Pokorná: Divadlo evropských regionů (úterý 27. 6.)

DIVADLO V DLOUHÉ: DATING V OSMI
DIVADLO V DLOUHÉ: LUCERNA

Dating v osmi Na úvod jen krátce o krátké srandičce pojednávající o tom, jak si v sobě každý nese několik vnitřních hlasů, které se střetnou u jednoho stolu. Text Jana Bílého v režii Adély Laštovkové Stodolové má silný základ ve vypozorovaném lidském chování a opisu určitých základních vzorců, z nichž si každý v různé míře něco nese. A právě díky tomu může téměř stoprocentně fungovat před jakýmkoliv (dospělým) publikem.

Mikulka: Divadlo evropských regionů (čtvrtek 29.6.)

ALFA PLZEŇ: POHÁDKY OVČÍ BABIČKY 

DIVADLO J.K.TYLA PLZEŇ: TALENTOVANÝ PAN RIPLEY

DIVADLO VOSTO5: STAND´ARTNÍ KABARET

MALÉ DIVADLO ČESKÉ BUDĚJOVICE: JENOM TŘI MUŠKETÝŘI

Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (úterý 27. a středa 28.6.)

LUTKOVNO GLEDALIŠČE: AKVÁRIUM
ÚSTAV ÚŽASU: USNULA JSEM, ALE NESPÍM
MAGALI ROUSSEAU: L´INSOLITE MÉCANIQUE, JE BRASSE DE L´AIR
SMOKING APPLES: V NAŠICH RUKÁCH
CIRK LA PUTYKA: UP END DOWN

Bezprizorné úterý

V úterý jsem plánovala odjet na otočku do Prahy, nicméně z toho sešlo, a tak jsem se rozhodla, že se budu celý den jen tak flákat po Hradci. Potřebovala jsem si dát alespoň na jeden den pauzu od psaní, zatancovat si a vyspat se, aby se ze mě nestal zapšklý automat na kritiku. Předsevzala jsem si, že o divadle, které ten den uvidím, nebudu psát. Teď je mi to ale líto, protože minimálně o dvou divadelních zážitcích by byla škoda se nezmínit.

Mikulka: Divadlo evropských regionů (středa 28.6.)

L’INSOLITE MÉCANIQUE: JE BRASSE DEL’AIR

SMOKING APPLES: IN OUR HANDS

LA PUTYKA: UP END DOWN

Třetí festivalový den, nejvyšší čas vypravit se taky někam jinam než na činohru. Takže včera jsem kolem Klicperáku i Besedy pouze procházel cestou do Draku a okolí. Výsledkem jsou zážitky rázu takříkajíc střídavého.

Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (pondělí 26.6.)

BŘETISLAV RYCHLÍK: VÍTĚZNÝ ÚNOR
BOLEK POLÍVKA: ŠAŠEK A SYN

Inscenace Vítězný únor, která měla na festivalu po necelé jedné sezóně v Klicperově divadle derniéru, připomíná zdivadelněnou učebnici dějepisu. Velmi přehledně se snaží přiblížit atmosféru roku 1948 a suverénně zjednodušuje historická fakta. Například se vůbec nezabývá nejasnostmi ohledně sebevraždy Jana Masaryka a rovnou vysvětluje, jaké pohnutky k ní vedly. Také vnitřní životy postav jsou jednoduché. Ať už jde o vysoce postavené komunisty, o Jana Masaryka nebo Edvarda Beneše, všechny charakterizuje především zoufalství z dobové situace, jejímuž zlověstnému vývoji příliš nerozumějí a nemohou ho ovlivnit.

Mikulka: Divadlo evropských regionů (úterý 27.6.)

DIVADLO V DLOUHÉ: DATING V OSMI
DIVADLO V DLOUHÉ: LUCERNA

Je až překvapivé, jak moc si jsou tyhle dvě inscenace podobné. Nikoli formálně, vždyť proti sobě stojí víceméně tradiční činohra a útvar na pomezí pohybového divadla, ve kterém jsou oba protagonisté hraní čtyřmi herci současně. Společným jmenovatelem je tu však cosi jako „bezpečnost“, „uměřenost“, „solidnost“, zkrátka schopnost nikoho se ani v nejmenším nedotknout, neudělat nic nečekaného. Jenom tak mile, inteligentně a s řemeslnou zdatností sdělovat to, co všichni v hledišti předem očekávají - a pak si za to od spokojeného publika vyslechnout nadšené ovace.

Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (neděle 25.6.)

SQUADRA SUA: HAPPY HOUR
JIŘÍ HAVELKA: BLÁTEM PO HLAVĚ
GEISSLERS HOFCOMOEDIANTEN: LOUTNACZ

Česky upatlaný den v DRAKu

Klauniáda Happy Hour se odehrává v luxusní restauraci, jejíž služby ve skutečnosti zdaleka nedosahují úrovně čtyřkového pajzlu. Personálem smýkají neustálé poryvy iracionality, za niž nejspíš může velmi špatná paměť kuchařů a číšníka. Nikdo z nich si nedokáže vzpomenout na víc, než na útržky běžných společenských nebo pracovních postupů. Postavy své akce nikdy nedokončují a často dělají věci, které se vůbec nehodí do daného kontextu. Mají totiž jen velmi mlhavé povědomí o okolnostech situace. Submisivní host, jehož personál „mučí“ svou péčí, se po slabém vzdorování vždy poddá vyšinutým situacím.

Mikulka: Divadlo evropských regionů (neděle + pondělí)

ARÉNA BRATISLAVA: LULU
DIVADLO LETÍ PRAHA: A PAK PŘIŠLA MIRNA
KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ: VÍTĚZNÝ ÚNOR
STOKA BRATISLAVA: WELLNESS
NOVÉ DIVADLO NITRA: KÚPALISKO

Škorpil: Pár vzkazů veškerenstvu (Studio Hrdinů)

Podivně meandrující a ve své podstatě nedramatické texty jako je Lotzových Pár vzkazů veškerenstvu režijně-dramaturgické dvojici Horák-Pěchouček sedí. Mohou si vybírat, dávat předloze tvar podle své libosti a především takové texty nabízí bezpočet příležitostí k vytvoření jevištních situací. Nejsou to nutně situace dramatické, mohou mít – a často také mají – kvalitu spíše výtvarnou, než divadelní. Ale to jim neubírá na působivosti a (třebaže paradoxně) dramatičnosti.

Švejda: Pár vzkazů veškerenstvu (Studio Hrdinů)

Klíč k uchopení hry Wolframa Lotze jako by dával závěrečný výstup, nazvaný Aporie (což, přeloženo z řečtiny, znamená: neřešitelný rozpor mezi dvěma stejně dobře doložitelnými názory); autorská (autobiografická) poznámka, ve které Lotz evokuje atmosféru jednoho svého docela obyčejného dne. Atmosféru, jež může vyvolávat pocit radosti z obyčejného žití, ale zároveň i může vzbuzovat tíseň, pocit prázdnoty, zmaru – smrti.

Pokorná: Divadlo evropských regionů (neděle 25. 6.)

DIVADLO DRAK a LA FABRIKA: BLÁTEM PO HLAVĚ
DIVADLO ARÉNA: LULU

Blátem po hlavě Během festivalu došlo i na premiéru: Jiří Havelka nastudoval v Draku loutkovou inscenaci textu Richarda Balouse. Sami inscenátoři instruují na začátku představení publikum, že se jedná o inscenaci „pro dospělé a děti z rozvrácených rodin“. Už z prologu bylo tedy jasné, že zásadním prvkem bude groteskní vyhrocení.

Etlíková: Divadlo evropských regionů 2017 (sobota 24.6.)

IVAN BURAJ: VERNISÁŽ
BRATŘI V TRICKU: PRASEČÍ CIRKUS
MATIJA SOLCE: PSÍ ŽIVOT

Bedřichu, zboř to!

Do role intelektuála-umělce Bedřicha obsadil režisér Ivan Buraj ve Vernisáži svého dramaturga Matěje Nytru. Jeho neschopnost se herecky vyrovnat Lucii Andělové a Jiřímu Miroslavu Valůškovi v rolích manželů je určující pro celkový výklad Havlovy hry. Proti naivně snobskému páru tu nestojí kultivovaný umělec-intelektuál s morální převahou, ale ubožák spoutaný tvůrčím blokem.

Pokorná: Divadlo evropských regionů 2017 (sobota 24. 6.)

HADIVADLO: STRÝČEK VÁŇA
HADIVADLO: VERNISÁŽ

Strýček Váňa Režisér Ivan Buraj znesnadňuje postavám jejich výpovědi hned na začátku, kdy je nechává promlouvat ještě do šramotu přicházejícího a usedajícího publika a zároveň je krom toho nutí překřikovat hlasitou reprodukovanou hudbu. Nastavuje tím způsob, jakým se bude následující dvě a půl hodiny vypořádávat s mnohokrát interpretovaným klasikem. Téměř bez symbolů, bez patetického upozorňování na nečinnost Čechovových hrdinů dokáže vést herce tak, aby opravdu žili to, co říkají. Neschovává se za scénografii, kostýmy, zkrátka za žádnou divadelní načančanost.

Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové 2017 (pátek 23. 6.)

TEATRO MATITA: POZOR, LOS!

SPYMONKEY: SHAKESPEAROVY VRAŽDIČKY

NIE: PŘICHÁZÍME Z DALEKA

Zpívejte se mnou o zabíjení zvířat

Loutková inscenace Pozor, los! vypráví dva jednoduché příběhy. Hlavním hrdinou prvního je los, druhého slepice a její milující majitelka Karolina. Zatímco losovi se podaří o vlas uniknout z pasti, kterou na něho nastražili lovci, slepici v závěru zabijí. Matija Solce během vyprávění zdůrazňuje, že zvířata často umírají drsnou smrtí, kterou mnohdy způsobují lidé.

Mikulka: Ruské pole experimentů (Kartel - Jan Kačena)

Na představení Jana Kačeny chodím rád, je to jistota zážitku přinejmenším neobvyklého. Zda se podaří pobrat, o čem se vlastně hraje, je jiná věc, ale to patří k půvabu věci. Kačena a spol. nejspíš nejsou úplně nejsolidnější nájemníci, takže se adresy jejich produkcí nepravidelně mění, a lze tak zavítat i na docela nová místa: tentokrát do Krutónpolis, filmařského(?) ateliéru a klubu na pomezí Vršovic a Vinohrad.

Mikulka: Zase jednou na staré téma

No Problem!

S tím, co tvrdí Tereza Marečková ve své recenzi Macbetha v Divadle Na zábradlí, dost hluboce nesouhlasím, ale o to teď nejde. Podstatnější je, že autorka argumentuje a píše kultivovaně, co víc si přát. Jenže o to teď taky nejde. Je tu totiž jedna okolnost, která mě zaráží bez ohledu na názor a úroveň textu: je v pořádku, aby dramaturgyně a umělecká vedoucí Divadla Masopust psala recenze na inscenace Divadla Na zábradlí? Tedy divadla, jehož byl Masopust nájemníkem v Eliadově knihovně, s nímž teď společně hrají v Komedii a do kterého se po rekonstrukci nejspíš zase hodlá vrátit? Je v pořádku, aby psala o divadle, se kterým si to její divadlo běžně půjčuje herce?

Mikulka: Pozvání (Pomezí)

O potížích a frustracích zmateného návštěvníka imerzivního představení, a taky o tom, co všechno mi uteklo, jsem psal docela nedávno v souvislosti s Pomezím, takže se nechci po zážitku s Pozváním od téhož spolku opakovat. I když se to opět nabízí, frustrace i zmatenost tu zjevně patří k věci. Takže tentokrát prozměnu zkusím poctivě popsat, co všechno se mi podařilo za ty dvě a půl hodiny strávené v usedlosti Mazanka vysledovat.

Alexa: Deník zloděje (Masopust)

Deník zloděje je divadlem jednoho herce a jednoho klavíristy: text napsal Miloslav König, jehož na jevišti doplňuje pouze autor hudby Martin Dohnal. Scénář, který vznikl kompilací próz Jeana Geneta a básní Bedřicha Bridela, má charakter osobní zpovědi, při níž se homosexuální muž ptá po smyslu života. Snaha pojmenovat vlastní poměr k milenci jej přitom vede až k obecnější úvaze o vztahu mezi člověkem a Bohem. Otevírá se zde také téma mučednictví: během konfesí se muž ponižuje a zdůrazňuje svou ošklivost, čímž se u milence i u stvořitele paradoxně dožaduje lásky.

Mikulka: Deadtown (Divadlo bratří Formanů)

„Bude to horší, než byla ta minulá inscenace“ praví v rámci vítání publika Petr Forman, a bohužel je nutné mu přitakat. Tedy alespoň pokud si s odstupem řady let Obludárium moc neidealizuji. Ale je to konec konců jen vtip, srovnávání v tomto případě nic moc užitečného nepřinese. Spíš stojí za to upozornit na jeden docela zásadní posun: Deadtown je, na rozdíl od starších, téměř rodinně neformálních inscenací Divadla bratří Formanů, pozoruhodně dotažená, spolehlivě provedená a neméně spolehlivě chytlavá show.

Švejda: Audience u královny (Národní divadlo)

O inscenaci Audience u královny jsme na blogu v době premiéry, která byla již před více jak dvěma lety, nepsali. Nebylo vlastně příliš proč. Tehdejší kritické ohlasy byly spíše rezervované a důvody - přílišná statičnost, sunutí od jednoho výstupu k druhému, zdejší vyvázanost historického a společenského kontextu jejího textu - trvají i dnes, kdy jsem ji zhlédl. Jeden její aspekt (který zřejmě nebyl v době premiéry patrný a který se zřejmě dnes podílí na jejím velkém diváckém úspěchu) by ale přesto neměl být přehlédnut.

Píza: SOMA (Martin Talaga, Galerie Mánes)

V krajině procitající hmoty

Ve výstavním prostoru Galerie Mánes uvedl choreograf Martin Talaga svůj absolventský projekt SOMA, performanci zkoumající evoluci těla od neztvarované hmoty po výstavní exponát. V soukromé výstavní hale, určené především výtvarným instalacím, se jedná o ojedinělý divadelní projekt, tematicky pracující s neutralitou a rozměrností daného prostředí. Samotný název odkazuje k víceru významům; řeckému sóma, tělu mrtvému i živému, k tělesnosti jako opozitu k duševnu, nebo také tělu jako celistvé hmotě.

Škorpil: Deadtown (Divadlo Bratří Formanů)

Nepíše se to snadno (a je mi to osobně upřímně líto), ale Deadtown není ani zdaleka tak dobré představení jako bylo Obludárium či Bouda. A nic na tom nemění fakt, že přesně totéž konstatuje před začátkem „Brother Forman’s Wild West Show” Petr Forman, když zve diváky do salónu na Smíchovské náplavce.

Etlíková: Krvavá svatba (Národní divadlo, SKUTR)

V duchu Lorcovy předlohy se Krvavá svatba tvůrčího dua SKUTR soustředí na až barokně vypjatý protiklad mezi pudem k životu a ke smrti. Dotýká se ho snad každý detail scénografie a kostýmů, které proti sobě staví sytě žlutou barvu symbolizující vitalitu žen a bezbarvý svět, v němž muži umírají ve jménu cti a ženy propadají jednotvárné samotě.

Mikulka: AnderSen (Divadlo Na zábradlí)

Jen tak na okraj...

Pokud se divadlo rozhodne systematicky vyhýbat interpretační činohře, nemá na repertoáru inscenace „pravidelných“ divadelních textů a navíc se dost důsledně brání příběhům v běžném slova smyslu (kolegu Šotkovského raději hned prosím, aby mě nechytal za slovo či za termín, i když by to jistě šlo docela snadno), nemůže obejít otázku, o čem že se vlastně má hrát, jak se vyhnout tomu, aby se z inscenací nestala jen efektní cvičení stylu a předvádění herecké šikovnosti ve stále povědoměji vyhlížejících etudách. Na zábradlí o tomto hledání nepochybně vědí své, a kdo tuhle scénu sleduje pravidelně, nejspíš dá mi za pravdu, že to bylo v posledních sezónách potýkání dosti urputné a zdaleka ne vždy úspěšné.