Voska: Noc tribádek (HaDivadlo)

Noc Ivany Uhlířové

Chtěl jsem svou glosu začít drobným postěžováním si, že jinak povedená Burajova inscenace se zhruba od poloviny – ve shodě s Enquistovým textem – trochu tematicky cyklí. Webová anotace mne ale tentokrát předběhla, když sama inscenaci označuje souslovím "zacyklený patriarchát". No dobře, bylo možné vědět, do čeho člověk jde.

Burajova režie používá několika efektních technických prvků, zejména v oblasti svícení a zvuku. Podobně jako u Cesty dlouhým dnem do noci v Divadle v Dlouhé dokáže i zde ve spolupráci se skladatelem (tentokrát Tomáš Urík) velmi jednoduše vytvořit tísnivou až hororovou atmosféru, a to zejména díky šumivým či hučivým zvukovým stopám, které umějí působit silně znepokojivě.

Nejsilnějším trumfem brněnské Noci tribádek je však herecké obsazení, kterému režisér nechává velký prostor vyniknout. Vítané odlehčení, precizně kráčející po hraně mučivé trapnosti, představuje Radim Chyba v roli Vigga Schiweho. Ztvárňuje ho coby otřesného šmíráka bez špetky sociálního cítění, zato s náručí nepatřičných poznámek a štědrou dávkou patolízalství k slavnému spisovateli Augustu Strindbergovi.

Toho hraje Ivana Uhlířová a upřímně lituji, že mi její výkon vzhledem k datu premiéry (16. prosince 2024) unikl před uzávěrkou ankety o nejlepší ženský herecký výkon loňského roku. Sledovat ji v Burajově inscenaci je totiž bez nadsázky fascinující. Neurotičnost lékového závisláka střídá s panwerichovskou nadřazenou žoviálností, se svou postavou si pohrává lehce a zároveň maximálně soustředěně; dovede být legračním čertíkem z krabičky, odporným machem i zlomeným mužem, který ví, že se provinil hodně těžkými hříchy. Jakkoli stopětiminutová představení hrané v pozvolném tempu může být náročnější na diváckou pozornost, Uhlířová si ji svým umem dokáže bezpečně připoutat a prakticky po celý večer neztratit. Mimořádné herectví, které stojí za to vidět na vlastní oči.

VOJTĚCH VOSKA

foto David Konečný
více zde