Někdy se to prostě nesejde
Někdy se to prostě nesejde. V případě téhle inscenace dokonce ani titul s obsahem: hraje se totiž primárně o Petru Kellnerovi a jeho rodině, zatímco na titulní privatizaci se dostane jen okrajově (v souvislosti s Kellnerovou účastí). Mnohem podstatnější však je jiný paradox: do pomyslné kellnerovské mlýnice tvůrci nasypali všechno možné i nemožné, a stejně to nakonec vyznívá spíš tak, že se na jevišti Nové scény hodinu a půl mlelo v podstatě naprázdno.
Záměrem Petra Erbese a Borise Jedináka patrně bylo pohlédnout na osobu tragicky zesnulého Petra Kellnera tak trochu po způsobu krasohledu, nepravidelně smíchat dokumentární fakta s úvahami, groteskními akcemi či metaforickými výjevy. Nepochybně v naději, že se vše postupně v hlavách diváků poskládá do smysluplného a snad i obecněji platného tvaru (tak, jak se to před pár lety velmi dobře povedlo na Zábradlí v případě Discolandu).
Dojde na smuteční projevy kolegů byznysmenů, nejrůznější vzpomínky, ale také na vyprávění podnikatele, kterého měl Kellnerův PPF zákeřně zlikvidovat, nebo bezvýznamného občánka, který se stal „finančním otrokem“ nevýhodné půjčky. A kromě toho i na výjev pološíleného ctitele Kellnerovy dcery a smysluplné i bulvárně nevkusné vyzvídání otravných novinářů. A taky na draka z tradičního čínského divadla a na výjevy z Lovců mamutů, protože se v nich mluví o tom, že o život je nutné bojovat a přežijí jen ti silní (to vyznívá ironicky, samosebou) nebo na citace z filmového Mrazíka, protože na Aljašce, kde se s Kellnerem zřítil vrtulník, je taky zima a Kellner navíc podnikal v Číně i v Rusku.
Tohle všechno (a ještě mnohé další) se stane, smysl počínání je po pár minutách plus minus zřejmý - zdaleka ne se vším vyřčeným je samozřejmě nutné souhlasit, ale o to vlastně ani tak moc nejde. Základní průšvih spočívá v tom, že představení postrádalo elementární divadelní šmrnc i atmosféru. Většina scén se zoufale vlekla a nepohodlné sedačky (diváci seděli na jevišti) byly pořád nepohodlnější a nepohodlnější. Docela by mě zajímalo, jestli jsem byl jediný, komu po velkou část večera přišlo ze všeho nejzajímavější sledovat, jestli se nějaká z nepřetržitě padajících papírových vloček trefí do plamene svíčky postavené na jevišti a začne hořet. Je mi to líto, na tuhle premiéru jsem byl s ohledem na předchozí počiny Erbese s Jedinákem opravdu zvědavý - ale někdy se to prostě nesejde.
více informací zde
foto: Martin Špelda
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme