Škorpil: Mateřština mamelošn (Deutsches Theater Berlin)

Oidipa.Město jsem do značné míry považoval za „antický digest“. Byla to zkratka a částečné to nebylo fér. Za stejný digest mám Mateřštinu (a jsem si oprávněností toho pocitu tentokrát jistější). Digest židovského osudu ve dvacátém století, digest vztahu matka-dcera, digest specifických dějin Východního bloku. To vše v lehce přístupném hořkosladkém balení a s happyendem, který pohladí dušičku a zahřeje u srdíčka.

Mikulka: Mateřština mamelošn (Deutsches Theater Berlin)

Jedno představení sice ještě chybí, ale i tak je zřejmé, že letošní ročník „německého festivalu“ patřil k těm slabším; Mateřština byla jen dalším článkem v celé sérii zklamání. A to hned v několika ohledech. Text se snažil chytit takovou spoustu zajíců (od rodinných a generačních problémů, přes všeliké židovské otázky až po sporné poválečné angažmá v NDR), že nakonec nechytil vlastně nic. Přesněji řečeno, zůstal u řady kostrbatě pospojovaných klišé.

Švejda: 3x z Přeletu nad loutkářským hnízdem

Ikaros (Divadlo Drak)
Zase jedna ze slabých chvilek tandemu Jakub Vašíček – Tomáš Jarkovský (může být ale divu, když oba pánové chrlí do roka opravdu požehnaně inscenací?). Variace na starořeckou báj o Daidalovi a Ikarovi v převyprávění Eduarda Petišky (z něhož se na začátku čte), jenže dramaturgicky neujasněná a ledabyle strukturovaná, s přehršlí odboček a ornamentů (kabaretní rámec, "teatrologická" exempla). Prokletím téhle generace skutečně není jak, to zvládají suverénně (Ikaros divákům prakticky nedá „vydechnout“), ale co.

Machalická: Úroveň diskuse

Přečetla jsem si teď celou diskusi nad Šedými sedmdesátými, a i když jsem s úlevou zjistila, že se vrátila k normální debatě nad kvalitou zhlédnutého, opravdu mi vadí zaplevelování  tohoto fora příspěvky osob, kteří si ho pletou s prostorem pro sdělování osobních animozit. Myslím si, že příspěvky typu pan XY ničemu nerozumí, je zavilý nebo zaujatý, a ať nám ukáže, co umí on, jsou nemístné, k věci nic neříkají a mají se mazat. Tito lidé zpravidla nemají vůbec žádný názor, jen potřebují světu sdělit, že je někdo krká. Tak ať se jdou vypovídat jinam. Tady se přece má diskutovat o problému,  jinak než se píše oficiálně, ale ne s takovou trapnou výbavou. Jasně, že je to průvodní jev internetových diskusí, ale strašně to otravuje.       

Mikulka: Vzduch z kamene (Schauspielhaus Wien)

O německých divadlech bývá zvykem psát a říkat, že i když to není moc povedené, lze se spolehnout alespoň na to, že herci jsou dobří. Po třech letošních představeních je možné napsat něco podobného o scénografii: ve všech třech případech udával tón  jednoduchý, čistě provedený a především účelný výtvarný nápad. Vzduch z kamene je inscenace, která nestojí za moc, klopotný text plný snaživých hlubokomyslností typu „jsme ptáci, kteří sami sobě ustřihli křídla“ a herectví pouze průměrné  - ovšem scéna s perspektivně ubíhající dálnicí, která začne v hledišti a končí kdesi v dálce, byla jako obvykle výborná.

Více informací o inscenaci zde

Švejda: Vzduch z kamene (Schauspielhaus Wien)

„Hele děcka, já myslím, že jsme se ještě ani po těch sedmdesáti letech, co málem uběhly od konce tý druhý světový války, s tou naší minulostí ještě nevyrovnali, že nás pořád ještě pěkně trápí a že bychom k tomu za naší generaci taky měli něco říct, co říkáte? Já jsem přišla na takový jako docela příhodný slova, který vystihujou ten náš stav: vzduch z kamene, tak jako že bychom ho dali do názvu. Hele, provážeme soukromý dějiny s veřejnejma, třeba od třiačtyřicátýho roku až do současnosti, trochu prohážeme jednotlivý časový roviny, aby to pro diváky bylo napínavější (vono už se to dneska jako docela dělá), někde to zdrsníme, někde zlyrizujeme. Hele, na výpravu nemáme moc prachů, tak jí uděláme celkem jednoduchou, dozadu se sbíhající kulisy a nad nima zářivky – jakože čas a dějiny, jo? Hele, ale od jednoho maníka jsem sehnala zajímavej industriální objekt, nějakej motor nebo co, tak že bychom ho dali doprostředka scény? Bude prča, ať si nad tím lidi přemejšlej. No ale jinak, jinak to budete muset uhrát sami. Dlouhý dialogy to budou, jo? Hodinu a půl to bude trvat.“

Švejda: Tajná zpráva z planety matek (HaDivadlo)

O inscenaci tu psala před časem již Jitka Šotkovská, jedna ze zástupkyň – jak sebe sama nazvala – „snad nejcílovější z cílových skupin“. Připojme tedy, po hostování HaDivadla v Praze, i pohled „cílové skupiny“ opačného pohlaví…
Je tenhle faktor ale opravdu důležitý? Osoba v dané věci jaksi zainteresovaná se pochopitelně neubrání poměřování autorčiných zkušeností se zkušenostmi vlastními (a na základě tohoto poměřování má pak tendenci vynášet soudy), problematičnost kabaretního (pardon, postdramatického) textu Anny Saavedry na téma mateřství je nicméně myslím obecnějšího rázu.

Zahálka: Nora (NDB - Reduta)

Divadlo jako laboratorní cvičení: rozhodnete se udělat Ibsenovu Noru ve dvou lidech, přestože/protože každý tak nějak tuší, že je to hloupost. Uděláte to - a ejhle, je to skutečně hloupost. Pozorováním potvrdíte předpoklad. Gratulujeme, ale co s tím divák?

(A přitom: Ballek, Halberstadt a Novotná, vždyť ti by spolu mohli udělat nějaké úžasné divadlo!)

Recenze vyjde v DN.

Mikulka: Šedá sedmdesátá (Divadlo Na zábradlí)

Velká očekávání jsou zrádná. Platí to i o první inscenaci nového Zábradlí: za normálních okolností by Šedá sedmdesátá mohla znamenat příjemné překvapení, u nejočekávanější události divadelního podzimu se nelze ubránit zklamání.

Zdá se, že inscenátoři silně přecenili možnosti „němého divadla“. Scénky, ze kterých sestává první polovina, jsou vesměs vtipné, lze chápat snahu vidět dobu skrz drobné všednosti a vyhýbat se velkým tématům, jenže málo platné, většina toho, co se tu sděluje o sedmdesátých letech, působí trochu povrchně.

Škorpil: Jidáš (Münchner Kammerspiele)

Když jsem v minulé glose z PDFNJ použil slovo „věcnost“, netušil jsem pochopitelně, jak dobře se mi bude hodit znovu. Stejně jako se v Oidipovi. Městu neodehrávala kdovíjaká tragédie a věci se spíš řešily, než prožívaly, není ani Jidáš v pojetí Lota Vekemanse a podání Stevena Scharfa žádnou velkou obhajobou, ani obžalobou legendární postavy. Není to také přehnaný apokryf ani zběsile aktualizovaná metafora. A nekoná se ani okázalá režijní exhibice (kam vlastně zmizel ten starý dobrý regietheater?) ani postdramatická dekonstrukce. Vypráví se (koneckonců jako i v Oidipovi. Městu) příběh, sděluje se osud, zprostředkovává se názor. A opět především skrze herce, který (zase) spíše slouží příběhu a inscenaci. S maximálním nasazením a přesností. Věcně a přesto účinně. Nebo snad účinně, protože věcně?