Mikulka: Divadlo evropských regionů (úterý 25.6.)

Klicperovo divadlo: Lakomec
Ufftenživot Praha: Neboj_Aneb show tanečníka Jiříka
Nové divadlo Nitra: 4 ženy na konci světa

Vedro už začíná být nesnesitelné, kde jsou ty roky, kdy jsme se rozčilovali, že na festivalu prší (tuším, že to bylo předloni). Ale zas to má jednu sympatickou výhodu, skoro po celém starém městě intenzivně voní jasmíny (tedy alespoň odhaduji, že je to tím vedrem a že to jsou jasmíny). Nejvíc v ulici mezi Malým náměstím a Klicperákem, přičemž vůbec není jasné, kde se dotyčný zdroj nachází. Tolik tedy drobný postřeh notorického romantika a hurá na divadlo.

Klicperovo divadlo: Lakomec
Michal Hába se po pražském Nepříteli lidu pustil do další klasiky. Oblíbený Molierův kousek (na Nadivadle o něm psal Lukáš Dubský zde) stylizuje do přepjaté grotesky, nechává postavy groteskně hemžit a mluvit (nebo řvát) čelně do publika, vymýšlí spoustu záměrně přihlouplých vtipů, které okamžitě shazuje a ironizuje, třeba tím, že je nechá zopakovat několikrát za sebou. Ve svých inscenacích takto pracuje s oblibou a dosáhl v tomto ohledu nepopiratelné zručnosti. Má to své kouzlo. Jenže i zádrhel: setrvalé furore začne po chvíli unavovat a působit jednotvárně. Teda působit… ono to prostě jednotvárné je.



Ve druhé půlce tak sebezáchovně dojde na snahu trochu zvolnit prostřednictvím různých hudebních čísel (což se daří tak napůl) a v úplném závěru se natvrdo prosadí druhý, politický plán. Pointou tohoto Lakomce totiž je, že se hlavní obětí hemžení dekadentně vyhlížejících a mamonuchtivých postav stane kuchař Jakub, jediný skutečný „pracující“ na scéně: je za radostného zpěvu „ten dělá to a ten zas tohle“ oběšen pod nápisem „vlastnictví je zločin“.

V rozhovoru ve festivalovém zpravodaji to režisér okomentoval zhruba v tom smyslu, že to nevidí tak radikálně, osobní majetek by lidem nechal, ale na modlu soukromého vlastnictví by se už sáhnout mělo, když máme ty klimatické změny… a tak podobně. Jojo, kdepak už jsme jen něco na tento způsob slyšeli – no ale tentokrát to už určitě vyjde. Nelze však nevidět, že jako režisér je Hába mnohem lepší, než když o věcech mluví. Na rozdíl od řady jiných totiž dokáže uvažovat divadelně. A tak, i když mi jeho sdělení připadá trochu hloupé (ne-li dokonce nebezpečné), samotná inscenace naštěstí nezůstala u banálně prvoplánové ilustrace teze, pohodlně servírované za spokojeného mručení příslušné názorové bubliny.


Ufftenživot Praha: Neboj_Aneb show tanečníka Jiříka
Pod trochu podivným názvem se skrývalo ještě podivnější improvizované představení Jiřího Šimka. V kruhu sedící diváci nejprve dostali za úkol pět minut meditovat se zavřenýma očima, pak následovalo čtvrthodina spazmatického tance-netance, během níž Šimek docela pohotově reagoval (verbálně) na občasné poznámky z publika. Načež – stále jako součást představení - nastala absurdní debata, na kterou se Šimek dostavil „sám za sebe“ a důsledně tvrdil, že stydlivý Tanečník Jiřík zůstal někde venku. Takže se po většině otázek zvedl a šel se jej na odpověď optat.

Zpočátku byla ta podivnost dráždivá, dost rychle se však okoukala a navíc vše začalo směřovat ke standardně nezáživné debatě s banálními otázkami a nepříliš inspirovanými odpověďmi. Diváci začali postupně odcházet (to bylo „povoleno“), já se po chvíli přidal. Ale celé je to improvizace, bůhví, co se u Jiříka děje jindy.


Nové divadlo Nitra: 4 ženy na konci světa
Jakub Nvota společně se čtveřicí nitranských hereček sestavili inscenaci (nebo snad kabaret) z rozbíhavého povídání, zaznamenávaného na zkouškách. To je samo o sobě vcelku neutrální konstatování, potíž je v tom, že výsledek je natolik nemastný neslaný, že k němu není skoro co dodat. Hodina a půl vatovitého mudrování, hořkosladká člověčina s polevou laskavé ironie, tu a tam písnička zahraná a zazpívaná technicky sice přijatelně, ale úplně bez jiskry, obligátně nadějeplný závěr. 

Tak řídké a podbízivé jako včerejší GunaGU to nebylo, ale stejně: v subžánru „několik stejně oblečených hereček popochází po jevišti a mluví“ se letos slovenská divadla v Hradci moc nevyznamenala.

festivalové stránky zde
Recenze Lakomce vyšla v časopise Svět a divadlo 6/2019 (k přečtení zde)