úterý 13. listopadu 2012

Šotkovský: Popelka Rakovník (krátké zamyšlení nad divadlem pro děti)



Svět divadla je pestrý – zatímco někteří tráví čas sledováním špiček německého divadla, já vyrazil opět na Popelku Rakovník, národní přehlídku amatérského divadla pro děti. Název přehlídky je poměrně symbolický – zmíněná divadelní oblast je mezi amatéry skutečně popelkou, prostorem, v němž přežívají zdegenerovaná a vyprázdněná klišé a konvence s houževnatostí v divadle pro dospělé takřka nemyslitelnou.

Klíčovou devízou Popelky jsou tzv. dětské poroty – dvě hodnotící skupiny, u nichž je nepřímými metodami zjišťováno, jak představení vnímali, co je upoutalo, čemu porozuměly, čeho se jim nedostávalo atd. Jde o pokus dostat se za základní polaritu „líbí/nelíbí“, která v divadle pro děti nemá valné hodnoty – minimálně do jistého věku je dítě vděčno za samotný fakt, že mu dospělí věnují svůj čas hraním divadla a neodmítne ani to sebehorší. Tento systematický pokus zkoumat psychologii dětského diváka, který u profesionálů nemá obdoby, vedl i k několika publikacím, které by měl znát povinně každý, kdo se o divadlo pro děti a mládež s jistou systematičností pokouší (Mýtus divadla pro děti Aleny Urbanové a Divadlo očima dětí Ivany Veltrubské).

Z několika posledních let tohoto zkoumání vyplývá stále jednoznačněji vcelku překvapivý závěr – a to je velká dětská potřeba iluzivního, na silném a uceleném příběhu založeného divadla. I ta nejusedlejší, nejkonvenčnější, a divadelně nejzastaralejší iluzivní činoherní pohádka (neboť "divadlo pro děti" se v mysli amatérských divadelníků automaticky rovná pohádka) vzbudí pravidelně bezbřehé nadšení dětského publika. Zdálo by se to paradoxní: tím přece děti sdostatek sytí film a televize, v divadle je třeba interaktivity a imaginace. Inu, když ale valná většina toho, s čím jsem se za posledních deset let na Popelce divadelně setkal, jsou dva či tři rozverní klauni hrající s kytarou a jedním paravánkem veselé pásmo tří či čtyř známých pohádek plné písniček, okázale zdůrazňované hry na „jako“ a leckdy únavné interaktivity (kterou málokdo umí zvládat)... A upřímně, jak je to s tím „velkým pohádkovým příběhem“ v produkci i těch nejlepších, pro děti hrajících profesionálů?

4 komentáře :

  1. Z několika posledních let svého vlastního zkoumání zcela jednoznačně potvrzuji, že největším nedostatkem tvůrců pro děti je schopnost vyprávět "silný a ucelený příběh"; tvar produkcí se většinou drobí na permanentní (rádoby)vtipkování (vskutku zhusta prokládané písničkami), které - což je nejhorší - není nakonec ani tak určeno dětem, jako jejich dospělému doprovodu. Největším morem produkcí je ovšem používání ironie. To by mělo být trestné. Neboť děti ironii nechápou.
    Za svůj nejhorší zážitek tohoto roku z této oblasti považuji Chrousta Aničky a letadýlka. Tak intenzivní pocit, že je tu (mé) dítě zneužíváno, jsem snad ještě nezažil.  

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, Chroust je vcelku roztomilá inscenace, která s divadlem pro děti nemá nic společného. Ona tu občas funguje ambice, kterou na letošní popelce trefně pojmenoval kolega porotce jako "ukázat svým dospělým kamarádům, jak umím hezky dělat divadlo pro děti".

    OdpovědětVymazat
  3. A nefunguje tu začasté spíš pragmatický zřetel, že z hraní divadla pro děti mohou divadelníci existenčně i vyžít?

    OdpovědětVymazat
  4. Myslím, že někde na začátku byla ambice dělat to divadlo pro děti tak, aby se pobavil i jejich starší doprovod, a postupem času se zřetel na dítě kamsi úplně vytratil... A na tom, co říkáte vy, Martine, o pragmatických motivacích zřejmě ledacos bude, ale myslím, že už dost divadelníků přišlo na to, že je to poměrně ošidné.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme