Koulelo se, koulelo
Teorie rakouského biologa Paula Kammerera o řadovosti, která všude kolem sebe vidí neustále se opakující události, nebyla příliš úspěšná ani ve své době, tedy na počátku 20. století. Program k inscenaci Apoleny Vanišové jakoby naznačoval, že tvůrčí tým se bude snažit Kammerera alespoň částečně rehabilitovat otázkou „co když na tom přece jenom něco je?“. Nová premiéra Studia Hrdinů samotná se však – nikoli ke škodě – pouští směrem vlastně úplně opačným.
Hodinový nonverbální titul jsem přečetl hlavně jako ironické vysmání se lidské tendenci všechno zaškatulkovat, racionalizovat, zkrátka zařadit (se). Čtveřice účinkujících (Jan Bárta, Eliška Brtnická, Dora Bouzková a Sára Märc) se na jevišti postupně objevuje v poněkud uniformních kostýmech a v prostoru po sobě opakuje podobné pohyby, sestávající z procházení, sedání a stoupání si. K tomu občasně zní lehce nervní hudba a neúspěšně skrývaný neklid čiší i z ustaraných výrazů účinkujících, kteří se tak moc snaží chovat „normálně“, tedy jako ostatní, až je to vrcholně podezřelé.
Tato scéna je ale spíše jen prologem k tomu, co přijde vzápětí. Lépe řečeno: co přijede. Do hracího prostoru se totiž postupně dostávají odkudsi zdálky řízené nevelké černé koule, nejdřív jedna, potom další, nakonec jich je nespočet a se škrábavými zvuky se volně promenují po jevišti. Účinkující je nejdříve jen pozorují, ale posléze se osmělí a z přinesených úzkých kovových kvádrů na podlaze stavějí čtverce, do nichž se to ohromné množství koulí snaží čím dál úporněji pochytat. Když se jim to po dlouhé době konečně podaří, někdo z nich ke čtvercům přistoupí, jeden z kvádrů zvedne a koule opět vypustí na svobodu.
Divácky to může být i trochu frustrující – nebo se lze napojit na poťouchlý způsob, jakým Vanišová pracuje s očekáváním publika. Ten se nejsilněji projeví v samotném závěru. Performeři rozutíkané koule hodlají opět zglajchšaltovat, tentokrát tím, že každou jednu z nich ručně vypnou, až zbyde poslední. A když to užuž vypadá, že i ona se zastaví a definitivně tak skončí její šustivá pouť po jevišti, účinkující si to na poslední chvíli rozmyslí a prostě se jen postaví do zadní části hracího prostoru. Padá tma. Ale i v ní do úplného ticha pořád zní ten neutišitelný škrábavý zvuk valící se koule. Snad jako dlouhý nos na ty, kdo se kdy bláhově pokoušeli všemu kolem sebe dát přísný řád a eliminovat jakoukoli spontaneitu a náhodu. Kammerera nevyjímaje.
VOJTĚCH VOSKA
foto Kristýna Burýšková Šaarová
více informací zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme