Etlíková: 99 slov pro prázdnotu + Spravedlnost (Palm Off Fest 2018)

K pravdě skrz zatraceně silnou krustu

- mé best of Palm Off

Ze zahraničního programu letošního třetího festivalového ročníku se v myšlenkách vracím především ke dvěma titulům: k 99 slovům pro prázdnotu (uváděným v malém estonském divadle Kanuti Gildi SAAL) a ke Spravedlnosti varšavského Teatr Powszechny. Vedle toho, že každé z děl po svém odpovídalo na otázku, proč je tak obtížné přimět společnost, aby se zaobírala nepříjemnými pravdami, obě díla také originálně naplnila žánr dokumentárního divadla. Tedy pokud za jeho definici postačí, že zde mimořádně mnoho záleží na tom, jestli dílo podává věcně pravdivé informace.

Dubský: Radúz a Mahulena (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Uvést nejznámější Zeyerovo drama skýtá pro každý inscenační tým značná úskalí. Lyrická pohádka svádí k sentimentu a patosu, odhadnout míru pak nebývá vůbec jednoduché. Režisérka Tereza Karpianus ale dokázala v Klicperáku vytvořit moderní a svižnou inscenaci, aniž by musela předlohu dekonstruovat.

Švejda: Kanibalky (MDP – Rokoko)

Rituál sebeutvrzení

Prvá polovina Drábkových Kanibalek budí zdání, že politické téma, předváděné v žánru politické satiry, bude jen rámcem pro niternější, řekněme až existenciální, téma: nejistoty mužů a žen v případě jejich sociálních, sexuálních a jiných rolí v dnešním světě. Rozkolísaný svět vede k rozkolísání lidské identity, jako by autor naznačoval. Jenže druhá polovina, odehrávající se ve "výcvikovém táboře" českých neonácků, nás rychle vyvede z omylu.

Mikulka: Kanibalky (MDP – Rokoko)

Nic nezapomněl, nic se nenaučil

Na rozdíl od překvapivě nevýrazného startu Divadla ABC odstartovalo Rokoko, druhá scéna „nových“ Městských divadel pražských, zcela očekávatelně. David Drábek se představil způsobem, který od něj nejspíš čekali všichni. Nic moc na tom nezměnila ani ředitelská dramaturgie Daniela Přibyla, i když jsme v to my, notoričtí optimisté, potajmu doufali.

Mikulka: NO34 - Revolution (Divadlo NO99 Tallin, Palm Off Fest)

Král je nahý (nesvlékal se nikdo)

Inscenace slibovala obecnější zamyšlení nad revolucí jako takovou a ze začátku to tak i vypadalo: rudá scéna, šestice herců v červených mnišských róbách vytrvale mlátící do obřadních zvonů, pak tatáž šestice ještě vytrvaleji rotující v nekonečné piruetě (dělalo se mi špatně už jen z toho pohledu) a potom v montérkách třaslavě budující dřevěný oblouk přes celé jeviště. Bylo to nesnesitelně zdlouhavé (popsaný úvod trval snad půl hodiny), ale dalo se čekat, že je to jen jakási záměrně ubíjející, přitom ale zjevně metaforická ouvertura k věcem příštím.

Švejda: Sedmé nebe (Divadlo po Palmovkou)

Krátce po Moři v ABC nasadilo další pražské divadlo anglickou hru ze sedmdesátých let 20. století, která předvádí rozklad "staré dobré" (viktoriánské) Anglie, ukazujíc, co se pod zdánlivě idylickým povrchem skrývá za skutečnou realitu: Divadlo pod Palmovkou společensko-kritickou komedii Caryl Churchillové Sedmé nebe. Prvá část se odehrává v britské kolonii v Africe a na rodině koloniálního správce demonstruje, jaká všemožná sexuální pnutí - na pozadí sílících nepokojů s britskou správou země - bují pod slupkou spořádanosti. Druhá část se odehrává v thacherovské Anglii a představuje stejné postavy jakoby o (pouhých) pětadvacet let později: řeší vztahové problémy a otázky vlastní identity, které jsou "zakódovány" právě v oné minulosti.

Švejda: Antieva (Masopust - Eliadova knihovna Divadla Na zábradlí)

Životní příběh emancipované, inteligentní ženy, poznamenaný nelehkým dětstvím a patriarchálním modelem společnosti. Tak by se dal stručně shrnout obsah inscenace Antieva, kterou na základě textu Evy Prchalové a pod hlavičkou společnosti Masopust nastudovala Anna Davidová (Petrželková). Čím byl však život Anny Pammrové jedinečný - a proč má tedy smysl po sto prvé vyprávět s prominutím již obligátní narativ - se z ní však příliš nedozvíme.

Mikulka: Moře (Divadlo ABC)

Městská divadla pražská po letech začínají ve zcela nové sestavě, zdejší ambice jsou jasné a plány slibné. První premiéra skupiny vedené Danielem Přibylem a Michalem Dočekalem byla tudíž očekávána s mimořádným zájmem. Přestože si pro ni vybrali padesát let starou hru dnes už poněkud pozapomenutého anglického dramatika Edwarda Bonda a jako režiséra přizvali u nás prakticky neznámého slovenského režiséra Jána Luterána.

Švejda: Moře (Městská divadla pražská - ABC)

Inscenace Jána Luterána začne utvářet Bondův alegorický portrét městečka, řízeného autokraticky osvícenou rukou paní Rafiové (jehož viktoriánská idyličnost se však nezadržitelně rozpadá a v dohledné době - pomyslíme si - se nadějeme lecčehos), až v jedné ze závěrečných scén, Collinova pohřbu, během monologu paní Rafiové. Je to pro charakter inscenace příznačné. Teprve slova paní Rafiové vlastně explicitně řeknou, jaké to v městečku je. Tohle sdělení jsme ale, myslím, měli získat z celého předchozího dění. Jenže jsme ho nezískali.

Švejda: Toodle-Noodle (Divadlo Minor)

Východiskem Adámkových "nonsensových hrátek v angličtině" Toodle-Noodle, uváděných v Divadle Minor pro děti od osmi let, jsou konvence a zvyky "staré dobré" Anglie - konverzace, vystupování, společenské obřady (zvláště ten čajový) - a také svět, dejme tomu, gotického románu a nonsensové literatury.

Švejda: Stopy zbloudilých (Divadlo X10, Spolek Mezery - DUP39)

Bambuškova inscenace Handkeho hry Stopy zbloudilých si do programu jako motto dává citát "Nadále bloudit. Být trvale zmatený" - a to je také její hlavní téma.
To se dnes, pochopitelně, aktualizuje s případem uprchlické krize (Handke hru napsal již v roce 2006) a Bambušek také svou práci na tuto krizi do značné míry navléká - začíná, dalo by se říct nezávaznými, klaunskými čísly o "lidech v pohybu", ale postupně přitvrzuje, až končí v jakémsi utečeneckém táboře (s drezírujícím  dohlížitelem) a v celkové atmosféře civilizačního chaosu (se zmateně pobíhajícím Mesiášem) - byť autorovo alter ego přítomné na scéně nakonec inscenaci popostrkuje ke katarznímu sdělení, že - vypomůžeme-li si provařeným citátem - "i cesta může být cíl".

Švejda: Konce plné vážnosti a doslovnosti

Naposledy na tenhle problém narazil Vladimír Mikulka v případě If a Window Would Open (viz zde). Jde ale opravdu o obecný, ba troufl bych si na základě mnohaleté zkušenosti říct zákonitý jev: tvůrci vymyslí inscenaci plnou nefalšovaného, a nikoli bezduchého, veselí, krátce před koncem ale náhle přehodí výhybku a s patřičnou vážností se divákům snaží předat sdělení.

Švejda: Být cool v českém divadle

Začnu vzpomínkou na prvou polovinu devadesátých let, kdy jsem začal intenzivně chodit do divadla, Vybavuji si, jaké novum a potěšení pro mě znamenal přístup bratří Formanů, Buchet a loutek či "Vondráčkovy" skupiny z DAMU (usadivší se posléze v Dejvickém divadle) k divákům. To, jakým způsobem navozovali, už třeba před samotným začátkem představení, pocit domácké, bezprostřední atmosféry; jak rušili "čtvrtou stěnu" a přiznávali divadelnost produkce - aby v nás vzbudili důvěru, pocit, že se není "čeho bát". Věřím, že to byla i reakce na činoherní produkce velkých domů, poznamenaných komunistickou vylhaností. Snažili se být cool - aby působili věrohodně, autenticky.

Švejda: Sons of Sissy (Pražské křižovatky 2018)

Sons of Sissy se zdáli být dle anotace lehkovážnou, byť experimentálně pojatou hudebně-pohybovou podívanou - jenže šlo o inscenaci úplně jiného kalibru.

Mikulka: Las ideas (Pražské křižovatky 2018)

Čirá radost

Předevčírem jsem byl na Křižovatkách s výhradami potěšený, včera už to byla čirá radost. A je nutné rovnou vyseknout poklonu festivalové dramaturgii: „nonsensová“ linka vyšla letos výtečně, a je to tím cennější, že nabízí jména, která nejsou v Česku moc známá. V největší stručnosti by bylo možné napsat, že argentinská dvojice Federico León a Julián Telle prozkoumá meze reality a fikci v divadelním představení, ale vzhledem k tomu, jaký ohňostroji nápadů a logických výkrutů ti dva předvedli, by to bylo hrubě nedostatečné.

Mikulka: If a Window Would Open (Pražské křižovatky 2018, Teatro Nacional D. Maria II)

Pakárna s vážným koncem (bohužel)

Tuhle větu obvykle píšu až na konec, ale tentokrát je možná lepší tak rovnou začít: inscenace If a Window Would Open portugalského Teatro Nacional D. Maria II byla pěkná pakárna. Ovšem povedená pakárna, přesně toho typu, na kterou se člověk dívá s vysloveným potěšením. Teda, byla by, kdyby…