Nejdřív vystoupí Smolík a přečte úryvek ze svého apelativního příspěvku v časopisu Loutkář. Pak začnou Procházka a Kopřiva vzpomínat na loutkové představení Safírová hlava, jež se kdysi odehrálo. Ačkoli má dětské loutkové divadélku i rampu, po níž nakonec mohou zvonící pejsci se zuřivýma očima padat rovnou do kýble, ani lahev exotického likéru nám neobjasní, o co tu vlastně jde. A nejméň ze všeho nám pomůže promítnutý "dokumentární" film, a to navzdory tomu, že ten je ještě docela přehledný.
středa 31. prosince 2014
Varyš: Báby (Divadlo Na zábradlí)
Ono inscenovat Daniila Charmse je něco jako uvádět na jevišti Monty Pythony. Každý to zná, pointu dopoví dřív, než zazní na scéně a celé to - jako záměr - vzbuzuje značné pochybnosti. Na druhou stranu, pořád je to Charms a tak je to vtipné, a v režii Anny Petrželkové a výtvarném pojetí Evy Jiříkovské to navíc dobře vypadá.
Varyš: Barování speciál
Shodou zvláštních okolností mi bylo navštívit veselý kabaretně-charitativní pořad Barování speciál, který se konal 29. prosince na Nové scéně. Besídka Sandry Novákové, Filipa Rajmonta a jejich přátel se koná už řadu let, obvykle v Malostranské besedě. Přiznám se, že na rozdíl od ostatních mám Novou scénu rád, a to nejen co do špičkové architektury Karla Pragera, ale i atmosféru toho sálu co takovou, a vlastně se tam cítím dobře, i když se dívám na nějaké opravdu příšerné představení, což se mi tam stalo nejednou.
úterý 23. prosince 2014
Mikulka: U-Dick (Kartel)
Stejně jako v případě inscenace Jana Kačeny U-Dick nedokáži odhadnout celou řadu dalších věcí, netroufal bych si tvrdit ani to, že premiéra byla na poslední možný předštědrovečerní termín načasována úmyslně. Ale nepřekvapilo by mě, kdyby byl i předvánoční čas jednou ze součástí poťouchlé hry s diváky. A tematicky by to také sedělo.
Švejda: Špinar povede činohru ND
Rozhodnutí Jana Buriana zvolit (dle výrazného doporučení odborné komise) do čela činohry Národního divadla Daniela Špinara je (myslím celkem předpokládanou) volbou zlaté střední cesty. Nikoli (při rozhodování z užšího výběru) možného rizika autorské svébytnosti (David Drábek) či inscenačního konzervatismu (Ivan Krejčí), ale cesty, která plynule navazuje na tu předchozí, Michala Dočekala. I on byl (respektive je) modernistou "v mezích zákona", který své inscenace obléká do současných šatů, nikdy ale ne tak, aby vysloveně provokovaly, nýbrž aby byly přijatelné i pro "běžného" diváka. Volba Špinara zkrátka není volbou nového Hilara či Krejči, ale Dočekala "21. století". A tak si jen přejme, ať spolu se svým šéfováním dá v ND stálý prostor (tak jako kdysi Dočekal) režisérům své generace, kteří jsou přece jen o něco "odvážnější" než je on sám (Mikulášek, Frič, Havelka, Adámek, Petrželková). Konečně: fakt Špinarova jmenování je i stvrzením skutečnosti, že vůdčí postavení v dnešním českém divadle definitivně zaujala právě jeho generace.
pondělí 22. prosince 2014
Mikulka: Kakadu (Dejvické divadlo)
Člověk si to možná hned neuvědomí, ale je to tak: Jiří Havelka je jeden z nejchameleónštějších českých divadelních režisérů (což míním jako konstatování pozitivní). Tematický i stylový záběr má opravdu široký, od „výpravných“ inscenací na způsob Péráka, Exitu 89 nebo (svým způsobem) třeba i Dechovky, přes magického Méliese až po „povídací a chudé“ divadlo typu Regulace intimity. Nebo z jiného úhlu pohledu: formálními hříčky typu Šílenství a vedle nich „angažovaná“ Dechovka či „dokumentární“ Já, hrdina. Osobně mám raději, když se Havelka nepouští do pouhých variací a také, když se nesnaží sdělení (nebo pointu) příliš efektně vypíchnout; to už lze ale brát jako věc názoru. Určitě mu však nelze upřít, že se ve všech zmíněných polohách pohybuje se značnou zručností.
pátek 19. prosince 2014
Mikulka: Othello (Národní divado)
S jistou diváckou zkušeností vás v inscenacích Daniela Špinara leccos nepřekvapí. V případě Othella to v dobrém platí o působivé vizuální stránce věci, zvládnutém prostoru a účinné práci s atmosférou, dokreslovanou a spoluvytvářenou zhusta znějící hudbou. V tom horším zas nedůslednosti v celkové koncepci a nahodile vyhlížející nápady. Třeba velký tygr na kolečkách, kterého podezírám z toho, že se na jevišti ocitl hlavně kvůli tomu, aby Jago mohl posezením na jeho hřbetě předvést, že si Othella osedlal (nebo zkrotil, jak naznačuje poněkud cirkusácká uniforma jeho nadřízeného). Nešťastná je ale především snaha dostat prostřednictvím postavy klauna, vyprávějícího zlé rasistické vtipy, do inscenace „zvenčí“ xenofobní téma - jinak ovšem vcelku logicky ponechané stranou, vždyť tenhle Othello je koneckonců běloch.
středa 17. prosince 2014
Mikulka: Zábava (Studio Ypsilon)
Ubavit (se) k smrti
úterý 16. prosince 2014
Mikulka: Mlčky křičet (Studio Hrdinů)
Inscenací inspirovaných osudy významných osobností se poslední dobou vyrojilo tolik, že už je to skoro inflace. Ale aspoň se dá porovnávat, kam to či ono představení směřuje: chce být něčím na způsob divadelního životopisu nebo je ona centrální osoba spíš záminkou ke svébytné jevištní kreaci?
pondělí 15. prosince 2014
Škorpil: Příběhy (Boca Loca Lab)
Ivana Kanhäuserová stojí ve tmě za diváky a vypráví Příběhy. Jsou to takové scénografické sny popírající technické možnosti i fyzikální zákony. Diváci přitom sledují prázdnou scénu, tu více, tu méně osvícenou, většinou v jednotném tlumeném odstínu červené, sem tam modrozelené. Ke druhému příbehu se ještě přidá adámkovský „hudební“ doprovod. A to je vše. (Protože více detailů se nesluší prozrazovat.)
Netuším, zda takový žánr existuje, ale tohle je prostě „vyprávěné scénografické divadlo“.
Netuším, zda takový žánr existuje, ale tohle je prostě „vyprávěné scénografické divadlo“.
sobota 13. prosince 2014
Mikulka: Báby (Divadlo Na zábradlí)
Těžko odhadnout, do jaké míry to byl záměr, zdá se ale, že nová inscenace Divadla Na zábradlí završuje jakousi volnou trilogii. Báby, stejně jako předtím Požitkáři (viz tady a tady) a ještě před nimi Šílenství (tady a tady), nabízejí strukturu tvořenou téměř samostatnými scénami propojenými společnou atmosférou. Nebo ještě spíš představují jakýsi průhled do vykloubeného a groteskního světa bez srozumitelných pravidel; samozřejmě také bez příběhu a bez jasně odečitatelného sdělení - o to však výrazněji výtvarně stylizovaného. A daří se jim být v rámci této trojice dílem nejen nejzábavnějším, ale také celkově nejsilnějším.
úterý 9. prosince 2014
Švejda: České století II (Česká televize)
K herectví podruhé
Hraný cyklus České televize České století byl doplněn a završen druhou sérií, čtyřmi díly z let 1968 až 1992. Čím blíž současnosti, tím víc v člověku vzrůstala zvědavost, kterak se tvůrci vypořádají s úkolem, jak vlastně vůbec umělecky pojmout/ztvárnit osobnosti, které současník dobře zná, o nichž si na základě vlastních empirických zkušeností mohl učinit dost přesnou představu, „jací jsou (či byly)“.Robert Sedláček a spol. zvolili cestu co nejvíc možného připodobnění herců a jejich projevu reálným předobrazům. Včetně jejich maskování – což se mi zdálo být tou nejspornější, neboť nejextrémnější variantou řešení, při které si vskutku nebylo možné nevzpomenout na podobně směšné, socrealistické kinematografické metody typu Čiaureliho Pádu Berlína. Především ale: tato volba ještě zdaleka nezaručuje, že se o ztvárňovaných osobách řekne to podstatné, že se postihne to charakteristické.
úterý 2. prosince 2014
Mikulka: Gasoline Bill (Münchner Kammerspiele)
Už jsem tu větu napsal mnohokrát, tady i jinde, snad se svět nezboří, když jí zopakuji ještě jednou: mám rád divné divadlo. Stejným dechem nicméně nutno dodat: tentokrát to ale byla fakt dřina.
pondělí 1. prosince 2014
Škorpil: Gasoline Bill (Münchner Kammerspiele)
Vzpomněl jsem si na Adámkovo Po sametu. V jedné pasáži tu sbor herců opakovaně poloskandovaně křičí „PRO-VO-KA-CE“. Co jiného než provokace nakonec Gasoline Bill je. Jistě, Pollesch nabízí zamyšlení nad smyslem divadla, nad marností a falší jeho vážnosti a váženosti atd. atd. Je tu ale (tradičně) i ten paradox, že tak činí velmi divadelně, že i ona demonstrovaná nedivadelnost je (dnes už) divadelní (klišé). A protože postmoderní dekonstrukce je všemocná čarodějka, když toto konstatuji, bezděky přijímám Polleschovu hru a neodvratně se stávám součástí hry. Skáču na špek.
To ale nic nemění na mém pocitu, že Gasoline Bill postrádá razanci a průraznost, že je mi jen opakováním již řečeného a známého. A že ho nemohu než přijmout chladně, s odstupem. Ani dost pobaven, ani dost pobouřen.
(Ovšem na druhou stranu: lze jen závidět režiséru, který si jako součást inscenace může dovolit „inscenovat“ slovo od slova scénku od Pythonů a nikomu to nepřijde divné ani laciné. A jak se to – herecky – obejde bez špetky lacinosti, okázalosti a spřízněneckého pomrkávání za rampu.)
To ale nic nemění na mém pocitu, že Gasoline Bill postrádá razanci a průraznost, že je mi jen opakováním již řečeného a známého. A že ho nemohu než přijmout chladně, s odstupem. Ani dost pobaven, ani dost pobouřen.
(Ovšem na druhou stranu: lze jen závidět režiséru, který si jako součást inscenace může dovolit „inscenovat“ slovo od slova scénku od Pythonů a nikomu to nepřijde divné ani laciné. A jak se to – herecky – obejde bez špetky lacinosti, okázalosti a spřízněneckého pomrkávání za rampu.)
Škorpil: Laskavé bohyně (Schauspielhaus Wien)
Littelova kniha má pověst komplikovaného a především šokantního díla. Pro mnohé čtenáře se prý stala noční můrou z níž se nelze probudit. Tak proč ji neinscenovat naopak maximálně odtažitě, proč její obsah a téma jen nesdělovat? Na první pohled to vypadá jako dobrý nápad. Pojmout vše jako vzpomínku starého člověka, který inscenaci otevírá šouravým krokem podepřeným chodítkem, jež je ale zároveň mocným reflektorem. Nasvěcuje jednotlivé vzpomínky, vykrajuje je z paměti a ony se vrací jako nesourodé útržky, horečnaté monology a zdánlivě poklidné a mimochodné dialogy o hudbě, poezii, rase a národním socialismu. A na pozadí – zřejmě – záběry onoho místa v parku, kde byl Max poprvé zatčen a kde jeho pouť hierarchií SS začala (jiný smysl tomu nedokážu dát).
sobota 29. listopadu 2014
Švejda: 407 gramů z Bohumila Hrabala (Divadlo v Dlouhé)
V podtitulu inscenace stojí „Návrat k vyprávění“. A skutečně. Jediným svorníkem 407 gramů z Bohumila Hrabala je prostředí sběrny. V něm defilují známé hrabalovské figurky, které vyprávějí, vyprávějí a vyprávějí – někdy třeba klidně dobrých deset minut jako Jaroslava Pokorná coby Tanečnice na konci prvé části večera. Nepřerušovaný monolog bez jediné přídavné akce! Sebevražednější tvar si snad nelze představit. Inscenace se vzdává jakéhokoli svébytného uchopení hrabalovské látky, snaží se pouze o rehabilitaci žánru vyprávění – a daří se jí to!
pátek 28. listopadu 2014
Přibyl: Dechovka (Vosto5)
Dechovka jako symptom spokojeného zmatku
středa 26. listopadu 2014
Mikulka: Svěcení jara - Jarní oběti (She She Pop)
Už dlouho mě divadelní představení neotrávilo tak dokonale, jako Svěcení jara - Jarní oběti. Různé domácí informace typu "moje matka byla taková a onaká" mi přišly únavné a banální, neumělé tanečky na Stravinského hudbu zbytečné, snaha oživit projekci čtveřice matek různými triky či nápady zoufale nenápaditá.
Mikulka: GundR (Wariot Ideal)
Bratři Günter a Reinhold Messnerové se vyšplhají na Nanga Parbat a Günter to nepřežije. Inscenace GundR pojednává o horolezcích, o překonávání sebe samých, o vzdorování a podléhání nebezpečí. Taky o ztrátě bratra a drásavých nejasnostech a výčitkách s tím spojených. Z čistě „konceptuálního“ hlediska bylo tudíž nasazení extrémních divadelních prostředků na místě.
úterý 25. listopadu 2014
Přibyl: Co je venku... (Maxim Gorki Theater Berlin)
V rychlém tempu a na hranici svéprávnosti
ODKUD. Z Gorki Theater. Vloni tam vystřídala Armina Petrase, nepříliš výrazného (můj subjektivní názor), leč dlouholetého uměleckého šéfa, Shermin Langhoffová; kulturní manažerka (slušel by se spíše módní výraz kurátorka) centra sílící berlínské post-imigrační subkultury Ballhaus Naunynstrasse v berlínském Kreuzbergu. Úspěšný program formovaný potřebám a zálibám mladého multikulturního hipsterského Berlína Langhoffová dál rozvíjí v Gorki Theater, spolu s dramaturgem Jensem Hilljem a režisérem Nurkanem Erpulatem (jejich nejúspěšnější společnou inscenaci Šílená krev jsme v březnu 2012 přivezli na Novou scénu). Langhoffová si jako intendantka vede zatím znamenitě, přivádí do divadla nové divácké skupiny, exponuje nová a zcela současná témata a má též šťastnou ruku ve výběru režisérů - kupříkladu Sebastiana Nüblinga (nar. 1960), mnohonásobného nominanta prestižních Theatertreffen.
pondělí 24. listopadu 2014
Mikulka: Co je venku... (Maxim Gorki Theater Berlin)
Po Frontě se na PDFNJ předvedlo další mluvené divadlo - a bylo to cosi na způsob "a nyní o něčem úplně jiném". Především co do vstřícnosti k divákům. Na místo jednolitě nekonečného proudu brutálních, depresivních a beznadějných obrazů nastoupila hravost a lehkost, pod kterými se deprese, frustrace a beznaděj skrývaly jako otrávený dortíček v lákavě roztomilém obalu.
Škorpil: Co je venku... (Maxim Gorki Theater Berlin)
Sebastian Nübling text Sibylle Bergové celkem výrazně upravuje. Množí mluvčí - v originále jde o čistý monolog - a především vypouští, či alespoň potlačuje temnější a melancholičtější pasáže. Například dlouhou scénu – má dokonce formu básně – hrdinčina odchodu z domova, který jejímu vztahu s matkou dává jiný odstín než jaký je možné odečíst z inscenace. Akcentuje především ironickou vrstvu předlohy a i tu ještě dále inscenačně ironizuje vloženými hudebními parodiemi a celkově „neučesaným“ (a nemám teď pochopitelně na mysli jen zjev protagonistek) rázem inscenace. Formálně kontrastnější inscenaci k Frontě aby jeden vskutku pohledal. Výsledkem je zábavných osmdesát minut, které okouzlí střízlivým, ale přesto přesným herectvím (neselhávajícím ani v často zaručeně trapném rozehrávání chyb, úmyslných nedostatků a „hovorů mimo“) a pobaví tím, co v inscenaci z Bergové exkurze mezi „generaci Já“ (nebo též „Generation Y“) zbylo.
Text hry Sybille Berg A teď svět aneb Co je venku, do toho mi nic není v překladu Jitky Jílkové a článek Petra Štědroně o uplynulé sezoně Maxim Gorki Theater vyjdou v SADu 6/2014
Text hry Sybille Berg A teď svět aneb Co je venku, do toho mi nic není v překladu Jitky Jílkové a článek Petra Štědroně o uplynulé sezoně Maxim Gorki Theater vyjdou v SADu 6/2014
neděle 23. listopadu 2014
Přibyl: Festival, Perceval a Fronta
Osmnáct let s "Německým festivalem"
Před pár lety jsem odpovídal do jakési ankety na otázku: který moment v českém divadle po roce 1989 považujete za nejzásadnější. Váhal jsem tehdy mezi Léblovým nástupem na Zábradlí a prvním ročníkem divadelního festivalu Německé divadlo v Praze (dnešní Pražský divadelní festival německého jazyka). Druhá událost u mě svým dalekosáhlým osvětovým a inspiračním vlivem nakonec převážila.
Šotkovský: Michal Čunderle - Dialogy řeči
Při prvním prohlížení "tuctu studií o hercích a řeči" Michala Čunderleho se nabízí dva pocity - za prvé je Čunderle (nemýlím-li se) prvním ze své generace, kdo vydává knižně počet ze svých kritických textů, tudíž v jistém podezření ze sebestředné potřeby knižně fixovat časopisecké. Za druhé sice takřka kapesní formát útlého svazku napovídá o autorské skromnosti a přísné probírce již napsaného, ale nebylo by v tom případě lepší počkat, až se toho do sebraných či vybraných spisů nashromáždí víc?
Švejda: Fronta (Thalia Theater Hamburg)
Tři postřehy
1) V tak precizní a vytříbené inscenaci je každý falešný tón hned slyšet. Např. když herci přitlačí v expresi, když začnou hlas stylizovat/deformovat (proč?) nebo když se v závěru jeden z nich pustí do procítěného psychologického herectví, jímž vyjadřuje rozdírané nitro své postavy2) Kdyby se psal, dejme tomu, rok 1919, dal by se sugestivní (monotónní) protiválečný hlas inscenace snadno pochopit - ale hrát stejně tak (tj. nic k tomu nepřidat) o téměř sto let později?
3) Nemusíte být nutně zavilým zastáncem klasického divadla - ale za ta sem tam utroušená zrnka dramatických situací v dvouhodinovém monolitu - obrazu byl tedy člověk opravdu vděčný
sobota 22. listopadu 2014
Mikulka: Explosis (Tygr v tísni - Vila Štvanice)
Konec dobrý, všechno dobré, nabízí se otřepané moudro po zhlédnutí boudníkovského představení Explosis ve Vile Štvanice. Byla to podívaná poněkud nevyrovnaná, to lepší ale přišlo ve druhé polovině a nakonec převážilo i v celkovém součtu.
Mikulka: Fronta (Thalia Theater Hamburg)
Fronta je představení, které vás umí donutit, abyste se cítili provinile, že se vám bezvýhradně nelíbilo. Vždyť vypočítávat přednosti je až směšné snadné: válka je velké téma, pohled zevnitř má svou autentickou syrovost, nápad obsadit herce z obou stran tehdejšího konfliktu (a nechat je mluvit mateřštinou) je nepochybně silný. A taky je to celé udělané divadelně čistě, bez upachtěného realismu a s vnitřním rytmem, určeným krvavými popisy prokládanými intimněji laděnými dopisy a stylizovanými dialogy; vše na pozadí dobových prvoválečných fotografií a v doprovodu nepříjemných skřípavých hluků či ran do plechových desek v pozadí.
Škorpil: Fronta (Thalia Theater Hamburg)
Musím se přiznat, že mám inscenace, jako byla hamburská Fronta rád. (viz například loňský Jidáš) A to i přes to, že mi vždycky celkem dlouho trvá, než jejich tempu přivyknu. Také Fronta chtěla svůj čas (a titulky tomu rozhodně nepřispěly). Pak jsem se do ní ale nějak propadl. A proto si dovolím tvrdit, že Perceval nenapodobuje ani nezpřítomňuje (předpokládanou, tušenou) realitu „Velké války“, ale že dokáže v řadě okamžiků vyvolat v divácích (ve mně) pocit blížící se zážitku vojáka trčícího v zákopech.
středa 19. listopadu 2014
Škorpil: Poznámky na okraj pojmu "vinohradský divák"
Necítím se zcela povolán motat se do již čistě teoretických (až abstraktních) pojmoslovných tahanic kolegů Švejdy a Šotkovského, dovolím si nicméně (snad aby nechybělo třetí Š) poznámku k termínu „vinohradský divák“, nesoucímu širokou paletu významů, jež Jan – obávám se – ne zcela plně doceňuje.
Tedy předně: vinohradský divák je něco jako plzeňský divák – bájná bytost, jíž nikdy nikdo neviděl,
Tedy předně: vinohradský divák je něco jako plzeňský divák – bájná bytost, jíž nikdy nikdo neviděl,
úterý 18. listopadu 2014
Škorpil: Po sametu (Národní divadlo)
Protože jsem měl díky laskavosti režiséra a dramaturga příležitost přečíst si text Po sametu předem, vymyslel jsem již před premiérou bonmot že „je to něco mezi Požárem a Seber si to hovno!“. Která část nakonec bude mít navrch, jsem ale nemohl tušit. Dopadlo to – bohužel – ve „prospěch“ "dramaturga".
Mikulka: Po sametu (Národní divadlo)
Glosář Ivana Lampera v Respektu se už dávno stal svého druhu institucí - a zkusit vystavět na jeho základě inscenaci, která se výročně ohlíží za pětadvaceti lety české demokracie, vypadá jako velmi dobrý nápad. Jenže výsledek je spíš zklamáním. Navzdory tomu, že si Jiří Adámek dokázal po čistě divadelní stránce nezvykle dobře poradit nejen s nástrahami nevlídné ho prostoru Nové scény, ale i s proslulým „prokletím Národního divadla“, které už stáhlo pod hladinu průměrnosti kdejakého nadějného tvůrce.
pondělí 17. listopadu 2014
Brederová: Po sametu (Národní divadlo)
Inscenácia Po sametu Národního divadla v Praze je jednou z mnohých akcií, ktorá si za cieľ stanovila evaluovať posledných 25 rokov politického a spoločenského života v Českej republike. Materiálom pre scénickú kompozíciu Jiřího Adámka sa stala rubrika Minulý týden Ivana Lampera v časopise Respekt.
Šotkovský: Ad Švejda - Rod Glembayů (polemika)
Na glose Martina Švejdy k vinohradskému Rodu Glembayů mi vadí, že...
...i v žánru krátkého ironického komentáře nedrží
stylově pohromadě – začíná se okázalou ironií („V Městském divadle na Královských Vinohradech“, „saisony“), která má zřejmě evokovat muzeálnost
vinohradského dění. Dál se v ní ale nepokračuje – místo toho se stroze a
vlastně nijak kriticky popíše základní gesto inscenace a poté se opět okázalou,
ovšem stylově jinou ironií končí (záměrně žoviální „mladýho Brouska“, sarkasmus o „virtuozitě“ Dagmar Havlové). Je-li
ovšem k té ironii opravdu důvod, z jádra článku vůbec jasné není,
vždyť sám kritik zároveň mluví o herectví v inscenaci jako o „uměřeném a
solidním“.
sobota 15. listopadu 2014
Švejda: Požitkáři (Divadlo Na zábradlí)
Nebudu zde opakovat postřehy kolegů Škorpila a Mikulky, souhlasím s nimi, zmíním jen to, co mě osobně na inscenaci nejvíce zaujalo a v čem bych si i vlastně jaksi přál vidět východisko z jisté slepé uličky, do které se trio Mikulášek - Viceníková - Cpin opakováním (a cizelováním) týchž inscenačních postupů dostává. Nikoli v důslednějším a promyšlenějším vytváření "spodních proudů", nýbrž naopak: v úplném osvobozování se z kauzálních vazeb, v ještě větším rozvolňování tvaru jako série výstupů, které mají svůj začátek a konec (byť ten - rozuměj pointa výstupu - může přijít i o nějakou chvíli/scénu později), ve prospěch zcela volného asociativního budování obrazů na zvolené téma. V Požitkářích se mi nejvíc líbily právě ty pasáže, které zůstávaly otevřené (kdy po delší chvíli přicházela stmívačka), za nimiž se zde, obrazně řečeno, otevřel "jícen prázdnoty" a divák se mohl nechat volně unášet svými asociacemi. Série krátkých kolektivních "záběrů" těsně před finále, podložená svižnou swingovou písní, mi přišla z tohoto pohledu jako optimální.
Samozřejmě, východisko, o kterém hovořím, by sotva mělo dlouhého trvání (zanedlouho by se samo stalo novou slepou uličkou, že), přišlo by mi ale - v onom radikálním příklonu k toliko budování obrazů - jako hodně zajímavé.
Samozřejmě, východisko, o kterém hovořím, by sotva mělo dlouhého trvání (zanedlouho by se samo stalo novou slepou uličkou, že), přišlo by mi ale - v onom radikálním příklonu k toliko budování obrazů - jako hodně zajímavé.
pátek 14. listopadu 2014
Mikulka: Bouře (SKUTR - Jatka78)
S inscenacemi o smrti se letos na podzim roztrhl pytel. I když v případě skutrovské Bouře to s tou smrtí není zas tak úplně jednoznačné. Vlastně tu jednoznačné není skoro nic. Sledujeme čtyři různé osoby, nebo jen jednoho mladíka v různých podobách a životních fázích? Odehrává se to celé „v hlavě“ (jak naznačuje jedna z replik), na shakespearovském ostrově (což je naznačeno jindy) nebo někde v záhrobí (to kdybychom úvodní bouři a údery blesků vzali doslova)? A co ta závěrečná smířlivá, posmutněle hořkosladká a současně docela groteskní plavba na prknech, při které čtyři hipstersky plnovousatí a očepicovaní mladící stojí na prknech a pádlují a šplouchají pomocí mopů a kýblů s vodou - to se vracejí zpátky do reality, nebo je to poslední jízda kamsi „jinam“?
Švejda: Rod Glembayů (Divadlo na Vinohradech)
V Městském divadle na Královských Vinohradech jde vše jak má. Alespoň v případě nového titulu saisony, Rodu Glembayů. Odvátá krležovská ibsenovština je Martinem Hubou pojata jako přehlídka deklamačního herectví (mluví se mluví se popojde se zagestikuluje se mluví se mluví se), naštěstí uměřeného a solidního, takže se rozvleklé, upovídané drama dá docela dobře snést.
čtvrtek 13. listopadu 2014
Švejda: Dům bez Boha (Švandovo divadlo)
Problematická je už sama hra Dodo Gombára. S oslabeným dramatickým (a naopak posíleným prozaickým) charakterem: postavy repliky jako by proklamovaly než by mezi sebou skutečně hovořily; napsaná plochým, až televizně realistickým jazykem; upovídaná a doslovná; otevírající příliš mnoho velkých témat a motivů, které jsou traktovány smrtelně vážně, takže někdy působí až nechtěně směšně. A Petr Štindl si s ní prakticky neví rady. Spíš jen aranžuje, textu se úporně drží (až v závěru se odhodlá k jisté interpretaci a silnějšímu metaforickému vyjádření), inscenace plyne nevzrušivým, umrtvujícím tempem, nedaří se jí vyjádřit vypjatější situace (scéna požáru), a tím vším odhaluje neorganičnost předlohy. Hlavní roli hraje nevýrazný, necharismatický Tomáš Červinek (zastřený hlas, nedostatečně projevované emoce), jiní se uchylují ke komediálním šaržím (Robert Jaškow jako Richard; Patrik Děrgel jako opíjející se tramp Koňas), nevhodné je i například obsazení neherečky (inspicientky divadla) Petry Štanclové do role Kmotry… Ne, těch negativ je až příliš mnoho, Švandovo divadlo vykročilo (ve velkém sále) do nové sezóny stejně nešťastně jako loni uvedením Krakatitu. Dům bez Boha čeká, obávám se, jen krátký život.
Recenze vyšla 2. 12 v Lidových novinách
Recenze vyšla 2. 12 v Lidových novinách
pondělí 10. listopadu 2014
Mikulka: Trasy vlasů (Alfred ve dvoře)
Kdyby se sestavoval žebříček divadel podle míry divnosti jejich produkcí, byl by spolek jménem Ryba řvoucí na docela vysoké příčce. Dámy se dlouhá léta zarytě držely tématu „koupelny“ (viz), nyní se rozhodly posunout o kousek dál: v Alfredovi se hrálo o vlasech.
sobota 8. listopadu 2014
Mikulka: Noční motýl (Městské divadlo Kladno)
Otázek, které mně napadaly při sledování nové kladenské inscenace Daniela Špinara, bylo víc než odpovědí. Rozumím volbě titulu: divadelní verze slavného pamětnického filmu je jasným lákadlem pro tu část diváků, kterým se nechce na „něco moderního“ (abych použil oblíbenou terminologii své babičky). A „moderní“ Špinarovo zpracování se zas může líbit umírněně odvázané části zdejšího publika. Rozumím i tomu, že Špinar nechce srdceryvný příběh několika osudově nešťastných lásek vysloveně parodovat, spíš jej s porozuměním a vlídnou ironií cituje.
čtvrtek 6. listopadu 2014
Mikulka: Mezi náma dobrý (Divadlo Komedie)
Největším plusem hry Doroty Masłowské Mezi náma dobrý je cynický a zároveň pobavený obraz zmateného světa, vzniklý v důsledku intenzivní erupce výsměšných či sarkastických replik, prokládaných ironickými citacemi všemožných klišé i rozverně protipolských jedovatostí. Největším plusem nové inscenace téhle hry je to, že se do nesporně těžkého textu v Divadle Komedie vůbec pustili. A největší slabinou, že se tu toho moc dohromady neposkládá.
Mikulka: Salon Kupka (Omnimusa - Divadlo Na zábradlí)
Miloš Orson Štědroň má za sebou úctyhodnou řádku pozoruhodných inscenací, tentokrát se však poprvé rozhodl vzít na sebe kompletní zodpovědnost a kromě obvyklého autorství hudby a libreta se pustil i do režie. Myslím, že to nebylo úplně šťastné rozhodnutí: Salon Kupka je inscenace, která toho po divadelní stránce moc nenabízí: Robert Mikluš v titulní (a jediné) roli Františka Kupky vlastně jen ilustruje to, co je tak jako tak řečeno v textu nebo v písních.
úterý 4. listopadu 2014
Švejda: O beránkovi, který spadl z nebe (Naivní divadlo Liberec)
Zvolit jako cílovou diváckou skupinu děti od dvou do čtyřech let věru není časté. Úkol je to nelehký, divácké „schopnosti“ jsou v tomto věku ještě dosti limitované. Naivní divadlo Liberec jej ovšem zvládlo výtečně. Inscenaci konstruuje jako „montáž atrakcí“. Verbální projev omezuje na minimum (a v případě nejvýmluvnější postavy, principála pouti, operuje s vděčnou „česko-italštinou“, jíž se samozřejmě baví především dospělí, i na děti ale působí přitažlivě - svou zvukomalebností). Děj je prajednoduchý, slouží především k navěšení jednotlivých nápadů: holčička prochází s beránkem spadlým z nebe poutí a společně si odnášejí různé zážitky (jaké si tak lze z pouti odnést: tanečnice na koni, silák, héliové balónky, střelnice); nakonec hledají cestu, jak beránka vrátit zpět na oblohu a teprve napotřetí se jim to podaří (postup oddalovaného happy-endu bych, jako jedinou věc, v inscenaci oželel). Klíčová je síla jednotlivých nápadů, jejich poutavost nejen jaksi v primárně vizuální (to zvládne i rozsvícená televizní obrazovka), ale i esetické rovině. Hraje se s „fortelnými“ dřevěnými objekty, inscenace má magický (snový, poetický, ale třeba i lehce hororový) ráz, který je podporován i dobře zvolenou zvukovou kulisou. Vskutku trefa do černého.
neděle 2. listopadu 2014
Mikulka: Zwischenfälle (Burgtheater Wien)
Byla to zhola absurdní a ve své monotónnosti skvělá scéna: postarší dáma, snad dokonce babka, do telefonu vytrvale odpovídala na všechny dotazy jednotvárným, podivně hluboce intonovaným „Hello“, „No“ nebo „I don’t know“. Smysl replik se neustále drobně posunoval, herečka i telefonující hráli naprosto přesně, důsledně po neexistujícím smyslu, a bez jakýchkoli ozdůbek. Publikum v Akademietheateru řvalo smíchy. Když se zhruba po půlhodině v podstatě tentýž telefonát zopakoval, už to jaksi nebylo ono. A když režisérka použila po přestávce skoro stejný princip ještě jednou, začala to být už docela otrava.
pondělí 27. října 2014
Mikulka: Othello (Divadlo pod Palmovkou)
Odmyslíme-li si moderní uniformy, pistole a taky mobily s notebookem (posledně jmenované strašily na scéně naprosto zbytečně), byl to tak tradiční Othello, jak si ho jen lze v dnešní době představit. Neseškrtaný, s důrazem na všechny možné rétorické souboje, poetické pasáže, slovní přemety a kudrlinky, kterými hýří už samotný Hilského překlad. Jago co možná civilní, Desdemona trochu legrační naivka (jen jsem si nebyl vždy úplně jistý, do jaké míry záměrně). Decentně nabarvený Othello učebnicově předváděl nejprve klid a něhu, posléze na střídačku tlumenou vášeň a netlumenou vášeň. Po režijní stránce z větší části jednoduché a vcelku účelné aranžování, tu a tam proložené výstupem, ve kterém si Michal Lang zřejmě chtěl aspoň trochu zarežírovat. Což zdaleka ne vždy bylo věci ku prospěchu.
sobota 25. října 2014
Mikulka: Požitkáři (Divadlo Na zábradlí)
Před závorkou: bylo velmi příjemné představení, nefalšovaně zábavné, výtvarně působivé a herecky solidní. Nelze se však vyhnout určitým pochybnostem, především s ohledem na to, jaké to vlastně celé mělo jádro. Série absurdních výstupů, podivných dialogů, groteska, a pod tím vším stále přítomný motiv smrti. Mikulášek s Viceníkovou a Cpinem tohle umí jako málokdo - ale asi jsem nebyl sám, komu chybělo, že se to vlastně celé nikam nedobralo (a nejspíš ani dobrat nechtělo), že zůstalo jen u groteskně absurdních výstupů.
pátek 24. října 2014
Škorpil: Požitkáři (Divadlo Na zábradlí)
Požitkáři jsou další apartní inscenace z dílny Mikulášek-Cpin-Viceníková.
Což přitom není míněno jednoznačně pejorativně. Ona apartnost je totiž stylová.
středa 22. října 2014
Varyš: Slovenka na kvadrát (Siposová / Repar)
Slovenka se slovinsky řekne... Slovenka. Takže když se Slovenka přestěhuje do Slovinska, je z ní "Slovenka na kvadrát". O performerce Lucii Siposové to platí samo o sobě, je ztělesněním všech stereotypů, které si s pojmem Slovenka obvykle spojujeme - krásná, atraktivní, vyzývavá, výrazná, afektovaná.
úterý 21. října 2014
Mikulka: Kritické sněmování v Pekingu, díl 3.
Nebudeme-li počítat smog, patřilo k těm méně povedeným stránkám pekingského setkání samotné divadlo (dlužno ovšem připomenout, že se nejednalo o žádný ucelený program, organizátoři se nás prostě snažili po večerech nějak zabavit). O pohybovém přestavení už byla řeč, kromě toho byla k vidění dost nejistá ukázka tradiční opery v podání studentů prvního ročníku akademie a pak dva „velké“ pokusy o divadlo v evropském stylu. Koprodukční komická opera Don Pasquale v pekingském „národním divadle“ a Višňový sad, který nastudovali učitelé divadelní akademie pod vedením ruského režiséra, jehož jméno jsem si hanebně nezapamatoval, a teď se mi ho ani zaboha nedaří vygúglovat. (Ale školní inscenace vyučujících je hezká myšlenka, třeba se na DAMU nechají inspirovat. Režírovat by mohl třeba Sergej Fedotov.)
pondělí 20. října 2014
Mikulka: Kritické sněmování v Pekingu, díl 2.
Potřeba udělovat ceny je silná, a tak svou cenu uděluje i mezinárodní organizace divadelních kritiků, samozřejmě až poté, co se celé stohlavé shromáždí vyfotí na společný obrázek pod vlajícími vlajkami. Na pekingské akademii na to mají speciální schůdky, fotografie se rámuje a věší vedle desítek podobných na stěny chodeb hlavní budovy. Dotyčnou kritickou cenu ne zcela jasného vymezení dostal Eugenio Barba, jenž ovšem zůstal doma v Dánsku. Vcelku pochopitelně, nutno dodat. Na jeho adresu bylo tudíž v Pekingu řečeno několik hezkých slov a cenu samotnou si po chaotickém ceremoniálu kdosi vzal s tím, že jí Barbovi předá, až se kdesi potkají. Jedná se o masivní vycházkovou hůl s velkou a těžkou hlavicí; doufám, že s ní oceněný nebude mlátit po hlavě autory nevlídných kritik.
neděle 19. října 2014
Mikulka: Kritické sněmování v Pekingu, díl 1.
Nikdy bych neřekl, že se dá v Pekingu, což je město panelákovité a monumentální, smradlavé a zaprášené a veskrze nehostinné, najít tak příjemné divadélko. Jmenuje se Penghao, je v bezejmenné boční uličce kousíček od centra (což ve zdejších poměrech znamená asi tak tři čtvrtě hodinky jízdy autobusem od Zakázaného města) a jeden by tam určitě sám nezabloudil, kdyby nebyl spolu s dalšími asi sedmdesáti kritiky odveden místními. Prý tu teď ale taková podobná divadélka rostou jako houby po dešti, navzdory tomu, že na to od nikoho nedostanou ani yuan, dodávají místní. Důkazem budiž trendařsky vyhlížející 77 Theatre, k jehož budově, vyrobené z velké kostky apartně zrezavělých železných plátů, jsem v protikladu k výše řečenému zabloudil zcela sám při dopolední obhlídce okolí hotelu.
sobota 11. října 2014
Škorpil: Druhé město (Vosto5, VerTedance, KALD a 4+4 dny v pohybu)
Druhé město (pod kterým je podepsáno Vosto5 spolu s VerTedance a KALD a které mělo premiéru v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu) je nejzábavnější dokud je nejméně inscenované, přehledné a srozumitelné. Tedy v té části kdy improvizovanými mikroakcemi kontaktně vstupuje do živého prostoru horní části dolní poloviny Václavského náměstí. Dokud je potřeba hledat, čí hlas to vlastně ve sluchátkách slyšíte a vyhlížet z okna Paláce U Stýblů kde se dotyčný nachází a co dělá. A občas třeba ani nevidět, nestihnout, nebo být zrovna zaujatý někým jiným. Klidně i civilem, který s představením nemá nic společného.
pátek 10. října 2014
Švejda: Cizinec (Divadlo Na zábradlí)
Nepředstírat – stěžejní téma Camusova Cizince zpřítomňuje Jan Mikulášek zejména užitím videokamery, kterou zabírá nejen dění na jevišti a v hledišti, ale i v zákulisí. Divadlo, jeho „dělání“ se divákům „přiznává“, tvůrci jsou k obecenstvu „upřímní“ – tak jako Camusův (anti)hrdina k druhým lidem.
Problém nastává se zachycením jiné Meursaultovy charakteristické vlastnosti: jisté emocionální vyprahlosti a životní netečnosti. Inscenace – adekvátně - plyne pomalu, jakoby nevzrušivě, jen občas (tak jak probublává hněv společnosti vůči postavě) přicházejí akčnější chvíle; režisér volí svoji obvyklou metodu: herce nechává věcně říkat vybrané pasáže předlohy a k nim rozvíjí paralelní jevištní akci (zhusta postavenou na ilustraci řečeného) – bohužel ale jen velmi málo přichází s něčím, co by s pronášeným silněji zajiskřilo, významově jej povzneslo – nevzrušivým a „prázdným“ tak není jenom Meursaultův život, ale do značné míry i sama inscenace.
Recenze vyšla 30. 10 v Lidových novinách.
Problém nastává se zachycením jiné Meursaultovy charakteristické vlastnosti: jisté emocionální vyprahlosti a životní netečnosti. Inscenace – adekvátně - plyne pomalu, jakoby nevzrušivě, jen občas (tak jak probublává hněv společnosti vůči postavě) přicházejí akčnější chvíle; režisér volí svoji obvyklou metodu: herce nechává věcně říkat vybrané pasáže předlohy a k nim rozvíjí paralelní jevištní akci (zhusta postavenou na ilustraci řečeného) – bohužel ale jen velmi málo přichází s něčím, co by s pronášeným silněji zajiskřilo, významově jej povzneslo – nevzrušivým a „prázdným“ tak není jenom Meursaultův život, ale do značné míry i sama inscenace.
Recenze vyšla 30. 10 v Lidových novinách.
pondělí 6. října 2014
Mikulka: Pustina (Studio Hrdinů)
Nejsem tak docela fanouškem undergroundového modelu „kazatelská recitace do hudby“, ale rozumím tomu, že to mělo ve své době trochu jiné pozadí a úplně jinou specifickou váhu, než dnes. Rozumím i tomu, že se ve Studiu Hrdinů rozhodli vzdát poctu Pavlu Zajíčkovi, jedné z klíčových osobností českého undergroundu. Jenže...
sobota 4. října 2014
Mikulka: Oblovka
Z Next Wave...
Přiznám se, že nejdřív jsem se naivně domníval, že oblovka je něco jako truhlářský nástroj, nejspíš jakási příbuzná hoblovky, pak jsem se spoléhal, že se to dozvím při stejnojmenném divadelním představení, a teprve pak jsem si to vygoogloval. „Oblovka žravá je jeden z největších hlemýžďů. Dorůstá 15 až 20 cm. Poslední dobou se často chová jako domácí mazlíček. Může se nebezpečně přemnožit...“ praví mimo jiné Wikipedie. A pokud se hodně přemnoží, lze toho s výhodou využít v divadle, dodávají autoři inscenace Oblovka. Ta byla k vidění na Next Wave a byl to dosti příjemný zážitek.středa 24. září 2014
Švejda: Zdeněk Hořínek
Skaut.
Srdečný.
Zábavný.
Schopný ve svých statích přesně analyzovat a pojmenovat věci.
Vcítit se do role tvůrce.
Svoji vzdělanost dávat najevo zcela neokázale.
Chápat divadlo jako pole pro hru (v nejširším slova smyslu).
A mít naprosto jasno, co je komunistický režim zač a nikdy si s ním nezadat.
Takový byl pro mě Zdeněk Hořínek.
(Zde naleznete rozhovor, který jsem s ním vedl pro Divadelní revue 1/2012.)
Srdečný.
Zábavný.
Schopný ve svých statích přesně analyzovat a pojmenovat věci.
Vcítit se do role tvůrce.
Svoji vzdělanost dávat najevo zcela neokázale.
Chápat divadlo jako pole pro hru (v nejširším slova smyslu).
A mít naprosto jasno, co je komunistický režim zač a nikdy si s ním nezadat.
Takový byl pro mě Zdeněk Hořínek.
(Zde naleznete rozhovor, který jsem s ním vedl pro Divadelní revue 1/2012.)
Mikulka: Vzpomínka na Hořínka
Asi nejsem sám, kdo za jedno z nejpodstatnějších setkání s lidmi kolem divadla považuje to se Zdeňkem Hořínkem. Představoval úctyhodnou osobnost trochu nezvyklého rodu, přesně opačnou než jakou byl třeba takový Milan Lukeš (abych jmenoval své dva oblíbené pedagogy z Divadelní vědy). Hořínek byl jedinečný v tom, že kolem sebe cokoli jako auru úctyhodnosti nikdy ani v nejmenším nevytvářel. Vždy působil tak trochu (s odpuštěním) kašpárkovsky: libovolně vážná sdělení plynule a bez varování prokládal nejpříšernějšími možnými historkami, drby a zábavně nekorektními invektivami. Tahle maska by ale neměla zakrýt to, co bylo opravdu podstatné: Hořínek soustavně dokazoval, jakou sílu může mít sebevědomá, neokázalá a dobrým vzděláním podložená aplikace zdravého rozumu.
čtvrtek 18. září 2014
Škorpil: Aby Ceny měly cenu (Stipendijní cena pro mladé talenty divadelní kritiky 2014)
O Stipendijní ceně... si lze jistě myslet cokoli. Lze váhat nad vymezením hodnotících kritérií a lze pochybovat i o jejich smyslu (jako to třeba učinila Jana Machalická v LN). Přinejmenším jeden z vytyčených cílů je ale opravdu záslužný a potřebný: snaha vyvolat diskusi o povaze a poslání divadelní kritiky (či „kritické reflexi širokého spektra performing arts“ jak ocitovaly iDN Janu Návratovou). Je bezpochyby potřeba mluvit o postavení divadelní kritiky, o jejích standardech a limitech, o tom jak je tento obor vyučován atp. atp.
Aby však k takové diskusi mohlo dojít, dluží nám členové poroty několik vskutku zásadních informací:
Aby však k takové diskusi mohlo dojít, dluží nám členové poroty několik vskutku zásadních informací:
úterý 16. září 2014
Kyselová: Nízkotučný život (Divadlo Letí)
Nadváha, to znie hrdo...
Na rovinu, je len málo z
nás, kto nemusí a nerieši vzhľad a telesnú hmotnosť a úprimne,
my ostatné a ostatní týchto jedincov v podvedomí nenávidíme a
závidíme im.
Mikulka: Hamlet (Schauspielhaus Bochum)
Slovinští sněmující ptáci nechť mi prominou (já jim teda těch nepřečkatelných devadesát minut ve vydýchaném Pekle odpustit nehodlám), ale z nedělní Plzně má smysl psát jen o Klatově Hamletovi. Názory se myslím dost silně různily, takže raději vyložím karty hned na začátku: mně se to líbilo. První půlka dokonce moc. Ke mně do šesté řady naštěstí sperma ani exkrementy nedostříkly, takže jsem na rozdíl od kolegů přede mnou nedoznal žádné úhony. A i kdyby. My, co jsme loni trénovali na Divadelním světě Brno s primátorem Onderkou, jsme v tomto ohledu zvyklí na ledacos.
sobota 13. září 2014
Mikulka: Saddám Husajn-mystérium (HaZira)
Z Plzně... pátek 12. 9. ješte jednou
Ponecháme-li stranou nešťastný zlínský pokus o drsňácko-eroticko-existenciální kabaret, byl plzeňský pátek dnem divného divadla. Po Sergově efektu následoval Špinarův Hamlet, ale hlavně izraelská inscenace Saddám Husajn - mystérium. Co na scéně prováděla čtveřice Saddámů, popsal dost přesně kolega Zahálka (zde), takže se nebudu opakovat. Stejně jako na Sergově efektu jsem se výborně bavil, jakkoli to v přísném slova smyslu nijak zvlášť vtipné představení nebylo. Izraelci vše servírovali s naprosto vážnou tváří a nikdy nebylo tak docela jisté, jestli je to, co se právě odehrává, čirá absurdní legrace nebo konkrétní narážka, jsou li hrátky s motivem ropy ostnem vůči americké politice nebo snad dokonce kritika zbožštění ropy, mají-li být všechny ty obřadné řeči a pohyby výsměchem orientální přepjatosti nebo naopak „západní“ touze hledat tajuplnou vznešenost v každé orientální pitomosti.
pátek 12. září 2014
Mikulka: Sergův efekt (Vivarium Studio)
Z Plzně... pátek 12.9.
Mám rád divné divadlo. Nebo divadlo, které lze označit hezkým odborným termínem „pakárna“. A o tom, že si tohle čestné označení zaslouží inscenace Sergův efekt, není nejmenších pochyb. Gaëtan Vourch začne bez zjevného důvodu jako kosmonaut, pak dlouze popisuje předměty, které leží před ním (i před diváky, samozřejmě) na stole a na zemi, pak pro několik kamarádů zahraje podivné kratičké výstupy (pro každého zvlášť), načež následuje trochu delší podivný výstup pro všechny dohromady. Výstupy spočívají v absurdně jednoduchém popojíždění autíčkem do rytmu hudby, blikání dětským laserem, blikáním reflektory opravdového Trabanta a pak ve dvou prsknutích jakési pyrotechniky. Chvíli to taky vypadá, že by se do sebe Philippe s jednou divaček mohli zakoukat - ale nezakoukají, to by bylo příliš dějové. Namísto citového happyendu se tak názorně předvede, o čem bude pojednávat příští inscenace, v níž Gaëtan vystupuje v paruce a je neviditelný. Mimochodem, jeho přátelé na návštěvě byli Češi a neherci, na jevišti vypadali dost rozpačitě (tím spíš, že většinou nemluvili francouzsky), bylo ovšem zřejmé, že přinejmenším v hrubých obrysech věděli, co mají dělat.
úterý 9. září 2014
Švejda: Vlčí jáma (Divadlo v Dlouhé)
Na začátku Jana, v podání nové atraktivní akvizice Divadla v Dlouhé Veroniky Lazorčákové, vstoupí do vlčí jámy a v závěru z ní zase vystoupí. Inscenace Martina Františka se odehrává cele v této jámě. Exponována je v úvodu – dominantní Klára, submisivní a zadrhávající Robert a zlovolné, pomstychtivé služky – a v průběhu představení se na ní prakticky nic nemění. Režisér dává inscenaci ráz ne psychologického, ale spíš expresionistického dramatu, nouze v něm není jak o hororové prvky, tak vypjatě komediální momenty. Děj je víceméně potlačen (což na záživnosti téměř dvouhodinové produkce, hrané bez přestávky příliš nepřidává), sledujeme především výjevy z této "jámy". V centru pozornosti stojí - jak jinak - Klára v podání hostující Heleny Čermákové (jedné z mála heroin současného českého divadla). Předvádí razantní, energický výkon; její postava je monstrum – výrazné, byť poněkud odtažitě působící (herečce, řekl bych, oproti „ikonickému“ výkonu Jiřiny Šejbalové z filmové verze schází jakási slizká, „upocená“ lidskost).
Zbývá si položit otázku, proč Glazarové román v Dlouhé vlastně inscenují. Nevím.
Zbývá si položit otázku, proč Glazarové román v Dlouhé vlastně inscenují. Nevím.
pondělí 1. září 2014
Mikulka: Říše zvířat (Studio Hrdinů)
Pokud to mohu posoudit, je Říše zvířat tak trochu zhmotněním ošklivých hereckých snů. Předvádí totiž skupinku herců, kteří už šest let vystupují v dosti podezřelé inscenaci ve zvířecích maskách (nikdo je tudíž nepozná podle obličeje), navzájem si lezou na nervy, všem jim leze na nervy i ona zvířecí inscenace, zároveň se ale děsí toho, že po její derniéře nebudou mít co dělat. Nová inscenace, ve které se nabízeji role typu sendvič nebo volské oko, je tak možností sice nehezkou, ale vlastně docela žádoucí. Přiznává se to jen těžko.
čtvrtek 14. srpna 2014
Švejda: Libor Vodička - Vyjádřit hrou
Libor Vodička v úvodním slovu své monografie dramatické (a nejen dramatické) tvorby Václava Havla – první, která u nás vznikla – píše, že „téměř nelze sdělit nic nového“. A skutečně: jeho práce čtenářům znalým havlovské literatury prakticky nenabízí nic, co by již nevěděli. Sumarizuje poznatky: pečlivě, čtivě, zkušenou rukou (je patrné, že autor se podílel na obdobně sumarizujících, před časem vyšlých poválečných Dějinách české literatury). Více se zaměřuje na tvorbu šedesátých let, tu pozdější (zvláště velké hry sedmdesátých a osmdesátých let) bere na můj vkus trochu zkrátka.
Autorův přístup k Havlovu dílu je apologetický, téměř prostý hodnocení; Vodička nejednou přejímá Havlův pohled na vlastní tvorbu. Kniha má patrný didaktický ráz, což ji někdy činí až nechtěně směšnou: zejména když „vzorovým“ (a obsáhlým) způsobem převypravuje obsahy her včetně popisu charakterů postav a motivací jejich jednání. Důležité je její důsledné zasazování Havlova díla do literárního, společenského i politického kontextu. Škoda zbytečných překlepů, knize jako by scházelo „poslední“ redakční čtení.
Komu je určena? Mohla by třeba být studentům uměnovědných oborů nebo pilným středoškolským pedagogům.
Jedním slovem: užitečná práce.
Autorův přístup k Havlovu dílu je apologetický, téměř prostý hodnocení; Vodička nejednou přejímá Havlův pohled na vlastní tvorbu. Kniha má patrný didaktický ráz, což ji někdy činí až nechtěně směšnou: zejména když „vzorovým“ (a obsáhlým) způsobem převypravuje obsahy her včetně popisu charakterů postav a motivací jejich jednání. Důležité je její důsledné zasazování Havlova díla do literárního, společenského i politického kontextu. Škoda zbytečných překlepů, knize jako by scházelo „poslední“ redakční čtení.
Komu je určena? Mohla by třeba být studentům uměnovědných oborů nebo pilným středoškolským pedagogům.
Jedním slovem: užitečná práce.
pondělí 11. srpna 2014
Šotkovský: Jiráskův Hronov (resumé a omluva)
Omluva: Všem, kteří chtěli číst mé zpravodajství z Jiráskova Hronova, patří velké promiňte. Kombinace běhání po divadlech, mudrování o nich, společenského života a rodinných povinností (a technologických trablů) byla tak zničující, že na reportování už nezbyl čas.
TOP 6+2 (se záměrným pořadím)
Il Congelatore - Zmrazovač (Kočovné divadlo Ad Hoc)
Charmsovy pašije (Ruský kroužek při V.A.D. Kladno)
Solitudo (DISK Trnava)
Pochyby (SoLiTEAter Praha)
A teď tu tvou slabomyslnou... (Jednabáseň Praha)
O Jančuškovi a Marčušce (BUDDETO! Plzeň)
+
Jednou v Chelmu (Divadlo Vydýcháno ZUŠ Liberec)
Medvěd!?! (Bubliny - DŠ Svitavy)
TOP 6+2 (se záměrným pořadím)
Il Congelatore - Zmrazovač (Kočovné divadlo Ad Hoc)
Charmsovy pašije (Ruský kroužek při V.A.D. Kladno)
Solitudo (DISK Trnava)
Pochyby (SoLiTEAter Praha)
A teď tu tvou slabomyslnou... (Jednabáseň Praha)
O Jančuškovi a Marčušce (BUDDETO! Plzeň)
+
Jednou v Chelmu (Divadlo Vydýcháno ZUŠ Liberec)
Medvěd!?! (Bubliny - DŠ Svitavy)
středa 6. srpna 2014
Švejda: Můj romantický příběh (Buranteatr)
Ano, Hájkova inscenace postrádá oproti Špinarově u Bezručů razantní režijní gesto, které by ji činilo jednoznačně dnešní, „in“. Které by Jacksonovu hru jasně představilo jako (teritoriálně univerzálně platnou) hořkou komedii o dnešních singles. Nejvíc za to, poněkud paradoxně, může scéna Davea Bensona – nesmyslně popisně zaplňující prostor, bezčasá, potápějící inscenaci téměř na roveň upatlaných „televizní her o mladých lidech“. V té neprůraznosti, či chcete-li usedlosti, jste ale na druhou stranu (oproti Špinarově práci) lépe provedeni zákrutami příběhu, lépe se můžete seznámit s psychologií postav (byť jsou figury primárně postaveny, tak jako u Špinara, na přesně odpozorované dikci a gestech dnešních mladých lidí) – mezi nimiž díky výtečnému hereckému výkonu Jaroslava Matějky nejsilněji poutá pozornost Tom: sobecký hajzlík, proplouvající životem s kvantem sebeobranných masek, které začne postupně odkládat až po klíčové události příběhu (informaci o těhotenství Amy) a poznání sebe samého, svého zoufalého osobního životního postavení, se dobere v nejsilnější scéně večera – v Tomově znovushledání se se školní láskou Alison, jež ústí do alkoholické i duševní kocoviny postavy.
Šotkovský: Jiráskův Hronov (pondělí 4. 8.)
V životě se stávají smutné věci. Někdy i tak smutné, jako je zmizení takřka dopsaného textu z vašeho tabletu. A jelikož Hronov je událostmi nabitý a psát podrobná hlášení podruhé není kdy, vezmeme pondělí hopem.
pondělí 4. srpna 2014
Švejda: Domeček (Buranteatr)
Na začátku přijde žena za svým bývalým manželem, který řeší krizi středního věku, do jeho prázdného domu. Přibližně v pětadvacáté minutě dojde k drobnému dramatickému vzruchu, když žena vytáhne revolver. A zhruba po hodině nastane rozuzlení – muž svolí, aby se k němu žena i s dcerou vrátily. Načež následuje hezká, sugestivní pointa, kterou pochopitelně nebudu prozrazovat.
Vše ostatní, co se v Michálkově hře děje, je ale pouhé žonglování se stokrát obehranými motivy, jaké vás jenom mohou s tématy krize partnerského a rodinného vztahu a krize středního věku napadnout. A čím usilovněji a bohatěji autor a inscenátoři žonglují - rozuměj čím frekventovanější jsou Michálkovy bonmoty a čím víc je dění ozvláštňováno písničkami či různými zcizovacími efekty -, tím víc prozrazují, jak je hra vlastně prázdná: jak jí schází nosný (neopotřebovaný) příběh, jak je chudá na (neočekávané) dramatické situace.
Někdy si říkám, že by měl být – po Albeeho „Virginii Woolfové“ – vydán zákaz autorům na dané téma psát.
Šotkovský: Jiráskův Hronov (neděle 3. 8.)
O Šakalích letech rakovnického Tylu psát vlastně nechci, protože se coby původce myšlenky tento titul v Rakovníku nasadit cítím za výsledek lehce spoluzodpovědný - a protože mě mrzí, jak při lehkém poklesu nasazení souboru už inscenaci nedrží ona nekompromisní mladistvá energie a odhalí své (najmě dramaturgické) limity. Už podruhé po Všechno není košer z Klapý se zdálo, jako by velký prostor Jiráskova divadla vybízel k patřičnému šlápnutí do komických scény - s výsledkem v obou případech dost neradostným.
Šotkovský: Jiráskův Hronov (sobota 2. 8.)
Jednoznačným vrcholem prvního hronovského dne pro mě byly Charmsovy pašije Ruského kroužku při V.A.D. Kladno. Zdar kladenských je pro mě o to větší, že zabodovali v oblíbeném, leč nejednoduchém žánru divadla poezie, kde se zdivadelnění básníkova díla kombinuje s životopisnými fakty. Obvyklá otázka, co proboha má život umělce společného s jeho dílem, zde padnout nemusela - v absurdních Charmsových hříčkách sílí zlověstný spodní tón paralelně s tím, jak sovětský režim utahuje smyčku kolem básníkova krku (aniž by to celé přestalo být takřka po celou dobu podivně, vykloubeně veselé). Obraz Charmse jako mučedníka, evokovaný názvem i užitím Bachovy hudby, je pak účinně relativizován tím, že jej nahlížíme očima jeho manželky, postupně stále víc utrápené mužovými milostnými avantýrami i pitkami s rozličnými veselými kumpány.
sobota 2. srpna 2014
Šotkovský: Jiráskův Hronov (pátek 1. 8.)
Tento příspěvek je (řečeno s Ivem Osolsobě) bytostně ostenzivní.
sobota 19. července 2014
Vokáč: Konec hry – Radok, Kolář a ….
Chvíli se zdálo, že české divadlo upadne i toto léto do své klasické prázdninové letargie, ale skon Cen Alfréda Radoka a odchod šéfredaktora Divadelních novin Jana Koláře nás pomohl trochu názorově osvěžit a myšlenkově povzbudit. Polemiky, komentáře a články, které se kolem „pádu“ dvou divadelních jistot vynořily (a nebylo jich mnoho, protože nyní je v módě k ničemu se v médiích veřejně nevyjadřovat) měly jednu pozoruhodnou shodnou charakteristiku. Nesly se na poměrně emotivní, velmi osobní rovině a fakta, jak typické, zůstávala na hony daleko. Až si člověk říká, zda se někdy toho malého českého kádrování typu ten může, ten nemůže, ten umí, ten neumí, jeho texty mají úroveň, jeho ne, zbavíme.
úterý 8. července 2014
Švejda: D. D. Pařízek dohaduje své angažmá uměleckého šéfa v ND (v interpretaci V. Varyše)
JB: Takže Zavřel?
DDP: Jo, Zavřel.
JB: Boleslav Ukrutný?
DDP: Jo, Boleslav Ukrutný.
JB: A s krychlí?
DDP: Jo, s krychlí.
JB: Která bude jako trochu trčet do diváků, Dušane.
DDP: Jo, která jako bude trochu trčet do diváků, Honzo.
DDP: Jo, Zavřel.
JB: Boleslav Ukrutný?
DDP: Jo, Boleslav Ukrutný.
JB: A s krychlí?
DDP: Jo, s krychlí.
JB: Která bude jako trochu trčet do diváků, Dušane.
DDP: Jo, která jako bude trochu trčet do diváků, Honzo.
pondělí 7. července 2014
Varyš: Když Dočekal neodchází aneb proč je jedno, kdo bude šéfem činohry
Šéf činohry Národního divadla Michal Dočekal opouští k červnu 2015 po třinácti sezonách svou funkci. To všichni víme a bavíme se debatami o tom, kdo ho nahradí. Kdo by měl, kdo může, koho bychom si přáli a kdo to nakonec bude. Zapomíná se na jednu drobnost: v červnu 2015 Michal Dočekal neopustí Národní divadlo, naopak v něm zůstane coby "ředitel činohry", případně "ředitel Stavovského divadla a Nové scény".
Zavádí se tedy model dvouhlavého vedení, který již funguje v Opeře ND & SOP, součinnost uměleckého a správního šéfa. To je celkem rozumný přístup, písek do soukolí začne ovšem házet skutečnost, že správním šéfem se stane ten bývalý umělecký. Těžko věřit tomu, že se najednou vzdá ambicí, uměleckého vidění světa, režijních tužeb a začne jen poskytovat servis novému intendantovi.
Zavádí se tedy model dvouhlavého vedení, který již funguje v Opeře ND & SOP, součinnost uměleckého a správního šéfa. To je celkem rozumný přístup, písek do soukolí začne ovšem házet skutečnost, že správním šéfem se stane ten bývalý umělecký. Těžko věřit tomu, že se najednou vzdá ambicí, uměleckého vidění světa, režijních tužeb a začne jen poskytovat servis novému intendantovi.
sobota 5. července 2014
Mikulka: Radoci letos nebudou, díl 2.
Jsou věci, kterým rozumím lépe, věci, kterým rozumím hůře a věci, kterým nerozumím vůbec. Oznámení Správní rady Cen Alfréda Radoka, že se „po dvaadvacetileti letech rozhodla nepokračovat v udílení Cen Alfréda Radoka“ (viz zde) kolísá mezi všemi třemi zmíněnými kategoriemi.
Varyš: Autoatlas Ukrajiny (Meetfactory)
Autoatlas Ukrajiny, divadelní přehlídka současné ukrajinské prózy v produkci Meetfactory, je vlastně spíš Autoatlasem Smíchova, site-specific procházkou po industriálních zadních traktech města s divadelními vsuvkami. Jde ovšem o příjemný zážitek, i když Oksany Zabužko se zde vlastně nedočkáte (pokud nemáme na mysli její fyzickou přitomnost na premiéře).
S letními divadly je potíž, jde zhusta o komerční produkce, v nichž víc než o ne že umění (probůh), ale ani o šoubyzovou zábavu vlastně nejde: hlavní je vlahý večer, příjemná atmosféra, dobré víno a třeba i sex. Přitom zrovna léto je pro diváky ideální doba, kdy jít do divadla: děti jsou na táboře nebo u babičky, u mladších ročníků zas už není škola, atmoška je uvolněnější, večery delší, lidi zkrátka chtějí někam zajít.Ne nadarmo je v USA hlavní filmová sezóna, kdy se nasazují všechny blockbustery, v létě. Ani já upřímně nechápu, proč divadelní sezóna netrvá spíš od února do října než takhle blbě.
S letními divadly je potíž, jde zhusta o komerční produkce, v nichž víc než o ne že umění (probůh), ale ani o šoubyzovou zábavu vlastně nejde: hlavní je vlahý večer, příjemná atmosféra, dobré víno a třeba i sex. Přitom zrovna léto je pro diváky ideální doba, kdy jít do divadla: děti jsou na táboře nebo u babičky, u mladších ročníků zas už není škola, atmoška je uvolněnější, večery delší, lidi zkrátka chtějí někam zajít.Ne nadarmo je v USA hlavní filmová sezóna, kdy se nasazují všechny blockbustery, v létě. Ani já upřímně nechápu, proč divadelní sezóna netrvá spíš od února do října než takhle blbě.
čtvrtek 3. července 2014
Švejda: Těch inscenací je strašně moc... (k anketám divadelních kritiků)
Jana Machalická, bilancující v úterních Lidových novinách uplynulou divadelní sezónu, napsala: „Sledovat souvisle regionální divadla je dnes věc takřka nemožná. Důvody se mohou zdát přízemní, ale finanční náročnost této činnosti je značná a mecenáši nejsou.“
Nejde ale jen o regiony, dnes už jde i o samotnou Prahu – rok od roku v ní vzniká stále víc inscenací (stále přibývají nové prostory, kde se hraje divadlo), že ani zde (v centru českého divadla) není v silách kritika udělat si ucelený přehled o tom, co se děje.
neděle 29. června 2014
Mikulka z Hradce: Športniki a spol.
Odkud a kam je dobré utíkat
Športnici splnili očekávání. Starší tituly Back to Bullerbyn a Gagarin jsou už dostatečně proprané, takže není nutné se k nim znovu vracet. Nová inscenace Simply Clever je pozoruhodná nejen sama o sobě, ale i tím, jakým způsobem připomíná,
pátek 27. června 2014
Mikulka z Hradce: Hommage à Jelínek
Čtvrtek 26. června
Ve čtvrtek jsem uprchl z kamenných budov na DNO a bylo to zatím nepříjemnějších pět festivalových hodin. Jiří Jelínek a spol. hráli v rámci Dne DNA od odpoledne až do noci v Draku a v šapitó před Drakem. Nijak zvlášť nezáleželo na tom, jakou podobu na sebe produkce v ten či onen moment vzala: loutkové divadlo, kabaret, volná improvizace, koncert. Spolehlivě totiž nabízely to, proč se (kromě jiného) chce do divadla chodit: proud radostné a hravé energie.
Švejda: Jan Kolář odchází z Divadelních novin
Jan Kolář v posledním čísle
Divadelních novin této sezóny oficiálně oznámil svůj odchod. Konečně!, řeknou
si zajisté jeho kritici, vždyť už také bylo půl hodiny po dvanácté. A skutečně: Divadelní
noviny pod jeho vedením notně přetahovaly, potřeba je „upgradovat“ se jevila (a
jeví) jako palčivá a kdo jiný by měl být za tu situaci odpovědný než
šéfredaktor?
Jan Kolář je příslušníkem generace,
která na profesní dráhu nastupovala v jednom z nejbolestivějších
období společnosti. Plně ještě zažila (relativně) svobodná šedesátá léta, musela
se ale především vyrovnat s nástupem normalizačního režimu, zaujmout
k němu nějaký postoj – a protože byla relativně prostá škraloupu angažmá
v předchozím „kontrarevolučním“ období, záleželo jen na ní, jakou podobu
koexistence zvolí. Pomineme-li varianty odmítnutí režimu nebo naopak vstupu do
jeho služeb, zůstane nám velice široké pole, mající „tisíce odstínů šedé“.
V něm se Jan Kolář pohyboval. A zkušenost z dvacetiletého pohybu na tomto
území si odnesl i do polistopadových let, do šéfování Divadelních novin.
čtvrtek 26. června 2014
Mikulka z Hradce: Velká mořská víla (Klicperovo divadlo)
Středa 25.6.
Pokud bychom chtěli začít v pozitivním duchu, lze napsat, že Velká mořská víla je zatím nejlepší Drábkova hradecká inscenace. Pokud v duchu negativním, lze stejně oprávněně dodat, že se Drábkovi ani tentokrát nepovedlo překročit vlastní stín a přišel s inscenací, jejíž přednosti překrývá triviální humor, záliba v podbízivém mudrování a dojemnost přetažená do kýče.středa 25. června 2014
Mikulka z Hradce: Maryša (HaDivadlo)
Středa 25.6.
Do Hradce sice HaDivadlo přijelo v dosti poslepované sestavě, i tak ale byla Brutovského Maryša zatím nejpovedenější festivalovou položkou. Názory se tentokrát různí, úplně nesporná inscenace to není ani podle mého soudu, klady však určitě převažují nad pochybnostmi.
úterý 24. června 2014
Švejda: Kandidáti na šéfa činohry ND
Národní divadlo nově obsadí posty šéfů baletu a činohry...
Dobrá tedy, tak si ty seriózní potenciální kandidáty na šéfa činohry, v abecedním pořadí, vyjmenujme:
David Drábek
Martin Františák
Vladimír Morávek
Štěpán Otčenášek
Dušan D. Pařízek
Daniel Přibyl
David Radok
Daniel Špinar
Jan Šotkovský
Dora Viceníková
Dobrá tedy, tak si ty seriózní potenciální kandidáty na šéfa činohry, v abecedním pořadí, vyjmenujme:
David Drábek
Martin Františák
Vladimír Morávek
Štěpán Otčenášek
Dušan D. Pařízek
Daniel Přibyl
David Radok
Daniel Špinar
Jan Šotkovský
Dora Viceníková
Mikulka z Hradce: O líné babičce (Divadlo v Dlouhé)
Úterý 24.6.
Uf, to je úleva. Konečně festivalové představení, o kterém je možné psát s potěšením: O líné babičce, Divadlo v Dlouhé . (I když noční hororová „dospělá polovina“ Šípkové Růženky od jaroměřské ZUŠky taky nebyla marná, abych nekřivdil Open Airu). Ale předtím jsem se v Hradci cítil spíš jako útěkář. Z dopolední romsko-české volné variace na Romea a Julii mě o přestávce vyhnala veselá banalita, do jaké dokáže David Drábek rozmělnit zcela libovolné téma (co se dělo po pauze netuším - nejmenovaný ctihodný kolega tvrdil, že druhá půlka, která měla působit vážně, byla mnohem slabší, než ta veselá první). Na odpolední Šiktancově Cestě dlouhým dnem do noci byla důvodem k úprku nechuť sledovat až do konce režijně i herecky bezradnou ilustraci O’Neilova drásavého obrazu rodinné zkázy. A kdyby La Putyka hrála Dolls s přestávkou, vytratil bych se asi taky – pár silných artistických čísel k nesnesení rozředila rozvleklá, hlubokomyslně se tvářící „pohybová“ vata, v níž artisté nešikovně markýrovali, že jsou také herci a tanečníci.
pondělí 23. června 2014
Švejda: Regulace intimity (KALD DAMU)
Regulace intimity je pro Vladimíra Hulce „jedna z nejzásadnějších prací v českém divadle za několik posledních let“. V jistém ohledu skutečně ano. Neboť jako by naplno vyjevovala jistou tendenci v divadle, která hlásá, že kromě upřímnosti (ať už je skutečná či jen hraná, na tom koneckonců nesejde) se po tvůrcích vlastně ani nemusí nic jiného chtít.
pondělí 9. června 2014
Švejda: Krakatit (Švandovo divadlo)
Je to paradox: nejdiskutabilnější pasáž Čapkova románu je zároveň nejvydařenějším místem jinak vysoce problematické inscenace. Prokopovo setkání s dědečkem v závěru románu, prodchnuté autorovou pověstnou vírou v malého člověka, působí jako kýčovitý katolicismus pro služky, jako rozměklý, bezzubý humanismus. V Hrbkově inscenaci však v této chvíli kupodivu zafunguje ono podehrávané, „shazující“ herectví, se kterým po celou předchozí dobu účinkující tak naprosto nepřípadně přistupovali k předloze. Kýčovitost je náhle utlumena, inscenace, dosud tak zbytečně ukřičená a rozpohybovaná, se ztiší a pokud přistoupíme na to, že se ocitáme v úplně jiném žánru než jsme byli dosud, v žánru pohádky (a Stanislav Šárský v roli Dědečka na tuto skutečnost svým projevem myslím otevřeně poukazuje), dá se ono poselství románu i inscenace (jak byl Prokop „nečistý“, jak už teď bude dělat nikoli „velké“, ale „malé“ věci, a kdesi cosi) snést a akceptovat.
Portrét Švandova divadla za sezonu 2013/14 vyšel v časopisu Svět a divadlo 5/2014.
Portrét Švandova divadla za sezonu 2013/14 vyšel v časopisu Svět a divadlo 5/2014.
čtvrtek 5. června 2014
Mikulka: Ze života hmyzu (Národní divadlo)
Vítejte v muzeu
Jsou klasická díla, která by snad raději měla zůstat v bezpečí čítanek a na jeviště moderního divadla nevstupovat. Ve své době mohla působit hmyzí alegorie bratří Čapků ostře, dnes z ní trčí hlavně toporně naučná prvoplánovost, kombinovaná s vlezlou člověčinou. Když už se ale do takové hry pustí Daniel Špinar, režisér s pověstí tvůrce, který není vůči předlohám nijak zvlášť pietní, dá se očekávat cosi jako „současný“ výklad. Namísto toho se na jevišti docela postaru předvádějí povrchní motýli, mamonářští hovniválové, banální cvrčci, starostlivě vrahounský lumek a jiná hmyzolidská havěť. Výprava je sice napůl plechová a napůl křiklavě umělohmotná, jenže co s tím: muzeální divadlo zůstane muzeální, i když je navlečené do křiklavě lesklého kostýmku a tulák své repliky zpívá s kytarou.
úterý 3. června 2014
Mikulka: Velvet Havel (Divadlo Na zábradlí)
Jsem letitý fanoušek skladatele a libretisty Miloše Orsona Štědroně a opatrný příznivec režiséra Jana Friče - jejich společný Velvet Havel mi ale přišel scénáristicky, hudebně i režijně hodně jalový. Především jako divadlo, ale i tím, že o Havlovi samotném se tu vesměs zopakovaly profláklé banality; s mohutným pomrkáváním, ale bez valného vtipu či hloubky. Čert to vem, to se může stát každému. Čemu jsem ale tentokrát opravdu nerozuměl, byla reakce publika. Poté, co byli diváci v průběhu představení nápadně vlažní, spustily se na konci nadšené ovace. Jak může k takovému rozporu dojít?
sobota 31. května 2014
Mikulka: Proměna (Švandovo divadlo)
Při sledování Proměny se mi připomněla dávná historka o profesovi matematiky, který na široké tabuli jednou rukou rovnice psal, ve druhé ruce třímal upatlanou houbu a vše napsané za sebou „v reálném čase“ mazal. Gombárova inscenace pracuje trochu podobně: v rychlém sledu nadhazuje témata, motivy i symboly, načež je vzápětí všechny zpochybní, převrátí nebo zparoduje. Kromě základní linky, která velmi volně sleduje Kafkovu povídku, dojde na křesťanskou symboliku (Řehoř je pojat jako Kristus), Kafkův vztah k otci nebo vražedné měšťáctví Řehořovy rodiny; významné jsou nejrůznější snové „závorky“, ale dějem prochází třeba i dvojice godotovských klaunů, kteří vytrvale exhibují svou homosexualitu. Předmětem ironických komentářů se stává i představení samotné. Po chvíli není možné být si čímkoli jist - a také už nic nemůže překvapit.
Švejda: Proměna (Švandovo divadlo)
V Gombárově inscenaci Kafkovy Proměny dochází ke dvojí změně optiky: diváci jednak sedí na jevišti a dění probíhá hlavně v hledišti, což přináší řadu hezkých vizuálních momentů (prázdné řady modrých sedadel např. působí vyloženě krásně), a jednak - a především – nehraje se o Řehoři Samsovi, ale jeho rodině. Rekonstruuje se vše, co potenciálně zapříčinilo, že se Řehoř jednoho dne probudil v „nestvůrný hmyz“ a co nakonec vedlo k jeho smrti. A tak tu před diváky defiluje dvojice citově vyprahlých rodičů, zakomplexovaná, sadistická sestra, nadržená ordinérní služebná, homosexuální pár beckettovských (když to přeženu) klaunů – nájemníků, zkrátka balábile groteskně odpudivých typů. S Řehořem – Kafkou (ano, dojde i na Dopis otci) – obětním beránkem (ano, dojde i na biblickou symboliku) to nemohlo jinak dopadnout.
Samozřejmě netrvám na tom, aby inscenace, byť se jmenuje stejně jako práce, podle níž je udělána, nutně usilovala o vystižení jejího ducha, přeci ale jen: to má opravdu ta série banalit a obehraných vzorců nahradit Kafkův hrůzně věcný popis jedné absurdní situace a to, jak se s ní stejně hrůzně věcně vypořádala jedna rodina?
Samozřejmě netrvám na tom, aby inscenace, byť se jmenuje stejně jako práce, podle níž je udělána, nutně usilovala o vystižení jejího ducha, přeci ale jen: to má opravdu ta série banalit a obehraných vzorců nahradit Kafkův hrůzně věcný popis jedné absurdní situace a to, jak se s ní stejně hrůzně věcně vypořádala jedna rodina?
čtvrtek 29. května 2014
Mikulka: Naše romantická Cena Marka Ravenhilla
Kam kráčíš, Ceno Marka Ravenhilla?
úterý 27. května 2014
Mikulka: Svěcení jara (Handa Gote)
Divných divadel je v Česku řada, ale Handa Gote je mezi nimi asi nejdůslednější a nejvytrvalejší. Což potvrdilo i Svěcení jara. Výraz „potvrdit“ je docela důležitý; u představení tohoto typu není od věci vzdát se co nejdřív snahy hledat logiku či spojitosti se slavnou předlohou, a vychutnávat si dění stylem „čím větší podivnost, tím líp“.
pondělí 26. května 2014
Mikulka: Horáková, Gottwald (Západočeské divadlo Cheb)
Vy jste to s tím komunismem mysleli doopravdy?!
Přijet na představení Horáková, Gottwald metrem oblepeným eurovolebními plakáty s usměvavými komunisty je podivný zážitek. Při hledání odpovědi na otázku, proč a pro koho tuhle deset let starou hru vlastně hrát, ale zvlášť moc nepomůže. Možná spíš naopak, dnešní komunisté, jakkoli odpudiví, jsou zkrátka cosi trochu jiného (a jinak nebezpečného) než ti, o kterých píše Karel Steigerwald. Poslankyně Semelová je v dnešní situaci - naštěstí - pouhý exot, jakého je asi nejlépe nechat jednoduše vyžvanit - ať už si je její žvanění na téma Gottwald (které chebská inscenace aktualizovaně cituje) jak chce prolhané a jak chce ohyzdné. Tak už to holt u extremistů bývá, bez toho by to konec konců nebyli žádní extremisté.
neděle 25. května 2014
Mikulka: Soudný den (Tygr v tísni)
Sajt nespecifik nádraží
Nelze se vyhnout trochu nepříjemnému srovnávání: když přišlo loni na podzim divadelní sdružení Tygr v tísni s Golemem, byl to učebnicový případ dobře vymyšleného i provedeného site specific divadla. Prostředí tu mělo zcela zásadní roli, opuštěná štvanická vila nebyla okrasou, ale divadlo jí ku prospěchu věci doslova prorostlo. Když se nyní skupina kolem Ivo Kristiána Kubáka a Marie Novákové pokusila navázat uvedením Horváthova Soudného dne na žižkovském nákladovém nádraží, je to bohužel právě naopak.
neděle 18. května 2014
Varyš: Mlčení (Handa Gote & Divadlo na cucky)
Hoši z Handa Gote si vyrazili na Hanou a secvičili s olomouckým studentským ansámblem Divadla na cucky takovou taškařici. Něco jako když přijel Robert Wilson do Národního divadla (nutno dodat, že Handa Gote v ND by mělo větší smysl. Možná ani Wilson na cucky by nebyl k zahození...) Bane. Na cuckách je symaptická umanutá touha zkoušet nové a jiné věci a ne jen hrát pořád dokola činohru. Taky kdo by se na to furt díval, že jo. Mlčení zahajovalo letošní Divadelní Floru a šlo o nadmíru zajímavou podívanou.
pátek 16. května 2014
Mikulka: Posvícení v Hudlicích (Buchty a loutky)
Jsem rozrušena, kreténe
Cyklus překopávek klasických obrozeneckých loutkových her pokračoval (poněkud v utajení) druhým dílem. Po Jenovéfě se dostalo na Posvícení v Hudlicích a byla z toho silně ironická oslava češství, žravosti a buranství, ale také schopnosti kombinovat obrozeneckou naivitu s absurdními nebo záměrně hrubozrnnými vtipy. A vlastně by se dalo mluvit i o svérázné poctě tradiční loutkové technice. Což je u Buchet nevídané: hrálo se s loutkami, které vcelku odpovídaly představovaným postavám, a které mezi malovanými kulisami prováděly víceméně to, co se od marionet očekává.
úterý 13. května 2014
Mikulka: Protože jsem to ještě nikdy nikde nedělal, už asi budu (Meetfactory)
Při sledování představení Protože jsem to ještě nikdy nikde nedělal, už asi budu jsem se ocitl v trochu nezvyklé situaci: Murakamiho novelu V polévce miso, podle které inscenace vnikla, jsem dočetl jen do poloviny. A vyšel z toho docela rozlomený zážitek i v divadle.
pondělí 12. května 2014
Škorpil: 1914 (Národní divadlo Praha)
„Ve Švejkovi, románu z války, se hlavně někdo někam přesouvá a u toho mluví. Hašek si jako klíčový prostředek vzal právě nekončící transport a nudu ředěnou slovem.“ To jsou slova Marty Ljubkové z programu inscenace 1914. Slova v mnohém prorocká, protože kromě jednoho z dramaturgických principů v sobě skrývají i velmi trefný popis výsledného inscenačního tvaru.
sobota 10. května 2014
Mikulka: Job Interviews (Jihočeské divadlo)
Všelikému moralizování se sice dnes daří výtečně (jako ostatně asi vždycky), moralita jako žánr však na růžích ustláno rozhodně nemá. Rozhodnutí Petra Zelenky napsat moralitu se vším všudy je tak svým způsobem docela odvážné. Jiná věc, zda taková odvaha musí vést k divadlu, které bude ke koukání a sdělí cosi zásadního.
úterý 6. května 2014
Mikulka: Šest miliard sluncí (NoD Roxy)
Pokud bych měl své pocity na konci Šesti miliard sluncí shrnout do jedné věty, zněla by: „Je to inscenace, která si neví rady sama se sebou.“ Ke svému tématu - Alzheimerově chorobě a obecněji stárnutí a odumírání - se snaží přiblížit z několika stran a v několika různých náladách, jenže ani v jedné to tak úplně nevychází a navíc si ty stylově nesourodé pasáže navzájem spíš překážejí, než aby si pomáhaly. A ještě ke všemu se do toho nadbytečně (a s efektností dohnanou na hranu banality) motá paralelní motiv vzniku vesmíru a černých děr a tak dál. Odtud i onen tajuplný titul.
Šotkovská: Za vodou (Dokud nás smrt...) (NDM Ostrava)
Na inscenaci Za vodou činohry Národního divadla moravskoslezského je nejvíc iritující, jak smrtelně vážně se bere.
čtvrtek 1. května 2014
Jan Vedral: Sbírka na ústecký Činoherák
Zdravím,
dávám Vám touto cestou k úvaze, zda by pan Domácí laskavě neuvážil možnost na webu namísto obvyklých textů výjimečně publikovat užitečnou informaci o sbírce na spolek Činoherák v Ústí nad Labem. Informace lze najít na na www.cinoherak-usti.cz . Zde je odkaz na transparentní účet sbírky. Zde lze českému divadlu napomoci nejen slovy.
Předem děkuje
bývalý dramaturg Činoheráku Jan Vedral
dávám Vám touto cestou k úvaze, zda by pan Domácí laskavě neuvážil možnost na webu namísto obvyklých textů výjimečně publikovat užitečnou informaci o sbírce na spolek Činoherák v Ústí nad Labem. Informace lze najít na na www.cinoherak-usti.cz . Zde je odkaz na transparentní účet sbírky. Zde lze českému divadlu napomoci nejen slovy.
Předem děkuje
bývalý dramaturg Činoheráku Jan Vedral
pondělí 28. dubna 2014
Švejda: Scratch! (Divadlo X10 ve Strašnickém divadle)
Před dvaceti lety začínala dramaturgyně Lenka Kolihová Havlíková kariéru se spolužáky v ústeckém Činoherním studiu, dnes, po vzestupné kariéře (HaDivadlo, Národní divadlo) podniká ve Strašnickém divadle se souborem Divadlo X10 „restart“. Je mezi těmi divadelními místy nějaký rozdíl? Mezi „dalekým severem“ s divadlem pro minoritní skupinu obyvatel a „sídlištím“ divadlem, kam musíte z centra putovat dalekou cestu metrem a pak jít ještě dobrých deset minut pěšky? Vlastně ne. V obou případech jde o hodně náročný úkol získat diváky. Lenka Kolihová Havlíková volí strategii, jíž se jako dramaturgyně prosadila: přilákat mladé lidi současnou dramatikou. O prvém titulu letošní sezóny, To tam, tu psal Vladimír Mikulka, jako třetí inscenaci strašničtí uvádějí hru Scratch! Lutze Hübnera, který se – cituji z programu – proslavil především hrami pro mladé publikum a získal za to též některá ocenění ASSITEJ…
neděle 27. dubna 2014
Mikulka: Tartuffe (Odéon - Théâtre de l'Europe)
Pařížský Odeon je slavné divadlo, Luc Bondy slavný režisér a Tartuffe slavná hra, žádná zvlášť úžasná inscenace však z tohoto spojení nevznikla. Bondyho Tartuffe vyhlíží až příliš obyčejně, s očekávatelným a spolehlivě zvládnutým, zároveň ale nijak zvlášť významonosným přesazením klasiky do neurčité současnosti.
Orgon má podobu usedlého vyšší ho úředníka nebo byznysmana, zato Tartuffe v úzkých kalhotách, s výraznými brýlemi a s rašícím vousem vyhlíží, jako kdyby si s Orgonem padli do oka spíš v nějaké hipsterské kavárně než na mši.
Orgon má podobu usedlého vyšší ho úředníka nebo byznysmana, zato Tartuffe v úzkých kalhotách, s výraznými brýlemi a s rašícím vousem vyhlíží, jako kdyby si s Orgonem padli do oka spíš v nějaké hipsterské kavárně než na mši.
sobota 19. dubna 2014
Škorpil: Šílenství (Divadlo Na zábradlí)
Havelka v Hotelu Lynch. Spíše než proklamovaným „film noir“ je Šílenství zjevně inspirováno absurdní a surrealistickou poetikou Davida Lynche (která, pravda, na žánrovou klasiku v mnohém navazuje). Beze slov se odehrává tajemný příběh, v němž Havelka tradičně staví především na opakování základního setu situací se vždy o trochu otočeným důrazem či detailem. Přičemž onen „příběh“ je použit spíš nadneseně, protože především jde o jednotlivé situace, které pravda Havelka s herci Divadla Na zábradlí dokáže občas pointovat kouzelně. Většinou ale ony výjevy spíše viditelně vyrábí, než aby se z vnitřní (byť třeba šílené) logiky děly samy. Nelze se tak ubránit pocitu jisté mechaničnosti, vnějškovosti a Šílenství tak paradoxně více než na pocit či atmosféru zatím spoléhá na rozum a tak trochu odtažitý smysl pro požitek z kombinace.
Mikulka: Šílenství (Divadlo Na zábradlí)
Černá díra, Indián v ohrožení, Korekce… kdo sleduje tuto linii tvorby Jiřího Havelky delší dobu, nijak ho nezaskočí ani Šílenství. Základní situací je tentokrát detektivková tajuplnost, ve které se v prostředí podivného hotýlku opakují variace tajemných, hrůzyplných a groteskně vykloubených filmových klišé. Chvíli je to zábavné, po chvíli se základní princip okouká a navzdory řadě drobných žertíků převládne poněkud rutinovaná a předvídatelná jednotvárnost. A to i navzdory tomu, že se hraje většinou přesně a s citem pro atmosféru.
čtvrtek 17. dubna 2014
Švejda: Amadeus (Husa na provázku)
Nikoli že by snad Amadeus Vladimíra Morávka nebyl předvídatelný. Efektní bulvár s kašírovaným „druhým plánem“ - byť se jej tvůrci snaží na pár místech vyztužit. Pohyb v kročejích Formanova filmu – který, předpokládám, zná téměř každý, takže se vlastně jen čeká na oblíbená místa a hlášky. Režisérova vycizelovaná, ale vyprázdněná orchestrace vyjadřovacích prostředků – i když tentokrát je těch repetitivních prvků přeci jen méně a činohra jako taková dostává více prostoru. A, nikoli na posledním místě, celé to marketingové podchycení projektu (Donutil vs. Donutil)… V čem je vlastně vůbec tahle inscenace dítětem „centra experimentálního divadla“?
A přesto stojí kvůli jedné věci na Amadea zajít: kvůli výkonu Miroslava Donutila v roli Salieriho.
A přesto stojí kvůli jedné věci na Amadea zajít: kvůli výkonu Miroslava Donutila v roli Salieriho.
sobota 12. dubna 2014
Švejda: Dejvické divadlo vystoupí ve Studiu DVA...
Dejvické divadlo připravilo pro Českou televizi sitcom Čtvrtá hvězda. Herci zužitkovali své typy, v dialozích bylo možné občas zahlédnout svébytnou dejvickou (krobotovskou) poetiku. Dejvické divadlo připraví pro Českou televizi sitcom podle inscenace Dabing Street. A 17. května "vzhledem k neutuchajícímu zájmu" vystoupí ve Studiu DVA na Václavském náměstí s inscenací Ucpanej systém…
Pomyslíte si, jak to spolu souvisí, jaký to má hlubší význam a že slyším trávu růst. Ale já si namátkou vzpomenu na Bolka Polívku a jeho Manéž (s níž začínal ve druhé polovině osmdesátých let, v dobách největší divadelní popularity), na sklepácké trio Hanák – Šteindler – Vávra a jeho účast v Kopytem sem, kopytem tam – a říkám tomu výprodej. A myslím si, že až Miroslav Krobot na konci sezóny odejde z postu uměleckého šéfa Dejvického divadla, mělo by divadlo začít od znovu. Současnou značku přenechat historii a už se na ni neodvolávat. Ať si uchová punc, s nímž do dějin českého divadla již vstoupilo.
čtvrtek 10. dubna 2014
Mikulka: Krev Wälsungů (Studio Hrdinů)
Incest s otazníkem
Pokud se na Krev Wälsungů podíváme nepředpojatýma očima, moc se toho na vyvýšeném molu, obklopeném diváky, neodehraje: citace obsáhlých pasáží z Mannovy povídky doplňuje divadelně nepříliš vynalézavá ilustrace dekadentnosti rodiny Aarenholdů v čele s „wagnerovsky“ zamilovanými dvojčaty. Jiří Štrébl - snoubenec dívčí poloviny dvojčat - v souladu se svou obvyklou figurou doplňuje ironicky kontrastní křupanství. To je sice zábavné, jenže zvráceně svůdné atmosféře nevyhnutelně se blížícího incestu to příliš nepomůže. Následuje návštěva Wagnerovy opery, spočívající v tom, že Štrébl nejprve parodickým tónem přečte část povídky popisují operní manýry, a pak dva pěvci na halfplayback odzpívají závěrečnou árii z Valkýry. Po ní zbývá už jen chvilka času na inscenačně trochu odbytý incest.středa 9. dubna 2014
Švejda: Mnoho povyku pro nic (Divadlo v Dlouhé)
Prvá (sic!) shakespearovská komedie Hany Burešové má jednu velmi silnou scénu.
Hostinu ve druhém dějství, ponořenou do alkoholového a drogového rauše, ve kterém ty báječně nenucené a elegantní postavy (jak nám byly v úvodu představeny) „rozvazují“ a „shazují masky“. A tak se tu třeba ukazuje, jak je ta brýlatá intelektuálka Beatrice (v podání Heleny Dvořákové) vlastně docela nešťastná osoba, jaký má ten „příliš chytrý“ single, tolik povznesený nad něco tak přízemního jako je láska, těžký úděl, aby si našel nějakého „sobě rovného“ partnera. A nebo jaký je ten nenucený „šéf“ Don Pedro (Jan Vondráček) pěkný hajzl, který sice svému „podřízenému“ Claudiovi přenechává dívku, na kterou si sám myslel, zkoušku jejích citů ke Claudiovi, kterou pod jeho maskou provádí, ale uskuteční doopravdy, rozuměj svede ji... Charakter téhle felliniovsky „sladké“ společnosti zkrátka bude mít notné trhliny.
Podobně dvojlomné, nahořklé scény, myslím adekvátně pracující s textem, však už v inscenaci bohužel nenajdeme. Burešová se vydává spíš cestou „plnokrevné“, goldoniovské komedie, v níž život je (jen) hra a karnevalový rej – což je ovšem proti Shakesperarovým „Mnoha povykům“ trochu jiná písnička…
Recenze vyšla 15. dubna v Lidových novinách
Hostinu ve druhém dějství, ponořenou do alkoholového a drogového rauše, ve kterém ty báječně nenucené a elegantní postavy (jak nám byly v úvodu představeny) „rozvazují“ a „shazují masky“. A tak se tu třeba ukazuje, jak je ta brýlatá intelektuálka Beatrice (v podání Heleny Dvořákové) vlastně docela nešťastná osoba, jaký má ten „příliš chytrý“ single, tolik povznesený nad něco tak přízemního jako je láska, těžký úděl, aby si našel nějakého „sobě rovného“ partnera. A nebo jaký je ten nenucený „šéf“ Don Pedro (Jan Vondráček) pěkný hajzl, který sice svému „podřízenému“ Claudiovi přenechává dívku, na kterou si sám myslel, zkoušku jejích citů ke Claudiovi, kterou pod jeho maskou provádí, ale uskuteční doopravdy, rozuměj svede ji... Charakter téhle felliniovsky „sladké“ společnosti zkrátka bude mít notné trhliny.
Podobně dvojlomné, nahořklé scény, myslím adekvátně pracující s textem, však už v inscenaci bohužel nenajdeme. Burešová se vydává spíš cestou „plnokrevné“, goldoniovské komedie, v níž život je (jen) hra a karnevalový rej – což je ovšem proti Shakesperarovým „Mnoha povykům“ trochu jiná písnička…
Recenze vyšla 15. dubna v Lidových novinách
neděle 6. dubna 2014
Mikulka: Mnoho povyku pro nic (Divadlo v Dlouhé)
Komedie závorek
Jedna věc je jistá: tuhle inscenaci v Dlouhé nasazují s tím, aby se z ní stal divácký hit. A další věc je velmi pravděpodobná: nejspíš se z ní hit opravdu stane.
sobota 5. dubna 2014
Vokáč: Činoherní Krym
Tak, a je hotovo.
Činoherák padl, ať žije Činoherák! Tedy ten nový,
nepřekážející, konformní, vyhovující normám měšťanského
vkusu. Ano, pokorná příspěvkovka, střežená přísným zrakem
charakterních kulturních funkcionářů z magistrátu, jejíhož
ředitele vybere renomovaná kulturní a auditorská „castingovka“,
bude! Absurdit jsme zažili v této kauze nepočítaně, a
ústečtí politici jsou politicky stejně mazaní a šikovní jako
báťuška Putin.
středa 2. dubna 2014
Mikulka: Kvartýr (Národní divadlo)
Divadlo bez divadla
Jaký má smysl divadlo, kterému sice nelze upřít, že se dotýká podstatných otázek, ale činí to divadelně natolik nezáživným způsobem, že je to - poněkud banálně řečeno - pořádná nuda? Při sledování Kvartýru se mi nutkavě vracely pocity, které jsem měl předloni při návštěvě jiného Jařabova představení, Osamělých srdcí na Zábradlí. Ty inscenace v žádném nechtějí být obyčejné a jednoduché, režie se snaží vytvářet atmosféru, „ozvláštňovat“ (třeba přítomností nápovědy přímo na scéně), pracuje s hudbou, poetickými symboly (na způsob klapání metronomu ve vypjatých scénách nebo stínového tance v závěru), a taky výtvarně je to všechno krásně sladěné.čtvrtek 27. března 2014
Varyš: Přízraky (Městské divadlo Kladno)
O komické shodě, že ve stejný den (22.3.) proběhly premiéry dvou odlišných inscenací Přízraků (v Kladně a Ostravě), a to poté, co se u nás 25 let hra neuváděla, se netřeba více rozšiřovat. Pro mě byly od začátku Fričovy Přízraky jedním z nejzajímavějších projektů sezony a byl jsem na ně notně zvědav. Po zhlédnutí mohu říct, že je to daleko silnější, než jsem čekal.
neděle 23. března 2014
Mikulka: Přízraky (Městské divadlo Kladno)
Ibsen je dramatik, kterého mám ze srdce nerad. Snad s výjimkou Přízraků, jeho nejméně tezovité a nejméně okatě symbolické hry. Tohle parciální příměří naštěstí nepokazila ani nová kladenská inscenace Jana Friče. Ten se sice do vousatého klasika nepustil tak zostra, jak by se dalo očekávat, docela sympatickým způsobem jej však posunul směrem od klasické „konverzace na téma“ k přepjatému expresionismu. Počínaje tím, jak celá pětice protagonistů hraje (milým překvapením jsou přesné a ostré karikatury samolibě naivního pastora a cynického plebejce v podání Tomáše Petříka a Hynka Chmelaře), přes nezvykle výrazné svícení a práci se strašidelnou nebo naopak optimistickou hudbou, až po efekty v podobě škrábanců v betonové stěně, ze kterých pomalu crčí krev. O falických objektech a spoustě dýmu ani nemluvě.
pátek 21. března 2014
Švejda: Přiznání kritikovo (Tartuffe Impromptu!)
No Bóže, tak jsem se teda splet. I kritik je jenom člověk, že jo. Prostě jsem se na toho Dobrýho Tartuffa nedíval dobře a myslel si, že je to dobrák, kterej to, co dělá a řiká, myslí upřímně a že tím jako jde Nebeský proti přirozenýmu čtení týhle postavy. Ale ne, to tak ještě jednou zhlídnete tuhle inscenaci a zjistíte, že je to stejnej hajzl jako ti ostatní, akorát rafinovanější, že Dobrý to jeho pokrytectví hraje nenápadněji, sofistikovaněji, že ho dává najevo jen v malejch detailech (jako třeba když se demonstrativně před Orgonem, když ho Damis udá, mrzačí a svým trýzněním se stylizuje do role ukřižovanýho a přitom, když se na něj Orgon nedívá, z tý role vypadává). Dobrýho pokrytectví je prostě úlisně, poťouchle až démonicky vyrovnaný – a o to je nebezpečnější.
Takže přátelé vy, kdo jste v Lidovkách 6. března četli mou recenzi nebo tady četli tohle nebo tohle (kde jsem tak vehementně diskutoval), laskavě na tyhle moje názory zapomeňte a přečtěte si ve dvojce Světa a divadla můj portrét Dobrýho, kde je to všechno správně. O.K.? O.K.
Takže přátelé vy, kdo jste v Lidovkách 6. března četli mou recenzi nebo tady četli tohle nebo tohle (kde jsem tak vehementně diskutoval), laskavě na tyhle moje názory zapomeňte a přečtěte si ve dvojce Světa a divadla můj portrét Dobrýho, kde je to všechno správně. O.K.? O.K.
středa 19. března 2014
Škorpil: Maso (A Studio Rubín)
Klimáčkovo Maso je drobná dystopická hříčka z ne až tak nepravděpodobné blízké budoucnosti. Osobně oceňuji fakt, že i když v poslední době působil Klimáček poměrně usedle, tady dává průchod nejrůznějším bizarnostem a rozehrává i temnější tóny. Že umí napsat dobrý dialog a napadnutý (tedy nikoli jen ten přímočarý) vtip asi netřeba dodávat.
Fričova inscenace v A Studiu Rubín je naopak na jeho poměry až nezvykle krotká a text místy jen celkem popisně ilustrující. Neurazí, nenaštve, nezmate, je přehledná. I tak mám ale pocit, že kdybych si Maso jen přečetl, užil bych si ho asi víc.
Fričova inscenace v A Studiu Rubín je naopak na jeho poměry až nezvykle krotká a text místy jen celkem popisně ilustrující. Neurazí, nenaštve, nezmate, je přehledná. I tak mám ale pocit, že kdybych si Maso jen přečetl, užil bych si ho asi víc.
Varyš: Kdo se bojí Virginie Woolfové (Městská divadla pražská)
A k tzv. hereckým příležitostem ještě jednou. I když Albeeho hra Kdo se bojí Virginie Woolfové (případně Kafky, vlka, kardinála Vlka, papeže etc.) je tak pekelně vtipná, že má smysl ji uvádět i jen tak a je vlastně s podivem, že se tak neděje častěji. Asi půjde hlavně o peníze a přísné podmínky udělení autorských práv. V MDP mají "vztahovek" na reperotáru požehnaně, tak pro jednou sáhli i po jedné dobře napsané.
Varyš: Amadeus (Husa na provázku)
Vladimír Morávek režíroval v Huse na provázku Amadea, Salieriho hraje Miroslav Donutil, Amadea Martin Donutil a Konstanci Simona Zmrzlá. Co dál? Kdo by čekal kolotavý koktejl divokého patosu a ohlušujících melodií, mýlil by se tentokrát. Je to takové umírněné prostě.
Varyš: Tartuffe Impromtu! (Národní divadlo)
Národní divadlo uvádí Tartuffa: zívačka. Národní divadlo uvádí Tartuffa v režii Jana Nebeského: výtečná zpráva. Ještě lepší by ale byla, kdyby měl Nebeský v Národě na svědomí poněkud jiný titul; to se samozřejmě v pokročilé fázi zkoušení, v níž pozdně povolaný Nebeský do příprav naskočil, už měnit nedalo.
pátek 14. března 2014
Varyš: Clivia (Komische Oper Berlin)
Geschwister Pfister konečně v Komické opeře! Aby se kabaretní trio stalo hlavní atrakcí operetní show v prestižním operním domě, který - jak se s roztomilým heslem "So ein Glück" chlubí - se loni stal nejlepší operou roku, se tak často nevidí ani v Berlíně. Clivia je rozkošně dekadentní zábava.
Škorpil: Tartuffe Improptu! (Národní divadlo Praha)
Na inscenacích Jana Nebeského je mimo jiné fascinující jejich otevřenost nejrůznějším interpretacím. Byv kolegy vyzván nabízím tedy polovážné nahlédnutí do toho, co se také může kritikovi honit hlavou po prvním zhlédnutí Nebeského Tartuffa Improptu! Poslyšte příběh o tom, kterak se Karel Dobrý doslova vláme na jeviště Národního divadla a jakou to podivnou, nepraktickou, zhýralou a dryáčnickou rodinku tam najde.
čtvrtek 13. března 2014
Varyš: Alternativní dramaturgický plán činohry Národního divadla v sezoně 2014/2015
Protože jsem byl nedávno ohlášenými plány činohry ND na příští sezonu nevýslovně zklamán (pokolikáté už!), trošku jsem se zasnil, jak by to taky třeba mohlo vypadat.
středa 12. března 2014
Mikulka: Kafka ´24 (Devické divadlo)
Kafka ´24 určitě není nejpovedenější dejvická inscenace a stejně tak určitě není tím úplně nejlepším titulem Jana Mikuláška. Ale je zajímavá (opravdu „zajímavá“, nikoli strhující) tím, jak se tyhle dva protichůdné styly setkávají a prolínají a jak snadno nacházejí styčné body. Pomalé tempo a divadelně básnivý tvar o cestě ke smrti připomene zdejšího Havelkova Welzla, ale do jisté míry i Krobotova Briana. Stejně tak ale nabízí typicky mikuláškovský sled výjevů: postavy se rozmístí v prostoru, řeknou si pár replik a následuje hudební předěl, stmívačka a nový obraz. Což jde ruku v ruce s minimalistickým Tománkovým textem.
neděle 9. března 2014
Kyselová: Idioti (Švandovo divadlo Praha)
Keď dvaja robia to isté, nemusí to byť...
Trierov filmový manifest hnutia Dogma 95 má stále svoje čaro ale iste svoj účel už naplnil. Príliš ale nerozumiem tejto voľbe, a argument o snahe nadviazať na úspech inscenácie Kdo je tady ředitel, sa mi zdá trochu ošemetný. Nepredpokladám, že by inscenátori premýšľali len v takýchto priveľmi úzkych intenciách. A ak áno, prečo si teda nevybrali z režisérovej tvorby niečo iné?
Švejda: Idioti (Švandovo divadlo)
Jiné herectví. To představuje kvalitu Petrželkové Idiotů. Setřásá (hovořím o představitelích „idiotů“) jaksi mimetické parametry, jde mu v prvé řadě o autenticky působící vybuzenou emoci, impulsivnost jednání postav. A nehovořím pouze o „odvážných“ scénách, ale třeba i o věrohodně naaranžovaných rvačkách či hádkách. Herectví tu vytváří až halucinační atmosféru. Petrželkové se v tomto ohledu daří najít kód pro převedení manifestu Dogma, kterého se předloha (Trierův film) drží, do divadelní řeči.
sobota 8. března 2014
Mikulka: Jak se rozdávali Radoci
Jak to dopadlo, už všichni dávno vědí, ale samotný průběh zaslouží alespoň zmínku. Pokud to tak hlavní organizátor slavnostního ceremoniálu Michal Pěchouček opravdu myslel (a nejspíš myslel), zasloužil by i se Studiem Hrdinů Radoka za happening roku. Nebo za poťouchlost roku.
Vybrat za hlavního spíkra Miloše Horanského a dát mu téměř neomezený prostor je ďábelský nápad. Horanského promluvy byly vznešené, rozvláčné, nesouvislé a neobyčejně hluboké; obzvláště potěšily úvahy o apokalypse a dramatu. Odlehčujícím bonusem byla možnost sledovat utrpení kolegyně Machalické. Odvážila se totiž poznamenat, že je to celé jeden velký happening, jenže pak už neměla to srdce říci vytrvale dorážejícímu Horanskému do očí, že hlavní atrakcí onoho happeningu je on a jeho nesnesitelné pseudointelektuální žvanění. Když pak na závěr ceremoniálu tereminvoxistka zahrála příšerně kvílivou verzi státní hymny a přiměla shromážděné povstat, bylo Pěchoučkovo surreálné dílko dokonáno ve vší slávě. Trvalo to včetně sprinterského předávání cen přibližně osmdesát minut (z nichž Horanský mluvil asi tak tři hodiny), a byl to zážitek, na který rozhodně nebude snadné zapomenout.
Výsledky jsou třeba tady
Výsledky jsou třeba tady
čtvrtek 6. března 2014
Mikulka: Tartuffe Impromptu! (Národní divadlo)
Nebeského Tartuffe sice není úplně úžasná inscenace, kterou by měl jeden okamžitě chuť nominovat na všeliké ceny, ale byla to asi ta vůbec nejdráždivější podívaná, jakou jsem v Národním divadle viděl, kam až mi paměť sahá. A to píši jako někdo, kdo se dost silně otravoval na Králi Learovi, jímž zde Nebeský a spol. rozčeřili vodu naposledy.
středa 5. března 2014
Škorpil: Snídaně s Leviathanem (Národní divadlo Praha)
Tradičně sžíravý ironik Roman Sikora se ve své Snídani s Leviathanem vysmívá leckomu: novinářům (a zejména těm českým a zejména Erikovi), předsedkyním vlád (a zejména té britské), univerzitním profesorům (a zejména těm, co učí v Itálii a zejména těm, co pořád proti něčemu protestují), zpěvačkám (a zejména těm – bůhvíproč – countryovým a zejména těm americkým) a, trochu překvapivě, i dělníkům (a zejména těm skotským). A samozřejmě i kapitálu, mamonu, politice a všem ostatním lidským slabostem.
neděle 2. března 2014
Leška: Knieža Igor (Metropolitan Opera)
Nie som žiaden veľký fanúšik kinoprenosov z divadiel. Pripadá mi, že je to falošný zážitok - surogát reality, akých je dnešná doba plná, a to v miere, o akej sa Baudrillardovi nesnilo. Nuž ale, keď dnes máme facebookových "friends" miesto kamarátov, pornografiu miesto lásky a videohry miesto výletov do lesa, môžeme niekedy zájsť aj na operu do kina. Tentoraz teda Borodinov Knieža Igor, v Metropolitnej opere po sto rokoch. O inscenácii stojí za to písať, lebo je výnimočná niekoľkými aspektmi. Igora môžeme hádam prvý raz vidieť inak, než v tradičnej realisticko-iluzívnej pozlátke. Na americké pomery je tu nevídaná dramaturgicko-režijná práca, ktorá tak veľmi chýba väčšine titulov v Met. Režisér Dmitrij Černiakov (debut v Met), ináč tiež muzikológ, sa neuspokojil s obvyklými verziami Borodinovej nedokončenej opery (ktorej sa po jeho smrti ujali Glazunov a Rimskij-Korsakov). Vrátil sa späť do dochovaného Borodinovho hudobného materiálu, nedbal niektorých neskorších riešení a pripravil inscenáciu, ktorá akoby popierala samotnú podstatu tohto diela. Nie je to viac hrdinská, nacionalistická, vlastenecky burcujúca opera. Je to zdvihnutý prst, ktorý varuje, že násilie plodí len násilie a proti násilníkovi sa obráti. Aký sa z toho práve na včerajšej repríze stal Zeitstück, je zrejmé - ruská armáda stojí na Done, aby "znormalizovala" situáciu na "tatárskom" Kryme, a ajhľa, Černiakovova inscenácia akoby bola zlým prorokom.
pátek 28. února 2014
Švejda: Tartuffe Impromptu! (Národní divadlo)
Národní divadlo se po zkušenosti s Králem Learem (s nespokojenými reakcemi „řadových“ diváků) poučilo a Nebeského variaci Tartuffa opatřilo přídomkem Impromptu! Ale není tak „zle“. Inscenaci by klidně postačovalo tradičnější „Hra na Tartuffa“. Nebeský vytváří lehkou podívanou brechtovského střihu, digesty Molièrových scén prokládá jazzově laděnými songy (na piano živě hraje autor hudby Milan Svoboda), režíruje způsobem, na jaký jsme u něj zvyklí u jeho komorních produkcí s „věrnými“. Co do interpretace Molièrovy hry na diváky nechystá žádný intelektuální rébus. Toliko důsledně převrací charaktery figur. Pokryteckým tu není Tartuffe, ale Orgonova rodina. Morálně rozložená, zhýralá. Bezelstný, opravdový Tartuffe (v montérkách s „firemním“ nápisem Tartuffe) je/má být jejím, jak Orgon zamýšlí, „opravářem“. Ale kdo s čím zachází (kdo koho zneužívá), s tím také schází. Ještě že exekutor Loyal drží s rodinou „basu" (pointu prozrazovat nebudu).
Tedy kritika dnešní "úpadkové" společnosti? Ano. (A Deník Referendum a A2 zajisté budou mít radost). Nebeský ale netlačí na pilu a jeho práce (vezmeme-li navíc v potaz, že byl k režii povolán až zkraje ledna) vychází vlastně velmi šikovně a svěže.
Recenze vyšla 6. března v Lidových novinách
Tedy kritika dnešní "úpadkové" společnosti? Ano. (A Deník Referendum a A2 zajisté budou mít radost). Nebeský ale netlačí na pilu a jeho práce (vezmeme-li navíc v potaz, že byl k režii povolán až zkraje ledna) vychází vlastně velmi šikovně a svěže.
Recenze vyšla 6. března v Lidových novinách
sobota 22. února 2014
Mikulka: Dechovka (Vosto5)
S vědomím nedostatečné znalosti faktů raději ponechám stranou to, co by na téhle inscenaci mělo být nejpodstatnější, tedy dokumentární výpověď o masakru, při kterém rudí gardisté ve vesnici Dobronín pár dní po konci války zavraždili skupinu místních Němců. Věci byly zřejmě komplikovanější, než představení napovídá - inscenátoři se nicméně rozhodli nabídnout publiku vcelku přímočaré národně historické sebemrskačství. Což konec konců taky nemusí být úplně na škodu, jakkoli se i z takového přístupu může docela snadno stát manýra.
Mikulka: Boarding Home (Divadlo Na zábradlí)
Při sledování nové Pitínského inscenaci Boarding Home jsem zažíval zvláštní déjà vu. Jako kdyby na Zábradlí z nedaleké Zlaté kapličky jakýmsi záhadným způsobem prosákl nedotažený, roztříštěný a ve výsledku hodně nijaký Strakonický dudák. Spíš než v prosakování bude ale potíž s tím, že Pitínský má silné problémy dát dohromady inscenaci, která by se nezhroutila pod tíží do sebe zavinutých a často dost laciných ornamentů. A pak už je skoro jedno, o jaký příběh a jaké téma se pokouší.
pátek 21. února 2014
Varyš: Radši fotbal než činohru aneb jak se dá řídit v Ústí divadlo
Ředitel Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem, dirigent Miloš Formáček, poskytl ústecké redakci idnesu pozoruhodný rozhovor, v němž se odkopal až neuvěřitelným způsobem. Aspoň víme, že nesnáší činohru a rád hraje na svatbách.
neděle 16. února 2014
Brederová: Šaman (Švandovo divadlo)
Šaman v Švanďáku je jedna z najzmätenejších inscenácií, aké som v poslednej dobe videla (a že som ich – aj tých veľmi zmätených – videla). Dôvodov na to, prečo si režisérka Viktorie Čermáková vybrala práve Egona Bondyho ako osobnosť hodnú divadelného spracovania, môže byť mnoho a mnoho z nich môže byť aj legitímnych. Bondy za sebou nechal bohaté literárne a filozofické dielo a jeho búrlivý a kontroverzný život by sám vydal na niekoľkozväzkový román. Môžeme ho obdivovať, kritizovať, ba dokonca si dovolím tvrdiť, že Bondyho je možné obdivovať i kritizovať jedným dychom. Čo však nie je možné, je zredukovať ho na trochu prihlúpleho a pokryteckého bojovníka proti všetkému (čo by samo osebe ešte mohlo mať nejakú výpovednú hodnotu v duchu obdivno-kritickom) a nakresliť potom povrchnú paralelu s Pussy Riot.
Mikulka: Marie Antoinetta (Městské divadlo Kladno)
Teď bez sebemenší ironie, spíš pochvalně než jako odsudek: takhle nějak by měl vypadat dobře udělaný moderní bulvár. A pokud bychom se chtěli vyhnout pejorativnímu termínu „bulvár“, tak třeba „inscenace, která dává, co jeho jest, jak modernímu divadlu, tak publiku“. Nebo ještě jinak: Špinarova Marie Antoinetta je kousek, který umí pracovat současnými výrazovými prostředky, přitom ale publiku nevnucuje nic nečekaného, nic s čím by mohl mít jen trochu vstřícnější mainstreamový divák potíže, nebo co by ho mohlo vyprovokovat ke zbytečně komplikovaným úvahám.
čtvrtek 6. února 2014
Mikulka: Strýček Váňa (Divadlo Petra Bezruče)
Před závorkou je nutno zdůraznit, že tenhle Strýček Váňa není vůbec špatná inscenace. Důsledná a cílevědomá režie, několik velmi dobrých hereckých výkonů (mizerně nehraje nikdo) a samozřejmě - ta hra má cosi do sebe. Ale nadšený jsem navzdory tomu z představení neodcházel. Stejně jako nedávno z Čupakabry, jiného Páclova oceňovaného titulu. Nějak se totiž pořád nemohu srovnat s tím, jakým způsobem jsou Páclovy inscenace „udělané“, zvláště ty, které se snaží být komediální. A o komediálno se ostravský Strýček snaží velmi, o poznání více, než předepisuje současný český obyčej, podle kterého se Čechova sluší inscenovat zhruba podle receptu dvě třetiny legrace a třetina tragiky.
středa 5. února 2014
Švejda: Strýček Váňa (Divadlo Petra Bezruče)
O zbytečnosti převracených židlí
Chtěnost. Slovo, které asi nejlépe vystihuje Páclovu premiéru u Bezručů. Režijní nápady - průhledné, okaté - trčí z inscenace jak dráty. Díra ve stropě domu, pod níž každý (v úvodu) obezřetně přechází. Astrovova tuba s mapami jako falický symbol, do které Jelena strká svůj šátek. A když nehezká Soňa, tak (ve druhém dějství) rozcuchaná jak divá žena - jako kdyby úplně nestačilo její vstupní představení coby malé šedé myšky. A když její zoufalství z lásky k Astrovovi, tak dokola převracené židle…Štěpán Pácl tlačí zejména na komediální pilu a jeho nápady jsou s odpuštěním školácky jednoduchoučké. Klavírista usedající k pianu tak, že okázale „umělecky“ nadzdvihává šosy fraku a v prologu hrající vyzvánění mobilních telefonů jakože „kdo to z diváků byl?“. Astrov pojídající se Soňou kysané zelí z láhve tak, že lítá po celé scéně. Násilně zdůrazňovaná komika brání hercům držet charaktery figur, dát jim kompaktnější výraz. Snad jen Kateřině Krejčí se daří celistvě zahrát Marinu jako moudrou, věcnou, zdravě cynickou stařenu a Tomáši Dastlíkovi Astrova jako okresního intelektuálního playboye.
Inscenaci schází dramaturg, který by režiséra včas brzdil.
úterý 4. února 2014
Mikulka: Korekce (VerTeDance)
Na scéně stojí v řadě a přibližně v metrových rozestupech čtyři tanečnice a tři tanečníci, oblečení v civilu a také úplně normálně netanečně obutí. Důležité jsou jak rozestupy, tak boty: záhy se totiž ukáže, že jsou připevněné k podlaze a účinkující se tedy mohou pohybovat pouze v rámci tohoto omezení. Začnou od drobného pošťuchování, při kterém se soused vychýlí ze stoje a postupně se vrací zpět tak trochu na způsob kývací panenky. Postupně se akce komplikují, účinkující padají a namáhavě vstávají, pomáhají si nebo jsou naopak agresivní. Na závěr sice letmo naznačí, že by se mohli osvobodit, místo toho ale přijde zběsilý tanec na místě, doprovázený naléhavým blikáním stroboskopu.
neděle 2. února 2014
Vokáč: Činoherní studio, divadlo určené k likvidaci
Činoherní studio z Ústí nad Labem, tedy jeho realizační tým, je potřeba konečně zlikvidovat, rozhodli se v Ústí. Není to žádné překvapení, vždyť podobné informace už prosakují pár let, ale konečně letos na magistrátu nalezli ten správný klíč, jak to provést, tedy přes dvě zprofanovaná hesla: otevřenost a transparentnost. Ústecký kraj, otevřenost a transparentnost, toto spojení snad již není ani v kategoriích černého humoru, ale působí spíše jako trpká groteska.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky
(
Atom
)