Švejda: Bilance 1989 - 2019

Přelom roku. Třicet let od Listopadu ´89. Tak si tentokrát dovolím udělat velkou rekapitulaci a na pomoc si s dovolením vezmu tradiční anketu časopisu Svět a divadlo (výsledky všech ročníků můžete nalézt zde a zde) s jejími kategoriemi a k nim připojím ještě jednu svou.
Do divadla jsem začal pravidelně chodit v roce 1990, když jsem nastoupil do prvního ročníku divadelní vědy FF UK, a kromě několika krátkých mezidobí jsem se snažil celou dobu udržovat přehled o tom, co se v českém divadle děje. Při výběru jsem nicméně nepostupoval tak, že bych se pečlivě probíral starými zápisky, ale volil jsem to, co se mi opravdu usadilo v paměti. Přijde mi to tak spravedlivější. Nikoho, předpokládám, nepřekvapí, že drtivá většina tipů patří výkonům z devadesátých let - byla to pro mě formující léta, která nastavovala i můj kritický metr.

Švejda: Zámek na Loiře (Lachende Bestien - Venuše ve Švehlovce)

Hra Romana Sikory je spíš skica než plnokrevná hra. Stojí na jedné satirické situaci - manželka premiéra (rozuměj Monika Babišová) je odklizena na zakoupený zámek na Loiře, aby manželovi svým vystupováním nedělala ostudu, a zde se za asistence tří komorníků, z nichž jeden je bývalý šéf katedry teatrologie (rozuměj Petr Christov), utápí ze žalu v alkoholu -, kterou prakticky již nerozvíjí. Situace Sikorovi především slouží k probírce témat, která známe již z jeho předchozích her: českého buranství, sociální nespravedlnosti (šlechtičtí či kapitalističtí zbohatlíci vs. "obyčejní" lidé či akademičtí pracovníci), západní přezíravosti i nevraživosti vůči lidem bývalého východního bloku apod.

Švejda: Smrt obchodního cestujícího (Městská divadla pražská - ABC)

Michal Dočekal hraje Millerovu Smrt obchodního cestujícího, drama ibsenovského půdorysu, dvě hodiny bez přestávky. Není to však proto, že by přišel s nějakou určující jednotnou koncepcí, nějakým jedním tématem, které by si z vícevrstevné a dějově strhující hry vybral (a které by mu proto dávalo důvod předvést ji vcelku), nýbrž že ji vložil do nivelizujícího nálevu televizního rodinného dramatu.

Švejda: Po premiéře

PO PREMIÉŘE
(IT drama)

Klub nejmenovaného pražského divadla krátce po premiéře. Režisér a dramaturg sedí u počítače.
DRAMATURG: Kde je?
REŽISÉR: V tramvaji.
DRAMATURG: V tramvaji?
REŽISÉR: V tramvaji.
DRAMATURG: Ukaž. (podívá se na obrazovku) No jo, je v tramvaji. Jak jsi to dokázal?

Mikulka: Oči v sloup (Studio Hrdinů)

Hudba pro Jiřího Adámka!

S inscenacemi Jiřího Adámka jsem tradičně míval problém: nebylo sice možné nevidět jejich prokomponovanost nebo formální a interpretační dokonalost, ale obvykle mi připadaly poněkud sterilní. To, že lze nekonečné variace racionálně ocenit, ještě neznamená, že vás to musí bavit. (Jako příklad mohou sloužit třeba oceňované Seznamy). Na nový opus Oči v sloup jsem se tudíž do Studia Hrdinů vypravil poněkud nedůvěřivě, navíc v prabídné náladě (z důvodů zcela nedivadelních). Vyklubalo se z toho jedno z nejpříjemnějších překvapení celé sezóny.

Dubský: Nepřítel lidu (MDP – Komedie)

Hábův Nepřítel lidu pro mě byl jedním z nejrozporuplnějších divadelních zážitků letošního roku. Zhruba dvě třetiny představení jsem sledoval navýsost zábavnou a nápaditou podívanou. Režisér Ibsenovu hru dekonstruoval, ponechal sice základní dějovou linii, ale tu opatřil mnoha komentáři a komentáři komentářů. Celé to navíc zabalil do kabaretního formátu s country hudebním podkresem, manžele Stockmannovy pak s ironií stylizoval do postav Pejska a Kočičky v narážce na to, že při sestavování tohoto kusu postupoval inscenační tým tak trochu, jako když postavy Čapkovy pohádky vařily dort.

Etlíková: PDFNJ 2019

Pohodlní a dětinští barbaři

Letos jsem se z programu Pražského divadelního festivalu německého jazyka stihla zúčastnit pouhých čtyř představení a překvapilo mě, že i tak lze můj festivalový zážitek označit za komplexní. Proto jsem se o něm nakonec rozhodla napsat jako o celku, byť z perspektivy příležitostného návštěvníka. Téma „Moc a bezmoc“ pro mne nerezonovalo příliš hluboce, zato se ale vynořily jiné spojitosti. I přesto, že se všechna čtyři díla co do výrazových prostředků hodně lišila.

Švejda: Hrajeme bez přestávky

Trend rušení přestávek v divadelních představeních začal - aspoň u nás, pokud si dobře vzpomínám - někdy na přelomu milénia. Souvisel, myslím, s (pozvolným) vstupováním nové dramatiky na domácí jeviště (jako první s tím začalo ústecké Činoherní studio), her rozsahem kratších, vybízejících svým naléhavějším způsobem sdělování k jinému, celistvějšímu inscenačnímu uchopení.

Švejda: Král Oidipús (Národní divadlo)

Fričův Král Oidipús je presovaná nuda. Režisér dává Sofoklově tragédii současný nátěr i ukotvení, ale to, aby hra "tady a teď" byla něčím zajímavá, aby oslovila třeba i v té nejsvrchnější emocionální rovině, se mu nedaří.

Švejda: Moral Insanity (Prešovské národné divadlo)

Moral Insanity Prešovského národného divadlo hostovala v krátké době podruhé v Praze. Po zářijovém uvedení na festivalu ...příští vlna / next wave... se nyní hrála v rámci festivalu Případ pro sociálku ve Venuši ve Švehlovce. V mezidobí posbírala (na jaře již na Nové dráme oceněná inscenace) hned několik cen slovenské výroční ankety Dosky - očekávání tedy bylo poměrně velké...

Švejda: PDFNJ 2019

Co si z letošního Pražského divadelního festivalu německého jazyka budu pamatovat?
* ústup dokumentárního divadla
* rozmach používání filmových projekcí (viz Noc v Lisabonu či Tanec v temnotách)
* Pařízkovu režijní suverenitu, s níž ve Štěstí a pádu krále Otakara dokázal i při zapojení mnohých až kabaretních odboček (lidových vtípků, politických invektiv apod.) vyklenout silný a působivý dramatický příběh vzestupu a pádu jednoho chvástavého vladaře
* velký prostor pro (světe div se!) herecké divadlo

Mikulka: Pochybnosti nad letošním "německým" festivalem

Ještě jednou lesk a bída konceptů

Řečeno bez velkého vykrucování: nebýt vynikajícího Pařizkova Krále Otakara, nestál by letošní ročník PDFNJ za moc. (O Otakarovi budu psát do SADu, takže jej zde nechávám stranou). Většina inscenací totiž trpěla neduhem, o kterém jsem se na Nadivadle zmiňoval už v souvislosti s Tancem v temnotách. Totiž, že jedna věc je přijít s nějakým efektním, rafinovaným nebo hlubokým konceptem, a něco úplně jiného vykřesat z onoho konceptu životaschopné divadlo.

Švejda: Iluzionista (Wariot Ideal & Petr Forman - Alfred ve dvoře)

Vojta Švejda spojil ve svém one-man kabaretu Iluzionista síly s Petrem Formanem (jakožto režisérem) a výsledkem se stalo... Divadlo bratří Formanů v "malém".

Škorpil: Penthesilea (Schauspielhaus Bochum - PDFNJ 2019)

Potěší jistě pravidelné čtenáře tohoto blogu, zastihnou-li jednoho jeho „katů“ (© Jan Šotkovský) v krajních rozpacích a nejistotě. Věc se má tak: odcházel jsem včera z Penthesiley Schauspielhaus Bochum velmi spokojen a potěšen.

Švejda: Oči v sloup (Jiří Adámek a kol. - Studio Hrdinů)

Jiří Adámek coby soustavný experimentátor na poli „analýzy slova“ si v Očích v sloup jako osu svého „výzkumu“ volí „situovanost“ diváka a herce v divadle. Prozkoumává divákovy základní vjemy, tělesné pocity či hnutí mysli, hercovo prožívání role, to, kdy ještě není a když už je hercem i vztah mezi divákem a hercem, jejich různé interakce.

Dubský: OST-RA-VAR 2019 (sobota 30.11.)

Divadelník (Komorní scéna Aréna)
Heda Gablerová: Teorie dospělosti (Divadlo Petra Bezruče)
Odcházení (Národní divadlo moravskoslezské) 

Dubský: OST-RA-VAR 2019 (pátek 29.11.)

Opilí (Národní divadlo moravskoslezské)
Král umírá (Národní divadlo moravskoslezské)
Už ani den! (Divadlo Mír) 

Dubský: OST-RA-VAR 2019 (čtvrtek 28.11.)

Zimní slunovrat (Komorní scéna Aréna)
Výnosné místo (Národní divadlo moravskoslezské)