Mikulka: Divadlo evropských regionů (středa 26.6.)

Odivo Banská Bystrica: Aero
Divado Petra Bezruče: Transky, body, vteřiny
Viktor Černický: Pli

Úvodem oprava. Nejmenovaná znalkyně z MKČR mne na odpoledním představení v Besedě vlídně upozornila, že zdrojem vůně, o které jsem se tu včera romanticky rozepisoval, nejsou jasmíny, ale lípy. S příjemným pocitem, že festivalové zprávy Nadivadla sledují i kompetentní orgány, se ke svému trapnému omylu přiznávám a slibuji, že na sobě přinejmenším v tomto ohledu zkusím trochu zapracovat. Nepoznat vůni lípy, co jsem to za vlastence. Mimochodem, když už jsme u tématu: podstatně méně libě vonící strom na schodech vedoucích od Klicperova divadla do Žižkových sadů (znalci i znalkyně jistě vědí) není letos cítit vůbec. Záhada.

Odivo Banská Bystrica: Aero
Letos jsem v Hradci trochu na štíru s Drakem. Nejdřív jsem si zapomněl objednat lístky, a když to bylo přímo na místě vlídně a operativně napraveno, utíkalo mi jedno představení za druhým. Včera jsem nicméně napravoval i já. Nejprve jsem se nechal odradit zážitkem z předvčerejšího kabaretu a místo dalšího kousku nitranského Nového divadla jsem se vypravil do Studia Draku na osvědčený banskobystrický soubor Odivo.



Inscenace Aero je určená dětem od 1,5 roku, horní hranice naštěstí uvedena není. I tak jsem se v záplavě maminek s nezvykle mrňavými diváky cítil trochu nejistě. Představení nás nicméně potěšilo všechny, tedy až na jednoho přibližně dvouletého negativistu, který tak vytrvale vykřikoval „Ne! Nene! Nene!“, až musel být ze sálu vyveden. (Někdy dětem závidím. Jak krásné by bylo občas si v divadle takto negativisticky zakřičet, být laskavě vyveden a ještě dostat lízátko. Vhodných příležitostí by se našla spousta. I tady v Hradci, dodávám s opatrnickou neurčitostí.)

Aero je objektové divadlo par excellence. Dvojice herců po většinu doby „pouze“ vkládá různé lehké věci do proudu vzduchu z několika větráků či fénů a hlídá, aby neuletěly, kam nemají. A výsledkem je čirá divadelně-objektová poezie. Vznášející se igelitky spojené do lidské postavy s modrým balónkem v ruce, konfety, míčky, dvojhlasé rytmické nafukování balónků podle partitury a mnohé jiné. Trvalo to sotva půl hodiny a bylo to letos v Hradci zatím nejpříjemnější překvapení. Vypravil jsem se bohužel až na druhé z dvojice festivalových představení, kdybych si přivstal už na první, asi bych si ten povznášející zážitek rovnou zopakoval. Jojojo.


Viktor Černický: Pli
Velmi milým setkáním bylo ve Studiu Draku i večerní představení Viktora Černického. Svým způsobem taky objektové divadlo: performer tři čtvrtě hodiny porůznu poponášel po scéně úplně obyčejné židle, jaké bývají v hledišti (celkem asi dvacet) a dokázal z toho udělat podívanou nejen výsostně zábavnou, ale i svébytně magickou.

První půlka byla minimalistická. Černický – aniž by ustal v absurdním podupávání – cupitavě pobíhal po čtvercové scéně a přeskupoval židle. Občas měnil rytmus, jindy se nenápadně „zamyslel“ co dál, všechno se to opakovalo, a každý pohled, každá drobná variace náhle nabývala zásadní význam, jako pod lupou. Když začalo hrozit, že se tento princip okouká, nastoupil téměř novocirkusácký trik: performer ze židlí pomalu vybudoval vysokou nakloněnou pyramidu a pak se na ní krkolomně vyšplhal. Vše se opět dělo zvolna, tak, aby napětí spadne/nespadne mohlo patřičně vyznít. Velmi čistá a zároveň velmi divadelní práce.

Divado Petra Bezruče: Transky, body, vteřiny 
Tomáš Dianiška si v posledních letech získal renomé především jako autor nevázaně komediálních her. Poslední dobou však začíná fušovat i do režie – a soudě dle ostravské inscenace, mohlo by se mu dařit i zde. Transky, body vteřiny jsou vzdor křiklavému titulu hrou na Dianiškovy zvyklosti neobyčejně učesanou a navíc ne tak úplně veselou. Text jsem v ruce neměl, ale jedná se o vcelku standardní pásmo ze života pozapomenuté prvorepublikové atletky Zdeny Koubkové, světové rekordmanky, u které se časem ukázalo, že je vlastně muž. Sled volně pospojovaných, chronologicky seřazených „pohledů do života“, trochu nadbytečně zarámovaný rozhovorem s jakousi novinářkou. Nechybí veselé momenty a všelijaké hlášky (replika „I maminky dělají chyby“, jíž matka malé Zdeňce vysvětlí svou nevěru, je pamětihodná), spíš je to ale smutné až dojemné, osud to byl vlastně docela tragický. 

Mnohem zajímavější je v tomto případě režie, disponující evidentním citem pro zkratku, schopná razantních střihů jak při vedení příběhu, tak i v náladě. Díky tomu se představení může bez ztráty kytičky pohybovat na samé hraně melodramatičnosti, tu a tam odlehčené překvapivým a leckdy docela drsným vtipem nebo i nefalšovaně drastickým momentem. Přičemž vtipy umí být nejen přímočaře křiklavé, ale taky zábavně asociativní nebo absurdně nesmyslné. Dianiška je divadelnický talent sui generis, šikovný popař, který to umí zaonačit tak, aby mu publikum zobalo z ruky, a přitom si udrží svou úroveň, nepodbízí se úplně se vším všudy. Nyní to tedy – především jako režisér - předvedl v trochu vážnější poloze, než u něj bylo až dosud zvykem.

festivalové stránky zde