Dubský: Kráska z Leenane, Gazdina roba (festival Šaldova šňůra, neděle 16.6.)

Po rozpačitém ranním Nabuccovi, který svými rozmáchlými gesty a kašírovanou scénou, kvůli níž se pěvci jen stěží vešli na jeviště, působil jak z jiného století, nabídlo divadlo F. X. Šaldy naopak dvě moderně vyhlížející činohry.

První hru Martina McDonagha Kráska z Leenane uvádějí v Liberci v Malém divadle, což je dobrá volba, jelikož právě v intimním prostoru a na hyperrealistické scéně Pavla Kodedy krásně vyniknou všechny drobné detaily. Za všechny lze jmenovat moment, kdy Maureen polije matku vařícím olejem, přičemž divák vidí, jak Veronika Korytářová na zapnutý sporák postaví pánev a nalije do ní olej, z něhož se brzy začne kouřit - a následně ho skutečně chrstne na Veroniku Janků. Už tak drásavý moment tento zdánlivě malý naturalistický prvek ještě posílí.

Inscenace režisérky Kateřiny Duškové ale především vyniká souhrou dvou hlavních představitelek. Hostující Veronika Janků jako nemohoucí Mag neustále lační po pozornosti své dcery. Její život se scvrknul na čtyři stěny domu kdesi na irském venkově, v životě už ji nic nebaví, snad jen ty naschvály, které dceři neustále provádí. Pod maskou nenávistné a nepřející stařeny se ale skrývá tiché volání o pomoc. Veronika Korytářová se po oceňovém ztvárnění Vlasty Buriana vrátila ke klasičtějším rolím a jako Maureen dokáže být okouzlující i bezbranná při svádění Pata (Zdeněk Kupka), sarkasticky vtipná, ale i děsivá, když dá průchod svým běsům. Závěr inscenace, kdy sedí v křesle a pomalu se stává věrnou kopií své matky, působí hodně bezútěšně.

Jinak ale inscenace dokázala najít vyvážený mix mezi humornými a vážnými momenty. Z hlediska vnějškové drsnosti je tato McDonaghova hra vstřícnější vůči konzervativnímu divákovi než jeho pozdější texty, svou vnitřní syrovostí se jim ale minimálně vyrovná.


Režisér Martin Františák je považován za specialistu na vesnická dramata devatenáctého století (v Liberci už například pod názvem Sylva nastudoval jevištní adaptaci Vesnického románu Karolíny Světlé). Nepříliš často uváděné drama Gabriely Preissové Gazdina roba pojal v expresivním duchu, jak už je v jeho režiích tradicí. Scénickým a kostýmním řešením vyvazuje hru z původního časového ukotvení, je tu náznak folkloru, ale objeví se i kostýmy či propriety zcela moderní (jako třeba pračka, kolem které se na večerní debatě strhla pro mě lehce bizarní debata o tom, co měla vlastně symbolizovat).

Krajčířka Eva je v podání Kateřiny Kornhäuserové především ženou, která se rozhodla vzdorovat zažitým konvencím, dusícím svobodu jednotlivce. Jde zásadně proti proudu, i za cenu sebezničení. Svou vzpouru odmítá schovávat, naopak ji chce vystavit všem na odiv, snad aby mohla inspirovat další. Mužské postavy jsou tu v souladu s předlohou slaboši. Mánek (Filip Jáša) je sice na první pohled charismatický, postupně se ale vyjevuje, že je ve vleku své matky Mešjanovky (Jana Hejret Vojtková) a na jeho sliby se nelze spoléhat. Samko (Stavros Pozidis) trpí nízkým sebevědomím kvůli své fyzické indispozici, jeho láska k Evě dostává ovšem po svatbě hodně majetnické obrysy.

Ve hře akcentovaný střet luteránství s katolictvím, dnes už neaktuální, dokázal Františák přetavit v obecný princip my versus oni, čímž docela povedeně zachycuje i současné rozdělení společnosti, která se často štěpí na nepodstatných detailech.

Nejsem si úplně jistý, jestli bylo pro účinnost závěrečného obrazu nutné představitelku Evy zavěsit vysoko nad jeviště, působilo to trochu vykalkulovaným dojmem, ale celkově je Františákova inscenace sdělná a tím, že servíruje srozumitelný dramatický příběh, zároveň i přístupná pro příslovečného „běžného diváka“.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalové stránky zde