Mikulka: Festival Regiony 2024 (pátek 21. 6.)

Zahraniční inscenace, alespoň tedy ty „velké“ činoherní, tradičně na hradeckém festivalu nepředstavují tu úplně nejsilnější položku programu. Letošní devětadvacátý ročník byl oficiálně zahájen představením bulharského Plovdivského činoherního divadla, které přivezlo Shakespearovo Zkrocení zlé ženy – a letitý předsudek se bohužel bezezbytku naplnil.

Zkrocení zlé ženy je ze současného pohledu značně problematická komedie: hrubozrnná a vůči titulní dámě velmi bezohledná. Dnes je to důvod ji v horším případě nehrát vůbec a v lepším vymyslet interpretaci, která ono nelítostné krocení (spíš tedy lámání vůle) ukáže v jiném světle. Bulharský soubor se viditelně chytil slova „krocení“ a zasadil příběh do cirkusového prostředí. Což by mohlo dávat docela dobrý smysl – tedy v případě, že by dotyčná metafora byla nějak smysluplně využita. Jenže místo toho došlo pouze na barvité kostýmování a několik snaživých cirkusových meziher, ve kterých se v doprovodu kýčovité burácející hudby ukázalo v podstatě jen to, že plovdivští herci nejsou žádní velcí artisté (což jako činoherci konec konců ani dost dobře být nemohou). Zbytek představení vyplnila série úmorných, režijně nenápaditých a herecky zcela matných dialogů. Nezáživnost takové podívané nemohlo zachránit ani vytrvalé odhalování kulturistické muskulatury jednoho z nápadníků, i když – pokud mohu soudit – dotyčný herec v tomto ohledu jednoznačně zastínil i osvědčené domácí šampiony, jako je Igor Orozovič nebo pánové z Losers Cirque Company.

Komedie, při které se za dvě hodiny publikum snad ani jednou nezasměje, vyhlíží hodně podivně za všech okolností. V případě Zkrocení je však ještě podivnější, že plovdivští hráli bez jakékoli interpretace. Krotitel Petruccio zkrátka Kateřinu vyhladoví a zlomí, což je předvedeno v porovnání s předlohou hodně halabala, ale především bez jakéhokoli dalšího plánu (tedy kromě toho, že to má být legrace). Ona se do něj naoplátku zamiluje a nahlédne, že je rozumné, když ho bude ve všem poslouchat. Dovedu si představit, že by bylo možné přijít i s takovým pojetím, ať už míněným doopravdy nebo ironicky nebo třeba jako provokace, nezdálo se však, že by tvůrci o cokoli takového usilovali. Jenže odehrát zrovna tenhle text tak, jak „leží a běží“, mi připadá, mírně řečeno, nešťastné.

Abych nebyl nespravedlivý, na úplném konci Kateřina naznačí, že to s ní její manžel zas tak snadné mít nebude, když ho donutí odejít z jeviště tím směrem, jaký si přeje ona. S ohledem na předchozí dění (které se nějakými jemnůstkami rozhodně nezatěžovalo) se nicméně obávám, že jedno nenápadné pošťouchnutí toho až tak moc nezmění.

festivalový program zde
o Regionech budu psát do Světa a divadla 5/2024