Bude-li mít Petr Štědroň se svým týmem na počátku nové sezóny v Divadle Na zábradlí na co navazovat, půjde nesporně o inscenaci Denně Egona Tobiáše a Jana Nebeského. Egon Tobiáš jejím prostřednictvím jako by se stával (trochu kuriózně) ztělesněním kontinuity tvorby tohoto „nejčelenějšího“ z českých poválečných divadel.
Na počátku devadesátých let s vrstevníkem Petrem Léblem - který svoji éru v Divadle Na zábradlí zahajoval právě před dvaceti lety – prorážel ve Švandově divadle (tehdy Labyrintu) Vojcevem tvarosloví postmoderny u nás – a Denně jako by se k tomuto titulu vracel. Známý rastr (tehdy Čechov, dnes standardizovaný americký televizní seriál), rozcupovaný na útržky, které jsou vynalézavě (textově i režijně) znovu sestaveny tak, aby na realitu zřetelně odkazovaly a přitom vytvářely nový, groteskně vykloubený svět. Čistá ptákovina? Sofistikovaná intelektuální zábava (kterou se znalý divák může donekonečna interpretačně „prohrabovat“)? Oboje je pravda. Především ale: tímhle nehledaným, nedeklarovaným způsobem se na jevišti zjevuje naše současnost jak jen málokdy jinak.
Vidět na jevišti řádit čtyřicátníky (a starší) ve stylu rozjívených dvacátníků má v sobě lehce trapný, ale i lehce nostalgický nádech. Především ale znamená, že je tu něco, co již delší dobu dobře funguje. Štědroňův (a Viceníkové a Mikuláškův) nástup na Zábradlí nebude „ostrým střihem“.
Dychtivě jsem na to představení šel ve společnosti blízkých a vkusem a intelektem obdařených přátel. Znamenitě jsme se bavili. Prvních 20 minut. Po představení jsem mluvil s kamarádem Honzou Nebeským, pro něhož bych dýchal, a nezbylo mi než říci mu:
OdpovědětVymazat"Po dvaceti minutách to představení začalo vycházet z módy, až z ní nakonec vyšlo zcela."
Meine Meinung nach :)