Švejda: O politické satiře

Politická satira je žánr, který stojí na pomezí umění a žurnalistiky. Může sloužit jako lakmusový papírek aktuálního politického a společenského stavu v zemi. A pakliže dokonce začne opouštět formu, ve které se na divadle nejčastěji vyskytuje (kabaret) a intervenuje jinam, třeba do "závažnějších" útvarů, znamená to jediné: že se ve společnosti něco důležitého děje.

Škorpil: Dvojí domov (Jedl o.s. a Roxy NoD)

Varování občas beru na lehkou váhu. Takže když jsem v programu Dvojího domova viděl slova Adama Halaše o „intimním až básnickém duševnu“, přezíravě jsem se pousmál a pomyslel si něco o exaltované nadsázce. Jenže přesně tohle Jan Nebeský, Martin Dohnal, Alois Švehlík, David Prachař, Lucie Trmíková a Igor Korpaczewski v čepovské koláži servírují.

Mikulka: Dvojí domov (Jedl o.s. a Roxy NoD)

Lucie Trmíková, Alois Švehlík a David Prachař recitovali úryvky Čepových textů o stáří, umírání a smrti (povětšinou vážně, jen občas s trochou umírněné klauniády). Tu a tam zazpívali píseň s efektním živým klavírním doprovodem Martina Dohnala (bohužel dost mizerně). Za zády jim malíř Igor Korpaczewski postupně maloval velkoformátový obraz.

Mikulka: Hamleti (Divadlo Na zábradlí)

Věřím

Je to docela jednoduchý, logický a nijak zvlášť originální nápad: zahrát divadlo o tom, co si sami o sobě myslí herci, jak sami sebe vidí a z čeho mají hrůzu (o radostech se tu moc nemluví). A udělat to stylem, v jakém ti herci umějí s jistotou chodit; o režisérovi a dramaturgyni ani nemluvě. U kolegů kritiků sice Zábradlí s Hamlety nesklidilo žádné velké ovace, za sebe ale mohu říci, že jsem byl na předvánoční repríze velmi mile překvapen.

Mikulka: Bratři Karamazovi (Činoherní klub)

Čičvákovi Bratři Karamazovi končí tak trochu po sartrovsku, rozjuchaným mejdanem, se spokojeným starým Karamazovem jako ďáblem v obrysu rudě planoucích dveří. V pekelných plamenech skončí všichni - a ani o tom nevědí. (S takovým výkladem Dostojevského by se jistě dalo polemizovat, o to tu teď ale nejde.) Je to po všech stránkách nejpovedenější scéna celé inscenace; tím spíš, že si pro ní režie připravila půdu hodně důrazným vypíchnutím úvahy o tom, že nejnebezpečnějším ďáblovým trikem je přesvědčit lidi o tom, že vůbec neexistuje.

Škorpil: Na útěku (Adámek, Kanhäuserová, Nejtek)

Na útěku představuje v Adámkově tvorbě úkrok stranou. Inspirací byla prý inscenace Příběhy, kterou se scénografkou Ivanou Känhauserovou připravil zhruba před rokem (a o němž jsem psal zde). Stejně jako tehdy, stojí i zde v základu snaha pracovat asociativně s předměty a scénografií ve velmi volném slova smyslu.

Švejda: Můj dům, můj hrad (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Depresivní děti v nové inscenaci pokračují ve svém průzkumu "neobvyklého" na divadle, toho, co se na něm jaksi "nesluší", a dále svými interaktivními akcemi posouvají hranice mezi jevištěm a hledištěm, mezi účinkujícími a diváky (byť tentokrát nejdou tak daleko jako v předchozím Kabaretu Sade...). Tématem Mého domu, mého hradu je tajemství - co se jím  dnes vlastně ve všeobecně "sdílející" společnosti rozumí? Kde končí veřejný a kde soukromý prostor? A může být ona provázanost i k něčemu dobrá?

Švejda: Kopanec (Progresivní činohra! - Venuše ve Švehlovce)

Po ústeckém Činoherním studiu (glosa T. Brederové zde) nastudoval hru Andrese Veileho a Gesiny Schmidt Kopanec spolek studentů a čerstvých absolventů DAMU pod režijním vedením Adama Skály. Hru podle skutečné události (tři mladíci z jedné německé ost-vesnice surově zabijí svého kamaráda), vystavěnou jako série svědeckých výpovědí s případem různě zainteresovaných osob, pojímá jako soudní drama, jež svým kostýmním i jiným rázem nemá vlastně daleko od oblíbených českých realistických tragédií konce 19. století.

Mikulka: Dovršení trvalé snahy úzkého spektra odborné veřejnosti

Company.cz má v Komedii namále (už taky bylo načase)

Co se stalo: Společnost Divadlo Company.cz, která v roce 2011 vyhrála výběrové řízení na provoz Divadla Komedie, pobírala roční dvanáctimilionovou dotaci, na rok 2016 má dostat 4,7 milionu korun. Doba stanoveného pronájmu totiž uplynula a zmíněná částka má sloužit jen na dokončení sezony.

Co zaznělo z Komedie:
"Rozhodnutí grantové komise vnímáme jako dovršení trvalé snahy úzkého spektra odborné veřejnosti zabránit našemu divadelnímu spolku provozovat Divadlo Komedie"
"Vytvořili jsme čitelnou a jedinečnou divadelní značku v rámci celopražské divadelní nabídky."
"Grantová komise zcela přehlíží veřejný zájem a orientuje se jen dle svého osobního vkusu."

Mikulka: Erben - Sny (Handa Gote - Alfred ve dvoře)

Takže ještě jedno pokračování volného cyklu „mám rád divné divadlo“. I když tentokrát to není žádné překvapení, Handu Gote lze v tomhle oboru považovat za klasiku. Otázkou bývá jen to, jakou konkrétní podobu na sebe divnost vezme tentokrát.

Mikulka: Nářek mravence (Vdova po kapitánovi dunajské paroplavební společnosti)

Už jsem to tu napsal několikrát, ale proč to nezopakovat ještě jednou: mám rád divné divadlo. Líbí se mi, když mě to divné dění dokáže zaujmout, aniž bych dokázal racionálně říct, proč a čím. Naposledy se mi to stalo na představení Nářek mravence spolku Vdova po kapitánovi dunajské paroplavební společnosti.

Švejda: Modrý pták (Národní divadlo)

Modrý pták Štěpána Pácla je rodinnou inscenací, což i přes pohádkový charakter Maeterlinckovy hry nelze chápat jako úplně samozřejmý fakt, protože příběh o putování dvou malých dětí za modrým ptákem (alias štěstím) je ideově podepřen autorem vyznávanou platónskou filozofií a nasycen významuplnými symboly a při jistém režijním přístupu tak může být velice snadno zacílen na dospělého diváka. Pácl pracuje s předlohou hravě a zábavně, bez zbytečného lyrizování (k němuž by text mohl svádět), poskytuje dostatek prostoru „explicitnímu“ situačnímu humoru, jež má nejednou ráz až jakési klauniády; volí i pohybově stylizovaná aranžmá scén. Jeho nápady jsou svěží, neopotřebované. Nicméně nedaří se mu jedna důležitá, ba zásadní věc: rozehrát Maeterlickův text jako drama, posílit jeho dramatičnost A bez toho inscenaci jako by chyběla páteř a, posouvajíc se kupředu jen “mechanicky“ epickými přísuny, byla tak jen sledem jednotlivých výjevů – atrakcí. Z inscenace není vlastně zřejmé, proč Pácl ten příběh, tu pohádku vlastně vypráví. Modrý pták ve Stavovském divadle nabízí atraktivní obal - pod kterým ale nic není.
Recenze vyšla 16. 12 v Lidových novinách

Etlíková: Kauza Schwejk (WienerFestwochen-Theater Bremen-Studio Hrdinů)

Díky tomu, že v Kauze Schwejk hrají dva německo-jazyční herci, tři čeští a jeden maďarsky mluvící, si mohou tvůrci pohrávat s jazykovou bariérou mezi postavami, aniž by to působilo vykonstruovaně. Vytvářejí na tomto základu metafory, které souvisejí s nesnášenlivostí.

Mikulka: Zimní pohádka (Dejvické divadlo)

Uvážíme-li, že režisérem Zimní pohádky je Ondřej Spišák, tedy tvůrce s docela výrazným rukopisem, je až s podivem, jak moc je ta inscenace „dejvická“. Zdejší herečtí matadoři doslova září, jejich novým kolegům se daří o něco méně, ale nic hrozného se neděje. Po většinu času je to neobyčejně zábavná podívaná, místy dojde i na zvážnění, jak se na shakespearovskou tragikomedii sluší a patří.

Škorpil: Směšná temnota (Burgtheater - PDFNJ 2015)

Vidět dvě inscenace téhož režiséra s výrazným rukopisem ve dvou večerech za sebou je samozřejmě zrádné. Metoda (perfektně zvládnutá) se dere do popředí: relativně nezávazná delší první polovina, rozehrávaná pauza a pak kratší a podstatně vážnější „ťafka“. Svícení meotary (nahradí jejich čtverhranná projekce emblematickou dřevěnou kostku?). Výrazně odcizené herectví překračující libovolně rampu. Civilistní projev kombinovaný s demonstrativní a demonstrovanou emocí a využívání poloh spíše komentujících a vyprávěcích. Atd.

Mikulka: Směšná temnota (Burgtheater, PDFNJ 2015)

Kde jsem včera se Švejkem skončil, tam musím dnes se Směšnou samotou začít: je to suverénně, snad až obdivuhodně dobře udělané divadlo, režijně, herecky i scénograficky. Docela jiná věc je, že se mi dost nelíbí, co ta inscenace vlastně sděluje. A ještě jiná, že sděluje přesně to, co je mezi evropskými liberály v kursu sdělovat. Sečteno a podtrženo: vůbec se té záplavě cen nedivím, je naprosto zasloužená, v lepším i v horším smyslu slova.

Mikulka: Kauza Schwejk (WienerFestwochen-Theater Bremen-Studio Hrdinů)

Jednou z vlastností dobrých uměleckých děl bývá, že je lze chápat nebo interpretovat velmi různě. Někdy může úspěšná interpretace dokonce zastínit původní dílo. Typickým příkladem je Švejk. Dosti přihlouplý Steklého film s přehrávajícím Rudolfem Hrušínským je pro domácí představu o Haškově románu dodnes určující. Svým okázalým pacifismem a podprahovou komunistickou ideologizací přitom vypovídá mnohem víc o post-stalinistické době svého vzniku (nebo o nadčasové potřebě banality) než o své předloze.

Škorpil: Kauza Schwejk (WienerFestwochen-Theater Bremen-Studio Hrdinů)

Jednou za čas není od věci to přiznat. Ano, z Pařízkovy Kauzy Švejk jsem zmatený. Nikoli „na rozpacích“ (což je kódové označení pro „nelíbilo se, ale takhle natvrdo to nechci napsat“), ale zmatený. Ale třeba to byl cíl. Nebo mne příliš ovlivňuje vědomí, že jde jen o „úryvek z rozsáhlejšího cyklu“ (chytá se, tuším, tetralogie) a tudíž se povědomě bráním dávat viděnému definitivní významy a nahlížet inscenaci jako uzavřenou výpověď a sdělení.

Mikulka: KING SIZE (Théâtre de Vidy Lausanne, PDFNJ 2015)

Určitě to nebyl (a to ani zdaleka) ten nejlepší Marthaler, jakého jsem viděl, ale v kodrcavém běhu letošního německého festivalu konečně přišlo pár svižnějších krůčků. I když samozřejmě v marthalerovsky neurčitém bezčasí, bezdějovosti a zpomalenosti. 

Švejda: Kontrola kvality (Rimini Protokoll - PDFNJ 2015)

Potíž Kontroly kvality je po mém soudu ponejvíce dramaturgického rázu: co a jak bylo z CV Marie-Christiny Hallwachsové sestaveno. Inscenace působila na můj vkus až příliš sebestředně, věnovala se jen konkrétnímu (byť zde pochopitelně, dá-li se to tak říct, zajímavému) lidskému osudu, nevyvíjela mnoho úsilí po nějakém zobecnění; a pokud už se v ní objevily věci nějakého obecnějšího rázu, působily buď nenově, obnošeně (pasáž o nacistickém zacházení s duševně a fyzicky postiženými) či odstředivě (celá závěrečná část o testování nenarozených dětí a potratech). Díky přemíře konkrétních informací jsem byl osudem protagonistky vlastně až jaksi zavalen a zhruba po pětatřiceti minutách (kdy se začalo hovořit o Mariině sestře Isabel) jsem ve své pozornosti a svém napojení se na protagonistku tak trochu "vypnul". Přitom scénické provedení bylo zdařilé. Šikovně, nikoli jen ilustrativně, ozvláštňovalo proud výpovědi protagonistky (odmyslím-li si tedy opakované hraní různých her Hallwachsové se svou asistentkou). Marná hodina a tři čtvrtě, souhrnně řečeno, to ale myslím nebyla.   

Škorpil: Kontrola kvality (Rimini Protokoll - PDFNJ 2015)

Opět se prokázala stará pravda, že je výhodou chodit do divadla s podstatně sníženým očekáváním. Konstatuji tedy rovnou, že stran Kontroly kvality nesdílím skepsi (až znechucení?) Vladimíra Mikulky. A zajdu dokonce tak daleko, že (s vědomím odpadnutí nešťastného Der Die Mann) ji označím za dosud divadelně nejvyrovnanější a nejzajímavější představení letošního festivalu.

Švejda: S úsměvy idiotů (Divadlo v Dlouhé)

Ano, i já, tak jako Vladimír Mikulka, předpokládám, že "V Dlouhé mají nejspíš zaděláno na další divácký hit." Suverénní, důmyslné a přitom scénicky (režijně) úsporné zpracování zvoleného materiálu (písně Vodňanského a Skoumala, verše Jana Borny, kresby Jaroslava Milfajta, anonymní poezie a nápisy ze zdí) - a přesto ve mně tanula jedna pochybnost: vždyť v té Dlouhé vlastně předvádějí docela obyčejný mainstream, který by se dal klidně provozovat v takovém ABC. Jak to? Zdá se mi totiž, že inscenace postrádá jistou "přidanou hodnotu", jistý hlubší, závažnější tón.

Mikulka: Kontrola kvality (Rimini Protokoll, PDFNJ 2015)

Když je potřeba napsat, že se vám nelíbilo (a předesílám - docela dost nelíbilo) dokumentární představení, jehož protagonistkou je neherečka upoutaná na vozíček, mění se recenze v pohyb po minovém poli. Takže, pochodem vchod.

Mikulka: Zámek (Schauspiel Frankfurt - PDFNJ 2015)

Dlouho jsem čekal, zdali se představení dopracuje k nějakému jinému sdělení, než k úplně nejbanálněji podanému kafkovsky-digestovému boji zeměměřiče s neproniknutelnou byrokracií.
Dlouho jsem čekal, zda se objeví nějaký důvod, proč všechny postavy vypadají jako přerostlé děti.
Dlouho jsem čekal, jestli herci dokážou vytřeštěně zírající hlavové masky využít k čemusi „magickému". 
A až do konce jsem čekal, jestli to třeba nezačne být aspoň trochu vtipné, když už to tedy slibují v anotaci.

Škorpil: Zámek (Schauspiel Frankfurt - PDFNJ 2015)

Zámek frankfurtského Schauspielu nejlépe charakterizuje jeho ústřední (protože byla zhruba uprostřed) scéna: v mihotu stroboskopu se potácí tři figury v lehce vytahaném jägerově spodním prádle s velkými „dětskými“ hlavami a dosti naturalisticky vyvedenými odepínacími pohlavími. Sněží, zní hlasitá nekonkrétní hluková hudba a ony postavy cosi neartikulovaně skučí a kňučí. A na plátnech po stranách jeviště skví nápis „Chci svá práva!“. Ano, okolí zámku je divné, děsivé, záhadné a všichni jsou patřičně tajemní a odcizení. Jenže to v tu chvíli víme už asi tak půl hodiny.

Mikulka: S úsměvy idiotů (Divadlo v Dlouhé)

Představení S úsměvy idiotů začne trochu nezvykle. Hned v úvodu se totiž v sále rozsvítí a Miroslav Hanuš coby konferenciér vyzve diváky, že mají poslední možnost odejít, pokud by se měli cítit zklamaní tím, že to dnes nebude žádné divadlo. Samozřejmě nikdo neodešel, ale je pravda, že kdo se těšil na pokračování zdejších trademarkových kabaretů, nedočkal se. Opravdu to byly jen Vodňanského a Skoumalovy písně, prokládané básněmi Jana Borny a tu a tam razantnějšími „nápisy ze zdí“.

Etlíková: Marbacka (Kartel - Jan Kačena)

Spí, když bdí

První část inscenace Marbacka se odehrává pod širým nočním nebem na dvoře starého vršovického domu. Na scéně v pozadí stojí akvárium symbolizující vodstvo, bílý lampion zavěšený na šňůře na prádlo je Sluncem, štafle zastupují horu a svíčky na nich rozmístěné připomínají hvězdy. V centru se vypíná dřevěná kostra týpí jako nebe a v něm je umístěná vana plná řeřavých uhlíků, což evokuje zemské hlubiny. Dvě víly, které v tomto světě bydlí, krajinu poničí hned v prvních scénách. Jedna znečistí vodu v akváriu černou tekutinou, druhá zhasí násadou od lopaty lampion-Slunce. Pak víly seznají, že ztratily domov a nyní musejí putovat za novým.

Mikulka: Marbacka (Kartel - Jan Kačena)

Horor, horor, otevři se

Sdružení Kartel skončilo své roční působení v Podniku (klub je zavřený) a následně se rozpadlo. Jan Kačena a jeho lidé se přesunuli – netuším, za jakých podmínek a na jak dlouho – do Vršovic, konkrétně do (zatím?) bezejmenného prostoru kousek od nádraží. Napůl utajená repríza (nebo to byla oficiální premiéra?) inscenace Marbacka proběhla v podmínkách, vyhlížejících dost amatérsky, ale tak už to v případě tohoto souboru občas chodí, a nemusí to být z hlediska výsledku na škodu.

Škorpil: Hamleti (Divadlo Na zábradlí)

Srovnání Hamletů s Požitkáři se nelze vyhnout: podobná „etudová“ struktura; podobná směs fixovaných improvizací ze zkoušek, okamžitých nápadů i více či méně ironických interpretací cizích textů; podobná cpinovsko-viebrockovská „místnost“ a dokonce i podobně velmi solidní herectví nepadající do vyslovených manýr ani podbízivosti. Rozdíl tu ale přeci je:

Mikulka: Spolu/Sami (Národní divadlo)

Daniel Špinar po představení prohlásil, že inscenovat tenhle text bylo jeho dávnou touhou. Není důvod mu nevěřit, o to víc je ale s podivem, že výsledek působí dojmem, jako kdyby si s textem Anji Hilling vlastně nevěděl rady. Nebo ještě spíš, jako kdyby inscenaci bez ladu a skladu sestavil z několika hodně nesourodých klišé.

Mikulka: Mezi námi redaktory

Tak tomu byste nevěřili: redaktorka Taneční zóny Nina Vangeli nazkouší divadelní inscenaci a její kolega šéfredaktor (a taky dlouholetý kamarád) o ní napíše celostránkovou recenzi do Divadelních novin. Další kolega z Taneční zóny přidá nadšenou relaci do rádia (Martinovi Macháčkovi je ovšem nutno přiznat, že má dost vkusu na to, aby se netvářil, že to je hodnotící recenze). Mně osobně se na tom zdá neuvěřitelné hlavně to, že se v Divadelních novinách nenašel žádný soudnější kolega redaktor, který by Vladimírovi Hulcovi něco tak křiklavě neetického rozmluvil.

Škorpil: kaFka - Hrůza pouhé schematičnosti (Martin Engler - PDFNJ 2015)

Nejsem z těch, kterým by vadilo, když si z nich tvůrci tak trochu dělají legraci. Dokonce mne taková hra většinou baví. Dost mne ale vždycky naštve, když se mne někdo snaží v divadle poučovat (největší mučitelé světa: Korea, USA a Saudové…) a když jeho „hra“ otravně ulpívá na opakování jednoho a téhož motivu. Englerův Kafka přitom začal celkem nadějně. Na velkém bílém plátně lezly promítané mouchy (dost jsem i věřil, že v přímém přenosu) a pod nimi byl dlouhý citát – podepsaný TK – který vypočítával zhoubné důsledky průmyslové revoluce. Zatrnulo mi. Pak se ale objevil citát jiný – tentokrát signovaný FK – a ten říkal: „Žerte hovna. Miliony much se nemohou mýlit.“ Vida, bude legrace, tenhle člověk se nebere vážně. Jenže potom začalo dlouhé citování z Kafkových deníků podkreslované záhy dosti otravnou abstraktní elektronickou hudbou,

Mikulka: Návštěva staré dámy (Deutsches Theater - PDFNJ 2015)

Při pohledu do programu vypadal letošní „německý festival“ na jeden z nejsilnějších ročníků za celou dobu existence PDFNJ. Vypadá stále, abychom nebyli nespravedliví, faktem ale je, že první dvě položky se dost výrazně nepovedly. Nejdřív zranění herce a redukce Fritschovy grotesky der die mann na hodně únavné kino. Naživo by to bylo určitě snesitelnější, jenže i tak; obávám se, že režisérovu dost křečovitou snahu o humor by nejspíš úplně nepřebilo ani živé hraní. (Tím spíš, že si dobře pamatuji na jeho oceňovanou Španělskou mušku, která se potýkala s úplně stejným problémem.) Ale v každém případě to byla především smůla a nad nouzovým řešením v podobě projekce nemá valný smysl dále spekulovat.

Mikulka: Divadelní svět Brno, středa (Velký sešit + Leonard Cohen)

Na divadlo-nedivadlo

 

Středa byla v Brně brémská. Nejdřív Velký sešit a potom devadesát minut s Leonardem Cohenem. Nebylo to úplně marné, ale velmi dobrý dojem z Višňového sadu se nezopakoval ani v jednom případě. Příčiny byly zcela protikladné, ale v jednom se obě inscenace shodovaly, bylo to takové divadlo-nedivadlo.

Mikulka: Divadelní svět Brno, úterý (Banquet Shakespeare + Višňový sad)

Jedna - jedna, to je slušné skóre

Théâtre de la massue: Banquet Shakespeare  Dám na předsudky. Zvlášť jsou-li podepřeny vlastními rešeršemi. Lomnického a Čičvákův Kapitál jsem si loni přečetl a také o inscenaci jsem toho slyšel dost na to, abych se hlavnímu odpolednímu představení dnešního festivalového dne vyhnul velikým obloukem. Jenže náhradní volbou Banquet Shakespeare jsem si moc nepomohl. Hlubokomyslně se tvářící, leč zcela nápaduprostá ilustrace Kottovy proslulé teorie o „osudovém schodišti“ byla tak beznadějně nijaká, že jsem si tajně přál, aby někomu z diváků zazvonil mobil a událo se tak aspoň něco smysluplného. Nezazvonil. Takže: citát z Kotta, citát ze Shakespeara, banální předvedení nějaké loutky a tak pořád dokola, celou hodinu. Beru to jako Marxovu pomstu – je to myslitel, s nimiž není radno si zahrávat.

Švejda: Vykřičené domy (Divadlo v Dlouhé)

Těžištěm původního, rozhlasového zpracování Vykřičených domů Davida Drábka se stal příběh ex-celebrity Andrey a jejího posluhovače Jiřího. Prosadil se, možná až překvapivě výrazně, na úkor "nepříběhových" komponentů hry, oživlé postavy Vypravěče (v přehrávajícím podání Davida Novotného) i "mluvících předmětů" (v až nesnesitelně stylizovaném podání různých herců), a vylouplo se z toho vlastně dost jímavé, hořce romantické drama o vztahu paní a jejího sluhy, kterému dominovaly výtečné výkony Tatiany Wilhelmové a Igora Bareše.
V inscenaci Divadla v Dlouhé, hrané v divadelní kavárně (v režii Kristýny Kosové a Adama Svozila), se těžiště nachází přesně na opačném pólu.

Mikulka: Divadelní svět Brno, pondělí (Mojmír II. + Julius Caesar)

Heslem mého prvního festivalového dne se stala věta „Ničeho se nebojte“. Tu poněkud nervózním tónem opakovala zdejší sympatická produkční, když se ukázalo, že systém s rafinovaností softwaru vlastní zrušil dávno objednané, ale den předem nevyzvednuté lístky, a dal je do prodeje. Nebál jsem se, a vzápětí se před divadlem s beznadějně vyprodaným Mojmírem II. objevila kolegyně Lenka Dombrovská, které shodou okolností jeden lístek přebýval.

Švejda: Magický Činoherní klub (Česká televize)

Můj celkový dojem z šestidílného dokumentárního cyklu Josefa Abrháma ml. Magický Činoherní klub (filmově pojatého hodně minimalisticky - především "mluvící hlavy" aktérů ČK plus ukázky z inscenací): Činoherní klub nikdy nepřekročil rámec, který jej v nejsilnějších letech 1965 - 67 (a s vrcholným Višňovým sadem z devětašedesátého roku) konstituoval - což budiž považováno nikoli za požehnání tohoto divadla, za důkaz věrnosti zvolenému stylu, ale za jeho prokletí.

Mikulka: Válka (Strašnické divadlo - X10)

To si tak člověk nad Misantropem zamudruje, že by divadlo vždy mělo být tak či onak zábavné – a hned se mu to vrátí. Teď mi nezbývá, než se tu pokusit vyložit, proč jsem se na Goetzově a Fričově Válce ve strašnickém divadle X10 poněkud otravoval. Navzdory tomu, že se mi autor hry i samotní tvůrci snažili sdělit cosi podstatného o stavu světa.

Švejda: Zabít Johnnyho Glendenninga (Švandovo divadlo)

Ne, že by nestálo za to hovořit nejprve kriticky o samotné hře D. C. Jacksona (ano - Můj romantický příběh): o její dějové těžkopádnosti, dialogové rozbíhavosti, o nejistotě, co chce vlastně sdělit, o jejím politicko-společenském kontextu, který neobeznámenému domácímu divákovi může jen velmi málo říct; či prostě - o Zabít Johnnyho Glendenninga jako o x-té variaci tarantinovské černě humorné gangsterky (s konstantou: gangsteři - packalové). K čemu by to ale bylo, když Danielu Hrbkovi šlo především o to vytvořit lidovou frašku, která "naplní kasu". Potom už je zcela jedno, s jakým textem se pracuje. Vyrábět humor z kdejaké situační prkotiny, nechat herce do toho pořádně šlapat, dát jim prostor dokonce až k jakémusi extemporování (když si Marta Dancingerová jako Kimberly vystřihne parodii na taneční projev jakési popové hvězdy)... Chápu, i veřejně dotované divadlo musí myslet na diváky - ale skutečně až tak?
Recenze vyšla 29. 10 v Lidových novinách

Mikulka: Mutus Liber (Handa Gote - Alfred ve dvoře)

Jeden si dodnes říká, jak tu definici divadla Zich pěkně vymyslel. „Vespolné jednání osob hrou herců na scéně“ se na Handu Gote a jejich Mutus Liber hodí jak ušité. Tedy pokud budeme za herce počítat i hudebníka, kuchaře a dva ajťáky, ale proti tomu by snad Zich nic nenamítal. Vespolné jednání mělo obřadný ráz, představení začalo sáhodlouhým vítáním a představováním (což činil Tomáš Procházka jaksi kastrátskou fistulí), a skončilo pozváním na hostinu.

Mikulka: Misantrop (Švandovo divadlo)

Tak tohle bylo velké zklamání. Od režiséra s tak dobrou pověstí, jakou má Lukáš Brutovský, bych čekal podstatně víc. Proč se vůbec pouštět do veršované klasiky, když se herci (s čestnou výjimkou Marka Pospíchala v jedné z méně podstatných postav) nezmůžou na víc, než na mechanickou a zcela nezáživnou ilustraci textu? Hned první dějství, ve kterém Filip Čapka s Davidem Punčochářem na forbíně rozehrávají úvodní misantropický dialog, je ukázkou bezradnosti nejen herecké, ale i režijní; nápad s neustálým poponášením židle (poctivé dřevěné u Misantropa, průhledných laminátových u ostatních) je tak okatě banální, že se skoro nechce věřit, že by jim to mohlo vydržet až do konce představení – a ono vydrží. V rádoby vtipné scéně povrchních nápadníků se svému mrckování smějí jen oni sami. Když si nakonec jeden z nich po nekonečně nastavované nudě (doslova) utře nos židlí, je to přesný komentář právě viděného, pozdní ironie, která už toho moc nezachrání. A proč se, proboha, musí i tentokrát objevit to příšerné klišé „dívka skočí na muže a obejme ho nohama kolem pasu“? A tak dál, ani se to nechce popisovat.

Mikulka: Atomovkou na chlíváky

V reklamní branži se údajně říká, že atomovou bombou každé pořádné billboardové války je nahá žena. O tom, to co se na tohle téma říká v divadlech, jsem sice nic neslyšel, cosi mi však napovídá, že v tom nebude velký rozdíl. Pokud něco takhle spolehlivě zabírá, jen blázen by nechal červené tlačítko zahálet. Komu se to nelíbí, ať jde k poště, což se v podobných situacích údajné říkává vzpouzejícím se divadelnicím.

Mikulka: Vladimir Macbetin (Spitfire Company - Palác Akropolis)

Spitfire Company je divadlo, které to se stylem umí, jenže málo platné, když není co říct, styl to nezachrání. Boháčova macbetovsko-putinovská variace totiž prostřednictvím spousty elegatních obrazů, ironicky citovaných sloganů a s mohutným využitím estetiky reklam do hodinové stopáže vlastně jen tak rozmázne to, co řekne samotný název inscenace.

Švejda: Spolupracovníci (Divadlo pod Palmovkou)

Divadlo pod Palmovkou zahájilo slavnostní premiérou obnovený provoz. Vstupní premiéra = předvedení, kudy se bude divadlo ubírat? Šéf Michal Lang si k nastudování vybral hru Johna Hodgea (též scénáristy Trainspottingu a jiných filmů Dannyho Boylea) Spolupracovníci, dramatickou fikci (s využitím reálných faktů) o zápolení Michaila Bulgakova s Josifem Stalinem a jeho režimem. Vlastně faustovská, dějově od jisté chvíle dost předvídatelná moralita o tom, jaké má pakt s ďáblem nevyhnutelně tragické následky. Text, řekl bych, určený spíše pro západní publikum a nikoli to domácí, které má s totalitním režimem přeci jen o něco palčivější zkušenosti.
Lang autorovu "bezbolestnou" grotesknost ještě obrousil, uhladil. Jeho inscenace je usedlá, bez jakéhokoliv spáru k naší minulosti či, nedej bože, současnosti.  Na chudé scéně se základním mobiliářem (který svou realistickou "těžkotonážností" groteskní ráz textu též potlačuje) plyne bezbolestně, jakoby bez režijní ruky, která by hru inscenačně nějak tvarovala.
Taková zaprášená měšťanská podívaná. Soudě podle ní, člověk by si myslel, že Palmovka na té divadelní periferii Prahy chce zůstat.

Recenze vyšla 13. 10 v Lidových novinách

Škorpil: Nitra - úterý (Samedi Détente - Vjatlag)

The World Is Bad VI.

Škorpil: Nitra - pondělí (Lost Antarctica - Archiv - Old Monk)

The World Is Bad V.

Škorpil: Nitra - neděle (Veľký zošit - We Are Still Watching)

The World Is Bad IV.
Neděle přinesla dva celkem protichůdné zážitky.

Škorpil: Nitra - sobota (Hate Radio - R+J)

The World Is Bad III.Heslo letošní Divadelné Nitry – emaptia/empathy – je vlastně velmi rafinovaně zvolené. Když se vám totiž nějaké představení nelíbí, vždy si můžete položit otázku, jestli náhodou nejste nějak málo empatičtí.
Takže když se kupříkladu pronudíte vyhlášeným Hate Radio Milo Raua, okamžitě padáte do podezření, že jako hnusný cynik a nelida nedokážete dostatečně soucítit s utrpením obětí masakru tutsijů ve Rwandě. Hate Radio je doku-drama jak vyšité.

Škorpil: Nitra - pátek (Spiatočka)

The World Is Bad II.
V Nitře celý pátek pršelo, tradiční a vyhlášená Izba Starej Materi prochází beznadějně vyhlížející rekonstrukcí a vůbec všude bylo temno, nehostinno a beznadějno.
Trochu světla přinesl kouzelný a rozehraný liberecký Beránek, který spadl z nebe (o němž se však už asi netřeba rozepisovat; stejně jako o inscenaci Domov, Eros, Viera, kterou jsem navštívil už na bratislavské Nové Drámě a odkáži jen ke svému článku v aktuálním SADu). Ale pak se zase pořádně zatáhlo a svět nabral patřičně temné odstíny.
Zsolt Vidra to měl v životě blbý.

Škorpil: Nitra - čtvrtek (Apokalypsa)

Když Pasolini dával svůj poslední rozhovor před smrtí, míchal v něm nejasné vize konce společnosti s pateticky-sebelítostivými moudry o významu umělce (a samozřejmě došlo i na prohnilou buržoazii a fašisty). Právě doslovnou rekonstrukcí tohoto rozhovoru Apokalypsa varšavského Teatru Nowego začíná a jeho zmatený a přerývavý ráz jako by se do ní přelil. Snad chtěli Tomasz Spiewak s režisérem Michalem Borzuchem inscenací říct, že se společností (rozuměj Západní) není něco v pořádku a že pokud už apokalypsa nenastala, jsme od ní jen krůček. A to především proto, že se umíme jen dívat, ale opravdu se vcítit a konat už jsme zapomněli. Chápu, že ne každému připadá takové konstatování banální, ale těžko se mi chce věřit, že za moderní a aktuální může někdo považovat videokameru či nahotu na scéně (zde dokonce v jedné scéně oboje). Inscenace se vleče, protože herci místo aby některá místa demonstrovali (hraje si tak trochu divadlo faktu o Pasolinim a Ornelle Falacciové), neváhají je prožít. Ve výsledku tak opravdu máte pocit, že se pořád o všem jen mluví a všichni jsou jaksi malátní, neakční a nanicovatí. O rafinovaný inscenační záměr ale podle všeho nejde.

Švejda: Misantrop (Švandovo divadlo)

Tahle inscenace Lukáše Brutovského, premiérovaná v závěru loňské sezony, by neměla zapadnout - byť popremiérové kritické ohlasy byly spíše vlažné (očekávání po režisérově úspěšné Maryše byla zřejmě velká). Brutovský předvádí Molièrův text nikoli jako společenské, ale jako vztahové drama; jde tedy proti tradici posledních velmi povedených nastudování hry (v Činoherním klubu v roce 2002 a v Buranteatru v roce 2010). Téma přetvářky a konformity jej zajímá především v tom ohledu, jak se promítá do mezilidských vzahů, jak tyto vztahy porušuje. Režisér velmi dobře pracuje s detaily, jež postihují charaktery postav; vynikající je zejména závěrečná (vlastně vrcholně napínavá) scéna, kdy figury, "zaklíněné" ve vztahovém mnohoúhelníku (s klíčovou Celimenou), "vynášejí své karty" a "hra" musí být nějak uzavřena. Má bezmála čechovovský ráz.
Režie je střídmá, bez násilností (jedině komické přepálení Alcestova rozčilení na Celimeniným dopisem Orontovi bych rozhodně oželel), používá drobné oživující vtípky, plně se soustředí na práci s herci (dominují Filint Davida Punčocháře, pojatý jako - bez ironie - dobrý Alcestův rádce a směšný popový kýčař Oront v podání Marka Pospíchala).
Divadlo Misantropem evidentně navazuje na Špinarova Hamleta; Brutovského inscenace se sice k současnosti nevztahuje tak přímočaře, víc se soustředí na text, ale použitými prostředky je s ní dost příbuzná. Moderní činohra, řekl bych.
Dobře, Švandovo divadlo.   

Mikulka: Plzeň - neděle (O hezkých věcech, Vlnolam, Láskavé bohyně)

Není laskavost jako laskavost

Masopust - O hezkých věcech, které zažíváme. Je hezké, když titul nelže. V tomto případě platí, že představení je úplně stejně slizké jako jeho název. Taky je to dost velká legrace, a to legrace, jak se dnes s oblibou říkává, „nekorektní“ (i když na tohle označení už mám stejnou alergii jako na samotnou korektnost, musím se přiznat). Nebo lépe řečeno, Jan Frič a spol. servírují legraci, ze které se divákům v ideálním případě udělá dříve nebo později špatně. Je to taková divadelní cukrárna, která ve velkém nabízí hezky vyhlížející zákusky, přeslazené a taky trochu žluklé. Veselé parodické scénky, zářivé tváře, úsměvy a úžasné citáty od Shakespeara a Čechova přes Malého prince až po Demlovy Moje přátele. Nechybí Marta Kubišová ani dalajlama, svlečení herci, roztomilý, byť trochu únavný vozíčkář Honza za dveřmi, kompost, Jenůfa, co je komu libo.

Mikulka: Divadlo Plzeň - sobota (upoutávka)

Dneska si usnadním práci. O Adámkově hudebně divadelní skládance Čtyři tři dva jedna jsem tu už psal a nic moc dalšího mě k tomu nenapadá. Tedy kromě nepřekvapivé poznámky, že v relativně velké Malé scéně Nového divadla představení bohužel nemělo obývákovou atmosféru z Alfréda ve dvoře, ale že to byla i tak velmi milá třičtvrtěhodinka. Hned poté následovala festivalová debata, ve které jsme se s Karlem Králem (a také s Jiřím Adámkem) pokusili přítomné ponouknout k výměně názorů na roli příběhu v divadle – a moc se to nepovedlo. O Požitkářích Divadla Na Zábradlí jsem všechno, co jsem svedl, napsal v SADu, a o nitranském Majsterovi a Margaríte psal tamtéž Jakub Škorpil – a to tak, že k tomu skoro nemám co dodat. Snad jen, že v plzeňském šapitó nehrála prim harmonika, ale klavír, že nahá Margaríta létala na koštěti a nikoli na hrazdě, a že to celé netrvalo tři a půl, ale poctivé čtyři hodiny. Berte tudíž tento text hlavně jako reklamu na volně přístupné články SADu, pojednávající o letošních festivalových inscenacích. Plzeň tam máte jako na dlani.

Mikulka: Plzeň - pátek (Svatba, Nepřítel lidu)

Doktor Stockmann je našinec!

Slovácké divadlo – Svatba. Na jevišti si herci tak říkajíc utírali nosy židlí, a velká část diváků, jak už to tak chodívá, řičela smíchy. Příšerně jsem se otravoval a přitom jsem měl pocit, že tuhle Svatbu bude možné odzívnout jedinou větou o tom, že muzeální pitvoření je stále velmi účinný prostředek k oslovení zábavychtivého publika. A to dokonce i na prestižním festivalu. V závěrečné třetině nicméně Anna Petrželková zvolnila, nasadila osvědčený prostředek v podobě rozporu mezi pozvolna doznívající groteskou a temnou, pomalou hudbou - a rázem to celé bylo podstatně snesitelnější. A hlavně méně přímočaré. Tedy, ne že by se tím tahle hodně průměrně odvedená maloměšťácká groteska zpětně stala jakýmsi hlubokým podobenstvím o beznaději lidského údělu, ale přinejmenším tímto směrem nesměle vykročila.

Schaubühne Berlin – Nepřítel lidu. Ibsenova hra je velmi svůdný kousek. Statečný doktor Stockmann stojí se svou nepopulární pravdou tváří v tvář celému městu a k jeho odpůrcům se z mravně pohybných důvodů přidává jeden domnělý podporovatel za druhým. Jak je krásné projektovat se právě do Stockmanna a tiše se v hledišti opájet představou, jak také já trpím v boji s prohnilým světem. I když jsem nejspíš prachobyčejný posera s dvaceti denními kompromisy na triku.

Mikulka: Divadlo Plzeň - čtvrtek (Apollonia)

(A)pollonie. Je mi líto, ale nevěřím.

Naivní divadlo Liberec – Kapela jede aneb Není pecka jako pecka. Na loutky se v Plzni vždycky těšívám, ale tahle Kapela mě moc nenadchla. Přesněji řečeno, nenadchla mě ani trochu, spíš otrávila. Nesoudržný výchovný příběh o rozhádané divadelní kapele, písně nic moc, herectví tzv. „loutkářské“. Tu a tam vtipný nápad na ústřední téma „homonyma“, ale kdo kdy viděl něco od Jiřího Jelínka, asi bude souhlasit, že mívá za pět minut víc nápadů a slovních hříček, než v Naivním divadle vymysleli za celý večer. Ani nemluvě o tom, že mám za sebou loutkářskou Skupovu Plzeň, kde se bylo možné opakovaně přesvědčovat o tom, že i pro úplně malé děti lze dělat divadlo, na kterém se dospělí nemusí cítit hloupě.

Švejda: (A)pollonia (Nowy Teatr Varšava)

(A)pollonia Krzysztofa Warlikovského, dorazivší na plzeňský divadelní festival šest let po své premiéře, je inscenace, která svou rozmáchlostí překračuje obvyklé divadelní meze. Časové, prostorové i z hlediska uchopení tématu. Někdy se tou více jak čtyřhodinovou produkcí musíte doslova protrpět (protože když si jde Alkestis již počtvrté přes celou scénu převléct časy do svého pokoje, je to opravdu k nevydržení), když chce ale člověk - říkám si - získat výjimečný zážitek, měl by být ochoten něco podstoupit.
Stálo to v tomto případě za to. Inscenace je prostorově velkoryse koncipovaná, "širokoúhlá" (v Plzni se hrála v jedné z rozlehlých hal bývalého depa), je v ní dost místa pro velká scénická gesta (obří pojízdné "pokojíčky", projekce na zadní stěnu, středový prostor seshora vykrytý rozměrným světelným parkem) i intenzivní interpretaci hudebních čísel (no, někdy bylo té hlasitosti skutečně přespříliš), k tématu smyslu odplaty, oběti a obětování se přistupuje zeširoka (propojujíc příběhy antické mytologie s polskou historií druhé světové války, vztahující se k holokaustu), ve svém vyprávění nepospíchá, nechává si na každou akci "dost času"...
Jde o inscenaci, která chce říct něco zásadního a tomu podřizuje i to, jak to to říká.
Pro mne to byl výjimečný zážitek.   

Mikulka: Divadlo Plzeň - středa (Brémská svoboda, Netopýr)

Plzeň. Smrťácká jako obvykle

Takže po třech dnech zpátky na divadlo do Plzně a jak to tak vypadá, taky zpátky k osvědčenému plzeňskému tématu: smrti a umírání. Festival Divadlo začal Brémskou svobodou o sériové vražedkyni a pokračoval polským Netopýrem, pojednávajícím o klinice, zabývající se asistovanými sebevraždami. Čeká nás skutrovská Bouře, která začíná tím, že do všech postav uhodí blesk, a pozítří budou echtsmrťáčtí Požitkáři. O Mrtvých duších ani nemuvě, koho by mezi tolika mrtvými těly zajímaly nějaké duše.

Mikulka: Skupova Plzeň - neděle (Katalánci a Divadlo bratří Formanů)

Nadchnout a naštvat

Po Odcházení se na Skupově Plzni objevila i Katastrofa. Za dalším havlovsky znějícím titulem se tentokrát skrývala katalánská čtveřice Agrupacion seňor Serrano a byla to pozoruhodná podívaná. I když se závěrem k naštvání. Španělé ve velkém použili princip, který v Česku již drahnou dobu pěstuje Handa Gote – na stole se cosi v malém kutí a diváci to mohou v reálném čase sledovat jako efektní projekci. V tomto případě jsou zpestřením všelijaká chemická kouzla, hlavními hrdiny malí želatinoví medvídci a tématem nic menšího než „příběh lidstva“.

Mikulka: Skupova Plzeň - sobota (Dům u jezera, Tria Fata)

Smrťácká Plzeň

 Tohle nemůže být náhoda. Po pátečním umírání morčete, Elvise a milovaného pejska surfuje Skupovka na smrťácké vlně i o víkendu. O výborném britském The Table (s umíráním Mojžíšovým) jsem s předstihem psal tady, následoval izraelský kabaret s ozvuky holocaustu a francouzská rakvičkárna o tom, jak si pro starou porodní bábu přijde smrt. To jsou mi věci. Děti, choďte na loutkové divadlo, dozvíte tam se spoustu užitečných věcí o tom, co vás čeká, ale dědečka s babičkou raději nechte doma, po třetím-čtvrtém představení by se už mohli cítit nesví.

Mikulka: Skupova Plzeň - důrazné doporučení (Blind Summit)

Hradecké zvěsti nepřeháněly: The Table britského souboru Blind Summit byl jedním z nejpovedenějších a nejzábavnějších divadelních kousků, které jsem letos viděl. Myslím samozřejmě rok kalendářní, nikoli školní. A zároveň je to přesně ten typ divadla, který se strašně špatně popisuje, respektive popsat se dá docela snadno, ale vyzní to bohužel poněkud pitomě. Ono se tam totiž vlastně nic tak světoborného neděje: loutka staršího pána vedená třemi vodiči chodí sem a tam po stole, chlubivě se představuje, mudruje na nejrůznější témata a mezitím přehrává kapitolu z Bible, tu, ve které umírá Mojžíš. Je to velmi britské (tak trochu montypythonovsky), velmi ironické, dokonale stylové a neobyčejně veselé. Ani nemluvě o tom, že to ti tři s loutkou velmi dobře umějí i po technické stránce.

Mikulka: Skupova Plzeň - pátek (Goodbye Mr. Muffin, The King)

Páteční odpoledne aneb Jak bylo před smrtí

V Plzni je navzdory nevlídným předpovědím počasí stále hezky, skoro to vypadá jako výzva k procházce po břehu některé z místních řek. Obzvlášť hezká je Radbuza, kde mají nainstalované masivní lavičky, včera na jedné z nich seděla skupinka místních (středo)školaček a halasně se trumfovala zkušenostmi, spojenými se ztrátou panenství. Vyhrála slečna, která prohlásila „Ty vole, to je tak dávno, že si na to vůbec nepamatuju“. Ale nešmíroval jsem, jen jsem náhodou šel okolo k zadní lavičce, k níž doléhá wi-fi signál z papírny. No nic, to jen tak na okraj.

Mikulka: Skupova Plzeň - čtvrtek (Vietnamci, Finové)

Vietnamské vodní divadlo + Odcházení

Kdyby se jednomu zachtělo, mohl by si mezinárodně festivalového a hlavního-evropsko-kulturního města Plzně užívat takřka non stop od konce srpna do půlky září. Skupovka speciál začala už minulý pátek, potrvá až do pondělí a vzápětí téměř plynule naváže festival Divadlo. 

Tak trochu před závorkou: o obřích loutkách na plzeňském náměstí asi všichni slyšeli nadšená slova z médií. Očití svědci zas tak úplně nadšeně nezněli; nevím, na vlastní oči jsem to neviděl, takže těžko soudit. Zřejmé ovšem je, že co do píár to byla z hlediska Skupovky i Plzně mimořádně dobře odvedená práce (a nemyslím to nijak ironicky). Ty opravdu nabité festivalové dny ovšem v Plzni začaly včera (tedy ve čtvrtek 3. září, pokud by si tento text někdo četl až po letech). A nabité jsou hlavně zahraničními hosty.

Mikulka: Letní Letná - Bianco (NoFit State Circus)

S trochou krutosti by se dalo napsat, že britští NoFit State Circus by moc rádi předvedli něco na způsob celosvětově proslulého a komerčně veleúspěšného Cirque de Soleil - jen kdyby to taky tak uměli. V každém případě je jejich snaha o strhující show poněkud škobrtavá – a to doslova. Nápad s publikem volně vypuštěným do prostoru (artisti se pohybují na přeskupujících se konstrukcích přímo mezi diváky) sice vyhlíží efektně, neustálé popocházení, strkání a šlapání si po nohou ale začne být dost záhy iritující.

Mikulka: Letní Letná - Morsure (Compagnie Rasposo)

Úplně úvodem je nutné napsat, že se mi Morsure upřímně líbilo. Tedy z velké části. A potom nezbývá než dodat, že to bylo představení zároveň trochu rozčilující. Někdy se to stane: celou dobu máte intenzivní pocit, že vám účinkující chtějí cosi sdělit (kromě očekávaného předvedení fyzické zdatnosti a efektních triků, samozřejmě), chvílemi snad dokonce, že vám chtějí mermomocí něco sdělit, a přitom se pořád ne a ne vyloupnout, co by to tak asi mělo být.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (závěrečná bilance)

TOP 5+4 (dělím na věci vynikající + dost dobré, jinak je pořadí abecední)
Dopis poslaný poštou (Divadlo Kámen Praha)
Kachničky ošidori (Geld und Money Theatre Plzeň)
Pokojíček Hanky Voříškové
S úsměvem nepilota (Kočovné divadlo Ad Hoc)
Upokojenkyně (V.A.D. Kladno)
+ 
Milej pane, umřel soused (NS Kohoutek Chrudim)
Osamelý západ (Divadlo Gasparego Liptovský Mikuláš)
O šmolíčkovi (Malé dvě ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř)
Vyskočit z kůže (OLDstars Praha)

Šotkovský: Jiráskův Hronov (čtvrtek 6.8. a pátek 7.8.)

Vladimír Mikulka kdysi ve svých hlášeních z hradeckého festivalu psal, že na festivalu jsou důležité tři věci - nepřepálit začátek, nepřepálit prostředek a nepřepálit konec. Autorovi těchto zpráv se ta druhá věc úplně nepovedla a proto přináší souhrn hronovského čtvrtku a pátku v jediném článku.

Mikulka: Buranteatr v Praze (Krapp a Příběhy)

Buranteatr si sice ke svému pražskému hostování vybral týden, kdy by bylo rozumnější trávit večery v zahradní restauraci, ale co naplat. Jakkoli to v Divadle Celetné nebylo vždy úplně příjemné posezení, vydržet se to dalo. I díky předvedenému divadlu, nutno dodat.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (středa 5. 8.)

Hronovská kulinární  středa - v Jiráskově divadle šťovík s pečenými brambory, v Sokolovně květákový mozeček a v Sále Josefa Čapka si dokonce Jezinky chtěly pochutnat na Šmolíčkovi...

Švejda: Fernando Krapp mi napsal dopis (Buranteatr)

Dokonání "postdramatického obratu" režiséra Zetela v inscenaci Fernando Krapp mi napsal dopis (jak o tom píše v SADu 3/2015 Radka Kunderová) může být pro nepravidelné návštěvníky Buranteatru (jako jsem já), uvyklé snadno rozpoznatelnému stylu tohoto divadla, hodně nezvyklé. Místo herců, jemně, precizně a neokázale pracujících s textem, se tu náhle do popředí dere režie, která si postdramaticky (či lépe řečeno postmoderně) "vymýšlí", o překot dekonstruujíc Dorstův text. Ale proč ne. Pokud to přidá na hodnotě výpovědi.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (úterý 4. 8.)

Hronovské úterý patřilo studentskému divadlu a zahraničním hostům. Teploty stoupají, na náměstí se v kropicích sprchách osvěžují polonahé děti a seminaristé po sobě stříkají vodními pistolkami.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (pondělí 3. 8.)

Jsou dny, kdy člověk zkrátka přes všechnu snahu nemá potřebu ani chuť se o viděném příliš rozepisovat. Letošní hronovské pondělí mezi ně patřilo.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (neděle 2. 8.)

Neděli v hronovském programu tvořila trojice představení, které jsme na JH s kolegy poslali z volyňského Pikniku, tak mi skoro přijde netaktní se o nich příliš rozepisovat (když jsem to ostatně už učinil tady). Místo je tudíž na zprávy ze společnosti. Není internát, není restaurace Radnice, není kavárna Blanka. V Tritonu je ovšem stále plno a vzhledem k teplým nocem, které se blíží, bude asi ještě více. Jiráskův rodný domek má novou střechu, na náměstí se prodávají motýlky a profesor Císař je stále stálým recenzentem festivalového Zpravodaje.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (sobota 1. 8.)

Včera začal hlavní program 85. ročníku Jiráskova Hronova, dnes je čas na první hlášení. Zprávy ze společnosti, pojednání o festivalové atmosféře či zprávy o počasí (vedro bude, otázka zní jen jak velké) si necháme na později, dnes se budeme věnovat pouze divadlu. První den začal komedií o plánovaném těhotenství a skončil tragédií o nechtěném těhotenství, dramaturgický oblouk byl tudíž dostatečný.

Mikulka: Odborný dohled nad východem slunce

Film Odborný dohled nad východem slunce nabízí kuriózní zážitek. Příšerně toporné dialogy a ještě topornější pokusy o vtipy, nesmyslné ornamenty, příběh poskládaný z klišé a neobratností. To celé zalidněno nesourodou směsicí herců a neherců a provedeno s brutálním filmařským primitivismem. Ale stejně to má cosi do sebe, surový půvab a urputnou snahu cosi docela podstatného sdělit. Po Gorile, natočené obdobným způsobem (jenže s nesrovnatelně lepším Levínského scénářem), jsem režiséra a scénáristu Pavla Göbla podezíral z potměšilé ironie, teď jsem mnohem víc nakloněn věřit tomu, že je opravdickým Edem Woodem českého artového filmu.

Švejda: Romeo a Julie (Letní shakespearovské slavnosti)

Poté, co v závěru inscenace Kníže nad mrtvými Romeem a Julií přikáže, aby předvedli podezřelé, kteří všechny ty události, jichž jsme byli svědky, způsobili, milenecký pár, uložený v rakvi (efektně umístěné pod podlahou jeviště), obživne, nasadí si motýlí křídla a odkráčí ze scény... Ano, tím podezřelým, respektive viníkem celé tragédie je sen, jehož jednou z podob je vlastně i láska - stav jakéhosi poblouznění, narkotikum, které sice může mít tragické následky, ale které také navozuje vysoce povznášející, "transcendentální" stavy.
Inscenace Romea a Julie tandemu SKUTR na Pražském hradě sice na jedné straně (bohužel) dostává požadavkům, jaké na ni klade letní produkce pod širým nebem: je nezdrženlivě zábavná, "akční", dramatikův text rozhodně nešetří (což jsou ty již pověstné Trpišovského tuny veršů, které musejí pryč, aby vynikla krása textu), vystačí si s jeho digestem; zároveň ale poskytuje až překvapivě poučený a smysluplný výklad, který vychází z v inscenaci akcentovaného známého Merkuciova monologu o královně Mab.
Pro mě ve výsledku nadstandard Letních shakespearovských slavností.
Recenze vyšla 20. 7 v Lidových novinách
Glosu na předchozí inscenaci SKUTRu na LSS, Sen noci svatojánské, čtěte zde

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové 6. (neděle 28.6.)

LENI - ODVRÁTENÁ STRANA MESIACA - LESK A BIEDA KURTIZÁN

Neděle byla v Hradci slovenská. Ráno Leni se Studénkovou, odpoledne Odvrátená strana mesiaca s Vášáryovou a nakonec Lesk a bieda kurtizán podle Amslera. Pokud bychom se na program podívali soutěživýma očima, vyhrála Vášáryová s nevelkým odstupem před Studénkovou, Balzac s Amslerem zůstali vzadu, přestože byli ze všech nejdelší a nejambicióznější.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové 5. (sobota 27.6.)

FLIGNY, KOKS A KUTILOVÉ – MEDVĚDI – EVŽEN ONĚGIN

Sobota, předposlední festivalový den, byla ve znamení dobrého počasí a Klicperova divadla. Což je ostatně další z tradičních festivalových lákadel – možnost vidět to podstatné ze zdejší tvorby přímo na místě činu je šikovné a pohodlné. Já vím, z Prahy do Hradce to není zas tak daleko, ale z hotelu do Klicperova divadla je to přece jenom o kus blíž; dokonce i do Besedy.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové 4. (pátek 26.6.)

NORSKÁ POHÁDKA – DON ŠAJN – ŠOA – POPELÁŘI

Letošní festival je na můj vkus až moc důrazně rozdělený na dvě půlky, které spolu nemají nic společného, klicperovskou a drakovskou. Dokonce i na plakátech si každé divadlo představuje jen to svoje. Samozřejmě, dojít těch pár metrů do Draku není takový problém, ale pocitově jako by to byl úplně jiný festival. Škoda. Přitom právě činoherně loutkářská dvojdomost vždy byla na Divadlu evropských regionů jedním z hlavních lákadel. Tedy alespoň pro mě, abych nemluvil za všechny. A taky je nápadné, v menším Draku tím spíš, že je letos v Hradci mnohem méně lidí „od divadla“ než dřív. Nemám tušením, čím to může být – je to jen souběh s Quadriennale a Zlomvazem?

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové 3. (čtvrtek 25.6.)

DEN MATIJI SOLCE A ŠKOLA PRO ŽENY

Provozní komediální inscenace klasiky jsou nezbytnou součástí repertoáru každého kamenného divadla, ale v případě domácí (a Amslerovy) Školy pro ženy mi vrtají hlavou dva rozpory. Proč si na to Klicperovo divadlo pozvalo režiséra, který se zabývá především současnou moderní dramatikou, a hlavně - proč se všechno to starokomické mrckování, legrační grimasy, promluvy stranou nebo banální prozpěvování odehrává na abstraktní, elegantně minimalistické scéně? (Ale přiznávám, o přestávce jsem zbaběle prchnul - třeba se to ve druhé půlce nějak vysvětlilo nebo propojilo).

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové 2. (středa 24.6.)

CHA CHA CHA CHARLIE CHAPLIN - PLASTIC HEROES - HODINOVÝ HOTELIÉR

Počasí se v Hradci zlepšuje. Tedy, ne že by bylo úplně dobré, ale dnes bylo lépe než včera, a hůře než zítra, je-li tedy co věřit předpovědím. Nezlepšuje se bohužel festivalový Zpravodaj; Hadrián se se letos smrsknul na pouhé dvě stránky, kterým vévodí dosti banální zvací rozhovory s účinkujícími. Ale zas je zadarmo, takže z hlediska poměru cena/výkon jsme si oproti předcházejícím ročníkům výrazně polepšili, pokud bychom na toto téma chtěli pohlížet optimisticky. Taky je tam program na celý den, což je vzhledem k poněkud matoucí snaze dělit všechno podle jednotlivých divadel užitečné. A na Starém městě přibyla řada nových hospod a kaváren - jakkoli to úplně nevykompenzuje žal nad zavřenou Čtyřkou a zabedněným kebabovým okénkem na náměstí.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové 1. (pondělí a úterý)

ČESKÝ LES - PEKLO - PETROLEJOVÉ LAMPY

Nejdřív to úplně nejpodstatnější: v Hradci chvíli prší a pak zase chvíli svítí sluníčko. Pořád dokola. Zima je ovšem skoro pořád, což sice v divadlech tolik nevadí, dole v Žižkových sadech a na openairových scénách ale nijak zvlášť útulno není.

Dobrá zpráva: jahody a třešně kam se podíváš (to mám na mysli výlohy místních obchodů s ovocem a zeleninou).

Švejda: K situaci Divadla Na zábradlí

Vyčerpávající recenzi Vladimíra Mikulky v nejnovějších Divadelních novinách na Doktora Živaga v Divadle Na zábradlí lze také chápat jako završení leitmotivu kritického uvažování nad touto scénou v letošní divadelní sezóně: uvažování nad onou skvěle zbudovanou pastí, do níž se DNZ po svých premiérách (Požitkáři, Báby, Anamnéza, Doktor Živago) dostalo.
Zkusme si ale položit ještě jinou otázku než je ta, která se týká inscenační metody Zábradlí: jaké vlastně jsou možnosti divadla nepravidelné dramaturgie? Neaktualizuje se tu onou pastí spor mezi divadlem nepravidelné dramaturgie a divadlem dramatu? Nenarazilo Zábradlí svým počínáním na limity divadla nepravidelné dramaturgie?

Mikulka: Z prachu hvězd (Národní divadlo)

Tak tohle tedy nebyl hvězdný zážitek. I když se to vlastně dalo čekat. Výhrady, které mám už dlouho ke způsobu, jakým režíruje Štěpán Pácl, se tu jen umocnily pod zvětšovacím sklem výhrad, které mám už dlouho ke stylu, kterým se hrává v Národním divadle.

Mikulka: Cirk-UFF Trutnov (sobota)

Sympatičtí Finové, super-mega show a jedno nepříjemné překvapení

Na programu soboty, tedy hlavního hracího dne celého festivalového programu, byla tři velká představení. I když s tím počtem to bylo trochu komplikovanější. Ale o tom níže.

Mikulka: Cirk-UFF Trutnov (pátek)

La Putyka, Cirk Xanti, Vít Neznal aj.

Pátek v lehce tropickém, podhorském a především novocirkusovém Trutnově přinesl jednu vcelku očekávatelnou show, jeden buranský koncert a jedno velmi milé překvapení. A taky vyschlou Krakonošovu kašnu na náměstí, tu, co na ní Krakonoš vypadá k nerozeznání od Neptuna.

Škorpil: Z mrtvého domu (Opera Národního divadla)

Z mrtvého domu je pro mne takový Daniel Špinar „v kostce“. První dvě dějství mi ze všeho nejvíc připomínala vinohradského Vojcka. Tedy inscenaci, kterou jsem - přiznávám – opravdu neměl rád. Stejně jako ona, zdály se mi ty první dvě třetiny Janáčkovy opery ve Špinarově podání zbytečně agresivní, ukřičené, okázalé, přeplněné drobnostmi a dodatky. Jako kdyby tady chtěl režisér Janáčka překřičet a občas mu byl jen záminkou k prezentaci vlastních mánií a zálib. (A je vlastně jedno, budeme-li tomu jako Josef Herman v DN říkat „gay kultura“, či budeme-li jako Blanka Křivánková v SADu 3/2015 mluvit o „camp culture“.)

Vehiklem tohoto dojmu je především skupina mimů, kterou Špinar nechává – zejména ve vlastní verzi vězeňského představení - vyvádět „skopičiny“, které jako by tolikrát opakovaly že „muklové jsou nadržení a ženské nejsou po ruce“ až je to otravné. Oproti Vojckovi tu ale Špinar má k dispozici disciplinovanější ansámbl (včetně sboru opery ND a většiny sólistů) a pomáhá mu samozřejmě i Janáčkova hudba, která spolehlivě zabraňuje přetažení některých extempore.
Něco jiného je ale část popřestávková. To je naopak Špinar současný.

Mikulka: Small Town Boy (Divadlo Letí)

Co mi tak během představení táhlo hlavou. Bez velké hierarchie.

Nenapadá mě nic, co je dnes a v „našich“ kruzích víc in, než se zastávat homosexuálů a brát se za jejich práva. Jen si zkuste mít něco proti. Základním dojmem z představení typu Small Town Boy se tak dost snadno může stát pocit protivně hysterického rozkopávání otevřených dveří.

Zhruba dvě třetiny představení se navzdory tomu hysterii docela obratně vyhýbaly a dokázaly šikovně balancovat na hraně vážnosti a sebeironie.

Švejda: Kámen (Národní divadlo)

Inscenace začíná hezkým obrazem. Každý z herců přináší a pokládá na předscénu dlažební kostku, svůj kámen. Ano, každá z postav si nese svou verzi historie - vytvořenou ať vlastním přičiněním či někým jiným (a jí vnucenou). Režisér také zajímavě pracuje se scénografií. S vysokými mohutnými stěnami jako symboly domu, ve kterém se veškeré dění odehrává. Různě s nimi posouvá, nasvěcuje je, promítá na ně cosi - ano, tím domem procházela -"hýbala" pohnutá německá historie (o níž se v Mayenburgově dramatu hraje), počínaje nacistickým režimem a konče znovusjednocením země.
Tím však pozitiva Dočekalovy inscenace bohužel končí.

Švejda: Romulus Veliký (Městská divadla pražská - Divadlo ABC)

Dejme před závorku otázku, jak moc je dnes smysluplné Dürrenmattovu hru, jejíž prvá verze pochází z roku 1948, uvádět. Jak moc, aniž je výrazněji upravována, může se současností korespondovat. Autorova hořká "komedie antických rozměrů", postavená na paradoxních situacích točících se kolem (jakoby) historického tématu (zániku západořímské říše), napájející se absurdním humorem a (pochopitelně) rezonující s nedlouho před tím skončenou druhou světovou válkou, působí (při vědomí dějin druhé poloviny minulého století a různých prošlých vln dramatu) jako vyvanulý čajíček, poněkud iritující i svým bezzubým humanismem.

Mikulka: Doktor Živago (Divadlo Na zábradlí)

Hodně zjednodušeně řečeno: tenhle Živago je více než co jiného setkání klasiky s metodou. Mám na mysli metodu ověřenou celou řadou inscenací Jana Mikuláška (a Dory Viceníkové), v nichž se celek skládá z téměř samostatných scén, napůl groteskních a napůl vážných. Nebo ještě spíš ze dvou třetin groteskních a z jedné vážných.

Mikulka: Libozvuky (Minor)

Bylo to svým způsobem úžasné, jakkoli z trochu jiného úhlu pohledu poněkud rozčilující: odpolední repríza Libozvuků v Minoru se stala obětí vlastního úspěchu. V hledišti byly děti a dospělí v poměru přibližně tři ku jedné, a úvodní interaktivní část představení, kdy se skupina podivných bílých bytostí zpěvavě a tápavě seznamovala s prostředím (a tedy i s diváky), rozdováděla dětskou většinu tak intenzivně, že se až do konce neuklidnila. Nezvladatelně povykující a poskakující děti, z nichž několik se pohybovalo dokonce přímo na jevišti, vytvořily vesele skotačivou atmosféru, což bylo zpočátku milé, později o něco méně. V závěrečné třetině totiž zdivočelé děti bez milosti sestřelily pokus vše zklidnit a nechat tak vyniknout magickým hrátkám se světlem.

Mikulka: Vyhnání Gerty Schnirch (HaDivadlo)

Už to bylo napsáno nesčíslněkrát, ale je potřeba to opakovat stále dokola: jakkoli závažné a jakkoli poctivě uchopené téma není zárukou vzniku dobré divadelní inscenace. Třeba v případě hadivadelního Vyhnání Gerty Schnirch. Pro mě zcela nepochopitelně dobrými referencemi ověnčená inscenace byla včera k vidění v Disku při příležitosti předání Ceny Marka Ravenhilla. (Pro pořádek - cenu dostal Buranteatr za Létající dítě).

Švejda: Sirotci (Spolek Kašpar)

Nejjednodušší úlohu má v Nuckollsově inscenaci rodinného post-coolness dramatu Denise Kellyho Sirotci o zlém světě "tam venku" (a jak se s tím naučit žít) Jan Plouhar jako viník Liam. Je obsazen po typu, jako od pohledu podezřelý týpek a i když herec jeho jednodušší charakter zajímavě moduluje do až odzbrojující bezelstnosti, víc než za uvedený typ, k hlubšímu portrétu postavy, neproniká (nedostane příležitost proniknout). Danny Marka Němce je spíše ve vleku událostí, více reaguje na aktivitu druhých než sám jedná a i když právě Němec je z trojice protagonistů nejtvárnější, ani on k pořádnému rozvinutí Dannyho portrétu (vyjma zpovídání se "po činu") vlastně nemá dostatek prostoru. Největší i nejtěžší pozici má Monika Zoubková jako Helen. Inscenaci "táhne", její postava je vlčicí, která se stůj co stůj (i kvůli nelehkému mládí) snaží ochránit svou rodinu. Zoubková drží zaťatý, urputný výraz, postoj pragmatika, který musí jednat věcně, role ale obávám se přesahuje její herecké možnosti, její výrazový rejstřík: svoji Helen "hrne" v rychlém tempu dosti ploše, aniž máme šanci pořádně poznat, proč postava jedná tak, jak jedná.
Bytový prostor, ve kterém se produkce Kašparu odehrává, tak pro inscenátory vlastně není nějakou (předpokládanou) výhodou, nepředstavuje záruku zesílení přesvědčivosti projevu herců. Je zde spíš nepříjemným zvětšovacím sklem.
Recenze vyšla v Divadelních novinách 12/2015 (k přečtení zde)

Mikulka: Vstávej svět hoří musíme ho jít pochcat (Kartel)

„Všichni tančí ruty šuty, to je to, co mám rád“

Když jsem tu před Vánoci psal o povedené Kačenově inscenaci U-Dick, pokoušel jsem se horko těžko dobrat k tomu, o čem že vlastně pojednávala. Dodatečně jsem si přečetl knihu, ze které inscenátoři vycházeli, a nestačil jsem se divit: bylo to téměř montypythonovsky „o něčem úplně jiném“. Nepodařilo se mi správně dešifrovat dokonce ani to, jak se jmenoval hlavní hrdina. Moc provinile se ale necítím, odvozovat z Kačenových inscenací konzistentní příběh (nebo usuzovat, o čem pojednává předloha) je boj takřka marný. Jedním dechem si totiž troufám tvrdit, že o to zas tak úplně nejde. Podstatnější je divácké dobrodružství, zážitek z vykloubeného, absurdního a navzdory spoustě odkazů vždy jaksi do sebe zavinutého světa, řídícího se pravidly, která jsou bez předběžné přípravy takřka nerozpoznatelná. Groteska se ve spoustě odboček prolíná s cynismem a infantilními legráckami, zároveň ale nechybí obtížně definovatelný temný podtón, který nepřestává připomínat, že to zas tak úplně nezávazná legrace není.

Mikulka: Česká kuchařka (Městské divadlo Kladno)

Rettigová podle pejska a kočičky

Nejsem kuchař ani gastrofil, ale troufám si odhadnout, že Magdaléna Dobromila Rettigová by tvůrce kladenské inscenace asi moc nepochválila. Jejich Česká kuchařka totiž bez zřetelnějšího receptu smíchá dohromady tolik nesourodých ingrediencí, že by to asi bylo jako celek obtížně stravitelné, i kdyby jednotlivě složky chutnaly zcela výtečně (což tedy rozhodně nechutnají).

Mikulka: Čtyři tři dva jedna (Boca Loca Lab - Alfred ve dvoře)

Radosti nesmyslu a prokletí sdělení

Adámkovo Čtyři tři dva jedna je skvělá ukázka toho, jak silné a zároveň divácky přístupné může být abstraktní minimalistické divadlo. Výrazně rytmicky strukturované, napůl zpívané a napůl mluvené nonsensové texty, nenápadné, leč nápadité svícení, neméně nenápadné prvky ironie, při které čtveřice účinkujících s nadhledem shazuje to, co právě provádí. Je tak příjemné a tak samozřejmé jít s rytmem představení a bavit se všemi drobnými vybočeními, změnami a variacemi, stejně jako rafinovaným a technicky výborně zvládnutým nesmyslem v roli hybného principu.

Mikulka: poetický Blatný a sametový Havel

Básníci, dramatici, věty, ceny a tak vůbec

„V půli června 1946 jede Ivan Blatný do Kunštátu. Jede sám a nikdo ho tu nečeká... Předválečný autobus vyplivne básníka na náměstí, dveře se hlučně zavřou. Vysloužilý vůz odjíždí směrem k Sychotínu a dál k Rozseči. Ivan se za ním dlouho dívá; tak dlouho, dokud není obzor opět prázdný jako poklizený stůl.“ Takových a podobných, sliznatých a hlavně úplně zbytečných vět je ta kniha plná. Kdyby Reiner napsal Blatného biografii a nesnažil se o to, co zjevně neumí, tedy „umělecky básnit“, mohlo to být užitečná a sympatická četba o jednom mimořádném osudu. Takhle je to četba napůl užitečná a napůl k ulepení. V anglické půlce více užitečná, v té úvodní české spíš k ulepení,

Škorpil: Anamnéza (Divadlo Na zábradlí)

Dokud je možné věřit, že to co se odehrává na jevišti je jen protažená expozice, která má diváka uvést do notně absurdizovaného nemocničního prostředí, je vlastně vše v pořádku. Herci Divadla Na zábradlí tuto poetiku a styl zvládají a mají ji díky Janu Mikuláškovi v krvi. Problém je ale ten, že v Anamnéze se už nic dalšího nestane. A že hlavním prvkem inscenace zůstane až do konce hodně chtěná hra na absurditu.

Švejda: Anamnéza (Divadlo Na zábradlí)

Požitkáři, Báby a nyní Anamnéza, trojice inscenací letošní sezóny Divadla Na zábradlí ze "stejného vrhu", jakoby mající potvrdit Grossmanův výrok ze šedesátých let, že diváci by měli chodit na Zábradlí na jako takové, ne na jeho jednotlivé inscenace. Spojuje je stejná inscenační metoda: série jednotlivých výstupů (či etud), které sjednocuje určité téma či prostředí.
Tím je u Anamnézy (vzniklé na základě inscenace/scénáře maďarského souboru Plavební společnost Sputnik Viktora Bodóa) prostředí nemocnice (či obecně zdravotnictví): místo s nerozpletitelným, absurdně vyhlížejícím klubkem problémů, které je snad opravdu nejlépe nahlížet jen s drsným černým humorem a raději navíc ještě "meta" prizmatem (s divadelním "uzávorkováním").

Mikulka: Střepy a chlebíčky (11:55 - Jatka78)

Je to problém, který se vrací pořád dokola: jak se má divadlo vyslovit k tzv. současným problémům, aby z toho nebyla jen jakási opožděná 3D ilustrace toho, co bylo včera k vidění v televizních novinách a předevčírem všude na internetu. Odpověď bohužel nedává ani nová Mikuláškova inscenace Střepy a chlebíčky, kterou se soubor 11:55 přesunul ze Švehlovky do nyní již oficiálně otevřených Jatek78.

Švejda: Zásek (Dejvické divadlo)

Zásek, vymyšlený společnými silami hereckého týmu a režiséra Ivana Trojana, vychází z jednoduché, nijak sice původní, ale dramaticky vděčné a nosné situace: co se začne dít se skupinkou osob, s níž se zasekne výtah. Ano, dotyční se stávají podrážděnými, propadají panice a hysterii, prozrazují na sebe víc než by bylo za normálních okolností obvyklé - zkrátka: podléhají psychickému tlaku. Takové psychodrama se začne odehrávat.

Švejda: Garderobiér (Divadlo Bez zábradlí)

Garderobiér Ronalda Harwooda je majstrštyk, který o divadelním prostředí efektně a vyčerpávajícím způsobem (tj. bez nějaké větší interpretační otevřenosti) říká vše podstatné: o síle, magii i pomíjivosti divadla, o histriónství, sebestřednosti, nevraživosti i obětavosti herců atd. atd. A Karel Heřmánek, který titul zná z prvého českého nastudování v polovině osmdesátých let v Divadle Na zábradlí (kde tehdy působil) patří do té (ideální) řady robustních herců, "bardů" českého divadla jako byli či jsou Gustav Opočenský nebo Pavel Pavlovský, jeho předchůdci v roli Sira.

Mikulka: Zemětřesení v Londýně (Národní divadlo)

Na Zemětřesení jsem šel s obavami - a byl jsem mile překvapen. Tahle rozmáchlá hra o ekologické zkáze lidstva propletená několika osobními příběhy je napsaná šikovně a velkoryse, jak už to tak u Bartletta bývá, jenže je taky dost nabubřelá, upovídaná a na můj vkus až příliš ochotně vychází vstříc všelikým klišé a melodramátkům. Špinar s Tošovským ale výrazně krátili a zpřehledňovali (díky tomu vynikla „rodinná osa“ spojená s osudy tří rozdílných sester), současně ale od první chvíle nasadili a v celé první půlce dokázali udržet záměrně přepjatý, místy až kabaretně pokleslý tón. Tento ironický odstup se pak ku prospěchu věci prolnul i do vážnější závěrečné části. Výsledkem tak nebyla ekologická agitka se zpěvy (to nejsou Zemětřesení ani u Bartletta, nepochybně ale tuto hrozbu obsahují), spíš cosi docela sympaticky a nepředvídatelně oscilujícího mezi vážností, dojemností, ironií a barvitou groteskou.

Mikulka: Acrometria (PSiRC, Sezóna nového cirkusu Plzeň)

Stejně jako se lze setkat s průměrně rutinní činohrou, lze dosti snadno narazit i na průměrně rutinní nový cirkus. A moc nepomůže, když je píárově ozdoben visačkou špičkového katalánského souboru, nebo že se koná v rámci sympatické Sezony nového cirkusu, čili jedné z akcí Plzně, evropského hlavního města kultury.

Škorpil: Zemětřesení v Londýně (Národní divadlo - Nová scéna)

Bartlettův text je přeci jen jiný, než jaký ho představuje Špinarova inscenace. Originál velmi umně rozehrává řadu dějových i motivických pásem, buduje uvěřitelnou atmosféru blížícího se zásadního zvratu (dokonce hned – cože je pro něj typické - ve třech rovinách: Freyin porod, zemětřesení v Londýně a nevyhnutelný globální ekologický kolaps) a v té nejlepší tradici britského „disputačního dramatu“ probírá řadu zásadních otázek, přičemž tu nikdo není nositelem absolutní pravdy, ale ani jasným padouchem. Nejspíš nevyhnutelné škrty pražskou inscenaci více soustřeďují k osudům tří dcer Roberta Crannocka a všeho ostatního dotýkají spíše letmo. (Zvláštní ale je, že na titulní zemětřesení – které je ve skutečnosti reálnou příčinou Freyiny smrti – tu vůbec nedojde.) Netvrdím, že je to nutně chyba, váhám ale, nakolik je pak vše srozumitelné pro někoho, kdo není s Bartlettovým textem důkladněji obeznámen. (Což ostatně dokazuje i glosa kolegy Švejdy).
Pokud bych osobně v něčem viděl slabinu Špinarovy inscenace, pak především v její první třetině,

Švejda: Zemětřesení v Londýně (Národní divadlo - Nová scéna)

První hodina je na hození ručníku do ringu. Daniel Špinar volí svůj oblíbený ironický retro přístup, který však běží s textem Mikea Bartletta zcela mimoběžně. Ne že by té ironie nebylo zapotřebí: hra si ji za svou kýčovitě idealistickou filozofii, kterak jsou všichni lidé svým každodenním chováním a jednáním nekompromisně odpovědni za stav celé planety a jak tento stav planety potom fatálně ovlivňuje naše privátní životy, zaslouží. Drama se však skládá z krátkých (až kratinkých) výstupů a režisér nemá kromě silového vtipkování téměř žádný čas na jejich pořádné rozehrání a alespoň minimální scelení.
Situace se začne zlepšovat až s výstupy starého Roberta Crannocka (Vladislav Beneš), cynicky "pravdomluvného" zvěstovatele klimatických změn na zemi. Inscenace se zklidní, zvážní a skrze až psychedelickou náladu se konečně začne vylupovat její (byť nikterak originální) téma: jak chod stávající civilizace připomíná skotačení na potápějícím se Titaniku.
Přestávka přijde po sto minutách, po sebevražedném aktu těhotné, "nejcitlivější" Freyi - aby závěrečné dějství bylo zahráno ve zcela jiné atmosféře a na zcela vyprázdněné, "lyricky" bílé scéně: Vážně, Hloubavě, podporujíc tak kýčovitě jímavé finále hry.
Tak rozháranou inscenaci už jsem dlouho neviděl.


Recenze vyšla 10. 4 v Lidových novinách

Škorpil: Poněkud delší odpověď Vladimíru Hulcovi (a Vladimíru Justovi) aneb Ještě k Lidské tragikomedii a "situaci Divadla v Dlouhé"

technická poznámka: v prohlížeči Internet Explorer se bohužel pod tímto příspěvkem nezobrazí diskuse pomocí modulu Disqus. s příčinami ani řešením si nevím rady. dopručuji tedy používat Mozillu nebo Chrom. -- Jakub Škorpil


Vrátím se – s dovolením – k meritu věci, tedy k Lidské tragikomedii. Vlastně jsi mi, Vladimíre, výborně nahrál několikerým zopakováním spojení „divadlo pro děti a mládež“. Pominu-li, že osobně si myslím že DvD je (a chce být) i něčím víc než jen tím (aniž bych zároveň onu kategorii nějak shazoval), je to vlastně hezký popis inscenace, která všechnu zdejší diskusi odstartovala. Ano, Lidská tragikomedie Hany Burešové je pro mne Klíma „pro děti a mládež“, či – jak se dříve hezky psávalo – „pro školu a dům“. A to je asi to, co mi na inscenaci vadilo nejvíc. Vladimír Just zde několikrát zdůrazňuje Klímovu ironii, smích nad světem, ludibriozitu atp. Ale to je právě to, co podle mne inscenace postrádá. Či co zůstává skryto jen v dramaturgickém výkladu překrytém nakonec hereckou exhibicí. Ale to krapet přebíhám. Jistě je to již namnoze věc osobního čtení klímovské poetiky, ale podle mne k ní patří jistá podvratnost, znejistění. Nikoli jen ironické pousmání, ale škleb. (Ty bys Vladimíre – to prosím bez ironie – věřím neváhal označit Klímu za pankáče.) Ale aby to bylo v inscenaci naplněno, nesměl by Odjinud být v posledním dějství tak nemilosrdně (operetně) shozen.

Švejda: Dopis poslaný poštou (Divadlo Kámen)

Divadlo Kámen ve své nejnovější inscenaci jako by dekonstruovalo nějaké americké (levicové) společensko - kritické drama třicátých let. Detektivní příběh o ženě, která se svým dopisem, že zavraždila manžela, (omylem?) udá policii, nese, zdá se mi, jako hlavní téma privátních osudů lidí, vykořeněných/rozvrácených fungováním nelítostného (kapitalistického) systému.

Švejda: K situaci Divadla v Dlouhé

Divadlo v Dlouhé se nachází ve stejné situaci jako několik dalších pražských scén: jeho profil je dlouhodobě ustálený. Pokud se ale například u takového Činoherního klubu v poslední době začala vést diskuse nad mírou "živosti" jeho organismu, v případě Divadla v Dlouhé je zatím klid.

Brederová: Marbot (Studio Hrdinů)

Po viacerých premiérach Studia Hrdinů, ktoré sa vyznačovali viac či menej opulentnou estetikou, poteší najnovšia inscenácia Pěchoučka a Horáka obzvlášť to publikum, ktoré na tejto scéne vyhľadáva sústredené a filozoficky hlboké divadlo.

Musilová: Audience + Katastrofa (Divadlo U stolu)

Každý je prezident, každý je disident. – To jsou paradoxy, pane Havel!

V březnu tohoto roku uvedlo brněnské Divadlo U stolu inscenaci složenou ze dvou aktovek – Havlovy Audience a Beckettovy Katastrofy. Nechci se zde zabývat celou inscenací, ráda bych pouze poukázala na pojetí postav Ferdinanda Vaňka a Sládka v první z aktovek. Režisér Ivo Krobot (případně dramaturg Petr Oslzlý) aktualizuje tyto postavy způsobem, jenž je hodný pozornosti a diskuse.

Mikulka: Lidská tragikomedie (Divadlo v Dlouhé)

S Klímou v bezpečí

S Klímou a jeho Lidskou tragikomedií to mají inscenátoří těžké. Ústřední sebezbožšťující filosofická teze dnes působí spíš jako kuriozita (ani nemluvě o tom, do jak hrůzných praktických konců tento způsob uvažování dovedli nejrůznější fanatici) a navzdory řadě obdivných citací v programu ji viditelně neberou moc vážně ani v Dlouhé. Z dnešního pohledu se tak hra zdá být živější coby divoká groteskní komedie typů, jenže tady zas Hana Burešová a její spolupracovníci dost tvrdě narážejí na limity vlastní rozumnosti.

Škorpil: Mikulka 50

Inu pěkné. To si člověk tak zrovna rozmýšlí supertajnou psací akci - rovnou celý seriál jubilejních zdravic okruhu NaDivadla - a potutelně se těší, jak se bude oslavenec křenit. Když tu - Švejda. (No pochopitelně, kdo také jiný, že.)
Co tedy zbývá, než se přidat, jaksi připodepsat, k tomu co už je napsáno.

A ještě říct, že stýkat se víc jak dvacet let s někým jako Vladimír je škola. Tvrdá, často protivná, ale snad i něco platná. Může si o něm jistě někdo myslet, že je pedant a - ano, vím, že opakuji to slovo - protiva, a že je vůbec bůhvíjaký. Ale dosvědčuji, že až na velice málo výjimek jsem u něj nezažil předpojatost (to spíš nechuť zbytečně opakovat některé věci potisící), že jsem ho neviděl cokoli odfláknout či vypustit a že mne dosud nepřestává fascinovat jeho otevřenost vůči všemu novému a zajímavému (nezaměňovat prosím s podléháním módním vlnám, tady naopak funguje jeho rezervovanost jako kompas, podle nějž není chybou se orientovat).
A na osobnější rovině je třeba dodat, že Vladimírovi vděčím vpravdě za mnohé: za Puchmajera, za kroket a v neposlední řadě i za profesi. Protože člověku, který vám ještě jako studentu zprostředkuje první psaní v novinách, se to zkrátka nezapomíná. (A neodpouští.)

Švejda: Mikulka 50

Je mi jasné, že kdyby o tom byl Vladimír předem zpraven, DŮRAZNĚ by protestoval – nemá rád žádné oficiality a obecně vůbec jaksi to, když „forma vítězí nad obsahem“ – ale považuji za vhodné to napsat a chci to napsat: Mikulka slaví padesátiny.
Dneska už je to řídký jev, aby se lidem k padesátinám psaly veřejné zdravice (z poslední doby si vzpomínám, že takto byla připomenuta padesátka Jáchyma Topola a Petra Placáka), přeci jenom se od nich jaksi očekává, že se dožijí vyššího věku než jejich předchůdci, já si ale myslím, že Vladimír si ji zaslouží. Protože prostě v naší generaci kritiků hraje (spolu s Terezií Pokornou) prim. A nejen v ní.

Kyselová: Ceny divadelní kritiky

Ceny ze zábradlí aĺebo niet malých divadiel alebo alebo dobrých ľudí sa všade veľa zmestí...

Síce bez Radoka ale nemenej seriózne sa redakcia časopisu SAD znova odhodlala s pravdou von. A síce, ako je to so stavom českého divadla za rok 2014, teda českej kritiky??

Mikulka: Den bez Rusáka (Strašnické divadlo - X10)

Román Doroty Masłowské Válka červené a bílé nepatří ke zvlášť přehledným a snadno srozumitelným knihám - a totéž platí i pro divadelní adaptaci Den bez Rusáka, kterou uvádí ve Strašnicích divadlo X10. Divadlo je ovšem z podstaty věci konkrétnější a tak se tu ten podivný příběh-nepříběh přece jen předvádí poněkud názorněji, když už ne přehledně. Do značné míry přitom zůstává zachována zálibně trashová estetika se záplavou ironických popkulturních a dobových odkazů, o něco méně kobercová slovní palba, kterou Masłowská čtenáře své prvotiny zahrnula.

Mikulka: Marbot (Studio Hrdinů)

Bylo by bláhové chtít od tandemu Pěchouček - Horák divadlo postavené na příběhu a s nějakým racionálně uchopitelným vyzněním. Očekávat se naopak dá výtvarně pojatá inscenace, která bude opatrně, neuchopitelně a nejspíš i trochu ironicky kolem svého tématu kroužit. Přesně to také platí pro jejich Marbota. I když vizuálno je tentokrát hodně minimalistické (což ostatně naznačí hned úvodní projekce titulků, pojednávajících o tom, jak lze vnímat šedou barvu). Na olbřímí scéně Studia hrdinů je umístěn pouze velký kovový rám, který se může otáčet jako obrovské křídlo dveří v pantech. Nebo stránka knihy, pokud bychom chtěli být poetičtější a držet se blíže námětu.

Švejda: Popeláři (Švandovo divadlo)

Organizujícím činitelem Popelářů je brechtovské epické divadlo. Tvůrci si při jeho užití počínají vynalézavě a poučeně, hrají si s ním na mnoho způsobů (počínaje tradičními hereckými zcizujícími postupy a konče svítícími nápisy na zdi), problém však je, že toto rozverné, až bezuzdné hraní si přerůstá de facto v jeden velký "šum", který válcuje vše ostatní - téma (jemuž se pořádně podaří prosadit jen na chvíli ve druhé části prostřednictvím postavy Profesora) i žánr inscenace. "Funky muzikál po našem"? Kdepak. Písničkál? Inscenace s hudebními vstupy? I to se mi nezdá být dostatečně přiléhavé. I kvůli té mohutné hudební různorodosti (klasická píseň, rap, recitace s hudebním podkladem atd.), která navíc ani nemá jednoho autora, by asi nejlépe sedělo označení kabaretní revue. Nazývat ale inscenaci hudebním útvarem mi přijde jako klamavá reklama.

Festival Sněz tu žábu! (pátek 6. března - Loni v Marienbadu)

ZPRAVODAJ STUDENTŮ DIVADELNÍ VĚDY (č.5)

Jak se dá zpracovat věčné téma setkání muže a ženy? Řekněme v prostředí lázeňského hotelu? Různě. Soubor Depresivní děti toužící po penězích nabídl v posledním festivalovém představení hned několik variant. Vedle adaptace surrealistického francouzského filmu Loni v Marienbadu (režie Alain Resnais) předkládá k porovnání stejný námět uchopený českým kulturním prostředím.

Festival Sněz tu žábu! (čtvrtek 5. března - Shakespeare a Cervantes + Odcházím dvakrát)

ZPRAVODAJ STUDENTŮ DIVADELNÍ VĚDY (č.4)

Předposlední festivalový večer byla scéna Venuše ve Švehlovce věnována dvojici absurdních dramat (v obou případech byly uvedeny v překladu a režii Lindy Duškové).

Škorpil: Marbot (Studio Hrdinů)

U inscenací Michala Pěchoučka a Jana Horáka mi vždy chvíli trvá, než se donutím uvědomit si, že nesedím na (třeba i netradiční) divadelní inscenaci, ale že jsem přítomen spíše teatralizované eseji, kde jsou si slovo i obraz rovny a kde přímé sdělení nenese každá jednotlivá věta, ale více jejich řazení, vzájemná pozice. A Marbot, velmi volná adaptace románu Wolfganga Hildesheimera je navíc v tomto ohledu dosti radikální:

Festival Sněz tu žábu! (středa 4. března – Rapsodie bez tváří + Heavy Metal Soap Opera)

ZPRAVODAJ STUDENTŮ DIVADELNÍ VĚDY (č.3)

Třetí festivalový den zahájilo scénické čtení Rapsodie bez tváří v režii Simony Petrů. Impresionistickou hru napsala mladá francouzská autorka Sigrid Carré Lecoindre, která v následující diskusi sama rozebírala vlastní text a přidala i postřehy z českého nastudování díla. Heavy Metal Soap Opera souboru Wariot Ideal zakončila zvučnými tóny a situačním humorem jeden z nejbohatších večerů (co se kulturního vyžití týče) celého festivalu.

Festival Sněz tu žábu! (úterý 3.března - Lidožroutek)

ZPRAVODAJ STUDENTŮ DIVADELNÍ VĚDY (č. 2)

Druhý festivalový den přinesl „pouze” jedno scénické čtení a tematický navazující diskuzi. Janek Lesák inscenoval současnou frankofonní hru quebecké autorky Suzanne Lebeau Lidožroutek., která se v současnosti těší ve Francii velkému zájmu inscenátorů. Posloužila také jako iniciační text diskuze, ve které byly probírány otázky týkající se dramatiky a inscenací určených dětskému divákovi. Debaty se zúčastnilo několik odborníků z obou zemí, byla přínosným a poutavě poučným závěrem tematického večera.

Festival Sněz tu žábu! (pondělí 2.března - Warpig)

ZPRAVODAJ STUDENTŮ DIVADELNÍ VĚDY (č.1)

Slavnostní zahájení festivalu proběhlo před sálem zaplněným do posledního místa a díky přítomnosti herečky Anne-Françoise Josephové v roli tlumočnice se z povinných úvodních proslovů Natálie Preslové, Michala Zahálky a Anežky Večeřové z pořádající Venuše ve Švehlovce stala milá českofrancouzská performance. Kromě poděkování byla vyhlášena cena Grenouille, která se poprvé předá příští rok, a to českým inscenacím, vzniklým na základě francouzskojazyčného textu v průběhu roku 2015. Pro tuto chvíli jsou známými členy poroty Ilona Smejkalová, Veronika Štefanová, David Košťák a Rudolf Leška.

Švejda: 1789 (Národní divadlo)

Zkusme Morávkovu inscenaci vnímat především jako emocionální atak. Francouzská revoluce, zvláště v prvé polovině večera, se na diváky snaží valit jako tlaková vlna. Nezdržuje se "detaily", tedy tím co se říká, jde jí o to, jak se to říká. Režisér vyrukovává se svým obvyklým arsenálem: účinkující se "vlamují" do hlediště (v přízemí molo vybíhá až do poloviny řad), křičí, zní spousta zvuků (někdy opravdu dosti hlasitých), světla se porůznu rozsvěcují a zase zhasínají... Touha ovládnout a zmocnit se prostoru (i diváků) nakonec ale vychází jen napůl, přeci jen jde oproti Morávkově domovské scéně o příliš velký a akusticky nevlídný prostor, a tak se toho vlastně k obecenstvu zas tolik "nedovalí". Nicméně té snaze lze, myslím, rozumět a akceptovat ji.

Mikulka: Proč už nebudu psát do Lidových novin

Protože už nechci psát do novin, které si koupil člověk, o kterém si myslím, že je to nebezpečný darebák. A především majitel odpudivého politického spolku.

Mikulka: 2x 2013 (Tygr v tísni, Divadlo v Dlouhé)

Dlouhá vs. Štvanice

Viděl jsem v jednom týdnu dvě divadelní adaptace úspěšné knihy Floriana Illiese 1913, a byly z toho dva až nečekaně rozdílné zážitky. A přitom si byly ty inscenace - Tygra v tísni ve Vile Štvanice a v kavárně Divadla v Dlouhé - v lecčems docela podobné. Zkrátka další učebnicový příklad toho, jak mohou zdánlivě drobné rozdíly zásadně ovlivnit výsledek.

Festival Sněz tu žábu! (pár informací úvodem)

ZPRAVODAJ STUDENTŮ DIVADELNÍ VĚDY (č.0)

V prvním březnovém týdnu se Praha dočká prvního ročníku festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu! Festival vznikl z iniciativy studentek Katedry divadelní vědy FF UK Natálie Preslové a Denisy Burešové, které záhy přizvaly ke spolupráci absolventku DAMU, režisérku Lindu Duškovou, toho času doktorandku na pařížské konzervatoři.

Švejda: Představme si tu možnost...

Ano, představme si tu možnost. Může-li být prezident volen lidovým hlasováním, proč by o existenci dnes převažujícího množství divadel měla rozhodovat nějaká specifická, výběrová kritéria. Proč by nemohla být zrušena podpora divadel z veřejných zdrojů. Ať se divadla uživí sama. Ať o jejich existenci rozhoduje zájem diváků a podpora ze soukromých zdrojů. Zajisté, divadelní mapa České republiky by vypadala jinak. Pravděpodobně by prořídla a nebyla tak pestrá, pravděpodobně by téměř vymizela (jako finančně příliš náročná) repertoárová divadla,  pravděpodobně by se uskutečňovala převážně ve velkých centrech, pravděpodobně by vzrostlo vstupné, pravděpodobně by stoupl význam (moc) kritiky. Fungovali by jen ti schopní. Ti, kteří by dokázali nabídnout to, co chce vidět dostatečně velké množství diváků (a tím pádem by byli přitažliví i pro nejrůznější sponzory); a ti, kteří by byli natolik umělecky zajímaví, že by našli přízeň čistě filantropických podporovatelů.
Ano, přiznávám, takovou možnost si dokážu představit.     

Mikulka: Milostný dopis ženě, kterou nemilujeme (Depresivní děti - Venuše ve Švehlovce)

Musím se přiznat, že jsem už dlouho neměl v průběhu divadelního představení tak rozporuplné pocity. Od otrávenosti z nekončícího vršení jednotvárných vtipností až po přesvědčení, že se Depresivní děti dokázaly dotknout něčeho opravdu podstatného. Nápad je to ve své jednoduchosti až ďábelský: pětice účinkujících se v internetové seznamce pokusí současně ulovit jednu ženu a pak o tom udělat divadelní inscenaci. (Ona neznámá je na začátku definovaná jako 30+, ale myslím, že zrovna věk tu nakonec není úplně nejpodstatnější.)

Švejda: Jan Hrušínský

Myslím, že kauza Jan Hrušínský vs. Národní divadlo si zaslouží - pokud nechceme zůstat jen u jízlivého ušklíbnutí se nad tím, jak dotyčný nešikovným obchvatem přes bustu svého otce hájil čest profesně ponížené manželky - vyvození jistých obecnějších závěrů.

Kyselová: Leni (SND)

Zdena....teda Leni?

Celé to predstavenie som sa snažila, aby sa mi to „veľmi páčilo“, ale nejak to nefungovalo. Pritom, atraktívny námet, o obsadení ani nehovoriac. Primárnym problémom inscenácie je, že akosi nevie, o čom vlastne chce byť, a nevie to veľmi ani samotný text. Z názvu vyplýva, že by malo ísť o originálny pohľad na režisérku, ktorej umenie slúžilo politike, ale ona ostala vždy len svojej práci. K tomu má text aj inscenácia nakročené výborne, nápad spojiť Leni Riefenstahl a Johnnyho Carsona ponúka viac než zaujímavý umelecký materiál.

Škorpil: Kouzelná flétna (Opera Národního divadla)

Shakespeare měl syna Hamneta, který zemřel ve věku 11 let. Existují teorie, které tvrdí, že pomníček mu otec vystavěl v Hamletovi. Představte si tedy, že v Hamletovi postavíte na scénu Shakespeara, který bude tak nějak horečnatě snít o svém mrtvém synovi a o Hamletovi zároveň, pak taky – logicky – kupu dětí, které budou tu a tam procházet přes scénu (pokud možno pomalu a pozpátku), staré (zpomaleně cupitající) sluhy, kteří se budou starat o blouznícího barda, nějaké ty symbolické postavy... jo a taky samozřejmě Hamleta, Ofélii, Polonia a spol.
Bude to dávat smysl, bude to krásný sen jednoho okamžiku, bude to pocta velkému dramatikovi a jeho jistě vznešenému utrpení i básnickému géniu. Bude to dojímavé a podstatné a bude to KRÁSNÉ. Jen to moc nebude Hamlet, protože odsledovat pod vší tou mizanscénou jeho příběh prakticky nepůjde.

Švejda: Ze života hmyzu (Národní divadlo)

Ostatně: pokud bude Daniel Špinar přísný i sám k sobě, stáhne z repertoáru Národního divadla s 1789 i své Ze života hmyzu. Nejde myslím ani tak o ten symbolický kontejner (v němž přebývá Kukla), kterého se prý - jak sdělil sám DŠ v jednom interview - diváci historické budovy hned na začátku leknou a vůči inscenaci se zablokují, ten je přeci přirozenou součástí režijní (vizuální) modernizace klasiky, kterou režisér tradičně podniká, jde o banálnost textu pro dnešní dobu (už v roce 1990 s ním Miroslav Krobot v Národním divadle pohořel), o jeho inscenační nefungování, kdy jsme svědky jen takové krotké feérie (příznačné se  mi jeví: Lumek zabije Cvrčkovou tak, že ji nažene do stanu a tam, aniž to vidíme, s ní něco provede), ve které se urputně vyrábějí gagy a obecně příliš tlačí na humoristickou strunu, a pokud už se sáhne k nějakému aktualizujícímu výkladu, vyjde z toho to nejprimitivnější, co nás může napadnout: totalitaristické mraveniště jako současná kapitalistická (nadnárodní) firma (po přestávce ostatně tato scéna působí jako z úplně jiného světa).
Daniel Špinar plnil jen zadání. A jeho inscenace není ani kočka ani pes. Nehodí se (budeme-li se držet jeho vlastních šéfovských představ o inscenacích v ND) ani do budovy Národního, ani Stavovského divadla.     

Švejda: Demokracie (Divadlo Minor)

Byť by nemusela divákům sugerovat, že "bla bla" řečnění politiků je cosi defektního (prostě k jejich strategické výbavě patří), byť by se obešla bez svěrákovsko - uhlířovského dutě hymnického finále a byť by v ní herci (zvláště ti v rolích moderátorů) mohli být kreativnější a interaktivnější, je Demokracie Braňo Holička příjemným hravě didaktickým divadlem pro děti. V prvé části se (malí) diváci dozví principy fungování parlamentní demokracie a ve druhé si ji, s pomocí hlasovacího zařízení a "napodobování" plnění programu koaličních stran, sami zkoušejí. Těžko sice odhadnout, kolik se přes tu celkovou hravost dětem nakonec zapíše do paměti informací o tom, co to ta demokracie vlastně je, ale i kdyby to mělo být jen podprahově, bylo to provedeno zručně a nenásilně. A ze závěrečného vážného nabádání (před tím nešťastným hudebním finále), jak se v demokracii chovat, šel vlastně docela i mráz po zádech.      

Mikulka: Divoké maso (Komedie)

Co mě tak napadalo během představení... 

- na sdělení vypjatých emocí nestačí dlouho významně mlčet a pak ze všech sil zařvat

- na vytvoření atmosféry nestačí sešeřit scénu, zapálit svíčky a občas pustit hudbu
- malovat hercům obličeje nabílo je muzeálně působící trik, zvláště není-li k tomu zjevný důvod
- vystupňovat projekce obřím detailem upřeně zírajících oči je banální, zvlášť napodruhé
- když má být hrdina snaživě neohrabaný, není nutné, aby se choval jako úplný dement

Mikulka: Fuks (D21)

Obyčejná neděle národního umělce Ladislava F., spisovatele

Některá setkání vzbuzují velké naděje. Třeba když se kovaně „divný“ režisér Jan Kačena pustí do trochu jinak divného prozaika Ladislava Fukse. Jenže velké naděje mohou také skončit velkým zklamáním.

Švejda: Putin a Bilak u trezoru (Švandovo divadlo)

Přízrak Vasila Bilaka navštíví Vladimira Putina s žádostí o vydání tzv. zvacího dopisu z roku 1968. Jenže Putin nemá na neodbytného staříka náladu, koho mají zajímat nějaké padesát let staré záležitosti, osud stejně už zaniklé zemičky po roce osmdesát devět či staříkovo věčné popotahování soudy, sám má starostí dost a i když je to velkej sportsman, jde mu ze všeho hlava kolem a je z něj spíš takovej ustrašenej uzlíček nervů. Zneškodnit ho! Jenže zasáhne Putinova věrná pomocnice Anna, která odhalí svou pravou tvář (je ostatně sestrou jedné z členek Pussy Riot) a povolávajíc na Vladimira Vladimiroviče Erýnie, zastřelí ho. Bilak zůstává v Putinově sídle sám, zvací dopis nachází v kleci potkana Angely (Merkelové), omylem zavadí o jakési tlačítko na pracovním stole, dochází k (zřejmě jadernému) výbuchu, načež se rozhostí ticho a Bilak, přemítaje nad zbytečností svého pátrání po originále dopisu, cituje slova Bible: "Dej mi milost svou a uchovej ve mně obraz své podoby."
Takové (v lepším případě) opáčko z dějepisu. A nebo také holčičí představa o angažovaném politickém dramatu. Napsala a zrežírovala Viktorie Čermáková.


Podrobnější reflexi (spolu s Lenkou Jungmannovou) vizte v pořadu Josefa Chuchmy Jasná řeč 2. 2 na ČT Art (k vidění zde)