Nevěřte nikomu!
Skoro se tomu nechtělo věřit, ale stalo se: Janu Fričovi (a Martě Ljubkové) se v Dejvicích podařilo vstoupit do velmi podobné řeky jako před lety v Národním s Vassou Železnovovou. Sto padesát let stará, úmorně upovídaná a průhledně tezovitá hra Henry Becqua v jejich inscenaci ožila a proměnila se v silný nadčasový příběh a o bezmoci obyčejných lidí, kteří se ocitli tváří v tvář nelítostnému světu financí, spekulací a nesrozumitelných zákonů.
Matka a tři dospělé dcery, které jsou po náhlé smrti otce-podnikatele vydány na milost a nemilost jeho společníkům a rodinnému advokátovi, jsou sice jasné oběti, Frič ale ku prospěchu věci situaci poněkud znejednoznačňuje: přinejmenším v tom smyslu, že není úplně průhledné, do jaké míry jsou ti okolo vyslovení grázlové nebo prostě "jen" tvrdě hrají hru, ve které se nebohé pozůstalé nemají šanci jakkoli zorientovat. Ve výsledku však nejistota a nenažraně cynický tlak paradoxně vyznívají silněji než v předloze, kde je tohle všechno od prvního momentu víceméně jasné.
Dejvická inscenace vyvazuje příběh z realistických konvencí i dobového zasazení, postavy sice tu a tam mluví a jednají naprosto současně (nepatřičnost takových výroků je často zároveň zdrojem pobavení), cílem však není žádná prvoplánová aktualitka. Vše se navíc v nejlepších tradicích Dejvického divadla drží na hraně deprese a grotesky, zúčastnění výborně a přesně hrají a když je potřeba i zpívají (Anna Fialová se například blýskne celým ironickým hudebním číslem). Frič k tomu všemu přidává překvapivé „žánrové“ střihy, ale i absurdní prvky ve výtvarné rovině, počínaje soustavným vršením kytic (tak trochu jako v krematoriu) a konče hrozivě záhadným poblikáváním paprsku fialového světla.
Ale co je nejpodstatnější: celé to jakýmsi zázrakem drží pevně pohromadě, od úvodního „simultánního dabingu“ projekce realistické slovenské filmové adaptace Krkavců z osmdesátých let až po hořký happy end, ve kterém se mezi nelítostné dravce zařadí i jedna z dcer, poté, co byla de facto donucena obětovat se pro záchranu rodiny a provdat se za postaršího otcova společníka.
Krkavci jsou víc, než jen mimořádně povedenou inscenací a přesvědčivým comebackem samotného režiséra. Lze je totiž chápat jako velmi slibnou předzvěst nástupu nového uměleckého vedení Dejvického divadla, ve kterém má být Jan Frič kmenovým režisérem společně s nastupujícím uměleckým šéfem Jiřím Havelkou.
foto Patrik Borecký
více informací zde
o inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO ve středu 12.3. od 8:45
OPRAVA: informované tamtamy mi vysvětlily, že poslední odstavec recenze není pravdivý: Jan Frič v Dejvickém divadle pouze hostoval a do angažmá zde nastupvat nebude. Za zavádějící tvrzení se všem poškozeným a potenciálně zmateným omlouvám
OdpovědětVymazat