Zahálka: Toufar (ND Praha - Divadelná Nitra)

Besedy s tvůrci bývají ošemetné: někdy se člověk dozví i věci, které vlastně vůbec vědět nechtěl. O Březinově a Zelenkově Toufarovi jsem například nechtěl vědět, že...

Zahálka píše z Nitry (podruhé)

Tedy přesněji řečeno: napsal ve vlaku z Nitry.

Racek v režii Bobo Jelčiće a v podání Záhřebského divadla mladých je docela podnětným příspěvkem k tomu, kam až se dá v onom výstředním závodě o co nejsvébytnější naložení s klasickým textem zajít. Z Čechova inscenuje Jelčić jen kus prvního a kus třetího dějství, které ovšem zásadně přepisuje, rozbíjí, rozmělňuje a domýšlí, a když už náhodou zní nějaká pasáž původního textu, zpravidla je tak oddrmolená, že titulkovací zařízení nestíhá. Je to především velice plánovitý útok na diváka: znamenití záhřebští herci střídají civilnost a podehrávání s okamžiky vrcholně okázalého patetického afektu (skvělý přiznaně divadelní hysterák Ksenije Marinkovićové v roli Arkadiny, včetně pěstiček bušících do sofa) tak, že žádnou z postav nelze brát jakkoliv vážně,

Švejda: Skif (Divadlo Na tahu)

Skif je hra, která se z dosavadní tvorby René Levínského vymyká. V souladu s podtitulem „pokus o vaňkovku“, vyznačuje se především odvozeností. Zasazena do prostředí Lukašenkova Běloruska, napodobuje model Havlovy Audience: domácí disident, respektive disidentka (Alena Běleňkaja) a její hostitel, český přítel (autobiograficky laděný Miroslav Bludný), o němž ale nakonec nezjistíme, zdali byl (jak se domnívá sveřepá disidentka) skutečně mefistofelský pokušitel či nikoli. Odvozenost by nemusela být hře tolik na překážku, vadit by nemuselo ani její "pro domo" (odpovídající ostatně faktu, že byla napsána Andreji Krobovi k pětasedmdesátinám), problém je, že jí schází svébytný dramatický nerv. Nabízí útržky postřehů ze současné běloruské reality, ale téma, k němuž se nakonec dobelhá (jedním ze zrůdných rysů totalitních režimů je podněcování lidské podezřívavosti) je jen mechanicky navěšeno na cizí model.

Mikulka: Krakatit (Švandovo divadlo)

Literární předloha, která hodně zastarala. Bezradná dramatizace, která místo zachycení nadčasového jádra románu mechanicky a nepřehledně převypráví jeho základní příběh. Režie, která se ve snaze o efektnost nedostane dál, než k banálním „muzikálovým“ trikům. Herci, kteří si se svými osudovými postavami viditelně nevědí rady, a jejichž snaha o expresi končí nechtěnou parodií. Příšerná závěrečná scéna, ve které bíle oděný žoviální dědeček objasňuje zkrotlému geniálnímu vědci půvab malých činů způsobem nutkavě připomínajícím televizní pohádky.

Varyš: Co s Plzní

Vida, než jsem se odhodlal napsat něco k Plzni, už se nám tu rozpoutaly pěkné debaty. Tam i jinde mě vcelku zaujalo, jak všichni ubezpečují, že udělat fetsival je velká práce a že nemají nic proti němu, jen by sem tam něco změnili... a pak vlastně napíšou, že je všechno úplně špatně.

K plzeňskému festivalu jsem byl vždycky velmi kritický a letos jsem to rovnou vyřešil tím, že jsem valnou většinu festivalu vynechal. Obecně nemám pocit, že má smysl se bavit o tom, zda tam měla nebo neměla být konkrétní inscenace, tam už narážíme na hodně osobní vkus; já bych třeba viděl ze Studia Hrdinů raději místo Opričníka Černá zrcadla (nebo Církev, ta nese velký politický náboj, po mém soudu silnější než Opričník), nerozumím tonu, proč byla na festivalu S nadějí i bez ní (navíc s takovým zpožděním) a když Špinar, místo úhledné Žebrácké opery bych zvolil třeba Dresscode: Amis a Amil z Rubínu. No a? O tom se dá mluvit donekonečna, Just by tam chtěl Burešovou místo Nebeského a Hulec Pařízka z Národního atd. Dosti o tom.

Po mém soudu má plzeňský festival tři hlavní bolesti:
1. český program
2. off-program
3. zahraniční program

Mikulka: To tam (X10 - Strašnické divadlo)

Co nového (a co starého) ve Strašnicích

Zatímco Company.cz odešla ze Strašnického divadla do centra za doprovodu mohutného mediálního halasu (jehož oprávněnost se bohužel stále víc potvrzuje), její strašnický nástupce se v bývalé Solidaritě zabydluje nenápadně a bez fanfár. Evidentní přitom je, že se přinejmenším co do programového zaměření oba soubory liší naprosto zásadně. Na rozdíl od spíše konzervativní, „herecky orientované“ Company.cz se totiž Divadlo X10 výslovně hlásí k moderní, mladé, společensky průbojné dramatice a tomu odpovídajícímu inscenačnímu stylu. Plně to platí to i pro první strašnickou premiéru nové sezóny. Českou premiéru hry současného německého autora Philippa Löhle režíroval Jiří Honzírek z brněnského divadla Feste, které patří v českých krajích k těm úplně nejangažovanějším.

Zahálka píše z Nitry (poprvé)

Jistý přední český režisér mi na plzeňském festivalu mezi dveřmi oznámil, že to Hermanisovo Černé mléko bylo jak klauzury v prváku na DAMU. Jako festivalovému dramaturgovi mi tenhle cynický přístup přišel dost nefér, jako festivalový divák mu zase začínám přicházet na chuť.

Šotkovská: Velemarš (HaDivadlo)

Na Velemarš do HaDivadla jsem šla s obavami. Prý současná německá groteska. Postdramatická. Hm. Jenže inscenace Filipa Nuckollse celou dobu tu více tu jemněji dnešní divadelní  bláznění po všem německém, politickém a groteskním ironizuje.

Mikulka: Panzerfaust (Kabaret Caligula)

Proti a pro 

Nepatřím k jednoznačným fanouškům Kabaretu Caligula, dokonce bych mnohem snáze dokázal vyjmenovat, co mi na téhle partě vadí, než co na nich mám rád. V řadě věcí se opakují, legrace často míří do hodně nízkých pater a inscenace bývají zhruba dvakrát tak dlouhé, než kolik příběh i herectví unese. Jenže navzdory tomu všemu mě ani na nevím už kolikátý pokus neopustila chuť jít se na jejich nové kousky podívat. Takže teď opačně: co je na Kabaretu Caligula, přitažlivé?

Pokud ponecháme stranou olbřímí výstřih hostující hvězdy Kláry Issové, je většina přednosti nové inscenace Panzerfaust - stejně jako její problémy - dobře známá ze starších caligulovských titulů. Tedy:

Kyselová: Golem na Štvanici (Tygr v tísni)

Už len kvôli tomu klobúku....

....by som si Golema šla pozrieť/navštíviť/odchodiť/odsedieť. Napriek masívnej a atraktívnej propagácii, som si nechávala predstavenie až na poslednú chvíľu, úprimne skôr z pocitu akejsi solidarity a falošnej povinnosti. Na dernériu som prišla naladená "tak snáď to nebude dlhé, snáď to nebude zas velké umenie". Moje túžby sa ale nenaplnili. Dlhé to veru bolo a nielen to - fyzicky a psychicky náročné, vlastne by som povedala, že si to tam oddrel úplne každý herec ale aj divák. A umenie? Golem na Štvanici je skôr dôkazom, že zorganizovať tak veľký projekt zasa také veľké umenie nie je - zrejme ak sa chce. A to bol asi ten najintenzívnejší pocit z predstavenia, aký som si okrem tej únavy odniesla - im sa to chcelo robiť, im sa to chcelo skúšať, im sa chcelo nemať prázdniny a im sa chcelo do toho ísť dvadsať dní v kuse.