Mikulka z Hradce: Športniki a spol.

Odkud a kam je dobré utíkat

Jedním ze sympatických rysů hradeckého festivalu je možnost vyhnout se podezřele vypadajícím představením hlavního programu úprkem do Draku nebo na Open Air (jen pro pořádek: to, co se děje v Draku také patří do hlavního programu). Tradičními adepty na vynechávky jsou zahraniční hosté - a tak jsem v pátek s lehkým srdcem prchnul z úmorné francouzské pseudofilozofické konverzace o Diderotovi na DNO a v pátek z vídeňského Volkstheateru na Športniki. Odměnou mi byly dva neobyčejně příjemné divadelně hudební večery a třešničkou na dortu letmé setkání s kolegyní Machalickou u kašny na hlavním náměstí. Já v dobrém rozmaru kráčel v pauze mezi dvěma loutkovými legráckami na gyros do oblíbeného okénka, ona přebíhala z Klicperáku do La Putyky a potřebovala alespoň trochu upustit naštvanou páru, nashromážděnou v průběhu chebského muzikálu, následovaného vídeňským bulvárem. Jak to s párou dopadlo po Dolls, si netroufám ani pomyslet, na základě vlastního zážitku nicméně odhaduji, že se to asi moc nezlepšilo.

Športnici splnili očekávání. Starší tituly Back to Bullerbyn a Gagarin jsou už dostatečně proprané, takže není nutné se k nim znovu vracet. Nová inscenace Simply Clever je pozoruhodná nejen sama o sobě, ale i tím, jakým způsobem připomíná,

Mikulka z Hradce: Hommage à Jelínek

Čtvrtek 26. června

Ve čtvrtek jsem uprchl z kamenných budov na DNO a bylo to zatím nepříjemnějších pět festivalových hodin. Jiří Jelínek a spol. hráli v rámci Dne DNA od odpoledne až do noci v Draku a v šapitó před Drakem. Nijak zvlášť nezáleželo na tom, jakou podobu na sebe produkce v ten či onen moment vzala: loutkové divadlo, kabaret, volná improvizace, koncert. Spolehlivě totiž nabízely to, proč se (kromě jiného) chce do divadla chodit: proud radostné a hravé energie.

Švejda: Jan Kolář odchází z Divadelních novin

Jan Kolář v posledním čísle Divadelních novin této sezóny oficiálně oznámil svůj odchod. Konečně!, řeknou si zajisté jeho kritici, vždyť už také bylo půl hodiny po dvanácté. A skutečně: Divadelní noviny pod jeho vedením notně přetahovaly, potřeba je „upgradovat“ se jevila (a jeví) jako palčivá a kdo jiný by měl být za tu situaci odpovědný než šéfredaktor?

Jan Kolář je příslušníkem generace, která na profesní dráhu nastupovala v jednom z nejbolestivějších období společnosti. Plně ještě zažila (relativně) svobodná šedesátá léta, musela se ale především vyrovnat s nástupem normalizačního režimu, zaujmout k němu nějaký postoj – a protože byla relativně prostá škraloupu angažmá v předchozím „kontrarevolučním“ období, záleželo jen na ní, jakou podobu koexistence zvolí. Pomineme-li varianty odmítnutí režimu nebo naopak vstupu do jeho služeb, zůstane nám velice široké pole, mající „tisíce odstínů šedé“. V něm se Jan Kolář pohyboval. A zkušenost z dvacetiletého pohybu na tomto území si odnesl i do polistopadových let, do šéfování Divadelních novin.

Mikulka z Hradce: Velká mořská víla (Klicperovo divadlo)

Středa 25.6.

Pokud bychom chtěli začít v pozitivním duchu, lze napsat, že Velká mořská víla je zatím nejlepší Drábkova hradecká inscenace. Pokud v duchu negativním, lze stejně oprávněně dodat, že se Drábkovi ani tentokrát nepovedlo překročit vlastní stín a přišel s inscenací, jejíž přednosti překrývá triviální humor, záliba v podbízivém mudrování a dojemnost přetažená do kýče.

Mikulka z Hradce: Maryša (HaDivadlo)

Středa 25.6.

Do Hradce sice HaDivadlo přijelo v dosti poslepované sestavě, i tak ale byla Brutovského Maryša zatím nejpovedenější festivalovou položkou. Názory se tentokrát různí, úplně nesporná inscenace to není ani podle mého soudu, klady však určitě převažují nad pochybnostmi.

Švejda: Kandidáti na šéfa činohry ND

Národní divadlo nově obsadí posty šéfů baletu a činohry...
Dobrá tedy, tak si ty seriózní potenciální kandidáty na šéfa činohry, v abecedním pořadí, vyjmenujme:
David Drábek
Martin Františák
Vladimír Morávek
Štěpán Otčenášek
Dušan D. Pařízek
Daniel Přibyl
David Radok
Daniel Špinar
Jan Šotkovský
Dora Viceníková

Mikulka z Hradce: O líné babičce (Divadlo v Dlouhé)

Úterý 24.6.

Uf, to je úleva. Konečně festivalové představení, o kterém je možné psát s potěšením: O líné babičce, Divadlo v Dlouhé . (I když noční hororová „dospělá polovina“ Šípkové Růženky od jaroměřské ZUŠky taky nebyla marná, abych nekřivdil Open Airu). Ale předtím jsem se v Hradci cítil spíš jako útěkář. Z dopolední romsko-české volné variace na Romea a Julii mě o přestávce vyhnala veselá banalita, do jaké dokáže David Drábek rozmělnit zcela libovolné téma (co se dělo po pauze netuším - nejmenovaný ctihodný kolega tvrdil, že druhá půlka, která měla působit vážně, byla mnohem slabší, než ta veselá první). Na odpolední Šiktancově Cestě dlouhým dnem do noci byla důvodem k úprku nechuť sledovat až do konce režijně i herecky bezradnou ilustraci O’Neilova drásavého obrazu rodinné zkázy. A kdyby La Putyka hrála Dolls s přestávkou, vytratil bych se asi taky – pár silných artistických čísel k nesnesení rozředila rozvleklá, hlubokomyslně se tvářící „pohybová“ vata, v níž artisté nešikovně markýrovali, že jsou také herci a tanečníci.

Švejda: Regulace intimity (KALD DAMU)

Regulace intimity je pro Vladimíra Hulce „jedna z nejzásadnějších prací v českém divadle za několik posledních let“. V jistém ohledu skutečně ano. Neboť jako by naplno vyjevovala jistou tendenci v divadle, která hlásá, že kromě upřímnosti (ať už je skutečná či jen hraná, na tom koneckonců nesejde) se po tvůrcích vlastně ani nemusí nic jiného chtít.

Švejda: Krakatit (Švandovo divadlo)

Je to paradox: nejdiskutabilnější pasáž Čapkova románu je zároveň nejvydařenějším místem jinak vysoce problematické inscenace. Prokopovo setkání s dědečkem v závěru románu, prodchnuté autorovou pověstnou vírou v malého člověka, působí jako kýčovitý katolicismus pro služky, jako rozměklý, bezzubý humanismus. V Hrbkově inscenaci však v této chvíli kupodivu zafunguje ono podehrávané, „shazující“ herectví, se kterým po celou předchozí dobu účinkující tak naprosto nepřípadně přistupovali k předloze. Kýčovitost je náhle utlumena, inscenace, dosud tak zbytečně ukřičená a rozpohybovaná, se ztiší a pokud přistoupíme na to, že se ocitáme v úplně jiném žánru než jsme byli dosud, v žánru pohádky (a Stanislav Šárský v roli Dědečka na tuto skutečnost svým projevem myslím otevřeně poukazuje), dá se ono poselství románu i inscenace (jak byl Prokop „nečistý“, jak už teď bude dělat nikoli „velké“, ale „malé“ věci, a kdesi cosi) snést a akceptovat.


Portrét Švandova divadla za sezonu 2013/14 vyšel v časopisu Svět a divadlo 5/2014.

Mikulka: Ze života hmyzu (Národní divadlo)

Vítejte v muzeu

Jsou klasická díla, která by snad raději měla zůstat v bezpečí čítanek a na jeviště moderního divadla nevstupovat. Ve své době mohla působit hmyzí alegorie bratří Čapků ostře, dnes z ní trčí hlavně toporně naučná prvoplánovost, kombinovaná s vlezlou člověčinou. Když už se ale do takové hry pustí Daniel Špinar, režisér s pověstí tvůrce, který není vůči předlohám nijak zvlášť pietní, dá se očekávat cosi jako „současný“ výklad. Namísto toho se na jevišti docela postaru předvádějí povrchní motýli, mamonářští hovniválové, banální cvrčci, starostlivě vrahounský lumek a jiná hmyzolidská havěť. Výprava je sice napůl plechová a napůl křiklavě umělohmotná, jenže co s tím: muzeální divadlo zůstane muzeální, i když je navlečené do křiklavě lesklého kostýmku a tulák své repliky zpívá s kytarou.

Mikulka: Velvet Havel (Divadlo Na zábradlí)

Jsem letitý fanoušek skladatele a libretisty Miloše Orsona Štědroně a opatrný příznivec režiséra Jana Friče - jejich společný Velvet Havel mi ale přišel scénáristicky, hudebně i režijně hodně jalový. Především jako divadlo, ale i tím, že o Havlovi samotném se tu vesměs zopakovaly profláklé banality; s mohutným pomrkáváním, ale bez valného vtipu či hloubky. Čert to vem, to se může stát každému. Čemu jsem ale tentokrát opravdu nerozuměl, byla reakce publika. Poté, co byli diváci v průběhu představení nápadně vlažní, spustily se na konci nadšené ovace. Jak může k takovému rozporu dojít?