Škorpil: Dotyky a spojenia (středa 24.6.)

Malá scéna: Verbum
Divadlo bez javiska a Divadlo Pôtoň: Nádherná záhrada po nej ostala
Slovenské národné divadlo: Nosorožec

Verbum Divadla Malá scéna je „performatívna přednáška“ určená zjevně gymnaziálnímu publiku. Zkoumá co je to slovo, co dokážeme říct a co ne, co může slovo zastoupit a třeba i „Čo všetko slovami dokážeme.“. Za projektem stojí Andrej Kalinka, takže výsledkem je tak trochu dadaistická (ostatně i na proslulou magritteovskou /ne/fajfku dojde) a zároveň propracovaná inscenace kombinující přednášku, interakci, hudbu, projekce i zpěv a to vše s obrovským citem pro detail, vracející se motivy a refrény i strhující bezprostřednost nejen herců, ale především samotného Kalinky.

Nádherná záhrada po nej ostala je společný projekt Divadla bez javiska a Divadla Pôtoň v režii Ivety Ditte Jurčové. Autorka textové předlohy Slavka Civáňová vybírá střípky a momentky ze života Sidonie Nádherné a v původně velmi imerzivním projektu (premiéru měl na Divadelné Nitře v prostorách opuštěných kasáren) nechává prostřednictvím Simony Hudcové na diváky působit především sentiment za zašlými časy vybrané kultury, elegance a úcty k umění (byť by jím bylo i „pouhé“ zahradnictví). A vše spěje k vyslovené pointě, že „To, čo stvoril duch a umenie je nezničiteľné.“ Ve slovenské atmosféře zmaru je to jistě poselství aktuální. Festivalovému přestavení bohužel trochu uškodil přenos na jeviště Národného domu, kde bylo patrné, že inscenace přišla přinejmenším o polovinu své původní atmosféry.

O Nosorožci v režii Júlie Rázusové a podání Slovenského národného divadla psal už na tomto blogu Lukáš Dubský, hovořilo se o něm i ve spřízněném podcastu Záhledy a v SADu 5/2025 o něm psala Dária F. Fehérová. Dodám tedy jen, že Ionescově textu by jistě prospěly škrty zejména v první polovině, která je nakonec vlastně jen záhy čitelnou expozicí. Pokus režisérky Rázusové překonat to až frenetickým zrychlením dialogů se bohužel sráží s potřebou dokreslovat absurditu absurdními efekty a výsledek je spíše úmorný. O to lépe vychází závěrečné dialogy Bérengera s Douardem a hlavně s Daisy, kde se efekty mění v metafory a především dochází na nadčasové (a nejednoznačné) otázky smyslu, oprávněnosti a dokonce „humanity“ odporu vůči většině. Jsou větší zvířata v tu chvíli již civilizovaní „nosorožci“ nebo vztekle a zuřivě odporující „poslední člověk“?

program festivalu
foto archiv festivalu
o festivalu budu psát v SADu 5/2026