Je to stará pravda, kterou je potřeba opakovat pořád dokola – a nejspíš jí stejně nebude nikdy dost: sympatické, záslužné a hluboké téma není a nemůže být zárukou kvality uměleckého díla, které si toto téma vezme za své. Naposledy se to potvrdilo na představení Antonín Huvar, které brněnský Buranteatr zahrál v Praze na Dobešce pro nadaci Post Bellum.
Antonín Huvar (1922–2009) byl katolický kněz, který kvůli své neochotě kolaborovat s komunistickým režimem strávil podstatnou část života ve vězení. Pro cyklus Paměť národa o tom nedlouho před smrtí dokázal nesmírně poutavě vyprávět, s nezvyklým nadhledem a často i s ironickým odstupem. Jeho příběh patří v rámci tohoto mimořádného cyklu k těm nejpozoruhodnějším, nejen obsahem, ale i po stránce ryze vypravěčské. Přesně z těchto důvodů si jej také Buranteatr vybral k divadelnímu zpracování. A výsledkem je série divadelně nenápaditých, herecky matných a paradoxně i docela banálně vyznívajících scének, ve kterých se týraný kněz nenechá svými vězniteli zlomit a stále dokola prokazuje svou morální převahu, víru, odolnost i smysl pro drastický humor. Nejsilnějšími místy představení je několik krátkých pasáží, ve kterých zní ze záznamu skutečný hlas vypravěče. S ohledem na samotného Huvara lze takové divadlo sledovat s povinnou úctou, ale nic víc.
Večer na Dobešce však měl docela zajímavou dohru. Po skončení představení se na jevišti sešli herci (všichni tři) se dvěma zástupci nadace Post Bellum. Byla z toho zhruba dvacetiminutová debata o inscenaci i o samotném Huvarovi a svým způsobem to bylo zajímavější (a hlavně podstatně méně šablonovité), než předcházející divadlo. Nakonec si ale herci postěžovali, že Huvara hrají pouze na zájezdech, doma v Brně o něj zájem není; všichni společně pak dospěli k závěru, že to je nejspíš tím, že se publikum tématu padesátých let z nejrůznějších příčin bojí. Z hlediště souhlasně přizvukoval režisér Jan Jirků, jenž před pár lety v Minoru divadelně zpracoval jiný příběh z Paměti národa - a ani na jeho Hon na Jednorožce se diváci příliš nehrnou.
Takže mi nezbývá, než kousnout do kyselého jablka ještě jednou. Obávám se, že teze o „strachu z tématu“ je jen milosrdný sebeklam, a domácí diváci se na tyhle dvě inscenace nehrnou hlavně proto, že ani jedna z nich nenabízí dobré divadlo. Vím, o čem mluvím, téma mi totiž v obou případech lákavé připadalo, a tak jsem se optimisticky hrnul – jenže nikomu dalšímu bych Huvara ani Jednorožce nedoporučil. Na rozdíl od poslechu nahrávek, podle kterých vznikly.
Více informací o inscenaci zde
Antonín Huvar (1922–2009) byl katolický kněz, který kvůli své neochotě kolaborovat s komunistickým režimem strávil podstatnou část života ve vězení. Pro cyklus Paměť národa o tom nedlouho před smrtí dokázal nesmírně poutavě vyprávět, s nezvyklým nadhledem a často i s ironickým odstupem. Jeho příběh patří v rámci tohoto mimořádného cyklu k těm nejpozoruhodnějším, nejen obsahem, ale i po stránce ryze vypravěčské. Přesně z těchto důvodů si jej také Buranteatr vybral k divadelnímu zpracování. A výsledkem je série divadelně nenápaditých, herecky matných a paradoxně i docela banálně vyznívajících scének, ve kterých se týraný kněz nenechá svými vězniteli zlomit a stále dokola prokazuje svou morální převahu, víru, odolnost i smysl pro drastický humor. Nejsilnějšími místy představení je několik krátkých pasáží, ve kterých zní ze záznamu skutečný hlas vypravěče. S ohledem na samotného Huvara lze takové divadlo sledovat s povinnou úctou, ale nic víc.
Večer na Dobešce však měl docela zajímavou dohru. Po skončení představení se na jevišti sešli herci (všichni tři) se dvěma zástupci nadace Post Bellum. Byla z toho zhruba dvacetiminutová debata o inscenaci i o samotném Huvarovi a svým způsobem to bylo zajímavější (a hlavně podstatně méně šablonovité), než předcházející divadlo. Nakonec si ale herci postěžovali, že Huvara hrají pouze na zájezdech, doma v Brně o něj zájem není; všichni společně pak dospěli k závěru, že to je nejspíš tím, že se publikum tématu padesátých let z nejrůznějších příčin bojí. Z hlediště souhlasně přizvukoval režisér Jan Jirků, jenž před pár lety v Minoru divadelně zpracoval jiný příběh z Paměti národa - a ani na jeho Hon na Jednorožce se diváci příliš nehrnou.
Takže mi nezbývá, než kousnout do kyselého jablka ještě jednou. Obávám se, že teze o „strachu z tématu“ je jen milosrdný sebeklam, a domácí diváci se na tyhle dvě inscenace nehrnou hlavně proto, že ani jedna z nich nenabízí dobré divadlo. Vím, o čem mluvím, téma mi totiž v obou případech lákavé připadalo, a tak jsem se optimisticky hrnul – jenže nikomu dalšímu bych Huvara ani Jednorožce nedoporučil. Na rozdíl od poslechu nahrávek, podle kterých vznikly.
Více informací o inscenaci zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme