Mikulka: Jeskyně slov (Divadlo X10)

líbilo / nelíbilo

Jak psát o inscenaci, která si hned v úvodu dělá legraci ze snahy kritiků divadelní inscenace interpretovat a hledat „autorský záměr“? A která pak až do konce pokračuje ve stylu interpretovatelném opravdu docela obtížně? Zkusím to tedy, čistě pro potřeby rychlé sumarizace dojmů, velmi neinterpretační metodou „co se mi líbilo – co se mi nelíbilo“.

Mikulka: Kdo se bojí Virginie Woolfové (Klicperovo divadlo)

To nemůžeš udělat!

Některá setkání po dlouhých letech mohou být docela deziluzivní. Třeba to s proslulou Albeeho hrou Kdo se bojí Virginie Woolfové. Jasně, je to moderní klasika, o tom není sporu, ale četba textu byla jedním velkým nepříjemným zklamáním z toho, jak vykalkulovaně a staře tento kdysi tak provokativní kus vyznívá. A zdaleka to není jen tím, že se soustředí na předvádění špinavého prádla světa, který už vlastně dávno neexistuje.

Mikulka: La Moneda (8 lidí, Alfred ve dvoře)

Musím přiznat, že se mi už dlouho nestalo, aby mi byl vypravěč - který sám sebe stylizuje do podoby neodolatelného správňáka a neokázalého hrdiny – tak strašně protivný jako Miguel Littín v deníkové novele Gabriela Marqueze. A to navzdory tomu, že jeho mistrovský kousek je sám o sobě nepopiratelná frajeřina: chilský emigrant, obdivovatel svrženého marxistického prezidenta Salvadora Allenda, se v osmdesátých letech vypravil pod falešnou identitou do Pinochetovy Chile a tajně tam natočil dokumentární film. Protivně celé vyprávění působí, i když ponecháme stranou sebedojímavý obdiv, s jakým na svůj čin Littín vzpomíná. Tím spíš, že si s jistými životními zkušenostmi dost dobře nelze odmyslet kontext: kdyby zbožšťovaný Alledne zůstal u moci, Chile by pod jeho vedením skočila v lepším případě jako chávezovská Venezuela, v horším jako castrovská Kuba.

Mikulka: Prezidementi (Spitfire Company - Jatka 78)

Takže po čtvrt roce zas naživo do divadla. Tisková zpráva slibně hlásala, že Prezidementi navazují na povedené havlovské Antiwords a taky, že to bude „multižánrové představení satiricky a ironicky pojednávající o nesmyslné tuposti naši politické scény“. Jenže přímo na místě se z toho vyklubalo, jak to jen napsat… takové rozvleklé nic.

Švejda: Zlaté časy historiků

Historici (nejen) divadla zažívají za stávajícího nouzového stavu v jistém ohledu zlaté časy. Některé z knihoven zpřístupnily online i ty (některé) části svých digitalizovaných fondů, které jsou jinak chráněné autorským zákonem.

Škorpil: Filipika proti kulturnímu lančmítu

Je to fráze notně otřepaná, ale realita předbíhá (už zase) fantazii: v liduprázdném sále Rudolfina se střídají filharmonici v rouškách tak, aby náhodu neporušili limity výnosu vlády o maximálním možném počtu lidí, kteří se smí potkat na veřejnosti a mezi jednotlivými sóly a duety je dezinfikována klávesnice klavíru. Živá kultura? Ani náhodou! Kultura? No, možná.
Divadelníci se celosvětově předbíhají v tom, kdo vytáhne z archivu více záznamů lepší či horší kvality, které pak slavnostně a s poníženou prosbou o nějaký ten bakšiš od ctěného internetového publika odvysílá pod značkou „live stream“.
Živá kultura je první a totální obětí pandemických opatření. Obětí odříznutou bez mrknutí oka a bez výjimek. Obětí, která - protože je tak nějak zvyklá se přizpůsobit a radši moc neprovokovat - svůj úděl nese víceméně tiše a spořádaně.

Mikulka: Rozmáhá se nám tady takový nešvar…

Kolega Škorpil v podobných případech na rádio křičí, já spíš rezignovaně vypínám živé vysílání a hledám v archivu něco přijatelnějšího. Teď si tedy návdavkem ulevím veřejným povzdychnutím. Všimli jste si, jak poslední dobou bují pseudodokumentární scénky, jejichž smyslem je tzv. oživit „neumělecké“ formáty, třeba pořady zabývající se historií? Typicky to vypadá tak, že chvilku mluví redaktor, pak se vyjádří někdo, kdo o tématu něco ví – a pokud máte smůlu, celé to oživí scénka. Toporně napsaná, šmírácky zahraná. Zparchantělá odnož rozhlasové hry, která změní libovolné téma na banalitu.

Raiterová: A jakou barvu roušky máte vy?

Fascinuje mě, jak rychle se dokáže trh přizpůsobit aktuální situaci. Ať už mluvíme o narychlo „spíchnutých“ okénkách zavřených hospod nebo prodejní strategii RegioJetu, který nabízí ve vlacích místa vzdálená od sebe dva metry, objevily se tyto důmyslné improvizace zkrátka ze dne na den. RegioJet stihl dokonce už i natisknout a vyvěsit plakáty (fotky kvalitou vypadají, pravda, že jsou focené telefonem), stejně tak České dráhy, které se nesmí nechat zahanbit a vybízí k nákupu jízdenek v aplikaci Můj vlak, neboť tím „pomůžete účinně bránit šíření koronaviru,“ jak hrdě hlásá plakát přímo naproti tomu konkurenčnímu ve vylidněné chodbě na Hlavním nádraží.

Raiterová: Historie se odehrává dvakrát

Rozhodla jsem se v rámci domácí karantény sáhnout po nějaké bytelné knize a rozečetla Dekameron. Ze střední školy si pamatuju jen tu věčně omílanou maturitní mantru „deset příběhů vyprávěných deseti lidmi v deseti dnech,“ která mi přišla vždycky dost komplikovaná a nebylo mi úplně jasné, kolik těch lidí tam vlastně bylo a kolik příběhů že si to řekli.

Švejda: Předávání Cen divadelní kritiky (redakce časopisu Svět a divadlo)

Vivat ceremoniál

Redakce časopisu Svět a divadlo zvolila pro udílení Cen divadelní kritiky za rok 2019 podobu, která přesně vystihla atmosféru doby. Homemade. Ale stejně mi to nedá: bylo to nejpovedenější předávání cen tohoto typu, kam až mi paměť sahá. (Jasně, uznávám, neviděl jsem všechna).