Mikulka: Skupova Plzeň (čtvrtek 13.6.2024)

Buchty a loutky: Bludný Holanďan, zamrzlý oceán
Andrej Lyga: Pohádka pro odvážné
Alfa Plzeň: Čarostřelec
Buchty a loutky: Punch and Judy

Na (pětidenní) Skupovku jsem dorazil druhý den odpoledne a viděl jsem v rychlém sledu čtyři představení - na čtyřech různých místech a v podstatě bez pauzy, systémem „divadlo-festivalový autobus-jiné divadlo“ a tak pořád dokola. Není divu, že kolegové, kteří v Plzni v tomto pekelném rytmu rotují od začátku, vypadali už dlouho před půlkou akce poněkud ovadle. Uvidíme, jak to půjde dál. Z trochu jiného úhlu pohledu (a s ohledem na aktuální dění ve sportovním světě) by se dala pro dnešní program upravit žertovná definice fotbalu: „hra o jedenácti hráčích, ve které vždycky zvítězí Němci“. S tím rozdílem, že na čtvrteční Skupovce s jasnou převahou vítězily Buchty a loutky.

Pokud bych se držel sportovního výraziva, čestnou remízu vybojoval zlepšeným výkonem v poslední třetině představení Andrej Lyga ve svém sóle Pohádka pro odvážné. Nejdřív totiž dost zdlouhavě, hodně vážně a v hodně uspávajícím tempu předváděl nepříliš vzrušující stínové divadlo doplněné nasazováním masky. Chyběl jasný příběh a vlastně i smysl - což by asi tolik nevadilo, kdyby mělo představení alespoň dostatečně strhující atmosféru. Jenže tentokrát se jednalo spíš o ten typ divadla, ze kterého sice mohou být hezké fotografie, ale na místě nutkavě pokukujete po hodinkách. Rozšklebená plastelínová maska deformovaná přímo na obličeji je nepochybně efektní, ale kdo někdy viděl Oliviera de Sagazan s jeho Transfiguration (třeba loni v Hradci), má v tomto ohledu laťku asi už navždy nasazenou o pořádný kus výš. V závěru Lyga naštěstí citelně přitlačil na pilu a ku prospěchu věci přibral do hry trochu ironie a černého humoru – to když z masky postupně vytvaroval loutku dítěte a zacházel s ním poněkud nehezky a neotcovsky.

Vyloženým zklamáním byl Čarostřelec domácí Alfy. Na žertovnou adaptaci slavné Weberovy opery jsem se upřímně těšil, ale po představení mi naskakuje jedna nepříjemná otázka za druhou. Třeba jaký smysl má pouštět se do opery, když velká část zúčastněných své árie prostě neuzpívá. (Čímž nemyslím profesionální operní přednes, ale aspoň základní intonaci). Nebo proč s loutkoherci hrát činohru, v níž jen matně nahodí vcelku banální a navíc neustále opakované typy? (Zde mám mám na mysli především Josefa Jelínka v titulní roli, ale je to obecnější problém). A když už tvůrci přijdou s nápadem „současný milovník počítačových her vstupuje do světa Čarostřelce“, proč tento rámec ponechávají tak strašně odbytý? Uznávám, že nejsem cílovka a pubertální publikum se asi bude bavit lépe, ale stejně: postavit do kontrastu aktuální hráčský žargon s archaickou češtinou je v tomto ohledu zoufale málo.

A nakonec tedy ty Buchty. Nedávno jsem zde psal o jejich nejnovější premiéře Postradatelní (tady) - zhruba v tom smyslu, že dělají vlastně pořád to samé, ale jde jim to výborně, tak proč by se měli nutit do experimentů. No a vida, na Skupovce byla ke spetření o něco starší inscenace Bludný Holanďan, zamrzlý oceán (která mi k mé škodě jaksi utekla) a v té si Buchty zaexperimentovaly docela výrazně. Ne že by chybělo to, co je na jejich tvorbě nejpřitažlivější - osobitá kombinace ironie, drsného humoru a sebeshazující „civilní obyčejnosti“ - tentokrát však v záměrně křiklavém kontrastu s velmi artificiálně pojatým hudebním doprovodem. Na scéně se totiž společně s Markem Bečkou, Vítem Bruknerem a Radkem Beranem ocitlo trio hudebníků (cembalo, klarinet a zpěv), které doplňovalo drasticky převyprávěnou legendu o Bludném Holanďanovi docela komplikovanou hudbou a zpěvem. Trochu podobně se v průběhu představení střetávaly pasáže fraškovitě veselé a místa, která vyznívala (v mezích možností samosebou) klidně a lyricky. Konec konců, ani to není u Buchet žádné novum, v Bludném Holanďanovi však hosté tuto dvojakost pozdvihli na docela jinou úroveň než je zvykem. Ale abych nevzbudil dojem, že vedle tří rozverných B. byli na scéně tři smrtelně vážní muzikanti – došlo i na námořnické odrhovačky s poněkud nezvyklým honky tonky cembalovým doprovodem.

Úplný závěr dne obstarala v neletně vymrzlém stanu za Alfou dvojice Bečka-Brukner s klasickou anglickou maňáskovou „mlátičkou“ Punch and Judy. O téhle inscenaci jsem už na Nadivadle jednou psal (tady), takže se nebudu opakovat. Ale vězte, že to je dílko doslova napěchované energií, nápady i zábavnými surovostmi všeho druhu - pokud někdy budete mít možnost, neváhejte s návštěvou.

více zde
o festivalu budu psát do SADu 4/2024
foto: web Skupovy Plzně