Dubský: Zaráz (úterý 7. 1.)

Zvuk slunečních hodin (Městské divadlo Zlín)
Farma zvířat (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Zvuk slunečních hodin Zlínské divadlo pokračuje ve své regionálně zaměřené dramaturgické linii. Autorka stejnojmenné románové předlohy Hana Andronikova byla zdejší rodačkou a také jedna z hlavních postav je inženýrem Baťových závodů. 

Příběh je rámován setkáním postaršího českého emigranta Daniela Kepplera (Rostislav Marek) s majitelkou hotelu, rovněž emigrantkou Anne Vanierovou (Jana Tomečková) krátce po sametové revoluci a pádu komunistického režimu. Rozhovor o budoucnosti rodného státu se rychle překlopí ve vzpomínání na temnou minulost, kdy do Danielova dětství krutě zasáhl nacistický teror, jelikož jeho matka byla židovského původu.

Jedním z problematických bodů zlínské inscenace je samotná dramatizace. Její autorka Katarína Koišová redukovala počet postav na čtyři a soustředila se na intimní příběh manželského páru a jejich dítěte. Tato komorní interpretace dává smysl i vzhledem k zasazení do prostor Studia Z, bohužel však zůstalo hodně popisů a literárně znějících dialogů - je zkrátka dost patrné, že se nejedná o původní dramatický tvar, ale o adaptaci prózy. Režisérka Natália Deáková šla především po smyslu textu a inscenaci oprostila od nějakých výraznějších vizuálních gest.

Po herecké stránce se ale podařilo dojemný příběh o smíření s minulostí ztvárnit citlivě, nejvíce mě zaujala Marta Bačíková v roli temperamentní Ráchel. Zaslechl jsem o přestávce větu: „Byla by to taková pěkná rozhlasová hra“, s níž musím vesměs souhlasit, ostatně síla vyprávěných příběhů je i jedním z motivů inscenace.


Farma zvířat Režisér Dodo Gombár si po adaptaci 1984 ve Švandově divadle vyhlédl další Orwellův román. Z Farmy zvířat udělal v Uherském Hradišti ambiciózní, více než tříhodinové podobenství.

Inscenaci začíná tiskovou konferencí, v níž zvířata referují médiím o bitvě u kravína a popisují své revoluční tažení. Tímhle nápadem mě Gombár dokázal velmi rychle vtáhnout do děje, jelikož v průběhu dlouhé tiskovky zvládl vedle líčení událostí velmi dobře rozehrát vztahy uvnitř zvířecího společenství, v nichž už pozorný divák mohl rozeznat obrysy budoucích konfliktů.

Co mě opravdu nadchlo, bylo zpracování jednotlivých zvířecích postav. Herci si vyhráli s drobnými detaily a pohybovou stránkou, kterou měla na starost Linda Caridad Fernandez Saez. Zdařilé jsou i kostýmy Lindy Holubové, jenž nejsou doslovné a snaží se najít pro každý zvířecí druh nějaký originální znak (třeba dlouhé vlasy s dredy pro koně).

Úvodní nadšení nicméně časem vyprchávalo, jelikož se ke škodě věci zdálo, že se režisér Gombár toužil vyjádřit k co největšímu počtu témat. Orwellově předloze sice různé aktualizace (hnutí MeToo, Nemusíš to vydržet! či debata o zvyšování věku pro odchod do důchodu) nijak neubližují, ale místy už jich bylo trochu moc. Hlavně je ale škoda, že se ve druhé části začala inscenace poněkud cyklit, takže vztahy a motivace nahozené v úvodní sekvenci byly ještě několikrát zopakovány, aniž by je to ovšem někam posouvalo.

I přes postupnou ztrátu tahu na branku je ale Gombárova inscenace chytře vystavěným varováním před plíživým nástupem diktatury. Plusem je i to, že tyto neveselé tendence dokáže nahlédnout s humorem.

LUKÁŠ DUBSKÝ

foto Jakub Jíra a Marek Malůšek
o festivalu Zaráz budu psát do SADu 2025/1