Králík: Glitch Bitch (D´Epog)

Monodramatické představení Glitch Bitch platformy pro současnou experimentální inscenační tvorbu D´Epog, jež prostřednictvím mediální laboratoře chtělo na scéně zkoumat limity demokracie a svobody současné západní společnosti, vzbudilo hlavně nepříjemné otázky. Nejvíce se týkaly uskutečňování podobných experimentů.

Etlíková: Experiment Myší ráj (Národní divadlo)

Divadlo si hrálo na vědu

V inscenaci Experiment Myší ráj přirovnává tým kolem Jiřího Havelky etologický pokus Johna Calhouna k dystopickému vývoji lidské společnosti. Izolujeme-li skupinu myší od vnějšího světa a zajistíme-li jim neomezený přísun potravin, jedinci časem ztratí životní elán, přestanou se rozmnožovat a populace vyhyne. Stejnou cestou projdou i „myší“ lidé v inscenaci – „myšstvo“ vyhyne v průběhu konference pojednávající o demografické krizi, která rámuje děj (čímž tvůrci vtipně glosují styl často samoúčelné „konferenční“ analýzy).

Mikulka: Nepřítel lidu (festival Palm Off Fest - Stary Teatr Krakow)

Ibsen, náš současník

Ještě před závorkou: jsem rád, že jsem to viděl a že Palmovka Klatova Nepřítele lidu dovezla. Dělat aktuální politické divadlo je hodně těžký obor, a v porovnání s tím, co se v tomto ohledu děje v Česku, to byla docela jiná liga. A to i navzdory celé řadě výhrad.

Švejda: Nepřítel lidu (Narodowy Stary Teatr Krakow)

Inscenace Jana Klaty (prem. 10. 3. 2015), uvedená v rámci Palm off festu Divadla pod Palmovkou, jde ve stopách nastudování téhož textu Thomasem Ostermaierem v berlínské Schaubühne (prem. 8. 9. 2012), které měl český divák možnost vidět na loňském plzeňském festivalu Divadlo. Klata je sice grotesknější a děje se drží pevněji než razantněji upravující Ostermaier, ale i on Ibsenovu hru přesazuje do současnosti, vkládá do ní odlehčující (písňové) vsuvky, a především: též na konci čtvrtého dějství, kdy je hlavní hrdina prohlášen za "nepřítele lidu", "zruší divadlo" a přenechá jej diskusi s diváky.

Švejda: Ad Jan Vedral: Jsem vinohradofilní (Divadelní noviny 10/2016)

Nové číslo Divadelních novin (10/2016) uveřejnilo dva materiály, týkající se současného stavu Divadla na Vinohradech. Zatímco kulatý stůl Josefa Hermana s Janou Paterovou, Radmilou Hrdinovou a Vladimírem Justem zajímavě, ze všech možných stran ohledává problém "kulatého čtverce", s nímž se stávající vedení tohoto divadla potýká, rozhovor s dramaturgem Janem Vedralem (nutno odemknout heslem, uveřejněným v tištěném vydání) nabízí vskutku neuvěřitelné čtení. Pan profesor v něm vystupuje bezmála jako prototyp intelektuála z Havlových her, který je schopný se svými slovními piruetami ze všeho vylhat, najít pro cokoli nějaké zdůvodnění - jen aby se snad třeba neukázalo, že ta skutečná chyba se může skrývat v něm.

Škorpil: Den opričníka (Tygr v tísni)

Téměř na konci Dne opričníka ve VILE Štvanice vyzvou Vladimir Benderski a Adam Langer diváky sedící až dosud kolem stolu představovaného praktikábly sestavenými do U, aby se postavili. Jsme v honosné síni v centru opričniny, je pozdě večer a tomu, kdo zná Sorokinovu předlohu, zatrne, protože se mu vybaví popis homosexuální orgie, jakéhosi bratrského rituálu zvaného „housenka opričná“. A slova Vladimira Benderského, alias Pařeza, který celým večerem v ich formě provází, obavu potvrzují. Nestane se však nic. Diváci zůstávají trochu rozpačitě stát a Benderski s Langerem se dávají do stylizované, polotaneční, nápodoby homosexuálních hrátek. A ono slovo „nápodoba“ je pro celou inscenaci klíčové. Benderski přes hodinu podává digest ze Sorokinova románu (sám je s Marií Novákovou autorem dramatizace) a tu více, tu méně zdařile ilustruje jeho děj. Spíše než hrozivé – což je hlavní emoce, kterou si vybavuji z inscenace Kamily Polívkové – je to takové… divné. Inu Rusko, řeknete si, země Milionu rudých růží na jedné a Pussy Riot na druhé straně. (Ano, i na tyto již celkem obligátní „rekvizity“ dojde.) Je to divadlo solidní, v případě výkonu Vladimira Benderského i úctyhodné, ale je to bohužel jen divadlo, které ne vždy zrovna nápaditými divadelními prostředky ilustruje literaturu.
Recenze vyšla v SADu 3/2016

Mikulka: Posedlost (Divadlo Na zábradlí)

Zhruba do půlky představení je Posedlost docela příjemné sledovat. Jednotlivé scénky na téma vztahu mužů a žen sice spolu příliš nesouvisí a vedle těch povedených se objevují i nápady úrovně poněkud středoškolské, ale řada výstupů nepostrádá sympaticky absurdní nebo cynický vtip. Dvoupatrová výprava je efektní a na Zábradlí to umějí hezky zahrát (tentokrát, vlastně už zase, září především Jana Plodková).