují vnějškové prostředky, nejčastěji efektně burácivá hudba, ale taky třeba ilustrativní svíjení novomanželky navlečené do mstitelkou otrávených zlatých šatů.
Výhodou Médei je to, že základní příběh zůstává dodnes velmi dobře srozumitelný. Inscenace kromě toho s nepochybným aktuálním zacílením zdůrazňuje „jinakost“ hlavní hrdinky (což vyznívá přirozeně) a také motiv naprosté podřízenosti žen mužům (tady to naopak co do „reálií“ dost skřípe). Trochu jiným způsobem to zaskřípe i v momentech, kdy dojde na poněkud rutinované „tragické herectví“, typicky třeba v případě krále Kreóna.
Podstatné nicméně je, že se jak režii, tak Petře Kocmanové v titulní roli podařilo zachovat dvojakost ústřední hrdinky. Médea je samozřejmě ta, které ublížili, ale z její zuřivé zaťatosti jde současně i hrůza, tím víc, že opakovaně zazní výčet vražd a lstí, kterých se ona sama dopustila na svých blízkých v dobách, když pomáhala svému budoucímu manželovi – tomu, který jí nyní opouští. Stejně dvojlomná je Médea i fyzicky: nezadržitelně odkvétající, přitom ale nezpochybnitelně půvabná žena, která dokáže, když na to přijde, ještě stále bojovat i tzv. ženskými zbraněmi.
Ostravská Médea nepřichází s žádnou objevnou inscenační podobou nebo třeskutě aktuální interpretací, dokáže však dát hře, co její jest. Což není ani zdaleka pravidlem i u dramat pro dnešní divadlo podstatně schůdnějších. Navzdory několika výhradám je zřejmé, že NDM přišlo s velmi respektuhodným pokusem o moderní klasiku, který může uspět jak u konzervativněji naladěné části publika, tak u ctitelů nejrůznějších novějších forem.
více zde
foto Maxim Bajza
o Divadelním světě Brno budeme hovořit v Záhledech, podcastu časopisu Svět a divadlo
v SADu 6/2024 psal o inscenaci Marek Lollok
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme