Šotkovský: Jiráskův Hronov (závěrečná bilance)

TOP 6 (abecedně, bez udání pořadí)

1. Kytice (DS Korek Praha)
2. Pohyblivé obrázky (Hana Voříšková a MUZIGA)
3. Rozpal mě, sakra! (DS Saši Liškové Jihlava)
4. Srnky (DS Ty-já-tr/HROBESO Praha )
5. Testosteron (Divadlo Point Prostějov )
6. Uměl lítat (Někdo Jaroměř)

Šotkovský: Jiráskův Hronov (sobota 10. 8.)

Letošní Hronov byl divadlem opravdu přeplněný, navíc díky "pozitivní diskriminaci činohry" se ty inscenace dost prodloužily, takže poslední den jsem pojal poněkud v relaxačním tempu. Vypustil jsem s těžkým srdcem i Pratchettovu Maškaráku z Přerova, i dvojblok představení z dětské scény a vyrazil pouze do sokolovny na trojici postupujících z Wolkrova Prostějova. Nepamatuji, že by se někdy dorazila z Prostějova na Jiráskův Hronov takhle silná sestava inscenací. A zároveň, že velmi rozumím profesoru Císařovi v jeho tradičních pochybnostech stran divadla poezie – dvě ze sobotní trojice inscenaci se do jeho škatulky vřazují dosti těžko.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (pátek 9. 8.)

Někdy se stane, že člověku prostě dojde trpělivost pro určitou divadelní poetiku a má pocit, že čas, který chtěl v životě strávit sledováním inscenací daného souboru, už vypršel. (Výhled na řeku Labe, Divadlo kámen Praha)

Někdy se stane, že člověk dokáže odpustit bezelstné sousedské inscenaci průměrného amerického bulváru leccos a díky tomu se většinu času dobře baví, ale záplava sentimentu valící se z jeviště ho v poslední třetině zcela dorazí. (Potichu to neumím, jsem vášnivej, DS Vojan Hrádek nad Nisou)

Někdy se stane, že se na plátno promítá solidní videoart a před ním dva androgynní chlapci předvádí svou roztomile naivní představu o tom, co je to performování. (Z 00, ON AN)

Někdy se stane, že je inscenace prostě zázrak a člověk jí pak odpustí i to, že to napodruhé menší zázrak než napoprvé. (Pohyblivé obrázky, Hana Voříšková a MUZIGA)

Šotkovský: Jiráskův Hronov (čtvrtek 8. 8.)

Otázky a odpovědi aneb Třikrát smířlivost recenzentova

Proč se radovat z inscenace kabaretní hříčky nikoli valné úrovně a dokonce ji brát jako jednu z nejlepších hronovských produkcí? Protože se udál (stejně jako u prostějovského Testosteronu) příběh pozdvižení textu - postavy, které v předloze jsou spíše chodícími vtipy jsou zahrány s něžným pochopením pro svou bizarnost. Kromě toho, že je humorný potenciál textu využit na maximum, tak inscenace najednou získá i jistou poetickou kvalitu. (Srnky, Ty-já-tr/Hrobeso Praha)

Luděk Richter z Jiráskova Hronova - VI. - čtvrtek

Čtvrtek - den insitní, ne-li naivní

Ty-já-tr/Hrobeso Praha: Srnky. Text opravdu jen nahozený: těkavý, kompozičně chaotický, každou chvíli o něčem jiném, upovídaný..., jakkoli vtipný. Herecké provedení sympaticky autentické.

Symposion Třebechovice pod Orebem: Makaphovy dary. Tři africké pohádkové bajky prolnuté poznáním, že i vypravěč mouder dokáže být slepý, když jde o něj samého. Až příliš víry v to, že dětem je vše třeba dát po lopatě, zabalené hezky barevně a s veselými kudrlinkami kolem. A podivná naučení typu: říkej pravdu, ale dej si pozor, kde se to hodí.

Stodvacetičlenný VOLN (Valašský orchestr lidových nástrojů) Vsetín: Oslobodená slibka. Lidová opera (přesněji zpěvohra) složená souborovým dirigentem z a na motivy lidových písní.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (středa 7. 8.)

Nebudu dlouze plakat nad tím, že Nahý Wolker prostějovského POINTu ani zdaleka nedosahuje kvalit jejich Testosteronu - jen podotknu, že bohužel nejslabší složkou inscenace je úroveň recitace samotných Wolkerových veršů, což je u divadla poezie krapet trábl. A že přes proklamovanou snahu o představení netradičního, "nahého" Wolkera sledujeme konvenční životopisné pásmo o rozdychtěném chlapci, který miloval a brzy umřel (kdyby inscenace byla třeba o Ortenovi, nemuselo by se v ní kromě veršů nic moc změnit).

Luděk Richter z Jiráskova Hronova - V. - středa

Středa - den lyrický až poetický.

Nejdřív Nahý Wolker prostějovského Divadla Point. Lehce konvenční, sentimentalizující pohled na básníka z milostné stránky. Wolker mezi zběsilostí a melancholií, čistotou a špínou, životem a smrtí.

Poté introspektivní a introvertní (z naší strany pak poněkud voyeurské) Ze Zásuvek pražského souboru Dva ve jhách, jehož tématem je sebepoznávání a cesta z traumat dětství.

Další pražská inscenace, tentokrát souboru Antonín Puchmajer D.S. nazvaná Spánek nikdo nevolá, krutě doplatila na syrově odstředivý prostor místní sokolovny, v jejíchž průvanech vyprchal jemný rafinovaný humor výsměšné "mše" postmoderních kultů.

A nakonec co do formy téměř profesionální práce studenta režie DAMU a jeho právnických přátel z pražského souboru Korek - Kytice. Ta přinesla pozoruhodný a podnětný pohled na možnosti inscenační práce s poezií, nadto klasickou. Pokouší se postavit největší potíži jevištní práce s poezií - totiž tomu, že k jejím ve verších vázaným, uzavřeným a úplným významům je těžké dodat jevištními prostředky něco, co by nebylo jen zdvojením či nadbytečným přílepkem již řečeného.

Luděk Richter z Jiráskova Hronova - IV. - úterý

Den herců - a nemyslím tím obecně herecké divadlo chybně (leč soustavně) nazývané "činohra"; mám na mysli inscenace právě a jen na hereckých výkonech založené.

V inscenaci souboru Commedia Poprad Neprebudený jsou těmi herci tři muži zralého středního věku. Jeden hraje postiženého Ondráše, z nějž si nejkrásnější děvče ze vsi vystřelí slibem sňatku; jeho herectví se poněkud liší - hraje postavu prožitkově, někdy až na hraně sentimentality. Zbylí dva hrají všechny další vesničany. I ženy - takže bychom mohli očekávat fraškovitou grotesku. Jenže oni je hrají bez figurkaření, bez komického pomrkávání, čistě po tématu a funkci postavy, oproštěně znakově, leč s emotivním výrazem. Excelentně. Jediné místo, kde chybí podstatný výklad, založený na přesném sdělení motivací, je, žel, finále, v němž ženy pošlou Ondráše na smrt do hořící stodoly a my se můžeme jen domýšlet proč. Ono "suché", věcné, lehce odcizené, ale přesné herectví je možná ten nejlepší způsob, jak přenést do dneška poněkud naivní prostinký příběh z hloubi devatenáctého století.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (úterý 6. 8.)

Úterý bylo festivalově zasvěceno kompletně oné "pozitivně diskriminované" činohře, která se ovšem představila ve třech dosti rozdílných podobách. 

Adaptace Kukučínovy povídky Neprebudený v podání COMMEDIE Poprad byla jakousi chválou jednoduchého divadla. Prostý příběh odehrají za hodinu tři herci - jeden ztvární hrdinu, retardovaného pasáčka Ondráše, druzí dva všechny zbylé postavy příběhu. Pracuje se s jednoduchou, metaforickou scénografií (stádo hus znázorňují pouťové balónky), epickou zkratkou, decentním náznakem. Divadlo, které možná nestrhne, ale jistě potěší a umí dojmout velmi nepodbízivým, nevydírajícím způsobem.

Luděk Richter z Hronova - III. - pondělí

Dneska jinak (důvod vyplyne z otázky prvé):

Kolik představení vydrží divák? V pondělí jich bylo ve třech blocích hlavního programu devět plus jedno v programu doplňkovém. Je-li venku ve stínu přes třicet stupňů celsia, vevnitř o deset víc a dveře sálu se neotevřou ani v pidipřestávkách mezi jednotlivými čísly, jsme ještě schopni soudného vnímání? (Jediné, co by mohlo svědčit pro, bylo hmatatelné napětí během výstupu absolventky Duncan Centra Anny Benhákové Axis Mundi.)

Kam se ztrácejí diskutéři (a diskuse)?

Šotkovský: Jiráskův Hronov (pondělí 5. 8.)

Mnoho pohybu, divákova...
O bloku šesti pantomimických a tanečních představení, kterým začal včerejší festivalové odpoledne, jen telegraficky (a s vědomím toho, že pro pohybové divadlo nejsem rozhodně ideální diovák): začalo roztaženou němou groteskou zcela prostou gagu, pokračovalo průměrnou klauzurou ostravské konzervatoře (co dělá na vrcholném amatérském festivalu?) a následovalo čtveřicí atmosféricky jak vejce vejci podobných produkcí moderního tance, které sice svědčily o solidní technické výbavě účinkujících, ale rozhodně ne o obzvláštní divadelní invenci.

Luděk Richter z Hronova - II. - neděle

Jiráskův Hronov - den druhý - a zase tři představení.

Divadelní soubor Žďár nad Sázavou: Hymna aneb Urfidlovačka
Smoljakův "mimocimrmanovský" kousek má obvyklou cimrmanovskou strukturu: nejdřív půlhodinová přednáška o historii českých "hymen" a po přestávce hra o "historii" té dnešní. Žďárští hezky zpívají, mnozí docela dobře hrají. Leč podání necimrmanovského spolku přináší stejnou otázku jako inscenování her Voskovce a Wericha nebo Jiřího Suchého někým jiným než jimi samými. Totiž nakolik je autorský přístup rozpuštěn už v samotném textu předlohy. Konkrétně v tomto případě nakolik text obstojí bez lehce naivního cimrmanovského nadhledu, jakéhosi ironického sebezpochybnění, jež je vázáno právě na "cimrmanovské" herce. Jinými slovy: dá-li se tento jednoduchý, místy až tézovitý text hrát jako ochotničtí Naši furianti.

Cink Cink Cirk: Cink? + TPS Magdaléna Rychnov: Barokní fuga
Inscenace nového cirkusu (Cink?) i tanečního divadla (Fuga) mi vždycky především připomenou onen zarážející rozdíl mezi tím, jak řemeslně musí být jejich aktéři vybaveni, aby mohli vyjít na sénu, co musí vědět o svém těle, jak s ním musí umět pracovat - a jak málo někdy stačí, aby kdokoli mohl vstoupit na jeviště divadelní. A také jak je to zejména u nového cirkusu často podmíněno profesionálním školením inscenátorů, kteří zpravidla právě absolvovali příslušnou školu, a mezi amatéry se stačili zařadit těsně před tím, než se etablovali na půdě profesionální.

Luděk Richter z Hronova - I. - sobota

Hned na začátek Jiráskova Hronova dva diametrálně rozdílné přístupy k amatérskému divadelnímu činění.

Šamu ze Štítiny s tzv. dobře napsanou situační komedií Dokonalá svatba. Ráno se nastávající ženich probudí v posteli s novou milou svého svědka, do toho vtrhne onen svědek, nevěsta, její matka a pokojská, vbíhají a vybíhají čtverými dveřmi a řeší a řeší... Samozřejmě vyřeší a nakonec se vezmou ti dva z postele. Hraje se sice s trochou nadsázky, leč bezmála realisticky, takže poněkud neuvěřitelný propletenec skončí jako sentimentální love story. Hru, přiznám se, neznám - ale jako bych to všechno již někde mnohokrát viděl, přesně tušil, co bude následovat a celé kouzlo hry jako by spočívalo jen v umění jak ji co nejzručněji zamotat. Prostě jako v televizi či místním měšťanském divadle, jejichž met se hra i inscenace pilně snaží dosáhnout.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (neděle 4. 8.)

Vrchol dne: Cink Cink Cirk se svou inscenací Cink? Novocirkusová lahůdka - tři mladí muži, jedna mladá žena, o kterou všichni usilují (aby si ji zformovali do vlastní představy), hrazda, kruhy a šály. Nejsem cirkusový znalec, ale dovednosti zdá se velké, zejména však všechny ve službách příběhu a jednotlivých (leckdy drsně) milostných interakcí. Vrchol pak v milostné etudě na šálách, v níž obraty "viset na někom" a "být na někom závislý" dostávají novou podobu, tělesně konkrétní a metaforickou zároveň. "Být artistou je těžké, ale když to cinkne, je to krásné", napsal kolega Petr Christov ve svém twitterovém zpravdoajství z Hronova, které tímto doporučuji (stačí kliknout zde).

Překvapení dne: Finský soubor hezkého jména Tampereen ylioppilasteatteri z Tampere sehrál na Hornově Schwabovy Prezidentky. Hra divácky nevděčná, v jazyce většině publika nesrozumitelném, inscenace, která z logiky věci stojí hlavně na textu, nadto v od centra Hronova vzdálené Sokolovně o půl desáté večer. Připočteme-li nenadále uhodivší déšť, není divu, že nás v hledišti sedělo sotva dvacet. Odměnou nám bylo mimořádně sehrané dámské herecké trio, díky jejichž suverénnímu (a v tempu takřka ďábelskému) nakládání s textem, precizní a přitom uvolněné stylizaci a mimořádnému nasazení (a to dámy hrály hodinu a půl trvající inscenaci ten den už potřetí!) bylo na co se dívat i bez jazykového vybavení.

KPD (Kus Poctivého Divadla) Dne: V inscenaci Smoljakovy Hymny aneb Urfidlovačky přišlo zase jednou ke slovu to, v čem je amatérské divadlo nezastupitelné: přesné a vědomé využití vlastních hereckých limitů. Žďárští aplikovali funkční naivistické podehrávání tak suverénně, že tím nejslabším na inscenaci byla nakonec samotná Smoljakova aktovka, v níž je nápad na výborný ironický skeč roztažen do neúměrné hodinové délky.

Zklamání dne: Barokní fuga Tanečního studia Magdaléna Rychnov. Tvůrci si sami naběhli, když svou dvacetiminutovku zarámovali sugetivní, vypjatou a tělesnou metaforikou veršů Bedřicha Bridela: "Já nad oteklé vředy,/ i nad hnůj jsem ohavnější:/ všecken zapuchlý, bledý,/ nad jed i mor ohyzdnější./ Já jsem samý pouhý vřed,/ umrlčina zpráchnivělá..." O to víc pak vynikne, že mezi tím se odehrává pouze apartní cvičení z výrazového tance, v němž desítka bíle oblečených děvčat na závažnou hudbu kultivovaně a monotónně předvádí úzkost a bázeň (zřejmě ze smrti). Velmi uměleckoidní.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (sobota 3. 8.)

Letošní "pozitivně činoherně diskriminovaný" Jiráskův Hronov (k tématu viz příspěvky Martina Švejdy zde a zde) začal už v pátek představením hronovskéhosouboru (po roční pauze se tak znovuobnovila tradice zahajování domácími) - na programu byl Shawův Pygmalion, který jsem si ovšem přes vstřícné reference kolegy Zahálky nechal ujít. Ani sobotní program nenabídl komentátorovi vydatnou stravu - o Dokonalé svatbě ŠAMU Štítina se mi nechce psát, neboť jako spoluautor inscenovaného překladu a úpravy nemám patřičný odstup, o Viď, Alenko! plzeňského Rámusu zase proto, že jsem inscenaci recenzoval už pro Zpravodaj Loutkářské Chrudimi a po hronovském zhlédnutí jsem zjistil, že vlastně nemám, co bych po měsíci k svému textu dodal (k přečtení je zde).