Mikulka: Kámen nůžky papír (Wariot Ideal)

Jeleni, kam se podíváš

Kdybych byl dítě, byl bych z téhle inscenace úplný jelen. Ačkoli, upřímně řečeno, z premiéry tria Švejda-Kalivoda-Dörner jsem byl poněkud jelen i jako dospělý. Což ovšem není úplně marný stav, nutno jedním dechem dodat. A druhým lze připojit, že součástí malinko zlomyslného potěšení byla možnost sledovat, jak vytřeštěně zírají na neuchopitelné dění děti v publiku i jejich rodiče, kteří se nechali nalákat časnější hodinou začátku, než bývá v Alfredovi obvyklé.

Voska: Extra Life (Pražské křižovatky)

Trauma a já

Představení Medea’s Children uvedené v rámci Pražských křižovatek jsem sice bohužel nestihl, ale podle toho, co jsem slyšel, se mi zdá, že exodus části publika patří téměř k dobrému tónu tohoto mezinárodního festivalu. I během představení Extra Life se totiž z Nové scény odcházelo, a vlastně se tomu nedivím, z větší části pohybová inscenace klade na obecenstvo nemalé nároky.

Voska: Červotoč (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Snad znáš ten dům

Pražské hostování ústeckého Činoherního studia s inscenací Červotoč se pro mne shodou okolností stalo druhou příležitostí v krátké době, kdy jsem se mohl seznámit s režijním rukopisem Elišky Říhové. Stejně jako v případě titulu Kytice, My Homeland, uváděného ve vršovickém kulturním centru Vzlet, se i ústecká novinka vlastně docela drží výchozího textu (což je konstatování, ne kritika). A ačkoli obě inscenace se vyznačují podobnými nespornými přednostmi, erbenovský počin mne přece jen zaujal o malinko víc.

Škorpil: Paní Bovaryová (Národní divadlo)

 Denisa Barešová podává v titulní roli Paní Bovaryové mimořádný výkon. Po dvě hodiny skoro neopustí jeviště, inscenaci táhne, uvěřitelně zvládá změny nálad i porušování čtvrté stěny. Obdobně si vede i Radúz Mácha, ktery jejího manžela Carla vykresluje jako milujícího, ale trochu ustrašeného venkovského doktora. Je to typ postavy, kterou jsme od něj už několikrát viděli. Což se vlastně dá - aniž by to měla být výtka - říci i o všech dalších: dominantní zahořklá matka Martiny Preissové, cynický milovník Roberta Milkuše, Petr Vančura oscilující mezi éterickým markýzem a lidovým bavičem Homaisem, Pavel Neškudla přesně podehrávající Lhereuxe, potrhlé služky Terezy Jarčevské… Všichni  s mírou a patrnou zručností. To vše se děje v režijním rámci Tomáše Loužného.

Škorpil: Ej Áj (Divadlo Na zábradlí)

Ej Áj mne, přiznávám, nechalo rozpolceného. Či spíše na mnohých pochybách, protože moje váhání nekopíruje jen dvě nestejně dlouhé části, na které se inscenace láme. Záhy jsem rozeznal v podivné rodinné konstelaci oidipovské motivy a pak se trochu insidersky bavil odkazy textovými i výtvarnými. Zároveň jsem ale trochu pochyboval, jaký má taková aktualizovaná a ultrazjednodušená hra s klasickou předlohou smysl.

Mikulka: Ej Áj (Divadlo Na zábradlí)

Přiznám se: věděl jsem sice, že na scénáři téhle inscenace se nějakým způsobem podílela umělá inteligence, ale nepřečetl jsem si předem program, takže mi nedošlo, že napsala úplně všechno. Že má řada výstupů a promluv „umělý“ původ, bylo vcelku zřejmé, ale že se to týká i replik, které neříká postava umělou inteligenci přímo ztělesňující, mě nenapadlo. Otázkou je, o čem to vlastně svědčí. Jestli o tom, že je AI v psaní scénářů tak dobrá, já tak nechápavý, nebo že to prostě Na zábradlí tak šikovně zaonačili v průběhu přiznané editace vygenerovaných textů. Tipuji poslední zmíněnou možnost, ale kdo ví.

Škorpil: Zabít člověka (Studio Hrdinů)

Není to zrovna figura, na kterou bych byl pyšný – jakkoli se často používá –, ale nemohu začít jinak, než vymezením se vůči kolegovi: Vojtěch Voska ve své příznivé glose o Zabít člověka dává kredit „zřízení postu dramaturga“. Mě se naopak zdá, že právě tento institut spolu s tím, že autorem textu je Michal Hvorecký a nikoli režisér Horák sám, stojí za tím co – soudím – Vojtech nazývá „ucelenějším ponorem“ a co já bych naopak označil za namnoze popisný konstrukt zbavený obvyklé Horákovy náročné nejednoznačnosti a obrazivosti.

Voska: Oblomov (Horácké divadlo Jihlava)

Šli dva a Oblomov upadl

Nahoru, dolu, nahoru, dolu – jihlavská divadelní adaptace románu Ivana Alexandroviče Gončarova mne vzala na podobnou nevypočitatelnou jízdu jako autor svou literární postavu. Inscenace Josefa Doležala je postavena především na humoru, a úplně jednoduše řečeno: něco mi přišlo hodně vtipné a něco zase vůbec.

Voska: Perplex (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Ani v obýváku už není bezpečno

Když ústecké Činoherní studio inzeruje, že jeho nový titul je komedií, už trochu zpozorním. Hanzelkazikmund (zde jsou lvi) i Jídelní vůz, který se dokonce – pro mne zcela paradoxně – stal komedií roku na Grand Festivalu smíchu, jsou mnohem silnější ve vážnějších polohách. Nejnovější přírůstek do této řady, Perplex v režii uměleckého šéfa Davida Šiktance, však má oboje: potměšile rozpustilou i aktuálně vážnou tvář. A obě mu sluší.

Voska: Zabít člověka (Studio Hrdinů)

Za devatero zákopy

Plánovaná ruská trilogie režiséra Jana Horáka ve Studiu Hrdinů vykazuje vzestupnou tendenci. Stejně jako před rokem uvedená Stařena má i nový titul Zabít člověka své problémy, tentokrát se ale tvůrčímu týmu podařilo – snad i díky zřízení pozice dramaturgyně, kterou obsadila Marcela Magdová – ze zpracovávané látky vykřesat ucelenější ponor do hlubin obtížně pochopitelné ruské duše.

Dubský: Zřít do tmy [oidipus] (Východočeské divadlo Pardubice)

Pardubické divadlo na své komorní scéně uvedlo v české premiéře současnou variaci na oidipovský mýtus, který pro berlínskou Schaubühne a jejího uměleckého šéfa Thomase Ostermeiera napsala dramaturgyně této scény Maja Zade.

Dubský: 50 způsobů, jak se rozejít (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Dubský: 50 způsobů, jak se rozejít (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Českou premiérou britské hry 50 způsobů, jak se rozejít hradecké divadlo tematicky tak trochu navazuje na loni uvedené dokudrama Láska režisérky Barbary Herz. Inscenace Petra Štindla se ovšem soustředí na neslavné konce partnerských vztahů.

Mikulka: Král Lear (Klicperovo divadlo) + Knoflíková válka (Drak)

Legrácky a nelegrácky

Do Hradce jsem se v pátek vypravil na dvoják Drak & Klicperovo divadlo a výsledek byl tak trochu paradoxní. Cosi jako „zásadní sdělení“ (nebo snahu o něco takového) by jeden čekal spíš od Krále Leara než od Knoflíkové války. A ono to dopadlo naopak.

Mikulka: Teoréma (Divadlo v Dlouhé)

„Přijedu zítra“

S trochou nadsázky (ale ne zas tak velkou) by se dalo napsat, že Čermákova a Ljubkové divadelní adaptace Pasoliniho filmové a prozaické Teorémy vešla dveřmi, které předloni dosti drsně a ne úplně šťastným způsobem vykopli Jan Frič s Kateřinou Součkovou. Ti se svou „divnou“ inscenací Už není třeba dělat vůbec nic (psal jsem o ní tady) docela tvrdě narazili a vykoledovali si jednu z nejrychlejších derniér v historii Divadla v Dlouhé. Teoréma působí divácky o poznání vstřícněji, i když odhaduji, že ani z ní se velký hit nestane.

Mikulka: Ptačí sněm (Divadlo bratří Formanů)

„To je ono, tohleto nic?“

Jakožto dlouholetý příznivec Divadla Bratří Formanů to píši s opravdovou lítostí, ale nemá smysl opatrně chodit kolem horké kaše: dlouho připravovaný Ptačí sněm je s velkým odstupem nejslabší inscenace, jaké se kdy tahle jinak velmi sympatická skupina dopustila.

Dubský: Hrozny hněvu (Horácké divadlo Jihlava)

Adaptací románu Johna Steinbecka Hrozny hněvu pokračuje jihlavské divadlo v trendu náročné dramaturgie, které se v posledních sezonách vytrvale věnuje. V režii Ondřeje Štefaňáka tu ovšem vznikla inscenace divácky dost nevstřícná.

Voska: Noc zlomených nehtů (Divadlo pod Palmovkou)

Divoká jízda, která ne a ne skončit

Našlo by se toho docela dost, co by se Noci zlomených nehtů, údajně prvnímu českému rapovému muzikálu, dalo na první dobrou s úspěchem vytknout. Třeba hodně řvavou stereotypizaci ženských (nebo spíše jakýchkoli) postav, kolísavou kvalitu rapu či několik nadbytečných vulgarismů.

Dubský: Festival Divadlo (neděle 15.9.)

Veřejní nepřátelé (Divadlo Na zábradlí)
Jenom konec světa (HaDivadlo)
Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji (Laznia Nowa, Krakov / Teatr Żeromskiego, Kielce)

Dubský: Festival Divadlo (sobota 14.9.)

Červený balónek (Naivní divadlo Liberec)
Střípky ženy (Divadlo Petra Bezruče)
Pes na cestě (Slovenské národní divadlo, Bratislava)

Mikulka: Vyškrtaný Bůh (Masopust)

Začal festival ...příští vlna/next wave... a zároveň odstartovalo definitivní loučení spolku Masopust. Jiří Adámek Austerlitz společně s dramaturgyněmi Kateřinou Součkovou a Terezou Marečkovou pro tuto příležitost připravili scénické čtení nazvané Vyškrtaný Bůh, které bude po nedělní premiéře v Eliadově knihovně k vidění pouze třikrát (derniéra je ohlášená na půlku prosince).

Dubský: Festival Divadlo (pátek 13.9.)

Deklarace závislostí (Masopust)
Solness (Örkény Színház, Budapešť)
Sága rodu Marxů (Husa na provázku)

Dubský: Hekuba, ne Hekuba (Comédie-Française, Festival Divadlo, čtvrtek 12.9.)

Vzhledem k tomu, že pětihodinová délka berlínské inscenace Extinction mě trochu děsila, zvolil jsem si na úvod letošního ročníku plzeňského festivalu druhé uvedení inscenace Hekuba, ne Hekuba proslulého souboru Comédie-Française. A vlastně mě celkem překvapilo, o jak klasickou činohru se jednalo. Režisér a ředitel Avignonského festivalu Tiago Rodrigues v ní zkombinoval nepříliš hranou Eurípidovu tragédii s aktuálním tématem podfinancované ústavní péče, přičemž ho inspiroval skutečný případ zanedbání péče o postižené, který se stal v Ženevě.

Škorpil: Hekuba, ne Hekuba (Comedie-Français a Festival d'Avignon; MF Divadlo 2024)

Tvrzení, že mne Tiago Rodrigues svou inscenací Hekuba, ne Hekuba nezklamal, může samozřejmě znít poněkud samolibě. Pravda je ovšem ta, že spolu se souborem Comedie-Français předvedl přesně to, co jsem po pět let staré divácké zkušenosti s inscenací Dech (Sopro; psal jsem o ní v SADu 2/2019) lisabonského Teatro Nacional D. Maria II očekával. Na pohled vlastně nenápadnou, okázalých efektů prostou inscenaci soustředěnou k rafinovaně vyprávěnému příběhu a využívající herectví kombinující prožitek s ostrými střihy a vystupováním z postav. A také jistou míru humoru, spíš laskavého než ironického, a nemenší dávku sentimentu.

Voska: Hráči (Činoherní klub)

Nejen párty čepička

Kdo zavítá do Činoherního klubu na představení Hráčů, jistě nepřehlédne, že tato pražská scéna slaví šedesáté narozeniny. Po obligátním hlášení o mobilech je o tom publikum informováno ještě Ondřejem Vetchým (ze záznamu) a v prvních i posledních minutách inscenace jsou využity zvukové ukázky ze čtyřicet let starého uvedení téže hry v režii Ladislava Smočka. Až to na chvilinku vypadá, že nová inscenace Lukáše Brutovského se spokojí s rolí výročního upomínkového předmětu. Naštěstí tomu tak není.

Voska: Kafka has left the building (Das Thema / To téma)

Jak prodat Kafku

Na webových stránkách inscenace s předlouhým názvem Kafka has left the building / úřední název - amtliche Bezeichnung: Kafka 24/7 by mělo stát: „doporučeno zejména němčinářům od úrovně B1 nahoru a/nebo fundovaným kafkologům“. Aspoň první podmínku jakž takž splňuji, takže jsem si nevšední večer ve společnosti letošního úmrtního jubilanta mohl docela slušně užít.

Dubský: Večer tříkrálový (Letní shakespearovské slavnosti)

Vedle Marné lásky snahy byl letos na Letních shakespearovských slavnostech uveden - v ostravské produkci - rovněž Večer tříkrálový v režii šéfa činohry Národního divadla moravskoslezského Vojtěcha Štěpánka (v Ostravě a Brně se hrál v červenci, v Praze koncem srpna). A právě souhra ostravských herců dělá z téhle komedie velmi příjemnou záležitost - u pražských shakespearovských produkcí nebývá taková vyrovnanost hereckých výkonů vůbec pravidlem.

Voska: Perseidy (Tygr v tísni - Antická Štvanice)

Perseus pro starší a pokročilé

Obří železná konstrukce, vyrostlá v západní části ostrova Štvanice, a uvaděčky rozdávající kromě dek i špunty do uší – ještě před začátkem se Perseidám daří vzbudit očekávání čehosi výjimečného.

Mikulka: Letní Letná 2024 (Eye Catching Circus - #Since1994)

Velká očekávání umí být zrádná. Před pár dny jsem tu psal o tom, že o tchajwanském souboru jdou samé dobré zvěsti, těšil jsem se, viděl jsem, a bylo to takové… takové milé, jak pravil Trigorin o tvorbě svého konkurenta Trepleva. A navíc docela dost zdlouhavé.

Voska: Marná lásky snaha (Letní shakespearovské slavnosti)

Co dům dal

Vlastně by se dalo říct, že disciplínu „Shakespeare na hradě“ už má režisér Filip Nuckolls ozkoušenou. Před pěti lety s Činoherním studiem na ústeckém hradě Střekov zdařile inscenoval komedii Sen noci svatojánské, která vydržela na repertoáru až dosud. Charakterizovala ji skvělá souhra účinkujících s lehkými improvizacemi, důraz na divácky vstřícnou a vizuálně atraktivní podívanou, působivé hradní prostředí. Pokus o podobný přístup vykazuje i Marná lásky snaha, letošní premiéra Letních shakespearovských slavností. Tentokrát to ale bohužel drhne, a to někdy dost výrazně.

Mikulka: Letní Letná 2024 (Les Rois Vagabonds - Concerto pour deux Clowns)

Jen stručně, spíš jako doporučení, protože o téhle inscenaci budu podrobněji psát do SADu. Po dvou rozpačitých „velkých“ titulech (více o nich tady: Entre Chiens et Louves a PIC) se projevilo pravidlo, které se na Letní Letné v posledních sezónách potvrzuje opakovaně: menší, komornější inscenace bývají podstatně povedenější než hlavní taháky, zacílené na oslovení širokého publika. Letos mi z čtveřice hlavních hostů ještě zbývá Eye catching circus a jejich #Since1994 (pracovně se pro ně vžilo označení „tchajwanské feministky“), o kterém jdou zatím samé dobré zvěsti, takže uvidíme, jak to bude v tomto ohledu letos.

Mikulka: Letní Letná 2024 (Surnatural Orchestra & Cirque Inextremiste - PIC)

Když reklamní slogany uvádějí v případě inscenace PIC na prvním místě hudebníky, zcela to odpovídá zásluhám, které má těleso zvané Surnatural Orchestra. S trochu krutosti se dá dokonce dodat, že nebýt hudby, byl by to poněkud zbytečný večer: zbývající účinkující, artisté a klauni z Cirque Inextremiste, se nijak zvlášť nepředvedli.

Mikulka: Letní Letná 2024 (Cirk Le Roux - Entre Chiens et Louves)

Cirque le Roux hostoval na Letní Letné už potřetí (o tom z roku 2021 jsem psal tady), a potřetí by se o jejich produkci dalo napsat v podstatě totéž: vynikající artisté, velmi průměrní herci, víceméně absentující režie (vzdor tomu, že program tuto funkci zmiňuje). Výsledkem je nesourodá skrumáž nepřesvědčivých a od nikud nikam vedoucích pokusů o činohru či tanec, prokládaných podstatně povedenějšími, místy až skvělými artistickými čísly.

Voska: Pitevna (Studio DVA)

Stalo se v pitevně nebo kdekoli jinde

S tvorbou Davida Drábka se ve svém diváckém životě setkávám spíš sporadicky, ale většinou se jedná o setkání příjemné. Coby desetiletého školáka mne hodně bavily rodinné Hračky v Minoru, Kanibalky: soumrak samců v Rokoku byly trefnou aktuální satirou a třeba dosud uváděná Elefantazie v ABC je bez jakékoli uštěpačnosti prostě dobrým divadelním popíkem. Pitevna Studia DVA se do téhle sympatické společnosti bohužel nezařadí.

Voska: Panoptikum Kafka (3D Company - Žižkovské divadlo)

Souborné dílo Franze Kafky v 90 minutách

Jednu z mála červencových premiér na českých jevištích nabídlo uskupení 3D Company (působící v Žižkovském divadle Járy Cimrmana) ve spolupráci se studujícími Vyšší odborné školy herecké. Začněme pozitivně: jako příspěvek ke kafkovskému jubileu Panoptikum Kafka dokáže obstát.

Škorpil: Dotyky a spojenia (sobota 29.6.)

Bábkové divadlo Žilina: Robinson.ka
Divadlo bez domova: Antigona (podľa Sofokla a iných)
Divadlo Ludus: História istého náslila

Škorpil: Dotyky a spojenia 2024 (pátek 28.6.)

Divadlo Jozefa Gregora Tajovského: Tel3gram
Divadlo Jána Palárika v Trnave: Filip

Mikulka: Festival Regiony 2024 (čtvrtek 27. 6.)

Malé divadlo České Budějovice: Gaga
Tantehorse: Light in the Darkness
Company WoW: Tíha duše – vše je dočasné
Škrobotník, Šlundra, Šibrová: Pitva
Hm…

Škorpil: Dotyky a spojenia 2024 (čtvrtek 27.6.)

Bábkové divadlo na Rázcestí: Kamil
Mestské divadlo Žilina: Lilith
Slovenské komorné divadlo Martin: Divadelník

Dubský: Festival Regiony 2024 (čtvrtek 27. 6.)

Nie sme doma (Divadlo Husa na provázku)

Mistrovská lekce (Městské divadlo Zlín)

Dubský: Festival Regiony 2024 (úterý 25. 6.)

Na první pohled (Švandovo divadlo)

Hra Suzie Miller slavila úspěch na West Endu i Broadwayi, kde se hrála v sálech pro stovky lidí. Ve Švandově divadle ji režisérka Lucie Ferenzová nazkoušela ve studiovém prostoru a řekl bych, že to byla dobrá volba, která umožnila reflektovat intimnost příběhu.

Voska: Wernisch (Národní divadlo)

Činohra má v klopě orchidej

Navnaděn všeobecným nadšením mých divadelních známých jsem se na Wernische na Nové scéně opravdu těšil. Když jsem si k tomu navíc přečetl text Jakuba Škorpila (zde), přirovnávající novou inscenaci Jana Nebeského k tvorbě Jana Borny, moje nedočkavost ještě vzrostla.

Škorpil: Dotyky a spojenia 2024 (středa 26.6.)

Odivo: Kozmos
Nude: Emily
Slovenské národné divadlo: Deti

Mikulka: Festival Regiony 2024 (středa 26. 6.)

Apolena Vanišová: Ana Pego
Divadelní skupina FRAS: Kosmokopce
Městská divadla pražská: Pan Polštář
Orchestr posledního dne

Dubský: Festival Regiony 2024 (pondělí 24.6.)

Divadlo pod Palmovkou: Prodaná nevěsta

Divadlo Na zábradlí: Bar

Klicperovo divadlo: Lovu zdar! 

Škorpil: Dotyky a spojenia 2024 (úterý 25.6.)

Slovenské národné divadlo: Čaute!
Divadlo Petra Mankoveckého: Amatéri
Spišské divadlo: Šeptuchy

Mikulka: Festival Regiony 2024 (pondělí 24. 6.)

Damúza: Bosí rytíři
Compagnie Bakélite: Láska k riziku
Divadlo Na zábradlí: Bar

Voska: Štíři z února (Studio Dva)

Krobot je lesa pán

Jistě jsem nebyl sám, kdo byl zvědav, jak dopadne nevšední propojení Krobot a spol. + Šoposká + Studio Dva. A dlužno poznamenat, že tahle rovnice s názvem Štíři z února vychází docela slušně, i když viděné se asi nezařadí mezi nejzásadnější zážitky této sezony. Na to ale patrně ani neaspiruje, vypadá to spíš jako taková pozoruhodně nejednoznačná hříčka.

Dubský: Festival Regiony 2024 (neděle 23.6.)

Emily (Divadlo NUDE)

Téma ženské emancipace se nabízelo už u páteční Zkrocenky, bulharští divadelníci se mu ale spíše vyhnuli. To u inscenace o radikální anglické sufražetce Emily Davisonové, která bojovala za ženské volební právo a svůj život ukončila na dostizích skokem pod kopyta koní, rozhodně nehrozilo. Bohužel jsem měl u produkce slovenského Divadla NUDE přesně opačný problém, jelikož se tvůrci rozhodli svou kritiku nerovnoprávnosti a patriarchátu doslova vykřičet, aby náhodou nikdo v hledišti nezůstal na pochybách, jak to vlastně myslí. Na někoho to možná zabírá, já se v divadle při podobných pokusech o agitaci dost ošívám, byť by mi sdělovaná myšlenka konvenovala sebevíc.

Mikulka: Festival Regiony 2024 (neděle 23. 6.)

Drak: Tichohoří gumák
Drak: Sedmero krkavců
Silly Season: Král Oidipus
TOF Théàtre: Léto 69
Jelení loje
Matija Solce

Dubský: Festival Regiony 2024 (pátek)

Masopust: Přípravy na všechno
Činoherní divadlo Plovdiv: Zkrocení zlé ženy  

Mikulka: Festival Regiony 2024 (sobota 22. 6.)

Klicperovo divadlo: Vyhubyt
Drak: Válka světů
Klicperovo divadlo: Oslava
Dva

Mikulka: Festival Regiony 2024 (pátek 21. 6.)

Zahraniční inscenace, alespoň tedy ty „velké“ činoherní, tradičně na hradeckém festivalu nepředstavují tu úplně nejsilnější položku programu. Letošní devětadvacátý ročník byl oficiálně zahájen představením bulharského Plovdivského činoherního divadla, které přivezlo Shakespearovo Zkrocení zlé ženy – a letitý předsudek se bohužel bezezbytku naplnil.

Škorpil: Forman (Letní scéna Musea Kampa)

 Obyčejně lze většinu námitek proti inscenacím jako je Forman na Letní scéně Musea Kampa odbýt s tím, že nejsem cílovka, že na „komerci“ nechodím, takže nemám srovnání a že takhle se to prostě dělá a lidem se to líbí. Cílovka vskutku nejsem, v mém případě šlo o výjimečný výlet mimo zónu polo/sklepních avantgard. A chuť si ho zopakovat po včerejším zážitku notně poklesla. A protože nemůžu vzhledem ke zkušenostem tentokrát tvrdit, dovolím si jen utrousit, že pevně doufám že "takhle se to nedělá". Producentka a autorka v jedné osobě vypráví Formanův život chronologicky až do pražského natáčení Amadea, kdy ho jednoduše utne, nejspíš proto, že po desáté již open air produkce nejsou povoleny. Kdyby měla spolu s režisérkou nějaký nápad jak biografii pojmout (nebo kdyby rozvedly a dotáhly těch pár nápadů, které tu jsou) jistě se by se pohodlně do 2,5 hracích hodin vešly.

Voska: Frankenstein (MDP Komedie)

Prostě Frankenstein, asi

Je to kuriózní situace – k inscenaci Frankenstein, novince repertoáru Městských divadel pražských, asi těžko směřovat konkrétnější zásadní výtku. Přesně dle anotace na webových stránkách v sobě snoubí divadelní a filmový jazyk, četným použitým předmětům jsou dodávány nevídané významy a dvojhlavá kapela je rovněž na svých místech.

Hankovcová: Máma (Divadlo pod Palmovkou)

Shodou okolností jsem v poměrně krátkém časovém sledu viděla dvě inscenace Tomáše Soldána. O Ohni, který nastudoval v MeetFactory, jsem na Nadivadlo již psala (tady). Dost se mi líbila, takže jsem se těšila, jak režisér zpracuje hru Máma ruské dramatičky Esther Bol. Ta v současné chvíli žije v emigraci ve Francii a ve svých dramatech tematizuje agresi a nesvobodu své rodné země. Máma je však mnohem intimnější, osobnější výpověď autorky. Skrz příběh Olji (Tereza Dočkalová), mladé ženy, které zemřela matka, přede vlákna osobních i společenských traumat, ale také důležitých otázek týkajících se postavení ženy (nejen) v Rusku.

Dubský: Tajemný pan Zet, Liebeřeč (festival Šaldova šňůra, pondělí 17.6.)

I pondělí mělo operní začátek, tentokrát v podobě pozapomenutého oratoria Josefa Myslivečka Adam a Eva. Inscenace režisérky a ředitelky libereckého divadla Lindy Hejlové Keprtové mi jako úplnému opernímu laikovi přišla srozumitelně vystavěná a plná nápadů, ideální titul pro lákání nových diváků tohoto divadelního směru.

Škorpil: Wernisch (Národní divadlo Praha)

Wernisch autorské trojice Wernisch/Nebeský/Slouková je z rodu kabaretů, které svého času připravoval pro Divadlo v Dlouhé Jan Borna: pásmo více či méně rozehrávaných textů prokládaných písněmi. To vše věnované jednomu (či dvěma jako v případě unikátního Kabaretu Vian-Cami) autorovi a podřízené atmosféře s jeho dílem spojované. V ideálním případě se vše hezky rámovalo a uzavíralo, v tom méně dobrém (protože úmyslně nechci psát, že horším) vše tak nějak běželo, dokud se neskončilo. Wernisch je spíše ten druhý případ.

Dubský: Kráska z Leenane, Gazdina roba (festival Šaldova šňůra, neděle 16.6.)

Po rozpačitém ranním Nabuccovi, který svými rozmáchlými gesty a kašírovanou scénou, kvůli níž se pěvci jen stěží vešli na jeviště, působil jak z jiného století, nabídlo divadlo F. X. Šaldy naopak dvě moderně vyhlížející činohry.

Dubský: Mezi nebem a zemí (festival Šaldova šňůra, sobota 15.6.)

Seznam divadel, která pořádají přehlídku vlastní tvorby se stále rozrůstá. Ostravar už funguje čtvrt století, skoro dekádu spolupracují scény v Uherském Hradišti a ve Zlíně na Zarázu - a liberecké divadlo od loňského roku pořádá Šaldovu šňůru. Zatímco první dva jmenované festivaly jsou čistě činoherní, v Liberci mohou diváci během čtyř dní zhlédnout také nové inscenace baletu a opery. Je vlastně celkem osvěžující vydat se takhle mimo mantinely svých obvyklých diváckých preferencí, nicméně balet ani operu si hodnotit nedovolím, takže zde nabídnu pár postřehů k letošní činoherní produkci Divadla F. X. Šaldy.

Mikulka: Skupova Plzeň (neděle 16.6.2024)

Bábkové divadlo Žilina: Robinson.ka
Long & Short Company: A Show with Strings
Sanggar Paripurna a I Made Sidia: Arjunawiwaha
Sangsahwa Theatre: Loutková fantazie

Mikulka: Skupova Plzeň (sobota 15.6.2024)

Kriplštreka - Divadlo Líšeň 
Spaghetti Futurista! - Jihočeské divadlo - Malé divadlo České Budějovice 
Ubu - Stuffed Puppet Theatre
Hong Dongji a příšera Isimi - Culture Art Bakery FF Wang
Kufr z Tchaj-Peje - Flying Group Theatre

Mikulka: Skupova Plzeň (pátek 14.6.2024)

Singe Diesel: Kazu
Naivní divadlo Liberec: Horror Vacui
Squarehead Productions: Stickman
Handa Gote: Třetí ruka

Mikulka: Skupova Plzeň (čtvrtek 13.6.2024)

Buchty a loutky: Bludný Holanďan, zamrzlý oceán
Andrej Lyga: Pohádka pro odvážné
Alfa Plzeň: Čarostřelec
Buchty a loutky: Punch and Judy

Škorpil: Bůh v Las Vegas (Divadlo Na zábradlí)

 Je nakonec jedno, jak moc je Bůh v Las Vegas inspirován obrazoboreckou kapitolou z Klusákovy knihy o Karlu Gottovi a jak moc atmosférou a výtvarnou podobou (přinejmenším plakátu) Gilliamově adaptaci knihy Huntera S. Thompsona Strach a hnus v Las Vegas či Lynchovým Mulholland Drive. Inscenace zcela obstojí sama o sobě, dokonce i bez znalosti životních příběhů jejích „hrdinů“. Jakkoli právě (polo)zapomenutý herec a bavič Antonín Šůra, jehož osud inscenaci rámcuje, by možná vydal za samostatnou story.

Dubský: Krásný nový den (Pomezí)

Spolek Pomezí ve své nejnovější inscenaci pokračuje v ohledávání netradičních přístupů k divadlu. Tentokrát se tvůrci rozhodli vzít divákovi jeden ze základních smyslů, skrze nějž obvykle představení vnímá. Téměř celou devadesátiminutovku totiž absolvuje poslepu.

Mikulka: Bůh v Las Vegas (Divadlo Na zábradlí)

Ztracení a depresivní v Las Vegas

Inscenací „o Gottovi“ se poslední dobou vyrojilo docela dost (inspirace úspěšnou knihou Pavla Klusáka je evidentní). Na Zábradlí si na závěr sezóny vybrali pobyt Gotta a spol. v Las Vegas, což je akce, kterou Klusák dost nemilosrdně demytizuje, Petr Erbes s Borisem Jedinákem se nicméně k dokumentárním faktům vztahují velmi volně. Navzdory tomu, že se na scéně pohybují postavy, které odkazují k reálným předobrazům; božským Kájou počínaje, přes Ladislava Štaidla až po smolaře Antonína Šůru.

Voska: Bílá voda (Národní divadlo)

Klášter jako frekventovaná křižovatka

Dlouhodobě sledovat tvorbu Michala Vajdičky je trochu jako stírat losy. Přitom se jeho inscenace vyznačují celkem podobným režijním rukopisem a Vajdička se opírá o povětšinou stálý tým. Akorát to prostě někdy vyjde hodně dobře (Ucpanej systém, Konec rudého člověka), někdy vůbec ne (Hordubal) a někdy tak napůl – jako v případě Bílé Vody.

Dubský: Divadelní svět Brno (úterý 28.5.)

Trójanky (Švandovo divadlo)
Zaměstnanci (Teatr Studio Warszawa)  

Hankovcová: Oheň (MeetFactory)

Inscenace Oheň, uváděná v MeetFactory, by se dala přirovnat k příslovečné tiché vodě, která podemílá břehy. Kolébá svou divadelní neokázalostí a nevtíravostí, ale právě i díky těmto kvalitám dokáže zprostředkovat silný a koncertovaný zážitek. Destilát současných úzkostí a neporozumění, připravený ze stejnojmenného románu současné francouzské autorky Marie Pourchet.

Mikulka: Ostrov Domov, Zaměstnanci (Divadelní svět Brno 2024)

O malých a velkých

Na Divadelní svět Brno jsem dorazil až v neděli coby druhá redakční směna nasazená ke sledování závěrečné třetiny festivalu. Mé dosavadní divadelní zážitky jsou, jak už to tak bývá, rozporuplné. S jednou zajímavostí: z toho, co jsem stihnul vidět, bylo nejpříjemnějším překvapením to úplně nejkratší představení - a naopak. Nic obecného se z toho samosebou vyvodit nedá, ale za zmínku to stojí: magická drobnička Ostrov Domov (Katanari Bratislava) a proti ní Zaměstnanci, mohutný a halasný kýč varšavského Teatr Studia.

Voska: Don Juan a já (Divadlo v Dlouhé)

Vypnout a (po skončení představení) zapnout

První dvě třetiny pozvolna končící sezóny Divadla v Dlouhé se nesly ve znamení diváckých výzev. Nejprve Šiktancova inscenace V džungli měst, pracující se záměrnou nesrozumitelností jednání postav, potom Burajova Cesta dlouhým dnem do noci, odvíjející se tři a čtvrt hodiny v pomalém, ne však úmorném tempu. Dramaturgicky tedy vlastně chápu, proč se poslední premiérou stala – eufemicky řečeno – velmi oddechová komedie Reného Levínského Don Juan a já v režii Hany Burešové. Úplný průšvih to není, přesto však zůstávají pochybnosti.

Škorpil: Sága rodu Marxů (Divadlo Husa na provázku + DSB 2024)

 Sága rodu Marxů zřejmě chce hledat odpověď na to, zda „Karel je v nás“ (jak se tu zpívá), zda jsme se dědictví jeho myšlenek dokázali/chtěli zbavit, zda náhodou i po letech a navzdory dějinným dezinterpretacím nemají jeho myšlenky stále (nebo znovu) platnost, jak vidí Marxe naši současníci, jestli máme jeho sochy bourat jako Berlínskou zeď, nebo znovu stavět… A také líčí různé i pikantní historky z jeho života – v jaké bídě a na dluh žil, kolik měl dětí a s kým… A také se ptá, zda za všemi emancipátory a revolucionáři nestojí oddané a vlastně poddané (a samozřejmě přehlížené) ženy… A jestli Karel s Bedřichem náhodou nezapomněli na to, že lidé chtějí snít a být šťastní, nejen mocní…

Voska: Tartuffláž (Divadlo D21)

Dnes si řekneme něco o Tartuffovi

Hned druhý Molière v rychlém sledu: nejdřív Hábova ústecká Škola žen, teď Spišákův Tartuffe v Divadle D21. Obě inscenace navíc spojuje podobný přístup k výchozímu textu jako odrazovému můstku k úvahám divadelním i jiným. Přemýšlím, proč to v mých očích Hábovi vyšlo skvěle a Spišákovi bohužel moc ne.

Mikulka: Velký nabíječ (A studio Rubín)

Tápání v říši loutkového porna

Pokud inscenace postrádá režii i dramaturgii, nezachrání ji pár nahodile vyhlížejících nápadů ani osobní šarmérství. Přesně tohle je bohužel případ Velkého Nabíječe v A studiu Rubín. Navzdory tomu, že loutková výprava Jiřího Knihy do říše porna slibovala zábavný a provokativní úlet.

Škorpil: Láska jako argumentační cvičení (Divadlo Letí)

 V Německu usazená (a stále oceňovanější) izraelská autorka Sivan Ben Yishai si ve své Lásce jako argumentačním cvičení vybírá za model nerovných partnerských dvojic ikonický pár Pepek Námořník a Olive Oyl. Vykračuje však z jejich původního animovaného fikčního světa a oba je uvádí do současnosti, kde ona je úspěšnou feministickou autorkou, a on ne zcela úspěšným ex-studentem filmové vědy s touhou natočit svůj velký film. Hra není – ale to nelze od Ben Yishai vlastně ani očekávat – jednoduchou demonstrací tezí a byť zobrazuje nevyrovnaný svazek křehké intelektuálky a poněkud jednoduššího macha, nakonec obhajuje – myslím si – lásku, či potřebu vztahu a zázemí. Samozřejmě s vtipem, hlubokou ironií a spoustou kulturních i jiných odkazů.

Voska: Škola žen (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Ohnout Molièra? Nevadí!

Po Peeru Gyntovi jde o druhé setkání režiséra Michala Háby s klasickým textem v ústeckém Činoherním studiu. V případě Ibsenova dramatu se tvůrčí tým držel norského dramatika až překvapivě věrně a vznikla tak místy lehce rozvláčná, ovšem působivá jevištní roadmovie nevyhýbající se ani nefalšovanému dojetí. Zato Molièrova komedie Škola žen posloužila Hábovi a spol. spíš jako hřiště, na němž se mohl do sytosti vyřádit. A dopadlo to skvěle.

Dubský: Miláčci (Horácké divadlo Jihlava)

Jihlavské divadlo pokračuje v regionální programové linii a po loňském Popelu na křídlech Suzanne Renaud se zaměřilo na další výraznou ženskou postavu spjatou s Vysočinou. Dagmar Fričová pro divadlo napsala hru Miláčci, která se zaobírá životem Zdeňky Havlíčkové, dcery spisovatele Karla Havlíčka Borovského.

Mikulka: The Mirror (Gravity & Other Myth - Jatka78)

Máme rádi pop

Hodně se těšit může být zrádné. Loni v Trutnově na CirkUFFu jsem viděl mimořádně silné představení Sissy dvou členů australského novocirkusového souboru Gravity & Other Myth, a tak jsem se hodně těšil na hostování jejich mateřského souboru na Jatkách78. No, a odcházel jsem poněkud zklamaný. Ne, že by to bylo špatné, jenže byl to… takový trochu podbízivý novocirkusový pop.

Voska: Toyen – všechny barvy samoty (Divadlo Kolowrat)

Hold bez pomníkaření

Hned dvě inscenace o avantgardní malířce Toyen nabídla krátce po sobě dvě pražská divadla. Štýrský/Toyen/Heisler je k vidění ve Švandově divadle, za Toyen – všechny barvy samoty je potřeba vystoupat do podkrovního Kolowratu. Mohu prozradit, že trocha toho šplhání se v tomhle případě až překvapivě vyplatí.

Mikulka: Postradatelní (Buchty a loutky)

Sylvester se vrací

Kritici mají sklon - vcelku pochopitelný - přeceňovat v divadle originalitu. Když se v inscenaci nestane něco neočekávaného, překvapivého či dosud neviděného, bývá to důvod k nespokojenému mrmlání (uznávám, sám to taky občas provozuji). Nic proti originalitě, jenže - co si počít s těmi, kteří zkrátka a dobře dělají to své, kteří drží styl? Hezkým příkladem mohou být Buchty a loutky. Zkušenější divák si v jejich případě může skoro pořád říkat něco jako „tohle už jsem viděl“. Jasně, viděl, no a co? Myslím, že se v tomto ohledu mohu směle považovat za diváka zatraceně zkušeného, ale stejně se na každou novou premiéru Buchet těším a obvykle si v ní s větším či o něco menším potěšením najdu to své. A je mi přitom vcelku jedno, že to už dávno není nic objevného a překvapivého.

Mikulka: Ježíš je na Tinderu (MDP - Komedie)

110 minut, které by bylo bývalo lepší strávit jinak

Ve Španělsku usazený Argentinec Rodrigo García zažil své hvězdné období zhruba v nultých letech. Viděl jsem tehdy po festivalech pár jeho inscenací a zůstala mi po nich nejasná vzpomínka na úpornou, ale nijak zvlášť inspirovanou snahu provokovat za každou cenu, kombinovanou s neméně úpornou, leč poněkud rutinní kritikou konzumerismu či kapitalismu (na různá ocenění to kupodivu stačilo). Po zhruba patnáctileté pauze nicméně jednomu otrne a tak jsem se vypravil do Divadla Komedie, kde byla k vidění česká premiéra Garcíova koprodukčního kusu Ježíš je na Tinderu.

Mikulka: Žáby (Fourlegs - Dejvické divadlo)

Vyšinutec jako narozeninový dar

Už jsem to porůznu napsal v různých jiných souvislostech, takže nezbývá, než se opakovat: Petr Zelenka umí psát a Ivan Trojan je herec, který se v jeho postavách dokáže zabydlet s naprosto suverénní samozřejmostí. Platí to i pro monodrama Žáby, které Trojan dostal jako dar k blížícím se šedesátinám a které hodlá uvádět jako putovní inscenaci pod hlavičkou vlastní agentury Fourlegs. (Premiéra se nicméně odehrála na domácí půdě Dejvického divadla.)

Voska: Zapomenutou cestou Praha-Lvov (Městská divadla pražská - 3KINO ART)

Prořvat se dějepisem

Hlavně díky skvělému gymnaziálnímu dějepisáři mne historie, a obzvlášť československá, vždycky dost bavila. Samozřejmě se nepovažuji za historika, ale něco málo z naší minulosti jsem snad v hlavně udržel. Jenže vyrazit s takovým zázemím na představení nové inscenace MDP Zapomenutou cestou Praha-Lvov v prostoru 3KINO ART v pasáži U Nováků se ukázalo být zásadní chybou.

Mikulka: Jenom konec světa (HaDivadlo)

Mikulka: Národní sbírka zlozvyků (Losers Cirque Company - Divadlo Bravo)

O tom, že Tomáš Dianiška patří mezi nejspolehlivější hitmakery českého divadla není pochyb. Jednu z úspěšných linií jeho tvorby tvoří tituly, které by bylo možné onálepkovat jako „intimní duety“. K položkám jako 1000 věcí, co mě serou nebo Žena filmového kritika nyní přibyl kus, který vznikl na základě dosti neobvyklého spojení: Dianiška spolu s členy novocirkusové Losers Cirque Company nastudoval inscenaci, v které využil tzv. Národní sbírku zlozvyků, kterou sestavuje „sociální architektka“ Kateřina Šedá.

Dubský: Macbeth (Horácké divadlo Jihlava)

Umělecký šéf Horáckého divadla Michal Zetel se razantních úprav klasických her nebojí (což předvedl třeba ve variaci na Tři sestry, kterou ve Slováckém divadle Uherské Hradiště založil na herecké improvizaci). Jihlavský Macbeth je v tomto ohledu klasičtější, ale i zde dochází k výraznému interpretačnímu zásahu. Ten spočívá ve ztrojení ústřední manželské dvojice.

Voska: Filoktétés. Last minute (Divadlo X10)

Na dovču s Filoktétem aneb Možná, že se mýlím

Občas se mi přihodí, že odcházím z představení, aniž by se mi podařilo pochopit, co a proč se mi tvůrčí tým svou inscenací snažil říct. Tak se stalo i na jednom z prvních uvedeních titulu Filoktétés. Last minute v Divadle X10. Chyba může být na mém přijímači nebo na straně divadla, chtěl jsem to prostě jen zmínit, abych dal na srozuměnou, že k veškerým následujícím řádkům je záhodno přiřadit si výrazy jako možná, pravděpodobně, asi.

Škorpil: Cesta dlouhým dnem do noci (Divadlo v Dlouhé)

 Zhruba ve dvou jejích třetinách přeruší Burajovu inscenaci Cesty dlouhým dnem do noci umělecko-terapeutická intervence „Sen o terapii“: na scénu vejde terapeut Daniel Wagner a rozestaví židle, na něž usednou herci. Jsou stále ve svých postavách, ale mimo O’Neilův fikční svět a podstatně civilněji odpovídají na celkem očekávatelné otázky. Divák se nedozví nic nového, jen je mu shrnuto, co by jinak – snad složitěji, či méně přímočaře – dokázal vyčíst z náznaků a vodítek obsažených v textu i inscenaci. Osobně považuji tento vstup za zcela zbytečný ornament, který zbytečně (ne-li urážlivě) podceňuje důvtip diváctva i um Eugena O’Neila. Dvojakost této scény, tedy rozlomenost mezi trváním na psychologické věrohodnosti postav a jejich realistickým ztvárněním a inscenátorským vstupem do takto budovaného světa je ale příznačný pro celou inscenaci.

Mikulka: Racek (Divadlo Na zábradlí)

Čechov až na kost

Asi jsem nebyl sám, kdo od Havelkova Racka v Divadle na Zábradlí očekával, že režisér klasiku nějakým způsobem „rozstřílí“ (nebo že třeba odkáže na zdejšího, dnes už legendárního Racka Léblova). Nestalo se. Na rozdíl od Havelkova dosti bezradného dejvického pokusu propojit dávnou klasicko-romantickou „bitvu o Hernaniho“ s dnešními kulturními válkami, zůstala Čechovova sonda do světa všeobjímajících frustrací a nepřehledných sporů mezi „starým“ a „novým“ uměním ve tvaru víceméně původním. Věci to bylo ku prospěchu.

Dubský: Soused (Městská divadla pražská)

Městská divadla pražská uvedla v české premiéře novinku z německojazyčné oblasti. Hra Soused Daniela Kehlmanna měla ve vídeňském Burgtheatru premiéru na podzim roku 2022 a je adaptací autorova scénáře ke stejnojmennému filmu.

Voska: Ztratili jsme Stalina (Dejvické divadlo)

Kruté žerty se Sověty

Ani mne nejnovější premiéra Dejvického divadla příliš neuchvátila a souhlasím s Jakubem Škorpilem (tady) i Radmilou Hrdinovou, že hlavním kamenem úrazu inscenace Michala Vajdičky je přepísknutá fraškovitost směřující až k řachandě. A ano, obzvlášť ve srovnání se stejnojmenným filmem, který komickou a drsně tragickou rovinu dokázal vybalancovat daleko šikovněji. Přesto si zkusím trochu zahrát na ďáblova advokáta, abych vyzdvihl dva aspekty, které mi v dejvické inscenaci přišly vlastně dost povedené.

Škorpil: Ztratili jsme Stalina (Dejvické divadlo)

 Inscenace Ztratili jsme Stalina, kterou v Dejvickém divadle podle adaptace Daniela Majlinga režíroval Michal Vajdička má podtitul „groteska z Kremlu“. Jde však o poněkud matoucí vymezení. Správněji by totiž mělo znít „fraška z Kremlu“. (A pro ty méně chápavé snad i „řachanda z Kremlu“.)

Dubský: Uvnitř banánu (Divadlo Na zábradlí)

Na novou inscenaci Jana Mikuláška v Divadle Na zábradlí jsem mířil trochu s obavami. U Medvěda s motorovou pilou jsem měl pocit, že se režisérův oblíbený formát krátkých skečů rozvíjejících ústřední téma či motiv už poněkud vyčerpal a Mikulášek se v něm umělecky zacyklil. Uvnitř banánu sice po formální stránce nijak nepřekvapí, ale pro mě to tentokrát byla trefa do černého. V divadelní adaptaci knihy Pavla Klusáka se podařilo stvořit křehký, surreálný svět hudebních podivínů a outsiderů.

Voska: Ještě chvilku (Národní divadlo)

Tvůj táta je divadlo

Dvě starší ženy, Věra a Květa (Johanna Tesařová a Jana Preissová), přicházejí pozdě na velevážnou operu. A protože jsou to dámy od rány, jejich vstup do hlediště je tak halasný, že představení musí být zastaveno. Věra se pustí do plamenné diskuze s osazenstvem divadla, a až teprve když se dosyta vypovídá, může se hrát dál. Tedy, jen na chvilku. Technici totiž zjistí, že někam zašantročili stroj na sny. Najdou ho pod Květiným přístavkem, dostane se do rukou zmíněným dámám – a pak už se dějí věci.

Dubský: Bílá Voda (Městské divadlo Brno)

Dramatizace románů Kateřiny Tučkové se na českých jevištích zabydlely, takže není divu, že její nejnovější dílo Bílá Voda se divadelní verze dočkalo již necelé dva roky po vydání. Ve světové premiéře ji uvedlo Městské divadlo Brno, ještě v této sezoně se objeví i na prknech pražského Národního divadla.

Škorpil: Uvnitř banánu (Divadlo Na zábradlí)

V zásadě bych na okraj inscenace na motivy knihy Pavla Klusáka Uvnitř banánu mohl napsat něco podobného, co jsem poznamenal už v reakci na Medvěda s motorovou pilou. Obě inscenace mají obdobná pozitiva i negativa. Na jedné straně stojí tentokrát herectví Davida Petrželky, Kateřiny Císařové a Anny Kameníkové, muzikálnost většiny obsazených a hudba Martina Kyšperského r/evokující kreace muzikálních outsiderů a exotů.

Dubský: Hamlet + Vyhubyt (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Hamlet

Režisér Pavel Khek Shakespearovu nejslavnější tragédii pro účely hradecké inscenace rázně osekal; vystačí si s osmi postavami, zmizeli Rosencrantz s Guildensternem, Fortinbras, hrobníci či herci. Hamlet je pojat jako rodinné drama, Khek ho nečte přes nějaké konkrétní téma, ale spíše se snaží prokreslit nezdravé vztahy mezi postavami, jež jsou zhusta založeny na touze ovládat či generačním nepochopení.

Hankovcová: Vojcek_jednorozměrný člověk (Lachende Bestien - Divadlo X10)

„A co my s tím, Vojcek?“

Vojcek je smršť. Poutavá, vtipná, rozjívená smršť zahalená v blyštivých třásních, dýmu a popových beatech. Michal Hába si torzovité drama ohýbá všemi možnými směry, Büchnerův beztak roztříštěný text to ale snese. Navíc je zábavné pozorovat, jak se předloha mísí s režisérovou rázností a jazykovou akrobacií. Vtípky, slovními hříčkami, pop kulturními odkazy a zcizováky se to v Hábově textové úpravě jen hemží. Stejně tak se rozbíhá doširoka tematicky. Od nástrah kapitalismu, přes klimatickou krizi, až po otázky spojené s feminismem a lidskou svobodou... Všechno s jízlivým úšklebkem na rtech a notnou dávkou (sebe)ironie, což pomáhá celkovému dojmu řachandy, v níž není na místě nad ničím přemýšlet hlouběji, nedejbože moralizovat.

Mikulka: Miss rodeo (Alfred ve dvoře)

U nás na Jihu

Určitě je to lákavé: postavit celou inscenaci primárně na atmosféře. Anežka Kalivodová to zkusila s kovbojsko-buranskou náladou amerického Jihu a vyšlo jí to zhruba tak napůl.

Mikulka: Insomnie (Činoherní Studio Ústí nad Labem)

Jak se dělá divadlo

Po povedeném Jídelním voze přišel David Šiktanc s další inscenací vystavěnou na základech „vlastních zážitků“ – a opět mu to vyšlo. Insomnie pojednává, navzdory trochu matoucímu titulu, především o tom, jak vzniká divadelní inscenace a jaké nejistoty i pochybnosti přitom provázejí režiséra, který se shodou okolností nápadně podobá samotnému Šiktancovi.

Hankovcová: Echodrama (Venuše ve Švehlovce)

Míjení se. Ta slova se mi neustále vracela na mysl během premiéry Echodramatu, improvizačního divadelně-hudebního projektu, který uvádějí ve Venuši ve Švehlovce studenti DAMU a HAMU. Čtyři postavy se neustále míjejí, mluví spolu, ale neslyší se. Atmosférou vše připomíná mix Čechova se současnou irskou spisovatelkou Sally Rooney. Jenže jsem měla pocit, že stejně jako spolu neumí komunikovat postavy, ani já se nedokážu na dění plně napojit.

Dubský: Zaráz (čtvrtek 18.1.)

Vosa (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)
Opilí (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Vladimír Mikulka: Zaráz (čtvrtek 18. 1.)

Opilí (Slovácké divadlo)

Po dvou dnech ve Zlíně jsme ve čtvrtek ráno přejeli do Hradiště a začalo to být docela napínavé: po moderátorce diskusí přišla o hlas i jedna z klíčových hereček, dopolední Fyzikové tak museli být zrušeni (respektive na poslední chvíli nahrazeni jiným představením) a ohledně večerních Opilých se čekalo, jestli zaberou záchranné medicínské aktivity. Nakonec zabraly, takže alespoň večerní představení proběhlo, jak mělo. Mimochodem, až na závěrečné diskusi se ukázalo, jak moc to bylo pro Slovácké divadlo důležité: Opilí jsou kvůli „nehledanému“ výrazivu v nemilosti velké části místního publika a festival tak představoval nejspíš poslední šanci představit ambiciózní inscenaci odborné veřejnosti.

Dubský: Zaráz (středa 17.1.)

Kytice (Městské divadlo Zlín)
Špína (Městské divadlo Zlín)  

Mikulka: Zaráz (středa 17.1.)

Kytice (Městské divadlo Zlín)

Špína (Městské divadlo Zlín)

Dubský: Zaráz (úterý 16.1.)

Láska, vzdor a smrt (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)
Dub (Městské divadlo Zlín)

Voska: Nejbližší (Činoherní klub)

Queerová schovka

Shodou okolností se Nejbližší v Činoherním klubu stal již třetí inscenací s queer tématikou, kterou jsem v poslední době viděl. Nic proti tomu, ba naopak, jen houšť. Já, Johan*a v Komedii sice trpí slabou režií a silně nevyrovnanými hereckými výkony, Edvard II. Depresivních dětí jako by se zase nemohl rozhodnout, jestli chce být spíš historickou rekonstrukcí nebo apelativně aktuálním divadlem, u obou je však přes všechny nedostatky patrné, že se tvůrčí týmy opravdu snažily o osobitý pohled na velice aktuální problematiku. Zato Činoherní klub na to jde se svou druhou letošní premiérou vskutku lišácky.

Mikulka: Velká vodní loupež (Jihočeské divadlo)

Dva v jednom

Všichni, kdo píší o divadle, se tím už určitě setkali mnohokrát: zdánlivá drobnička nečekaně strčí do kapsy kousky podstatně ambicióznější. Přesně tohle platí pro budějovickou Velkou vodní loupež, a to dokonce dvojnásobně. Inscenace je totiž příkladem toho, že se dotyčný princip může uplatnit i „uvnitř“, v rámci jediného artefaktu.