Dubský: Tajemný pan Zet, Liebeřeč (festival Šaldova šňůra, pondělí 17.6.)

I pondělí mělo operní začátek, tentokrát v podobě pozapomenutého oratoria Josefa Myslivečka Adam a Eva. Inscenace režisérky a ředitelky libereckého divadla Lindy Hejlové Keprtové mi jako úplnému opernímu laikovi přišla srozumitelně vystavěná a plná nápadů, ideální titul pro lákání nových diváků tohoto divadelního směru.

Na novou hru Tomáše Dianišky jsem se dost těšil, protože dle anotace se dal čekat návrat k punkovým libereckým kořenům. Tajemný pan Zet je hororovou parodií, což dává Dianiškovi možnost zabudovat do příběhu řadu popkulturních odkazů. Všechno to začíná po vzoru detektivek Agathy Christie – na starém panství někde na ostrově daleko od civilizace se schází skupinka lidí, kteří se do té doby neznali a nyní zjišťují, kdo a proč je sem vlastně pozval. A první mrtvola na sebe nenechá dlouho čekat…

Zní to dobře, ale výsledek už tak podařený není. Dianiška je plodným autorem, ale tady se zdá, jako kdyby práci poněkud odbyl. Hlavně druhá část moc nevychází, jelikož je potřeba dovysvětlit vztahy a motivy naznačené v první půli, což se děje pomocí řady flashbacků, v nichž ale inscenace pomalu ztrácí tempo. Hra nabízí mnoho detailů a nápadů, ale často se s nimi vůbec nepracuje. Tak třeba hraběnka Margot (Jana Hejret Vojtková) má být posedlá čistotou, což se dozvíme v jedné retrospektivě, poté se to tak jednou dvakrát využije a následně autor na tuhle charakterizaci postavy zapomíná. A podobných příkladů by se našlo víc.

Aby nedošlo k omylu: nová Dianiškova komedie není žádný průšvih, tipuji, že režisérovy skalní fanoušky pobaví a ostatní diváci se taky nemusí bát představení navštívit. Spotřební kus, který na dvě hodiny přiměřeně zabaví, ale druhý den si na něj člověk nevzpomene. Od jednoho z nejúspěšnějších českých dramatiků mám trochu jiná očekávání.

Ocenitelnou ambicí liberecké dramaturgie je rozvíjení regionálních témat. Liebeřeč režiséra Radovana Lipuse a dramaturgyně Lenky Chválové ovšem trpí celou řadou nedostatků.

Hra o založení a stavbě libereckého divadla je především žánrově velmi neukotvená. Což o to, někdy může být střídání žánrů výhodné, tady ale působí dost neústrojným dojmem. Nejlépe je to vidět na hudebních číslech, která nejprve vypadají, že chtějí evokovat naivitu singspielů a operet konce devatenáctého století, aby se pak objevil tklivý milostný duet, regulérní muzikálové číslo (docela povedený song z kanceláře architektů) či dokonce rap. Kdyby tvůrci pojali celý příběh v kabaretním hávu, dokázal bych to pochopit, ale u činoherních scén nic takového nenajdeme.

Děj se rozvíjí ve dvou rovinách – v první sledujeme kočovný herecký soubor ze Soukenického divadla a námluvy malíře Gustava Klimta (Ondřej Kolín) s mladou herečkou Karolinou (Eva Goldmannová), ve druhé se na radnici dojednává stavba nového kamenného divadla poté, co Soukenické divadlo shořelo. Skákání mezi časovými rovinami je poněkud únavné, a celá inscenace navíc působí zbytečně didakticky.

Na rozdíl od odpoledního Dianiškova kusu se ale druhá půlka inscenace držela pohromadě o něco lépe, v Liebeřeči na konci všechno logicky zakončilo. Věřím, že domácí publikum si představení užije více, přece jen přespolní divák nedokáže plně docenit všechny drobné mystifikace a odkazy na místní reálie.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalové stránky zde