Dubský: Zaráz (čtvrtek 9. 1.)

Racek (Městské divadlo Zlín)
Garderobiér (Městské divadlo Zlín)

Racek Inscenaci se na rozborovém semináři dostalo vřelého přijetí, osobně jsem měl ovšem při sledování představení dost ambivalentní pocity. Ve Zlíně Racka pojali coby tragikomedii o tom, jak mezi lidmi vázne komunikace, jak se míjejí a ve své nadutosti vidí jen vlastní problémy.

Uměleckému šéfovi zlínského divadla Patriku Lančaričovi se podařilo originálně vyřešit některé situace, v hlavě mi utkvěla především scéna, v níž se nešťastná Máša (Karolína Vlčková) sjede lajnou kokainu do bezvědomí a ostatní kolem jejího bezvládného těla procházejí, aniž by jí věnovaly pozornost, maximálně dají občas najevo nelibost, že se jim zhroucená žena plete pod nohama. Skvěle to vystihuje přezíravost a sobeckost většiny postav. Smysluplně působí i výstup, v němž si Arkadinová (Marie Vojtěchová) snaží udržet Trigorinovu (Pavel Vacek) přízeň bezohledným sexuálním atakem.

Problematické se mi naopak jeví expresivní pojetí některých figur, čímž je poněkud překryta výjimečnost Arkadinové, která se pak z vesnické společnosti svým afektovaným chováním nijak nevyděluje. Za hranu karikatury se dostaly především postavy Šamrajeva (Jan Leflík) a jeho ženy Poliny (Eva Daňková). Možná měla exprese podpořit komediální rovinu hry, ale tohle tlačení na pilu zrovna u Čechova moc nevychází. (Přitom nijak nerozporuji, že lze Racka s úspěchem hrát primárně jako komedii, příkladem budiž inscenace Michala Vajdičky, která se v Dejvickém divadle hraje už přes jedenáct let.)

Kontroverzní je i úplný závěr, který vykročí mimo intence Čechovova textu. (Následující odstavec obsahuje spoiler, kdo se tedy na zlínskou inscenaci chystá a chce být na konci překvapen, tak by neměl číst dál.) Poté, co doktor Dorn (Zdeněk Lambor) oznámí, že se Treplev (Adam Kořán) zastřelil, rozjede se točna rozlehlého jeviště, která odhalí zákulisí, v němž se houpe oběšená Nina (Milana Gorská). Je to obraz nepochybně efektní, při němž zamrazí Osobně mi domýšlení Čechova není samo o sobě proti srsti, tentokrát mi však nepřišlo, že by k tomuto řešení inscenace směřovala a nabízela ho, spíše se jednalo o klasický twist, který má diváka především překvapit. Ale pro definitivní potvrzení těchto slov bych musel inscenaci vidět ještě jednou.


Garderobiér Harwoodova hra patří k celkem často nasazovaným titulům. Je to ten typ anglosaského divadla, kde lze jen stěží vymýšlet nějaké větší režijní inovace, Harwood umí napsat uvěřitelné charaktery i slušné dialogy - ale přijde mi, že Garderobiér už poněkud zestárl (na rozdíl od jiné Harwoodovy hry Na miskách vah). Zkrátka můj šálek čaje to nebyl.

Z dramaturgického hlediska je ovšem volba tohoto titulu pochopitelná, jelikož představuje hezkou příležitost pro dva herce starší generace. Luděk Randár hraje umírajícího Sira jako stín zašlé slávy, občas nechá problesknout jeho diktátorské sklony, které ale čím dál víc zakrývá únava a neochota připustit si realitu. Gustav Řezníček pojal garderobiéra Normana jako nenápadného až ušlápnutého chlápka v obnošeném svetru, který si žárlivě střeží svůj vliv na divadelního principála, což se dobře ukáže ve scéně, kde se dost nevybíravým způsobem snaží „vypakovat“ mladou Irenu (Anna Randárová).

LUKÁŠ DUBSKÝ

foto Marek Malůšek