Švejda: Maryša (mlčí) (Depresivní děti touží po penězích)

Maryša (mlčí) Jakuba Čermáka je zajisté tou nejoriginálnější Maryšou, jaká tu za dlouhý čas byla. A také Čermákovou nejprofesionálnější prací.

foto Michaela Škvrňáková

Čermák ji hraje (prakticky) beze slov. Jako pantomimu. Či v některých pasážích až jako klauniádu. Zároveň ji (jak by také jinak - vzpomeňme na jeho Naše furianti) přesazuje do současnosti a tím i upravuje charaktery postav a motivaci jejich jednání. Dochází i k redukci postav. Vystačí si s Maryšou, Lízalkou, Vávrou, Franckem, Maryšinou babičkou, Rozarou a sborem žen - nevěst (jakousi zmnoženou Strouhalkou).
Lízalka a ostatní provdané ženy (které si - podobně jako u bezručovské Maryši - na hrdince tak trochu vybíjejí vlastní frustraci z toho, co je samotné kdysi potkalo) jsou posedlé konzumním životem na úrovni, a proto Maryšu tlačí do sňatku s reprezentantem tohoto stavu - "alfa-samcem" Vávrou. Maryša má ráda Francka, ale tomu jde jen o sex, nikoli o vztah, takže poté, co ženy na ní tlačí a tlačí, příkyvne, Vávru si vezme a stane se z ní zazobaná manželka, posedlá - z trucu - nákupy.
Čermák dokáže jít (jak je jeho zvykem) v některých scénách na "skandální" doraz (Maryša s Franckem drze podávají jako Lízalce důkaz, že se mají rádi, to, že ji předvedou sérii souloží v nejrůznějších polohách; Vávra vyrukuje na Maryšu ve chvíli svatební noci s opravdu ostentativní nahotou). Dokáže vytvořit silné scénické obrazy - jako zvláště ty v až hypnotickém závěru, při spuštěných závěsech, obklopujících celou scénu. Zároveň do hlavních rolí (Maryši, Vávry a Francka) obsadil profesionální herce (Andreu Bereckovou, Petra Jeništu a Pavla Neškudlu), takže výkony jsou - a nejen díky nim, i ostatní hrají přesně a ukázněně - na velice dobré úrovni.
Až potud dobře. Jenže:
1) jedna věc je originální nápad a druhá funkčnost/smysluplnost takového nápadu. Zdali takový nápad výklad hry opravdu obohacuje, rozšiřuje, zdali nejde jen o nápad pro nápad. Protože se mi zdá, že to, co se tu celou dobu říká nonverbálně, by se klidně mohlo říct i slovy. Že se tu sdělení jen mechanicky překlápí do jiné řeči. Mnohé scény jsou vlastně jen pantomimickou ilustrací dobře známého příběhu.
2) herectví účinkujících je "vypulírované", profesionální, ale zároveň tím - především v oněch "skandálních", "dekadentních" scénách - působí jaksi apartně, příliš líbivě. Jako pouhá póza.
Přiznávám, opakovaně jsem v recenzích Depresivních dětí volal po větší profesionalitě hereckých výkonů - a teď, když to nastalo, mám pocit, že se z "obsahu" stala pouhá "slupka". Že Čermákova produkce působí jako módní, mainstreamově skandální záležitost. Hm, tak nevím...

Premiéra 2. dubna 2019.