Mikulka: Manželka publikovaného básníka (Studio Hrdinů)

„A teď už tu zatracenou věc konečně napiš“

Myslím si to už dlouhá léta: Pavlína Štorková je nejnadanější herečka své generace. I když těch tzv. velkých příležitostí dostala za poslední roky až překvapivě málo. Nyní si tedy zahrála v monodramatu ve Studiu Hrdinů Sylvii Plath - a není důvod tohle přesvědčení nějak zásadně korigovat. Přestože mi inscenace Jana Horáka jako celek přišla spíš dobrá (nebo, jak se říkává, „zajímavá“) než úplně strhující.

Škorpil: Mnoho povyku pro nic (Národní divadlo Praha)

Že je humor nejlépe vážit na lékařských vahách dokazuje Mnoho povyku pro nic, poslední inscenace Daniely Špinar ve funkci šéfky činohry Národního divadla. Nejde přitom zdaleka o celkový ráz „třeskuté komedie“, jak samo divadlo inscenaci propaguje, či celkové „crazy“ naladění. Nakonec prvky odkazující k travesty show, rozbíjení divadelní iluze i komunikace s publikem jsou vlastně zábavné a jediné co jim chybí je vážnější, smutnější (však Povyk je komedie i hodně krutá a smutná) protiklad.

Mikulka: Discoland (Divadlo Na zábradlí)

„Hned bych se tam vrátil“

„(Devadesátky) byly v zajetí pruderie mocensky vychýlené heteronormativity, která se děsí hlavně představy čehokoli jiného, neovládnutelného, paralelního, jakéhokoli trans, nebinarity, něčeho kam nedosáhne /…/ po dekády patriarchát „canceloval“ vše, co jej zneklidňovalo.“ Když jsem si před představením přečetl v programu úvahu Evy Klíčové o devadesátých letech, ovanul mně spíš duch doby, která devadesátým létům předcházela: i tehdy stačilo mít připravených pár správných termínů a ideologických pouček, na které se dalo spolehlivě a bez velké námahy narazit naprosto cokoli. Akorát, že tehdy to byl spíš třídní boj, imperialismus a vykořisťování pracujících. No nic. Moc vstřícně mě tahle četba vůči právě začínajícímu představení nenaladila.