Voska: Upokojenkyně (Studio Ypsilon)

Zabijačka s lidskou tváří

Tentokrát mě do Ypsilonky nalákal text Kazimíra Lupince – a skutečně, dopadlo to tentokrát mnohem lépe než minule na Prázdninových iluzích. Lupincův text totiž sleduje příběh, který není vůbec marný. V centru jeho pozornosti je důchodkyně Anna Vrbičková, která už drahnou dobu dožívá v domově pro seniory. Když jí vnuk Jarda k devadesátinám neuváženě slíbí splnění jakéhokoli jejího přání, celkem bez váhání volí zajištění odchodu z tohoto světa. Již tak prekérní situace konfliktu morálky s výslovnou seniorčinou žádostí se ještě zkomplikuje mimořádnou nešikovností Jardy a jeho otce Vlastíka; mrtvoly přibývají, ale ne a ne trefit tu správnou osobu.

Režisér Petr Vacek moudře ponechává účinkující v celkem civilních polohách. Místo bizarních karikatur z již zmíněných Prázdninových iluzí totiž dostávají prostor vykreslit své postavy v lidských konturách (Jardu hraje Jan Bradáč, Vlastíka Jan Jiráň), díky čemuž vynikne jejich komická společenská nemotornost. Hrozící zdlouhavost docela úspěšně nabourává živá hudba: lehce najazzlé písňové výstupy oddělují jednotlivé scény a pěvecky/muzikantsky zapojují všechny účinkující (hudbu složil Jan Jiráň).

Jistá nevýraznost hostující Lenky Termerové v ústřední roli Anny může chvílemi působit jako slabina, postupně ovšem získává své opodstatnění. V průběhu večera je totiž čím dál méně jasné, co se v pokoji Anny Vrbičkové opravdu událo a co je čisté stařenčino blouznění - a právě Termerové nevzrušenost dodává inscenaci prospěšný punc záhadnosti. Jinak nahluchlost a zmatenost obou hlavních důchodkyň – kromě Vrbičkové ještě Marie Ptáčková (Lenka Loubalová) – je tu samozřejmě zdrojem nejednoho gagu, ale zároveň Upokojenkyně nepřerůstají do zbytečné grotesky. Nový titul na repertoáru Ypsilonky tak umí stařecké obtíže, pečujícím osobám důvěrně známé, zobrazit nejen s humorem, ale i s mírným náznakem něhy.

VOJTĚCH VOSKA

více informací zde
foto Kristýna Junková