Dubský: Faust (Horácké divadlo Jihlava)

Po divácky úspěšném Utrpení mladého Werthera a kritikou oceňované adaptaci Bergmanova filmu Šepoty a výkřiky se režisér Jakub Čermák v Jihlavě vrátil ke Goethovu dílu. Jeho Faust je plný symbolických obrazů, zároveň ale působí srozumitelným dojmem.

Voska: Oresteia (Národní divadlo)

Zabouchnuti v umývárce

Předně je potřeba přiznat, že nová „národní“ Oresteia v režii Mariána Amslera disponuje hned několika opravdu dobrými momenty. Předně je to scénografie Petra Vítka, tvořící obří a zároveň tísnivě chladný kachlovaný prostor, který si navíc skvěle rozumí s propracovaným světelným designem Karla Šimka; docela nenásilně se tu používá i princip live cinema. Stejně tak hudba Ivana Achera dokáže sugestivně podbarvovat jednotlivé nepříjemné situace (příjemné aby tu člověk pohledal). A povedlo se současné rámování celku coby terapeutického sezení, které podstupuje čím dál neurotičtější Orestés (Zdeněk Piškula) s přísnou Doktorkou (Gabriela Mikulková).

Mikulka: (Ne)boj (tyhle - Divadlo X10)

Chvála podivnosti

Už dlouho jsem tu nešermoval termínem „divné divadlo“. Pro inscenaci (Ne)boj skupiny tYhle v každém případě sedí jako ulitý. Na webových stránkách se přitom lze dočíst, že Florent Golfier-Brechmann a Lukáš Karásek ve svém duetu „pohybově a tělesně prozkoumávají z různých perspektiv bytí v konfliktu (…) zvou k sobě rozličné kvality konfliktů, jichž jsme součástí a které se odehrávají na různých systémových úrovních“.[1] Jenže, upřímně řečeno, při sledování představení v poněkud nevlídném prostředí Divadla X10 divnost vše ostatní spolehlivě převálcovala. Což rozhodně není míněno jako výtka.

Mikulka: Paní Dallowayová (Divadlo Na zábradlí)

Co je to za ženskou?

Tahle inscenace ve mně zanechala hodně rozporuplné pocity. A nemyslím to jako eufemismus, opravdu si nejsem moc jistý dokonce ani v té úplně nejzákladnější kategorii, jestli se mi představní líbilo nebo ne. Nebo trochu jinak: docela často to byla podívaná poněkud nezáživná, stejně tak ale platí, že Anna Klimešová a spol. dokázali navodit skutečně silnou atmosféru. Ani nemluvě o svůdném kouzlu nepravidelného, značně nepředvídatelného prolínání depresivní tíživosti s ironickým žertováním.

Voska: Kartonový taťka (Divadlo v Dlouhé)

Taťka v nás

V Divadle v Dlouhé se režiséru Michalu Vajdičkovi očividně daří, Kartonový taťka je – obzvlášť ve srovnání s několika jeho posledními tituly – hodně příjemným překvapením, které dobře rozvíjí linii divácky přístupných inscenací postupně se proměňující pražské scény.

Škorpil: Privatizace (Národní divadlo)

 Na začátku představení kladou herci publiku sérii řečnických otázek, jež tematizují vztah k bohatství, jeho etice a morálce. Tyto otázky vymezují myšlenkový i ideový záměr Privatizace, jež se během zkoušení tematicky zúžila na osobu Petra Kellnera. Tiskovou zprávou o jeho tragické smrti emotivně diktovanou pozůstalou dcerou také sama inscenace začíná. Hned po ní následuje několik monologů – vzpomínek na Kellnera – za jejichž zdroji lze tušit bývalého mluvčího PPF či majitele Seznamu, ale objeví se i zpověď podnikatele přesvědčeného, že ho PPF zruinovala. Erbes s Jedinákem jako autoři je zřejmě použili, aby ukázali ambivalentnost vztahování se k enigmatické postavě snad nejslavnějšího českého miliardáře. Jako režiséři už ale neuhlídali, aby tyto zpovědi nevyzněly v hereckém podání ironicky, hloupě či trpitelsky.

Mikulka: Privatizace (Národní divadlo)

Někdy se to prostě nesejde

Někdy se to prostě nesejde. V případě téhle inscenace dokonce ani titul s obsahem: hraje se totiž primárně o Petru Kellnerovi a jeho rodině, zatímco na titulní privatizaci se dostane jen okrajově (v souvislosti s Kellnerovou účastí). Mnohem podstatnější však je jiný paradox: do pomyslné kellnerovské mlýnice tvůrci nasypali všechno možné i nemožné, a stejně to nakonec vyznívá spíš tak, že se na jevišti Nové scény hodinu a půl mlelo v podstatě naprázdno.

Voska: V závěji (Komorní divadlo Kalich)

Když je v závěji útulno

Tak zase jeden výlet do míst, kde se jeden zas tak často nevyskytne, ale tentokrát s výrazně lepším výsledkem než posledně v Ypsilonce. Duel Jiřího Langmajera coby samotářského Patricka a Petry Hřebíčkové jako trhle extrovertní Judith v Komorním divadle Kalich je milou, nenáročnou zábavou – bez jakékoli uštěpačnosti, která by snad z toho konstatování mohla čišet.

Škorpil: Kartonový taťka (Divadlo v Dlouhé)

István Tasnádi napsal černočernou grotesku plnou překvapivých zvratů, vykloubených situací i ironických odkazů k maďarské (konzervativní) realitě. To poslední v našem kontextu funguje nejméně (jakkoli Donald Trump a jeho domácí obdivovatelé nevědomky pomáhají, jak mohou) a tak je možná trochu škoda že dramaturgie zejména v závěru neškrtala. Druhá – podstatnější – škoda je, že (pomineme-li že prozrazení jednoho ze zvratů, neboli umrlého zastoupeného kartonovým panákem, se asi nejde vyhnout) Michal Vajdička se rozhodl rozehrávat Kartonového taťku již od samého začátku jako crazy komedii se situačními gagy.

Mikulka: Misky (Handa Gote - Alfred ve dvoře)

Miska sem, miska tam

Loňský divadelní rok (alespoň ten můj) skončil dobře s Wernischem, nový divadelní rok začal dobře s Miskami. Handa Gote přišla s novou inscenací, hraje tentokrát ve třech, s tím že k dvojici osvědčených harcovníků Procházka-Švábová přibyl o generaci mladší nováček Vavřinec Němec.