Volání rodu Elišky Říhové je zásvětním tripem inspirovaným Marquézovým Podzimem patriarchy a uměním taxidermie, čili vycpávání (velkých) zvířat. V jakýchsi třech kruzích pekla, oddělených pádem jedné z tylových opon zde putujeme intimní pamětí anonymního diktátora a de facto sledujeme jeho cestu k přiznání vlastní smrti. Významnou, ne-li určující, roli v inscenaci hrají scénografie Berty Doubkové a kostýmy Ellen Pávkové mazající rozdíly mezi živými a mrtvými a lidským a zvířecím. Dantovským průvodcem zásvětím je tak androgynní postava jezevce a v různých variacích se objevuje archetypní motiv šití a tkaní.
Bohužel Říhové režii jakoby něco málo přebývalo či chybělo (což je pocit, která jsem měl i ze záznamu jejího ústeckého Červotoče či před lety z pražské inscenace Všem se nám uleví). Disponuje zjevně talentem k vytváření atmosférických a výtvarně působivých mizanscén, ale vždy jakoby je následně „shodila“ doslovením či zbytně popisným detailem (viz taneční vsuvky a nadužití loutky jezevce v této inscenace či „biblická koda“ v Červotoči). |
| foto David Konečný |
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme