Mikulka: Když roztaje sníh (Divadelní svět Brno 2025)

Teatr Rozmaitości Warszawa: Když roztaje sníh

Jedním ze zvučných festivalových jmen byl varšavský Teatr Rozmaitości, který se představil inscenací Když roztaje sníh, variací na téma „nerozumíme si, nejsme schopni spolu mluvit - a je to obraz stavu celé společnosti“. Demonstrováno je to na trapně groteskním setkání širší rodiny, které se koná poté, co patnáctiletá dívka spáchala zdánlivě bezdůvodnou sebevraždu.

Výchozí situace je nepochybně vděčná, nosná a aktuální, jenže už poněkud poněkud provařená (v českém prostředí mě na první dobrou napadají třeba Kartonový taťka v Dlouhé, Smolný pich Jihočeského divadla nebo Jenom konec světa Hadivadla). Varšavský soubor se s (tušenou?) nutností dodat něco osobitého vyrovnává dvojím způsobem, pokaždé trochu jinak riskantním: rodinně-společenských motivů se tu na relativně malé ploše semele až absurdně mnoho a po formální stránce se jedná o inscenaci až exhibičně komplikovanou.

Takže letmý výčet. Jedna z postav je filmařka a vše je velmi nejasně zarámováno jako svého druhu natáčení filmu o vlastní rodině. O onom filmu se ovšem přímo na setkání zároveň mluví a různé postavy si namáhavě vzpomínají, jak to tehdy vlastně bylo. V retrospektivních dotáčkách se objevuje dívka připravující se na sebevraždu, uprostřed večera se ale tato postava na rodinnou sešlost dostaví osobně, coby jakýsi neviděný duch. Po scéně se pohybuje kameraman a na obrazovkách lze spatřit detaily tváří (přiznám se, že na tenhle postup jsem začal být poněkud alergický poté, co jsem ho v nevelkých obměnách viděl asi stopadesátkrát), paralelně běží i další výjevy, třeba zasněžená krajina nebo symbolické záběry hada, požírajícího myš. Promítá se na trojici monitorů po stranách scény a také na zadní plochu tvořenou průchozími pruhy látky, za níž se skrývá dívčí pokojíček, který se může proměnit ve velké kolo, v němž nekonečně běží zoufalý otec jako křeček v otočném bubínku. Od začátku až do konce zní v podkresu velmi temná a depresivní hudba, spíš tedy nezřetelné hučení (i tohle klišé bych si milerád odpustil), odlehčení naopak zajišťuje vcelku prvoplánové vtipkování na témata jako „xanax s trochou alkoholu neškodí“ nebo „matka nemůže najít mobil“.

Zazní několik náznaků, že důvodem dívčiny sebevraždy mohl být strach z odhalení toho, že má lesbický vztah, jinak se ale o mrtvé prakticky nemluví. Spíš se tu vcelku očekávatelným způsobem střetávají mladí a staří, progresivnější varšavští a konzervativní maloměstští, nechybí narážky na víru v konspirační teorie („vědci říkají“). Vcelku průhlednou alegorii nabízí motiv domu, který postavil dědeček, mladým nevyhovuje, staří ale vytrvale opakují mantru „tak se to tehdy dělalo“. Hádky jsou bezútěšně rozbíhavé, argumenty nesmyslné nebo osobní a citově vyděračské, vždy však spolehlivě zraňující. Celé prostředí je tak příkladně a ve všem všudy „toxické“ (abych použil zprofanovaný výraz), že se na konci představení zdá být zřejmé, že ona nešťastná dívka to v téhle rodině - potažmo společnosti - prostě nedávala.

Přes všechnu formální komplikovanost a přehršel motivů varšavská inscenace říká v podstatě jen to, co se od díla toho typu dá očekávat víceméně už předem. Nutno ovšem dodat, že takto řečeno to vyznívá příkřeji, než jak se zdálo při sledování představení. Jakkoli je Když roztaje dílo v mnoha ohledech samoúčelně přebujelé a snad i poněkud generické, dokáže nabídnout řadu velmi dobře zahraných výstupů a ostrých postřehů. K dobru lze tvůrcům přičíst i to, že nezůstávají u jednoduchého černobílého schématu, a snaží se problematické postavy i vztahy nahlédnout objektivněji nebo dokonce jaksi „zevnitř“. V každém případě, z Reduty jsem tentokrát odcházel s pocitem „mnohem méně by bylo o poznání více“. Po zážitku s brémským Because the night a s ohledem na reference o další „velké“ zahraniční inscenaci Quanta se skoro zdá, že festivalová dramaturgie má v tomto druhu přepálených produkcí docela zálibu.

více informací zde
o Divadelním světě Brno budeme hovořit v Záhledech, podcastu časopisu Svět a divadlo