Mikulka: Regiony Hradec Králové (pondělí 22.6.)

FRAS: Obr
Buchty a loutky: Janek Chlubil
Velbloud v zemi nikoho

Obr – Když jsem tu předminulý týden psal denní zpravodajství ze Skupovy Plzně, trochu jsem si postěžoval, že už mi pomalu začínají splývat inscenace celé skupinky nezávislých loutkových divadel tvořených nedávnými absolventy KALDu a výrazně ovlivněných poetikou Roberta Smolíka. A to navzdory tomu, že mám tuhle poetiku jako takovou rád. Většina zmíněných „plzeňských“ titulů se objevila i tady v Hradci, dnes se k nim navíc přidal i FRAS se svým Obrem.

Takže nezbývá, než v podstatě zopakovat to, co už jsem jednou nebo víckrát popisoval. Zjednodušeně řečeno: na jakémsi nízkém stole se pohybují nevelké, groteskně vyhlížející objekty (občas trochu připomínající zvířata, ale nic konkrétního), tu a tam dojde k nějaké interakci, obvykle žertovné, občas trochu poetické. Pak to všechno pošlapou mohutné titulní nohy, nicméně jejich majitel uklouzne a spadne. Následuje „magicky pomalý“ úklid hrací plochy a změna měřítka, po které je tvor připomínající dinosaura odtažen a zkonzumován. Pak se ale dravý obr objeví znova a smyčka se uzavře.

Po výtvarné stránce hezky provedená inscenace je místy jaksi vykloubeně zábavná, mnohem častěji se ale dění vleče – chybí postavy, příběh a do značné míry i divadelní situace. A vytvořit takovou atmosféru, která by dokázala sama o sobě utáhnout celé do sebe uzavřené představení, není žádná legrace. Je to samozřejmě tak trochu otázka množství: podívané tohoto typu jsou skvělé jako zpestření, odskok od „normálně dělaného divadla se vším všudy“. Když se jich ale sejde početná skupina, začnou vynikat spíš případné slabiny nebo obecněji křehkost poetiky jako takové.

Janek Chlubil – Pravý opak všeho výše popsaného představují Buchty a loutky. Tento soubor naopak příběhy miluje, s divadelními situacemi si umí pohrát jako málokdo druhý a totéž platí i o jejich komunikaci s publikem. Janek Chlubil je v podstatě klasicky vystavěná pohádka o obyčejném chasníkovi, který ke štěstí přišel – včetně toho, že se tu prohání loupežník, skřítek, čerti, král, princezna a kdoví, kdo ještě všechno. Vcelku přehledný příběh však slouží především coby příležitost k rozpoutání zcizujících, často improvizovaných legrácek či komentářů, částečně určených dětem, částečně dospělým. A v této disciplíně mají Buchty a loutky laťku – musím se opakovat – tradičně nastavenou tak vysoko jako málokdo druhý.

Výsledkem byla mimořádně zábavná hodinka. Za zmínku ale stojí i to, že velmi lehkovážná inscenace obsahovala i jakousi nenápadnou, na odiv nevystavovanou, ale setrvale přítomnou poučnou rovinu. Když i tentokrát sáhnu po velkém zjednodušení: je fajn se občas umýt a taky se nenechte moc lehce napálit. Zdaleka přitom nezůstalo jen u smradlavého lupiče nebo Jankova naivního setkání s kouzelníkem-krabičkářem. Držela se minuta ticha za veřejnoprávní média – a Marek Bečka ve svém tradičním úvodním proslovu dokázal dát dětem neobyčejně roztomilé (pro dospělé zábavné) školení na téma „co se to dnes děje a jaké výhrady máme vůči našemu panu ministrovi“.

Velbloud v zemi nikoho Večer jsem se vypravil do Klicperova divadla na jihlavské představení pojednávající o skupině skautů, kteří těsně po skončení války vedou náhodně nalezeného velblouda z Vysočiny do Prahy. A řečeno zcela bez servítků: takovou kombinaci špatně napsaných, banálně zrežírovaných a toporně zahraných klišé jsem neviděl už dlouho. Vydržel jsem to jen do půlky, takže dále raději pomlčím.

VLADIMÍR MIKULKA

kompletní festivalový program zde
foto web festivalu
o Regionech budu psát do SADu 5/2026