Mikulka: Černý partyzán (Minor)

Patálie s oživlými pomníky

Loňská inscenace Husy na Provázku Sága rodu Marxů začíná scénou, ve které ožije pomník nejslavnějšího člena rodu. Dost podobný výjev tvoří úvod inscenace , kterou nastudoval nový šéf Divadla Minor Jan Jirků. Shoda je to samosebou spíš anekdotická, podstatnější je, že se obě inscenace pokoušejí se záměrnou mozaikovitostí a „nepomníkovitostí“ nahlédnout osudy výrazné osobnosti. A zároveň zachytit širší dobový kontext a přitom kombinovat divadlo, řekněme, „vzpomínkově-vyprávěcí“ i groteskně nadsazené. V obou případech se ukázalo, že může být docela problém všechny tyhle dobře vyhlížející cíle spojit do soudržného a divadelně přesvědčivého celku (tak jako se to před pár lety Jirků povedlo v Bratrech naděje).

Titulní postavu romského partyzánského velitele Jozefa Serinka představuje známý televizní reportér a moderátor Richard Samko. Režie ho - jakožto neherce - rozumně nenutí do žádných komplikovaných akcí, většinou jej nechá v první osobě vyprávět (předpokládám, že se jedná o víceméně autentické citace), zatímco „divadlo“ obstarává šestice kolegů. Zní to logicky, potíž je v tom, že postup založený na opakované kombinaci vyprávění a jeho groteskní ilustrace začne záhy působit trochu mechanicky. Tím spíš, že inscenaci tentokrát táhnou v podstatě jen dost jednoduše stylizované herecké akce; téměř pravidelně se opakuje kontrast mezi vážným vyprávěním protagonisty a groteskně zkarikovanými postavičkami nacistů, četníků, partyzánů nebo vesničanů. Žádné výtvarné čarování se nekoná a živá kapela hraje sice spolehlivě, leč ne úplně výrazně, spíš dotváří a podporuje náladu.

Z dokumentárního nebo informačního hlediska to určitě není marný kus, zvláště s ohledem na cílovou skupinu mladistvých diváků: počínaje drastickými vzpomínkami na koncentrační tábor v Letech, přes partyzánské peripetie v lesích na Vysočině až po obecnější odbočky k tématům jako je vztah Romů a Čechů nebo nevyhnutelná krutost partyzánského světa. Totéž platí i pro příklady statečného nebo naopak alibisticky zbabělého chování českých vesničanů za války (podávané vcelku názorné a nekomplikovaně černobíle). K plusům lze přičíst i to, že představení má slušný spád, není to žádná didaktická nuda. Jenže málo platné, se skutečné silným divadelním počinem, který by trochu nesourodý sled příhod a úvah povýšil a scelil prostřednictvím obrazů, metafor či atmosféry, se tentokrát v Minoru přijít nepodařilo.

více informací zde
foto Zbyněk Hrbata