Škorpil: Dotyky a spojenia 2025 (úterý 21.6.)

 Na Starce a more v podání bratislavského Divadla Ludus jsem se hodně těšil. Ivana Martinku a Milana Kozánka znám ještě z uskupení Med a prach (který spoluzakládal i Andrej Kalinka a další). Zkušený čtenář nejen tohoto blogu ovšem již automaticky předpokládá „ale“. Ano, zklamání bylo celkem velké. Inscenace takřka výhradně spoléhá na reprodukovaný přednes úryvků z Hemingwayovy novely, které „herecky“ stínuje Jan Lepšík a Martinka k tomu pomocí kamer a projektorů dodává spíše náladotvorné výtvarné efekty. 

Voska: Kuchařka pro disidenty (Divadlo D21)

Moje máma to měla fakt těžký

Být nenadšen z inscenací typu Kuchařka pro disidenty je obecně dost nepohodlná pozice. V rovině sdělovaných informací totiž nový titul Divadla D21 – jehož autorkou i režisérkou je Barbara Herz – dělá práci nad jiné záslužnou, když si do hledáčku bere pozapomenuté osudy manželek a dětí disidentů.

Voska: Můj boj. Zamilovaný muž (Divadlo Na zábradlí)

Vítězný boj

Vlastně to vypadá hrozně banálně – očima spisovatele Karla Oveho Knausgårda (Miloslav König) sledujeme jeho život se všemi naprosto běžnými peripetiemi. Křehký vztah s manželkou Lindou (Simona Lewandowska) zažívá každodenní situace svázané s rodinnými a přátelskými vztahy, rodičovstvím nebo třeba řešením rušení nočního klidu z bytu o pár pater níž. Akorát že to celé je v inscenaci Jana Mikuláška neobyčejný požitek sledovat.

Škorpil: Můj boj. Zamilovaný muž (Divadlo Na zábradlí)

Mým bojem. Zamilovaným mužem pokračuje Zábradlí – po odskoku k Fušerům – v dramaturgii intimních zpovědí. Tentokrát mužskou perspektivou sledujeme krizi pozdního středního věku na pozadí vzniku a vyhasnutí (nikoli snad nutně konce) jednoho manželství. Jan Mikulášek samozřejmě volí podstatně jiné, protože tradičně chladnější a odtažitější výrazové prostředky než Anna Klimešová v Paní Dallowayové, ale je nebývale soustředěný, opatrný a „svým způsobem“ i citlivý.

Mikulka: Prosím, zvoňte (Boca Loca Lab - Alfred ve dvoře)

Setkali jsme se v samoobsluze

Premiéra inscenace Jiřího Adámka Austerlitze Prosím, zvoňte se konala v opuštěném a betonově nevlídném prostoru bývalé holešovické večerky (pokud jsem to správně pochopil, jednalo se o vylepšenou verzi již dříve hraného kusu). Tři „hlavní“ performeři, režisér, zvukový designér a pár dalších účinkujících se pohybovali mezi zhruba dvacítkou diváků usazených na zemi, vytvářeli pospolitou atmosféru a prováděli celou řadu podivných akcí, občas poetických, jindy spíše groteskních (ale jen malinko), uvolněných a neuspěchaných. Nakonec vše vyústilo do společného posezení a povídání kolem kulatého stolu. Přes jistou apriorní podezíravost vůči takto pojatému divadlu mohu s potěšením napsat, že to vyšlo nad očekávání dobře.