pátek 22. března 2013

Mikulka: Racek (Dejvické divadlo)

Situace typu „někdo má rád někoho, jenže ten zas někoho jiného“ je pro Čechova typická, a ze všech Čechovových her je nejtypičtější pro Racka. Nešťastně zamilované a trpící postavy tu vytvářejí úplné domino. Téměř instruktivně s tímto aspektem hry nakládají v Dejvicích: utrpení z nešťastné a neopětované lásky je ve zdejší inscenaci všudypřítomné skoro křiklavě. Napůl směšné a groteskní, skoro vždycky tak trochu trapné. Navíc docela dobře pochopitelné: postav, které by si lásku „zasloužily“ a byly schopny ji opětovat, se tu krutě nedostává. Ninu s jejím neodolatelným úsměvem sice tak trochu milují všichni muži, jenže to je láska k prázdné skořápce bez zřetelného obsahu.

Celé té směšné citové mizérii se vlastně vymkne jen jedna postava a jeden úplně nepravděpodobný láskyplný vztah: zestárlý životní ztroskotanec Sorin se v přítomnosti Niny doslova rozzáří a začne se chovat jako neohrabaný svůdník. A Nina na jeho nešikovné sbližování ochotně, i když poněkud shovívavě přistupuje. Erotický podtext chybí, tudíž nikdo nemusí žárlit (pouze tu a tam někdo malinko zazávidí). Paradoxně je tak tahle dojemná dvojice snad jediným světlým bodem nevlídného příšeří zapadlého statku, plného frustrovaných, hysterických a utrápených zoufalců. Ale abych nezapomněl: právě Miroslav Krobot je jako Sorin hlavní (a nečekanou) hvězdou večera.

Recenze vyjde v Lidových novionách
Více informací o inscenaci
zde



2 komentáře :

  1. A jak se ti vlastně, Vladimíre, inscenace líbí? Tvá glosa je prosta jakéhokoliv hodnocení.

    OdpovědětVymazat
  2. Inscenace se mi líbí. Promiň, Martine.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme