Zahálka: Terminus (Divadlo v Celetné - Kašpar)

Terminus Marka O'Rowea měl svou českou premiéru před třemi lety v Divadle Letí v režii Martiny Schlegelové; prý je to moc dobrá inscenace, bohužel jsem ji zatím neviděl. Díky tomu - a také díky tomu, že jsem tu hru nečetl - jsem si dnes v Celetné užíval zážitek prvodiváka: bavily mě ty všelijak propletené, drsné i něžné příběhy z Dublinu, bavila mě poetika magického realismu a mimořádně mě bavil veršovaný text v překladu Ester Žantovské, plný rytmických překvapení a nečekaných asonančních rýmů.

Škorpil: Pomocník Walser (Studio Hrdinů)

Hovory s Robertem W.
Kdybych byl zlomyslný, napíšu, že Jan Nebeský evidentně viděl moc představení na letošním PDFNJ. (A kdybych se nebál dalšího nepochopení, dodal bych, že je moc fajn, že konečně nějaký alternativec pochopil, co se v moderním evropském divadle nosí a naskočil na vlnu odporu).
Pomocník Walser je totiž až na naprosté výjimky dost netradiční Nebeský: bez větších „skopičin“, prakticky prostý výtvarně-režijních extravagancí a především neobyčejně řečný, až upovídaný.

Mikulka: Pomocník Walser (Studio Hrdinů)

V případě inscenací Jana Nebeského se lze jistot dobrat jen málokdy. Může to být dobrodružné, může to být překvapivé a může to být také docela únavné. Což je bohužel případ větší části Pomocníka Walsera. Lze celkem snadno odečíst, že se tu mozaikovitě a roztříštěně zobrazuje těžký, ba dokonce tragický úděl umělce - bytostného outsidera v racionálním světě (a kdo to neodečte z představení, může si to hezky přehledně přečíst v programu), jenže to samo o sobě na přesvědčivou inscenaci nestačí. Dění na scéně se rozpadá do řady hodně nevyrovnaných duet, jimž dominuje dlouhý hovor měšťácky spořádaného organizátora literárního čtení s pozvaným spisovatelem, který vyhlíží, mluví a taky páchne jako bezdomovec. Spisovatel (tedy sám Robert Walser) zpočátku působí jako úplně směšná, nanicovatá a trapná figurka, a jeho hostitel jako rozumný muž, postupně se to však - což věru není těžké odhadnout - začíná obracet...

Varyš: Soudce v nesnázích (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Taková rozkošná perverzitka. Veselá situační salónní komedie z konce 19. století, v níž se britský soudce dostane do nesnází vlivem nezvedeného vyženěného synka a manželky, jež by ráda byla o trochu mladší, než ve skutečnosti je, se u nás nijak zvlášť nehraje, naposledy v roce 1890. Nový překlad, jenž pořídil Jiří Josek, inscenoval v Klicperově divadle Šimon Dominik.

Zahálka: Advent (Jihočeské divadlo)

V budějovické činohře debutoval Martin Františák s vlastní dramatizací Adventu podle románu Jarmily Glazarové - tedy s tématem přesně v jeho linii velkých historických vesnických dramat, k jejímž vrcholům patřila zlínská Maryša a ostravská Její pastorkyňa.

Škorpil: Za letošním ročníkem PDFNJ

Naše doba je čím dál rychlejší, klipovitější, expresivnější a barevnější a lidská komunikace se redukuje na statusy, krátké textové zprávy a ještě kratší „pípnutí“. A právě proti této tendenci vedoucí nutně k postmanovskému „ubavení se k smrti“, se – soudě podle výběru inscenací na letošní ročník PDFNJ – začíná zvedat vlna odporu. Namísto hysterie a vybičovaných emocí, přináší poklid, dlouhé rozmluvy, ba i netečnost. Honbu za scénickou originalitu za každou cenu nahrazuje opakováním dávno ověřených postupů, forem a dramatických figur. Místo stručných a rychlých dialogů nabízí dlouhé monology. Několikanásobné opakování témat a motivů přitom hektickým tempem doby unavenému diváku nabízí kýženou relaxaci a odpočinek. Nedráždí ho myšlenkově náročnými schématy a nenutí zaujímat postoje.
Pozoruhodné přitom je, že podíváme-li se na českou divadelní scénu, mají tentokrát náskok spíše soukromá a tzv. komerční divadla (včetně zájezdových společností), která nejnovější trend v německojazyčné oblasti zachytila dříve než tzv. nekomerční a nezávislá scéna spokojeně dřímající na svých státem dotovaných a podporovaných pozicích.

Škorpil: Kapelle Eidg. Moos (PDFNJ 2013)

Čas ve švýcarských Alpách plyne pomalu. Nesnesitelně pomalu. Není do čeho pořádně píchnout a tak je při posedávání v hospodě „hlavní zprávou“ jak kdo umřel a tématem číslo jedna, co se bude jíst. Zlatým hřebem roku je pak zábava s vystoupením místních ochotníků, naučnou přednáškou, mluvícím koněm a družným dozvukem. Nuda je tu taková, že pouhý zvuk projíždějícího auta přiměje všechny se ohlédnout. A kdo se pokusí zavedené pořádky změnit, toho stihne trestem sama alpská příroda (chudák XLR 3000 by mohl vyprávět).
Rudi Häusermannovi a jeho Kapelle Eidg. Moos se onen pocit nudy, marnosti a prázdnoty ve stínu alpských velikánů podařilo dokonale přenést na diváky. Na všechno je dost času, není kam se hnát, nevadí některé věci několikrát zopakovat a když už se zrovna neví co, zařadí se písnička. Co na tom, že znějí všechny tak nějak stejně.
Slovy vypůjčenými od Jiřího Suchého: „Večer plný humoru tak jemného, že ho možná ani nepostřehnete.“

Švejda: Kapelle Eidg. Moos (PDFNJ 2013)

... a tak jsem se rozhodl, že na ten „družný dozvuk“ představení, na to pívečko a párečky s křenem a horčicí nepůjdu, protože bych tím vlastně tuhle menzlovsky laskavou a bezzubou produkci akceptoval. Protože bych připustil, na PDFNJ, tak jak jsem si ho zvykl za těch osmnáct let vidět, patří. Skutečně případná tečka za tím letošním ročníkem...

Mikulka: Kapelle Eidg. Moos (PDFNJ 2013)

Máte rádi Švýcarsko, kravské zvonce, dechovku a laskavý humor na švýcarská témata? Nevadí vám, že se toho na jevišti za dvě hodiny přihodí tak málo, že by to bylo možné při jen trochu intenzivnějším nasazení zvládnout za třicet minut? A dáte si rádi po představení párek, brambory s kyselým zelím a k tomu pivo? V tom případě byste neměli chybět v neděli na úplně posledním představení letošního ročníku Pražského festivalu německého jazyka. Švýcaři hrají dvakrát, v sobotu byla Nová scéna na jejich představení zaplněná zhruba z půlky a nezanedbatelné části publika se to zcela upřímně líbilo.

Více informací o inscenaci zde
 

Polochová: Oidipus. Město (Deutsches Theater Berlin)

Protihlas aneb Oidipovo město potřetí

Za prvé: Oidipovo město není Oidipovo, ale Kreontovo, byť jméno Oidipus v názvu zarezonuje líp...
Za druhé: shluknout celou legendu do jednoho inscenačního mixu a provést diváka kauzálně zmarem jednoho rodu není novinka, je proto s podivem, že inscenátorům (a snad i divákům) to jako výklad i jevištní gesto postačilo. Asi jako bychom několik po sobě jdoucích inscenací Krále Leara postavili pouze na sloučení postav Cordelie a Šaška (v poslední době tento trik oživil Nebeský i Pokorný) ve víře, že většina diváků o dřívějším použití tohoto fóru nebude vědět, takže nápad je tu a žádný (další) výklad netřeba...