Klovnutí do citlivých míst
Noční můry s čápem marabu v jedné věci trochu připomínají jinou, veleúspěšnou inscenaci textů Irvina Welshe – Ucpanej systém Dejvického divadla. Začínají skoro jako takový drsnější sitcom, dění na jevišti je však čím dál temnější a končí se v nejhlubším násilném zmaru. V MeetFactory intenzivněji než tehdy v Dejvicích, a snad i proto dokáže Rálišova inscenace zapůsobit s ještě větší silou.
V centru dění je mladík Roy Strang (Michal Lurie), a jeho příběh se tu vypráví hned v několika prolínajících se rovinách. Nachází se v kómatu na nemocničním lůžku; povídá si s patrně imaginárním kamarádem (či alter egem?) Sandym (Dan Kranich); vydává se na výpravy do pochmurné a násilnické historie svého života. Není vždycky úplně hned jasné, na jaké úrovni se zrovna pohybujeme, přesto se inscenace nestává zmateně nesrozumitelnou.
Na rozdíl od Lurieho v hlavní roli dvojice dalších herců – Dan Kranich a Jan Hájek – střídá několik různých postav. Oba v úvodu pobaví jako špičkující se Royovi přiblblí rodiče, později se na scéně objevují coby fotbaloví rváči, pravidelně se zúčastňující bitek s příznivci jiného týmu. Zejména Kranicha je nutno vyzdvihnout za přesně ohlídanou stylizaci do postavy matky hlavního hrdiny, postava působí přirozeně vtipně a nikdy nepřekročí hranici směrem k laciné šarži.
Romana Widenková v jediné ženské roli nemá po většinu času tolik prostoru, více se ke slovu dostává až s blížícím se závěrem. Scéna skupinového znásilnění její Kristy je pak pomyslným vrcholem inscenace – ačkoli není pojata přímo naturalisticky, je natolik intenzivní a dlouhá, že to na mnou navštívené repríze několik diváků a divaček rozrušilo až k pláči. (Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy zažil takhle silně účinkující představení.) Stejně tak v závěru dokáže Widenková hlavně precizním slovním projevem nesmírně sugestivně popsat Royovo zmrzačení, kterým se mu jeho oběť pomstí.
A do brutální třetice: neméně působivý je obraz znásilňování hlavní postavy strýcem Gordonem (Hájek). Lurieho Roy leží na matraci a skřípe rukama o podlahu před sebou, jako by se snažil odplazit, zatímco pedofilní příbuzný – navíc v oblečení nenápadně připomínajícím Freddyho Kruegera – na něj snad pětkrát v pomalém tempu nalehne a skryje jeho obličej ve své mohutné dlani.
Režisér Ráliš mluví v rozhovoru, jenž je k přečtení v programu k inscenaci, o možnostech zkoumání násilí v divadle. V Nočních můrách s čápem marabu dokazuje, že je toho schopen bez doslovného naturalismu, ale o to mrazivěji. Nejnovější titul MeetFactory může i otřást nebývalou surovostí, avšak ve mně zůstal hlavně až překvapivě pozitivní pocit, že jsem – poněkud banálně řečeno – viděl divadlo na vysoké řemeslné úrovni, které umí emočně silně zasáhnout.
Na rozdíl od Lurieho v hlavní roli dvojice dalších herců – Dan Kranich a Jan Hájek – střídá několik různých postav. Oba v úvodu pobaví jako špičkující se Royovi přiblblí rodiče, později se na scéně objevují coby fotbaloví rváči, pravidelně se zúčastňující bitek s příznivci jiného týmu. Zejména Kranicha je nutno vyzdvihnout za přesně ohlídanou stylizaci do postavy matky hlavního hrdiny, postava působí přirozeně vtipně a nikdy nepřekročí hranici směrem k laciné šarži.
Romana Widenková v jediné ženské roli nemá po většinu času tolik prostoru, více se ke slovu dostává až s blížícím se závěrem. Scéna skupinového znásilnění její Kristy je pak pomyslným vrcholem inscenace – ačkoli není pojata přímo naturalisticky, je natolik intenzivní a dlouhá, že to na mnou navštívené repríze několik diváků a divaček rozrušilo až k pláči. (Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy zažil takhle silně účinkující představení.) Stejně tak v závěru dokáže Widenková hlavně precizním slovním projevem nesmírně sugestivně popsat Royovo zmrzačení, kterým se mu jeho oběť pomstí.
A do brutální třetice: neméně působivý je obraz znásilňování hlavní postavy strýcem Gordonem (Hájek). Lurieho Roy leží na matraci a skřípe rukama o podlahu před sebou, jako by se snažil odplazit, zatímco pedofilní příbuzný – navíc v oblečení nenápadně připomínajícím Freddyho Kruegera – na něj snad pětkrát v pomalém tempu nalehne a skryje jeho obličej ve své mohutné dlani.
Režisér Ráliš mluví v rozhovoru, jenž je k přečtení v programu k inscenaci, o možnostech zkoumání násilí v divadle. V Nočních můrách s čápem marabu dokazuje, že je toho schopen bez doslovného naturalismu, ale o to mrazivěji. Nejnovější titul MeetFactory může i otřást nebývalou surovostí, avšak ve mně zůstal hlavně až překvapivě pozitivní pocit, že jsem – poněkud banálně řečeno – viděl divadlo na vysoké řemeslné úrovni, které umí emočně silně zasáhnout.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme