Mikulka: Regiony Hradec Králové (středa 24.6.)

La Boite à sel: Bad Block
Divadlo Petra Bezruče: Baníček, ale, ale, ale
Muziektheater BOT: Brass

Bad Block – Francouzská inscenace je výrazně technologická: na scéně je spousta různě velkých reproduktorů, malou průhlednou kostku s reproduktorem uvnitř dostane i každý divák. Průvodci večerem kolem všeho nejdřív nadělají spoustu cirátů – a pak se hodinu a půl odehrává show spočívající v tom, že zvuky porůznu poletují prostorem, kostky blikají, reagují na to, jak jimi diváci pohybují a tak podobně. Občas zopakují, co kdo řekl. A marekebenovsky lísavě vlídný herec-průvodce to doplňuje hlubokomyslnými výzvami typu: „zamyslete se nad tím, jestli jste se svou kostkou navázali nějaký citový vztah“.

Neumím odhadnout, do jaké míry to byla opravdu ryze technologická záležitost, a do jaké míry se jednalo o triky, přiznávám ale, že mi to bylo v průběhu představení pořád víc a víc jedno. V souhrnu mi tahle podívaná tak trochu připomněla - byť v malém - různé akce s velkoplošným videomappingem. Je to nepochybně technologicky náročné, stojí to spoustu peněz – a výsledek bývá k uzoufání banální. Někde v zábavním parku nebo v technickém muzeu by to mohlo být fajn, ale na divadelním festivalu… nevím, nevím.

Baníček, ale, ale, ale – Náladu mi zlepšili Ostraváci. Text jejich fotbalově patriotického kabaretu jsem četl už dříve, moc nadšený jsem z něj nebyl - inscenace jej však opravdu zásadním způsobem oživila, a výsledkem bylo velmi příjemné překvapení. Jistě ne náhodou festivalová dramaturgie zařadila Baníček do blízkosti Kabaretu Königgrätz (psal jsem o něm zde), je to divadlo s podobnou strukturou a částečně blízké i tematicky.

Důležité (a zároveň trochu problematické) je na Baníčku to, že se autor a režisér Jan Holec snaží přejít od napůl vážného a napůl ironického vyznání ostravskému fotbalu a divadlu k zásadním a žhavým tématům. Takže se hraje o - zkuste si tipnout, není to těžké – například o respektu k jinakosti, toxické maskulinitě ve vztahu k ženám atd. Dokud se vše drží v kabaretní náladě, vychází to výborně, podívaná je to současně živá, velmi zábavná a k tomu ve druhém plánu nenásilně angažovaná. Třeba když je pomocí praktických demonstrací ironicky rozehráván jakýsi internetový blábol o tom, že by se homosexuální sportovci-muži neměli sprchovat s heterosexuálními kolegy. Potíž nastává v momentech, kdy dění zvážní a přejde do módu blížícího se spíš „kázání přesvědčeným“. Naštěstí ne tak často, aby to celku podrazilo nohy, ale stejně je škoda, že tvůrci nevěří, že lze sdělovat cosi úplně vážného a přitom se celou dobu tvářit jako nezávazně legrační kabaret.

Brass A to úplně nejlepší nakonec. Čtveřice postarších chlapíků z nizozemského Arnhemu přivezla do Hradce útvar, na který jsem celou hodinu zíral se směsicí nadšení a nevěřícného obdivu. Vlastně to byl spíš koncert (zpívalo se částečně v holandštině a částečně anglicky), jenže na otevřené podvečerní scéně se přitom odehrávalo cosi surreálně vykloubeného a zároveň industriálně poetického.

Když jsem před pár dny v souvislosti s miniinscenací The Glowing Pickle Bar (zde) od jiného nizozemského souboru Electric Circus zmínil, že v Holandsku mají dlouhou tradici mechanických hracích strojů, netušil jsem, že se mi tak záhy dostane ukázky tohoto, co všechno lze od této tradice odvodit. Tady společně s živými performery vystupovaly nádherně kostrbaté a přesto spolehlivě fungující hudební stroje, skvěle se měnila nálada a dynamika, a do toho všeho zněly písně, které místy připomínaly Tiger Lillies a místy Toma Waitse z jeho nejdivočejšího období „dementního promenádního orchestru“. Stručně řečeno: zážitek roku. Hrají to dnes večer od devíti ještě jednou, já jdu znova, kdo můžete, neváhejte, něco takového hned tak neuvidíte.


P.S. A abych nespravedlivě nezapomněl: až dlouho do noci ve stanu před Drakem vyhrávali Fekete Seretlek, ti zrají jako víno, a pokud mohu soudit, jsou každý rok energičtější a skočnější. A potěšilo i to, že osvědčený hit pojednávající o tom, že všichni umřeme, si s nimi nadšeně zazpíval i jeden z členů Muziektheateru BOT.

VLADIMÍR MIKULKA

kompletní festivalový program zde
foto web festivalu

o Regionech budu psát do SADu 5/2026  
o inscenacích A Macbeth Song a BRASS budeme mluvit v podcastu Záhledy - v pondělí 6.7. (s Vojtěchem Voskou a Dominikem Melicharem)