Mikulka: R.U.R. (Buchty a loutky online)

Kdo jiný by si už měl troufnout na upovídané a melodramatické robodrama než ti, kteří se dokázali důstojně popasovat s plačtivým pohledem boxera Rockyho? Úvaha je to trochu primitivní, ale vyšla: loutková premiéra Čapkova hodně zestárlého dramatického hitu byla mým jasně nejpříjemnějším online divadelním zážitkem od jara.

Mikulka: I Am the Problem (Jan Mocek – Alfred ve dvoře)

Problém? Vyřešeno!

Dost dlouho to vypadalo, že v tomhle (kompletně anglicky mluveném) představení půjde jen o výpovědi tří performerů, kteří se v lehce ironickém duchu přiznávají k různým „hříchům“. Ir Wayne si koupil telefon Huawei, byl zlý na své přítelkyně, nenaučil se česky a občas švindluje s veganstvím. Bulharko-Američanka Tinka je špatná feministka, protože by se ráda staromódně vdala, nebaví ji dlouhé telefonáty s otcem, pracuje pro společnost, která učí být byznysmany ještě dravějšími, a občas plýtvá vodou v bublinkové vaně. Ruska Irina opustila svou starou matku na Urale, nezajímá se o politiku, ignoruje sociální sítě – a cítí se v Česku provinile kvůli své národnosti.

Mikulka: Na konci století ryb (A Studio Rubín)

No a co kdybysme se všichni rovnou svlíkli?

Krátce po zarovnání restů s inscenací Perníková chaloupka (přeloženou z jara, glosa zde) uvedlo A Studio Rubín první plánovaný titul sezóny nové. Zároveň se po mateřské pauze vrací zdejší dramaturgyně a umělecké šéfka Dagmar Fričová (dříve Radová) – a ukázalo se, že kouzlo stále trvá.

Šotkovský: Cyrano z Bergeracu (Jamie Lloyd Company)

Co máte všichni s těmi slovy?

A přihlédnete-li blíže, uvědomíte si brzo, že to všechno je pokaždé zavěšeno na jedné a téže věci, hodně nápadné sice, ale přece jen trochu vnější, aby vytvářela charakter: na Cyranově nosu!, napsal ve své studii Rostandův Cyrano z Bergeracu roku 1958 Václav Černý. Inscenace pana Jamie Lloyda, předního avantgardisty londýnského činoherního mainstreamu, která byla na přelomu loňska a letoška k vidění v londýnském Playhouse Theatre (a prostřednictvím cyklu NT Live pak i v tuzemských kinech), se v tomhle předloze i její inscenační tradici značně vymyká. Cyranův nos v ní není žádné nevzhledné monstrum uprostřed obličeje, ale pohledný civilní nos jeho představitele Jamese McAvoye, muže, v němž má zmíněná produkce svou hvězdu i oporu.

Mikulka: Ztroskotání vzducholodi Italia (Divadlo Minor)

Nevstoupíš dvakrát na stejnou kru

Vzpomínáte si ještě na Wanted Welzla v Dejvickém divadle? Před devíti lety přišel Jiří Havelka společně se scénáristou Karlem Františkem Tománkem s docela povedeným kusem, velmi volně vycházejícím z osudů známého arktického dobrodruha českého původu. Pomocí pomalého tempa, krátkých, jasně ohraničených „průhledů“ a náladotvorné hudby dokázal vykouzlit náladu napůl sugestivní, napůl groteskní.

Švejda: K jedné scéně z Happy Endu v hotelu Chateau Switzerland

Zásadní scéna k pochopení režijní tvorby Jakuba Čermáka přijde téměř v samém závěru Happy Endu v hotelu Chateau Switzerland. Je jí "Věčná smrt", ve které je dobrovolně se nabídnuvší divák neosobní ošetřovatelkou položen na nemocniční lůžko, nakrmen (tekutou stravou pomocí lžičky), umyt (ošetřovatelka zjistí, že došlo k pacientově inkontinenci, vysvlékne mu spodní část oblečení, zbaví ho pomocí papírových ubrousků zbytků stolice - rozuměj hořčice, kterou na něj předtím vychrstla - otřením intimních partií těla), oblečen do inkontinenční pleny - aby se o něj následně - tím, že u něj sedí, občas s ním prohodí nějaké slovo, zabývajíc se přitom především sledování svého mobilu - postarala do té chvíle, dokud nezemře (rozuměj, dokud mu přes obličej nepřetáhne prostěradlo).
Scénu lze nazřít dvojím způsobem.

Mikulka: Happy End v hotelu Chateau Switzerland (Depresivní děti touží po penězích)

A jak byste si přáli zemřít vy?

Na tuhle velkolepou akci Depresivních dětí a Jakuba Čermáka jsem šel se smíšenými pocity. Dílem se zvědavostí na prostory kláštera Sv. Gabriela, dílem trochu s obavami, jak to dopadne s divadlem. Klášter má očekávání naplnil, divadlo mě mile překvapilo. Přičemž jsem to měl trochu jinak než kolega Švejda, který tu o Happy Endu psal v pátek - první třetina mě příliš nenadchla, ale dál už to bylo jen lepší a lepší.

Etlíková čtenářům Nadivadla

Čas jít dál

Milí čtenáři Nadivadla, během posledních pěti let jsem považovala tento blog za jedno ze svých nejoblíbenějších míst, kam psát. I když jsem si dávala dlouhé pauzy, cítila jsem k Nadivadlu zodpovědnost, která se často projevovala především výčitkami svědomí, že nezvládám publikovat tak moc, jak bych chtěla. V posledních letech nastalo několik období, kdy jsem vyvěsila pár článků a věřila, že odteď budu psát stále častěji. A nikdy mi to bohužel nevyšlo. Taková situace nastala i před pár týdny, tentokrát mi však plány zkřížilo zamyšlení, k němuž mě přimělo udílení Poct na festivalu … přístí vlna / next wave … .

Švejda: Happy End v hotelu Chateau Switzerland (Depresivní děti touží po penězích)

Režisér Jakub Čermák je v inscenaci Happy End v hotelu Chateau Switzerland oproti Bordelu L´Amour, na něhož zejména navazuje, poučenější, suverénnější i opulentnější.
Inscenace, mající charakter imerzivního divadla, probíhá ve vybydlených rozlehlých prostorách kláštera sv. Gabriela na Smíchově. Prostředí je to stejně magické jako Venuše ve Švehlovce a Čermák, finančně předpokládám štědřeji podepřen než jindy (inscenace vznikla v koprodukci s festivalem ... příští vlna / next wave), si oné rozlehlosti i finanční štědrosti užívá: prostor bohatě zabydluje (dodávaje mu vskutku charakter hotelu), počet účinkujících (dominují dívky - andělé ve spodním prádle, kombinovaném nemocničními doplňky) se blíží ke čtyřicítce.

Škorpil: Tři Heteráni (Divadlo Maso, NoD Roxy)

 Pro poslední premiéru režiséra Adama Skaly a Divadla Maso nazvanou Tři Heteráni se těžko hledá jiné označení než píčovina. Což je jen o trošku hrubší označení toho, co Jiří Šlitr kdysi nazval slovy „ptákovina ze všech ptákovin nejptákovinovatější“.