Švejda: Osobní divadelní bilance 2016

Je konec roku, jde o blog, tak proč nebýt jednou trochu osobnější, že.
Viděl jsem během roku téměř osmdesát představení, z toho bylo na čtyřicet premiér. Jsem "reprezentativním" kritikem, který viděl aspoň to podstatné a který při tom nebyl aspoň trochu pragocentrický? Myslím, že ne. A tak se zase ankety SADu (byť redakce tentokrát výslovně píše: "čím více se vás zúčastní, tím pestřejší bude přehled toho, co má cenu zmínit, byť by Váš hlas byl ojedinělý") nezúčastním. Nepovažoval bych to prostě za seriózní.

Mikulka: Hovory na útěku (Divadlo v Dlouhé)

Hanušova a Bornova inscenace se důsledně drží úplně jednoduchého principu: několikaminutový rozhovor dvou čekatelů na pas (na forbíně) vystřídá kabaretně rozehraná písnička (v prostoru za nimi). A tak pořád dokola. Nic proti tomu, jenže co do poměru mezi hudbou a "povídáním" to dopadlo úplně obráceně, než jsem očekával. Byl jsem natěšeně zvědavý, jak v muzikantsky disponované Dlouhé naloží s mými letitými oblíbenci Tiger Lillies – a bylo z toho silné zklamání. Trochu jsem se obával, jak si dokážou poradit s Brechtem – a bylo z toho velmi příjemné překvapení.

Mikulka: TO (Jan Kačena - Utopia)

Že návštěva představení Jana Kačeny může přinést rozporuplný zážitek, není nic nečekaného. Dnešní premiéra nazvaná TO však byla rozporuplná trochu jinak než obvykle: po vynikající první polovině (asi půlhodinové) následovala o poznání matnější dohrávka (asi třičtvrtěhodinová), navíc viditelně nedozkoušená.

Etlíková: Festival d'Automne à Paris 2016 vol. 2

Po zážitku z Mýcení Krystiana Lupy uvedeného na plzeňském Divadle jsem se těšila na pařížská uvedení dvou jiných Lupových bernhardovských titulů. Mimo wroclavského Mýcení se zde hrála také krakovská inscenace Ritter, Dene, Voss z roku 1996 a vilniuská Didvyrių Aikštė (Náměstí hrdinů) z roku 2015.

Mikulka: Nora (Divadlo pod Palmovkou)

Jsem tak trochu na rozpacích. Napůl se mi to představení líbilo a napůl ne, a není úplně snadné jasně pojmenovat, co mi vlastně bylo sympatické a co ne.

Švejda: Nora (Divadlo pod Palmovkou)

Nebeského Nora by pro mě mohla klidně začít až od třetího dějství; či ještě přesněji: až od návratu Nory a Torvalda z bálu. Do té doby jde vlastně jen o velmi málo invenční převyprávění Ibsenovy hry, ve kterém je režisérův svébytný rukopis přítomen jen stopově - např. v karikaturním nadsazení figur, ve služčiných zpěvních intermezzech, ve "směšných" atributech současnosti (rotoped) - a dosti matně.

Švejda: Spalovač mrtvol (Národní divadlo)

Chlad. To je - bohužel - určující dojem z Mikuláškova debutu v Národním divadle. Důvodů je hned několik.
Mikulášek akcentuje monologické (Kopfrkinglovy) či úvahové (Kopfrkingl - Reinke) pasáže, drama - dialog potlačuje na minimum; vystoupí-li z jevištního dění již nějaký vzruch, téměř vzápětí zmizí. (A obecně: hladina napětí v inscenaci jako by byla záměrně tlumena.)

Etlíková: Festival d'Automne à Paris 2016

Zásady, omezenost a krize

Letos jsem na necelý týden navštívila divadelní část Festival d'Automne à Paris, která probíhá každoročně od září do prosince v mnoha pařížských divadlech a seznamuje publikum s významnými světovými inscenacemi. Lze se tu setkat s tvůrci z různých kontinentů, s nedávno dokončenými či staršími inscenacemi. Mé první tři dny patřily té nejnovější evropské tvorbě.

Švejda: Ferdinande! (Lachende Bestien - Venuše ve Švehlovce)

Ferdinande! Lachende Bestien je po Antiwords Spitfire Company dalším "remixem" Havlovy Audience a také jedním z řady titulů, objevivších se u příležitostí letošních havlovských výročí, které prostřednictvím Havlovy hry hovoří také/spíše o Havlovi samém.

Kykalová: OST-RA-VAR (sobota 10.12.)

Národní divadlo moravskoslezské: Veselé paničky windsorské
Divadlo Petra Bezruče: Spalovač mrtvol

Naposledy se hlásím z hotelové sauny. Dnes se v ní ovšem nic interesantního nedělo, takže reportáž nebude. Na fotky zas byla moc velká tma. Třeba příště. Ale protože nejen divadlem živ je člověk, odskočila jsem zkontrolovat mladší kolegy na Mistrovství ČR juniorů v badmintonu. Rozdíl je to propastný. Po distingované divadelní společnosti jsem se ocitla mezi zvířaty: adrenalin pracuje, nic se nepředstírá a veškeré zvukové projevy jsou povolené, i když třeba ubírají dívkám na kráse.

Kykalová: OST-RA-VAR (pátek 9.12.)

Aréna: Budovatelé říše
Stará aréna: Haprdáns
Absintový klub Les: Arlecchino Magnifico aneb Šťastná Isabella 

 

Po dvou nabitých festivalových dnech jsem už i já potřebovala načerpat trochu síly, zbaběle jsem proto vynechala první festivalový seminář, tematicky zaměřený na divadelní alternativu produkčního domu, a schovala se do hotelového wellness. Mé výčitky však brzy opadly: sauna byla tou dobou ostravarových studentů plná. Musím ovšem přiznat, že i mně, velké exhibicionistce, přišlo celkem zvláštní, potkat se pak s týmiž lidmi v hledišti na dalším představení. Pokud jde o naříkání nad půlnočním klimbáním u kvalitních, ale úmorných představení, nemám si dnes na co stěžovat.

Kykalová: OST-RA-VAR (čtvrtek 8.12.)

Aréna: Top Dogs

Národní divadlo moravskoslezské: Král Ubu

Také ve čtvrtek se nejkvalitnější představení dostalo na řadu až jako poslední – v době, kdy mám již jako denní tvor do bdělého stavu daleko. Naštěstí se však o Richardu III. od Bezručů na Nadivadle už psalo (tady). Za zmínku stojí, že se ve festivalovém programu ocitl vedle Krále Ubu, tedy groteskní variace na Macbetha. Překladatel Jiří Josek v divadelním programu obě hry srovnává, Macbeth je podle něj „dramatem lidského svědomí, příběhem o zrození zla v lidské duši,“ kdežto Richard „je v první řadě drama politické.“ Právě Fričův Ubu však tuhle logiku zcela převrací (jak o tom budu podrobněji psát níže).

Kykalová: OST-RA-VAR (středa 7.12.)

Aréna: Divoká kachna

Divadlo Petra Bezruče: Fligny, koks a fachmani

Programem prvního festivalového dne jsem se musela trošku prokousávat a musím přiznat, že mě velmi mrzí zařazení představení Arény Divoká kachna až na samý jeho závěr; o přestávce muselo festivalové publikum v divadelním baru značně zahýbat se zásobami coly, aby do půl jedné vůbec vydrželo při smyslech.

Švejda: Frank V. (Městské divadlo Brno)

Inscenace Hany Burešové je nejsilnější tam, kde se její ironie a černý humor začnou skutečně zarývat pod kůži, kde začnou být bodavé, "přes čáru", kde nějakým způsobem začnou vytvářet paralelu k současnosti a z brechtovské podívané (tak jak je režisérkou koncipována) se stává "výmarsky" šklebivý kabaret. Třeba když se ve výstupu Volnost je krásná jednotliví aktéři banky muzikálově trumfují, co všechno pro banku vykonali a jakými neduhy kvůli tomu trpí nebo když je v hororově expresionistickém výstupu Ženo má, bodni! vražděn na smrt nemocný a na lůžku upoutaný Bockmann.

Mikulka: Kati (Činoherní klub)

Občas to až zarazí, jak rozdílný může být dojem, který máte z toho, když hru čtete a když ji vidíte inscenovanou. A to dokonce i v případě inscenace, která jde takzvaně „po textu“. Jako třeba teď Kati v Činoherním klubu. Martina McDonagha mám rád už léta, ale zrovna jeho Kati se mi zdáli dost upovídaní, smrťácké téma sice efektně zvolené, ale ne úplně dobře uchopené. Když dorazily zprávy o tom, že londýnská inscenace (mimochodem, podrobně o ní píše Martina Schlegelová v aktuálním SADu) dostala řadu cen jak za samotnou hru, tak za herectví, podezříval jsem anglické kolegy, že oceňovali spíš slavné jméno autora než skutečné kvality.

Škorpil: Kati (Činoherní klub)

Kati Martina McDonagha jsou tak trochu past. Jsou o něco upovídanější než většina jeho předešlých her, o něco méně akční a také o něco méně prvoplánově vtipní. Což z nich ještě nutně nedělá špatnou hru.

Švejda: Dva postřehy k PDFNJ

Bylo by pošetilé snažit se z osmi představení německy mluvících divadel, které byly nabídnuty v rámci letošního Pražského divadelního festivalu německého jazyka, dělat nějaké zobecňující závěry, přesto si dovolím dva postřehy.

Mikulka: Effi Briest (Schauspielhaus Hamburg - PDFNJ)

Čirá radost

Na závěr festivalu přišlo nadobyčej milé překvapení. Tedy alespoň pro mě, o té inscenaci jsem předem skoro nic nevěděl. Jistě, nic myšlenkově hlubokého, žádná zásadní zpráva o stavu světa – ale pokud si chcete v divadle užít absurdní humor, záplavu hudebních i hereckých nápadů, schopnost převracet klišé třikrát naruby, a to vše provedené jaksi mimochodem, s vážnou tváří a naprostou samozřejmostí, je Effi Briest jednoznačný zásah.

Kykalová: OST-RA-VAR 2016 (úvodem)

Jubilejní dvacátý OST-RA-VAR vypukne již tuto středu. V pěti dnech svou tvorbu představí tři tradičně pořadatelská divadla, Národní divadlo moravskoslezské, Komorní scéna Aréna a Divadlo Petra Bezruče, a vedle nich i menší scény: Stará aréna, Kulturní centrum Cooltour, Absintový klub Les a po tříleté pauze také Divadlo loutek. O ostravarovém dění si budete moci číst na blogu Nadivadla, kam budu pravidelně přispívat.

Mikulka: Interview (Dejvické divadlo)

Divadelnímu bulváru se vyhýbám, už si ani nepamatuji, kdy jsem něco takového viděl naposledy. No a včera na mě znenadání vyskočil v Dejvickém divadle. A to se vším všudy: efektní prostředí, vyspekulovaná hra na city, na odiv stavěné dějové zvraty, předstírání hloubky a snaha přesvědčit publikum, že šestákové repliky typu „Řekni mi, proč se v tobě skrývá taková beznaděj“ míří až na samou dřeň lidského bytí.

Škorpil: A pak přisla Mirna (Maxim Gorki Theater Berlin - PDFNJ)

Všechny úspěšné ingredience jsou na svém místě: kvarteto rozcuchaných holek s brýlemi a vytahanými svetry, rozpoutané aranže „tanců“ i hromadný přednes textu. A navrch ještě čtyři dcerky, které jakoby matkám z oka vypadly i nevypadly.

Mikulka: Spalovač mrtvol (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)

Bezručovský Spalovač mrtol je přesně ten typ divadla, který tak nějak naplní všechno, co jste od něj mohli předem očekávat. Norbert Lichý předvede vlastní variaci pojetí, jaké panu Kopfrkinglovi vtiskl filmový Rudolf Hrušínský, na své si přijdou milovníci umírněně morbidních vtipů (nic přes čáru) i ti, kteří očekávají, že bude naznačena aktuálnost celého příběhu (osobně bych si klidně odpustil polopaticky návodné výkřiky typu „Hitler je gentleman“ nebo „Nic než národ“). Jistého zklamaní se zato dočkají ti, kteří po cimrmanovsku čekají na hlášku „Věneček nebo rakvičku?“, a ony se ty rakvičky místo toho pouze rozdávají divákům v první řadě.

Mikulka: F. Zawrel (Schubert Theater Wien - PDFNJ)

Dokumentární lochneska

Určitě tu nepříjemnou situaci znáte. Někdo vám vypráví příběh, který je sám o sobě poutavý a silný, jenže onen nešťastník ho podává tak zdlouhavě, hloupě a s natolik banálně kýčovitým zdůrazňovaním všech významných míst, že je to nejen otravné, ale je vám z toho poněkud stydno. Tak přesně tohle je možné zažít na představení F. Zawrel, se kterým do Prahy přijel vídeňský Schubert Theater.

Mikulka: Richard III. (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)

Krvavý pes Richard (a ti ostatní taky)

Základní stylizace, se kterou inscenace pracuje, je zřejmá už z pohledu na scénu: holá, strohá konstrukce z lešenářských trubek, nahoře uzavřená náznaky lomených oblouků, takže evokuje perspektivné pohled do lodi gotického kostela. Tak trochu i kostru nějaké velryby. A do toho vstupují postavy v silně stylizovaných kostýmech, svým způsobem elegantních, ale zároveň poněkud šaškovských. Každý je originál, jenže barvy i vzory jsou podobné: všichni jsou z jednoho těsta, a to, že po mrtvolách vystoupá na trůn hrbatý vévoda z Yorku (zas tak moc hrbatý ostatně není), není tím, že by ti ostatní nebyli krutí a neměli na kontě spoustu krve a podrazů.

Mikulka: Hans Schleif + Pověření (Schauspielhaus Zurich, Schauspiel Hannover - PDFNJ)

Tak tady se někomu zachtělo divadelnosti?!

V neděli mě na německém festivalu čekal dvoják: odpolední curyšské dokudrama Hans Schleif jsem bral spíš jako povinnost, na večerní hannoverské zpracování Millerova Pověření jsem byl upřímně zvědavý. Dopadlo to přesně opačně. Dokudrama dokázalo zcela minimálními prostředky zaujmout a dvě hodiny utekly jak nic, stejně dlouhé, snaživě barvité Pověření zůstalo u nekonečné nudy.

Mikulka: Ročenka Tanečních aktualit

České pohybové divadlo v jednom svazku

Pohybové divadlo sleduji sice dost výběrově, nejsem tudíž úplně přesná cílovka, ale ani tak nelze přehlédnout, že Ročenka Tanečních aktualit je tiskovina, která nevznikla z čistě propagačních důvodů, což se ročenkám nebezpečně často stává. Sympatické je hlavně to, že výběr z textů, které se průběžně objevovaly na webu, pokryje prakticky veškeré domácí dění v oblasti široce pojatého pohybového divadla.

Škorpil: Hans Schleif (Schauspielhaus Zürich - PDFNJ)

Hans Schleif jasně ukazuje, jak důležité je pro dokumentární divadlo osobní svědectví a jak geniální je vynález institutu riminiprotokollských „expertů“. Představitelé Kamenů zmizelých vyprávěli cizí příběhy a četli cizí dokumenty. Matthias Neukirch vypráví příběh svého dědečka a své rodiny. A když čte nějaký dokument, osobně se ho týká, musí k němu zaujmout nějaký postoj, takže okamžitě vzniká dramatické napětí a svého druhu dialog. Kameny zmizelých vlastně stavěly pomník, možná i vzdávaly úctu. Neukirch naopak ve snaze dopátrat se pravdy a kořenů své obsese dědečkem, dělá, co může, aby Hanse Schleifa – hrubě řečeno – shodil. Je to vtipné, je to (sebe)ironické, je to angažované v tom nejširším a nejlepším slova smyslu. A je to vlastně i smutné a neméně tragické než osudy židovských divadelníků z Karlsruhe.

Švejda: Pýcha a předsudek (Národní divadlo)

Špinarův dekonstruující přístup - zkomediálňování (až zgroteskňování) a ironizování postav, antiiluzivní prvky (mikrofony, vystupování herců z postav a mluvení o nich ve třetí osobě) apod. - jako by měl, zdá se mi, učinit tématem inscenace - samu ironii. To, jak tato ironie vytváří protivenství, jak se stává překážkou pro "potkání se" postav. Na nic jiného jsem, přiznám se, nepřišel.

Mikulka: Něco za něco (Aréna Ostrava)

Standardy  po česku

Jakub Škorpil tu před několika dny označil Ostermeierova Hamleta za „standardní inscenaci standardního divadla“. Pak upřesnil, že měl mysli „standard moderního evropského divadla“. Nemyslím, že je to moc šťastné nálepkování, když si ale z německého festivalu odskočíte na festiválek Ostrava v Praze a uvidíte Shakespeara po česku, začne se to všechno jevit v trochu jiném světle.

Škorpil: The Situation (Gorki Theater Berlin - PDFNJ)

Mám rád ironické inscenace. A jsem přesvědčený, že The Situation je jedna z nich. Na první pohled taková lehká sluníčkářská zábava.

Škorpil: Kameny zmizelých (Badisches Staatstheater Karlsruhe - PDFNJ)

Vídávám ty destičky zasazené do chodníku cestou domů, cestou do práce, s dětmi do školy… a čtu si ta jména a data a říkám si, kdo asi ti lidé byli. A dokonce mne díky nim kdysi napadlo, jaké by to asi bylo, kdyby všichni moji – s odpuštěním – neárijští známí náhle někam zmizeli. Proč to píšu? Proto, abych po následujících řádcích nevypadal jako tak děsivý necita.
V Německu žili Židé a nacisté s nimi krutě zatočili. To jsem věděl, než jsem do Archy přišel a neodcházel jsem o moc bohatší.

Mikulka: Kameny zmizelých (Badisches Staatstheater Karlsruhe - PDFNJ)

Pohodlně nepohodlné divadlo

V proslovu před začátkem představení Ondřej Hrab varoval diváky, že v sále budou nepohodlné sedačky – a dodal, že je to tak správně, protože divadlo má být nepohodlné. A taky, že dnes večer uvidíme představení, které nepohodlné zaručeně bude. Pravda to ovšem byla jen napůl: ohledně sedaček bylo varování zcela na místě (své učinila i dvouapůlhodinová stopáž), samotné divadlo ovšem bylo naopak velmi pohodlné, bezpečné a krotké. Alespoň v té míře, jak může být pohodlné, bezpečné a krotké dokumentární divadlo pojednávající o perzekuci židovských divadelníků v nacistickém Německu.

Škorpil: Hamlet (Schaubühne Berlin - PDFNJ)

„Standardní inscenace standardního souboru.“ – těmito slovy kdysi profesor Lukeš uvedl v Plzni představení Closer v podání Royal National Theatre. Na Ostremeierově Hamletovi jsem na ně hodně vzpomínal.

Etlíková: The Notebook (Forced Entertainment - Festival Akcent - Divadlo Archa)

Forced Entertainment vs. MeetFactory

Tlak situace může v některých případech nepozorovaně proměnit kohokoli v krutého a osamělého zoufalce. Množství interpretací prvního dílu románové trilogie Agoty Kristóf nazvaného Velký sešit potvrzuje, že je důležité pokoušet se pochopit, jak taková proměna vzniká. Sama jsem se v případě The Notebook od skupiny Forced Entertainment na divadle setkala s Velkým sešitem už potřetí za poslední dva roky.

Mikulka: Hamlet (Schaubühne Berlin - PDFNJ)

Ostermeierův Hamlet bezezbytku naplnil pověst, která mu předcházela: je to opravdu „velká“ inscenace. Zároveň je to Hamlet až nečekaně intimní, nepolitický, nestátní, soustředí se téměř výhradně na dánského prince a jeho problémy se sebou samým i se světem, který ho obklopuje. Jistě není náhodou, že proslulé „být či nebýt“ zazní hned v úplném začátku - a pak ještě dvakrát.

Etlíková: Máta (Divadlo Archa - Festival Akcent)

Co vlastně říct?

Před dvěma lety uvízla Olja Michaljuk náhodou uprostřed donbaské okupované oblasti. Na základě dojmů z této události vytvořila inscenaci Máta, která připomíná deník plný nesouvislých poznámek. Je to koláž projekcí, jež autorka komentuje během představení jen sporadicky - a dokonce skoro beze slov, prostřednicitvím konceptuálních maleb křídou na tabuli.

Mikulka: Kreml z cukru (Divadlo Józsefa Katony, Strašnické divadlo - festival Naostro)

Hned na úvod: je velmi potěšující, že se do Strašnického divadla podařilo přivézt Divadlo Józsefa Katony, jeden z nejznámějších maďarských souborů. Mimochodem, festival maďarského divadla Naostro je po „polském“ Palm Off Festu další na první pohled nenápadnou akcí, která nabízí nezpochybnitelně respektuhodné hosty. Jen tak dál, je skvělé, že se za „německý festival“, vlajkovou loď akcí tohoto typu, začínají řadit další plavidla.

Švejda: Ve Zlíně uvádějí Ovčáček čtveráček

Městské divadlo Zlín uvedlo na své studiové scéně politický kabaret Ovčáček čtveráček. Některé události se v realitě - opět - staly natolik bizarní a směšné, že je - bezmála - stačí pouze "překlopit" na jeviště a o zábavu je postaráno. Zlínské divadlo s Ovčáčkem čtveráčkem zažívá ohlas, jaký už dlouho ne.
Mám, přiznám se, s žánrem politické satiry na divadle v demokratických poměrech problém. Chtít po něm, aby nějakým zásadnějším a "složitějším" způsobem reflektoval aktuální věci, je, obávám se, protimluv; proč taky, když k úspěchu stačí vystavit je - v podstatě - takové jaké jsou? Vždyť právě takto také lidi, kteří na ně přišli, zajímají. Společně se jim vysmát, utvrdit se ve stejném názoru - a víc o tom nepřemýšlet.
Zlínským samozřejmě těch "patnáct minut slávy" přeji. Zítra si na Ovčáčka čtveráčka už nikdo nevzpomene. Jen si, s Karlem Krausem, říkám, jestli toho divadla pro politiku opravdu není škoda.

Švejda: Top Dogs (Městská divadla pražská)

Petr Svojtka dělá z Widmersova hořkosměšného, sociálně laděného textu o špičkových manažerech, propuštěných z práce a procházejících (za odborného vedení) procesem vypořádávání se s touto nenadálou událostí, přesně to, co MDP potřebují: podívanou pro nejširší vrstvy.

Švejda: Čechy leží u moře (Naivní divadlo Liberec)

Čechy leží u moře je především montáží vizuálních atrakcí (na téma moře), snahou o vizuální poezii (která vychází z veršů Radka Malého). Daří se jí jen částečně.
Ne snad, že by atrakce (zejména různé zjevování se mořských "objektů", při němž se hojně používá práce se světlem) nebyly v převážné většině samy o sobě dost působivé, ale bez silnějšího dějového propojení (tvůrci pracují - pokud již - pouze s mikropříběhy) je i ta čtyřicetiminutová stopáž přece jen příliš dlouhá a atrakce se záhy vlastně omrzí. Především však: připadá mi, že ta trochu zaumná poezie Radka Malého nabízí dětskému divákovi příliš těžká, troufnu si říct až existenciální, témata, která prostě nemá šanci pobrat.

Mikulka: Slips Inside (Okidok, Palác Akropolis - Mimefest)

Mé druhé představení pražského Mimefestu nabídlo pravý opak jemňounce surreálného Krepska: drastickou klauniádou belgického dua Okidok. Dva nepříliš pohlední chlapi ve spodním prádle a ve středním věku předvedli zhruba hodinovou smršť velmi přímočaré komiky beze slov, nazvanou Slips Inside.

Škorpil: Mickey Mouse je mrtvý (Studio Palmoffka)

Mickey Mouse je mrtvý začíná jako celkem nezávazná, odvázaná a dekadentní generační prča, ale postupně atmosféra houstne a nakonec to až tak bohapustá sranda není.

Škorpil: Dotkni se vesmíru a pokračuj (Národní divadlo - Nová scéna)

Tvrdívá se, že největší chybou při vyprávění vtipu je – vyprávět ho příliš okatě jako vtip. Stejné pravidlo můžeme vztáhnout i na inscenování „blbých her“ a tudíž i na Levínského Dotkni se vesmíru a pokračuj.

Mikulka: Dotkni se vesmíru a pokračuj (Národní divadlo)

Levínského (a Fričova) břitva 

Mnohokrát se potvrdilo, že hry René Levínského jsou pro inscenátory zrádné: záplava na první pohled banálního žvanění, prokládaná rozbíhavými odbočkami, konkrétními narážkami nebo absurdním vtipkováním, podivně meandrující děj, u kterého nebývá příliš zřejmé, co je podstatné a co jen ornament. Nebo jestli se ornament z ničehož nic nestane tím podstatným a naopak. Když se to na divadle všechno úplně jednoduše, ne-li dokonce „naivně“ odmluví, je dobrá šance, že tahle smysluplná nejistota zůstane zachována v plné síle (nepřekonaným vzorem je Krobova inscenace Ještě žiju s plácačkou…). Když se naopak režisér pokusí tento typ hry „pořádně“ zinscenovat, vstupuje na zatraceně kluzký terén. Přesně tímto směrem se nyní vydal Jan Frič při své (i Levínského) premiéře v Národním divadle.

Švejda: Je to tu (Švandovo divadlo)

Je to tu Caryl Churchillové (tak jako ostatně i jiné hry autorky) je pro režiséra především výzva: jak ty útržky řečí prvé části (účastníků pohřební hostiny), přerývaný monolog protagonisty druhé části (na "onom světě") a dovětek beze slov (zachycující ošetřování nemohoucího nemocného v poslední fázi života) nějak smyslupně divadelně "nakopnout" a rozehrát; s jakým přijít režijním nápadem (s velkým N), aby ten tolik interpretačně otevřený text opravdu scénicky ožil.

Švejda: Na okraj tvorby Dejvického divadla

Doháněl jsem v posledních týdnech resty v Dejvickém divadle. Byly jimi Kafka ´24 (prem. 23. 4. 2014) a Kakadu (prem. 19. 12. 2014). Tituly z "přelomu" Dejvického divadla (rozuměj: odchod Miroslava Krobota z funkce uměleckého šéfa a nástup Michala Vajdičky tamtéž), a též poslední dva autorské a dramaturgické počiny Karla Františka Tománka v tomto divadle. Tituly, které byly - a dodnes jako poslední také zůstaly - jiné než "hlavní" repertoár souboru.

Mikulka: AnnaBerthaCecilia (Krepsko – Palác Akropolis, Mimefest)

Krepsko se vrací

Na českou premiéru nové inscenace Krepska jsem šel se smíšenými pocity. Tenhle soubor jsem míval moc rád, jeho hořkosladká poetika mi šla po srsti – jenže pak se Krepsko nadlouho ztratilo z českého obzoru, a když se asi před půlrokem začalo vracet se svými dávnými kousky, bylo z toho velké zklamání. Teď ale Linnea Happonen s Jiřím Zemanem přivezli čerstvou novinku a ukázalo se, že ze své přesvědčivosti nic podstatného neztratili. Jaká úleva.

Mikulka: Óm jako Oblomov (Divadlo Na zábradlí) + Mlčení bobříků (Studio Palmoffka)

Dvakrát Jan Frič

Viděl jsem dvě inscenace Jana Friče po sobě a bylo to docela zajímavé srovnání. Dvakrát poněkud nejasně působící sled obrazů, efektní nápady, prolínání snů s realitou, ale taky parodické citace a spousta žertíků téměř pubertálního kalibru. Jenže v jednom případě to (spíš) vycházelo, zatímco v tom druhém (spíš) ne.

Pokorná: Holubina (Ódivadlo - festival Případ pro sociálku, No. 4)

Můžete hádat

Festival sociálního umění Případ pro sociálku vol. 2 tento čtvrtek skončil. Místo dění se na poslední dva dny přesunulo z divadelního prostoru Venuše ve Švehlovce do Autonomního centra Klinika, kde byla ve středu k vidění autorská inscenace Martiny Čurdové Holubina. Je to již třetí titul souboru Ódivadlo, jehož někteří členové mají vlastní zkušenost s duševní nemocí.

Pokorná: Co čumíš? (Venuše ve Švehlovce - festival Případ pro sociálku, No. 3)

Poezie i strachy města očima bez domova

Premiéra autorské inscenace režisérky Zuzany Burianové Co čumíš? v úterý zakončila první část festivalu sociálního umění Případ pro sociálku vol. 2., která probíhala ve Venuši ve Švehlovce. (Festival bude i nadále pokračovat, ale už v Autonomním centru Klinika.) Samotné inscenaci předcházela asi dvouhodinová prohlídka Prahy: městem provázely ženy, které si prošly životem na ulici a právě tomu odpovídala navštěvovaná místa.

Pokorná: Kalrs of Romové (Venuše ve Švehlovce - festival Případ pro sociálku, No. 2)

Ukaž, že nejsi rasista

Festival Případ pro sociálku nadále pokračuje. V pondělí měli diváci ve Venuši ve Švehlovce možnost zhlédnout inscenaci Kalrs of Romové, která vznikla ve spolupráci se Starou Arénou Ostrava, pracuje s principy „divadla utlačovaných“ a zároveň chce být i divadlem-fórem. Jinými slovy, snaží se aktivně zapojovat diváky do hry. Nejedná se ale o ledajaké interaktivní divadlo. "Divadlo utlačovaných" vzniklo jako princip v sedmdesátých letech a má svá přesná pravidla, které je nutno dodržovat.

Švejda: Tři sestry (Národní divadlo)

Špinarovy Tři sestry jako by cele, ve všech složkách, byly posunuty nepatřičně mimo gros Čechovovy poetiky. Počínajíce hudbou Jakuba Kudláče: moderně, až hororově pulsující a společensky "šumivé". Pokračujíce přes scénu Andreje Ďuríka: s režisérovou oblíbenou výstavní galerií (za průhlednou stěnou), tentokrát s rámy bez obrazů, která ovšem prostředí hry asociuje jen velmi velmi volně. Přes kostýmy Evy Jiříkovské: především s podivně lokalizovanými uniformami vojáků. A končíce třebas herectvím: zbytečně halasným a jednorozměrně komickým, které - pardon - psychologii postav odkrývá jen dosti omezeně.

Švejda: PAŠIJE / Fragmenty (Venuše ve Švehlovce)

Inscenace PAŠIJE / Fragmenty Jakuba Čermáka vznikla pro festival sociálního umění Případ pro sociálku a jejími protagonisty jsou dva HIV pozitivní lidé; z čehož snadno usoudíme, že má i svůj nezanedbatelný mimoumělecký aspekt. Dovolím si ale věnovat se pouze jeho umělecké - divadelní stránce.

Pokorná: PAŠIJE / Fragmenty (Venuše ve Švehlovce - festival Případ pro sociálku, No. 1)

Jste případ pro sociálku?

V neděli byl ve Venuši ve Švehlovce zahájen již druhý ročník festivalu sociálního umění Případ pro sociálku. Hlavní myšlenkou projektu je podpořit sociálně slabé skupiny pomocí umění, které díky svému osobnějšímu rázu může společnosti přiblížit život sociálně vyloučených skupin.

Mikulka: Tajemná záře nad VILOU (Divadlo Letí, Vila Štvanice)

POZOR! Článek obsahuje spoiler!

Někdy se glosu nechce psát úplně zoufale. Třeba když si v průběhu beznadějně únavného, dost špatně zahraného představení pořád dokola říkáte něco na způsob „Proboha, to je tak strašně hloupé a prvoplánové, že to snad ani nemůžou myslet vážně.“ Jenže se ukáže, že můžou. Takže tedy z ryzí povinnosti, a taky jako varování:

Škorpil: Tajemná záře nad VILOU (Divadlo Letí, Vila Štvanice)

Někdy se to bohužel stane. Sedíte na představení, během necelé čtvrthodinky vám dojde „o čem se tu hraje“ a po zbytek večera (většinou jako naschvál objektivně dlouhého) už jen marně doufáte, že se něco stane. Říkáte si, že autor, kterého si inscenátoři vybrali, přeci nemůže být tak slabý, aby vydržel jen u jediné myšlenky a tu omílal pořád a pořád dokola, aniž se jen náznakem pokusil o nějakou protitezi. Říkáte si, že ti herci přeci mají na víc, než aby celý večer vydrželi jen s jednou polohou, kterou jste u nich už několikrát viděli. A konečně si říkáte, že režisér a dramaturg přeci mají (ukázali to jindy) dost rozumu a citu na to, aby vám tohle nepředkládali jako regulérní celovečerní inscenaci. Vězte tedy, že my, lépe postavení a materiálně zabezpečení v honbě za ještě lepším postavením a materiálním zabezpečením ničíme a likvidujeme ty hůře postavené a materiálně zabezpečené. A prodáváme tak svou duši M(a)efistovi. Víc toho, věřte, o Tajemné záři nad Vilou Philipa Ridleyho vědět nepotřebujete.

Mikulka: Obchod na korze (Divadlo X10)

Ve strašnickém Divadle X10 nastudoval Jiří Pokorný (o kterém už hodně dlouho nebylo nic slyšet) inscenaci podle proslulého Obchodu na Korze. Výsledkem je zajímavý příspěvek k tématu, jak divadelně zpracovat obecně známý filmový příběh - jakkoli divadelní scénář odkazuje přinejmenším stejně silně k původnímu Grosmanovu románu jako ke Kadárovu a Klosovu oskarovému filmu.

Švejda: Asanace (Klicperovo divadlo)

Asanace Andreje Kroba v sobě nese dvojí nostalgii.
Nostalgii po činohře, ve které dominuje slovo a ten, kdo ho tlumočí - herec. Ne, že by šlo u Andreje Kroba o něco překvapivého, tvořil tak vždy, v invazi postdramatického a na obrazu postaveného divadla jde ale - v případě toho, kdo tak umí pracovat - o osvěživý závan čehosi starodávného.

Mikulka: Youarenowhere (Andrew Schneider, 4+4 dny v pohybu)

Od nezávazné legrace k vymýtání niterných traumat

Pod rafinovaně ambivalentním titulem Youarenowhere se na závěr festivalu 4+4 dny v pohybu představil americký performer Andrew Schneider s inscenací, kterou píár text doporučoval blábolivým slovním výronem „Jeho představení je multimediální, a přesto ne chladná existenciální meditace, ostrá jako žiletka. Používá v ní principy fyzické přednášky i pop kultury a slibuje za to osobní prozření. Používá k tomu tolik zvukových efektů, že čekejte totální přehlcení, které vás z jeviště přenese do úplně jiného světa, kde se možná dozvíte, proč žijete teď a tady.“ Jen o málo méně podezřele působil rozhovor se Schneiderem pro Český rozhlas a z traileru se jako obvykle nedalo odhadnout skoro nic... zkrátka klasický zajíc v pytli. O to příjemnější překvapení se pak v Arše odehrálo.

Švejda: Zítra to spustíme (Husa na provázku)

Pro Morávkovu inscenaci Havlovy maximálně střízlivé, antilizuzivně pojaté rekonstrukce 28. října 1918, Zítra to spustíme, jsou příznačné dva momenty.
V jednom okamžiku, když Alois Rašín (v podání Jana Kolaříka) osloví svou ženu Karlu, ji jakoby omylem řekne: "Olgo". A ve chvíli, kdy se jí rozhodne přečíst svůj návrh prvního zákona československého státu, herec, už tak v muzeálně tuhém realistickém projevu, nasadí sošný postoj a mluví vznešeně patetickým stylem, aby do toho ještě navíc v podkresu zněla československá hymna.

Mikulka: Miluji tě jak po smrti (Jan Nebeský, NoD ROXY)

Mnoho otázek, málo odpovědí

Nová "all-stars" inscenace Jana Nebeského, a taky Lucie Trmíkové (autorky scénáře), Emila Viklického a Martina Dohnala (autorů hudby), Petry Vlachynské (kostýmní výtvarnice) a samozřejmě i Karla Dobrého vyvolává především řadu otázek. Často docela nepříjemných. Odpovědi se hledají jen obtížně.

Etlíková: Mlčení bobříků (Studio Palmoffka)

Bobři nejsou, čím se zdají být

Jako hollywoodskou hororovou pohádku vypráví inscenace Mlčení bobříků příběh politické vězenkyně Bedřišky Synkové. Ta byla v padesátých letech minulého století odsouzena k trestu smrti, protože v ilegalitě vedla skautský oddíl. Vyšinuté obrazy, které používala komunistická propaganda k ospravedlnění tohoto soudního procesu, se na jevišti zhmotňují v podobě zvrácených filmově efektních fantazií.

Mikulka: 28 dní (Wariot Ideal, 4+4 dny v pohybu)

Trosečník bez návodu k použití...

Wariot Ideal mají na 4+4 dnech v pohybu podobu Vojta Švejda sólo – a je to, zcela dle očekávání,  hodně podivné přestavení. Kdyby tu a tam nedošlo na legračně absurdní a zcizující vsuvky (třeba vzteklé řvaní z otevřeného okna dolů na radniční dvůr) bylo by beznadějně groteskní ploužení temnou místností zaplněnou nezřetelným harampádím skoro beckettovské. Vlastně to bylo docela beckettovské i s žertovnými vsuvkami, zas tak moc se jich tu ostatně neobjevilo.

Mikulka: Sny o zapomenutých cestách (DakhaBrakha, Pražské křižovatky)

Je toho moc!

Tento týden je to fakt těžké, 4+4 dny v pohybu, Pražské křižovatky a do toho ještě navíc do Prahy přijíždí muzikanti, na které je úplný hřích nejít (kdybyste vy hudbymilovní neměli dnes a zítra večer co dělat, nezištně doporučuji Melanie Scholtz  a Bena Caplana). Začátek týdne jsem věnoval 4+4 dnům, včera jsem si s bolavým srdcem nedopřál zážitek v podobě živého poslechu narozeninové písně VH80 (doporučuji pouze těm nejotrlejším), a vypravil jsem se přes náměstí Václava Havla na Novou scénu na Křižovatky. Vlastně to byl taky koncert: hrála ukrajinská kapela DakhaBrakha, obalená divadelním představením Sny o zapomenutých cestách kyjevského souboru DAKH.

Mikulka: Lidový kousek (Masopust, 4+4 dny v pohybu)

Lidový kousek je ze všeho nejvíc cosi na způsob absurdní a abstraktní divadelní poezie. Ne snad, že by Ivana Uhlířová (ta byla vůdčí silou, pokud tomu rozumím správně), Michal Kern a Miloslav König něco v tradičním slova smyslu recitovali. Je to poesie v plném slova smyslu divadelní: souhra zvukomalebných slov, pohybů, podivných akcí (občas synchronizovaných), také zpěvu (občas trojhlasého) a především intenzivní „jevištní přítomnosti“. A k tomu výborně rozehrávaná atmosféra typu „Co to tu vlastně děláme? Jak jsme se sem dostali? Co vám to proboha vykládáme za nesmysly? Jsme velmi nesmělí a cítíme se značně nejistě.“

Mikulka: Extrakty a náhrady (SkRAT, 4+4 dny v pohybu)

Jsou divadla, která mají svou poetiku i své téma, opakují je už léta, a pořád se to neomrzí. Třeba bratislavský SkRAT (respektive Stoka, na kterou přímo navázal). Dalo by se to vznešeně pojmenovat třeba „trapnost lidského bytí“, a je to podívaná hrůzná i veselá současně. V polozaplněné Arše (tomu malému zájmu nerozumím, vždyť je to tzv. jistota) byl k vidění zatím poslední SkRATovský titul Extrakty a náhrady.

Mikulka: Archive (Arkadi Zaides, 4+4 dny v pohybu)

Opilé děti útočí na domy

Izraelské informační centrum Becelem se zabývá dokumentací izraelského násilí vůči Palestincům na tzv. okupovaných územích. Mimo jiné rozdává Palestincům kamery a shromažďuje jejich záběry. O vypovídací hodnotě takové dokumentační metody si lze myslet své, ale o to teď tolik nejde – zde bude řeč o divadelní inscenaci Archive, kterou na základě těchto záběrů vystavěl izraelský performer Arkadi Zaides. K vidění byla v Arše coby úvodní představení festivalu 4+4 dny v pohybu.

Etlíková: Nitranská úvaha o Slyšení

Tři čtvrtě roku po ostravarové repríze jsem se se Slyšením znovu setkala na Divadelné Nitře, ve střízlivé atmosféře, která měla daleko k tomu, co Vladimír Mikulka nazval festivalovou hysterií. Na mě osobně zde zapůsobilo jako balzám - ve srovnání s rozvleklou seriózně psychologizující martinskou inscenací Vtedy v Bratislavě nebo s často lacinou lokálně satirickou bratislavskou Jamou deravou. Pod tímto dojmem jsem začala znovu uvažovat nad otázkou (pro mě dosud nevyřešenou), jak se mohlo Slyšení stát inscenací roku 2015.

Švejda: Země - rolnickej nářez (Spolek Mezery)

Miroslav Bambušek se po loňské inscenaci Quatro Mother Fuckers opět, v rámci festivalu příští vlna/next wave, vrátil do vybydlených podzemních prostor Nákladového nádraží Žižkov a uvedl zde druhou část "dlouhodobého cyklu Písně o zemi", inscenaci Země - rolnickej nářez. Prostorově zůstal tentokrát tam, kde loni pouze, v úvodu, pouštěl film (aby pak samotné Quatro Mother Fuckers odehrál v sugestivní úzké chodbě) -  a je to, bohužel, jen opakující se, málo invenční site specific řešení; navíc: stěžejní hrací prostor je zde vymezen dřevěnou ohradou, do níž je nasypána hlína (země), tudíž už je jistým způsobem estetizován; pokud by byl režisér důsledný, měl inscenaci - to myslím bez ironie - odehrát na nějakém poli mimo město.

Švejda: Divadlo! (Divadlo Minor)

Po hravě edukativní Demokracii (2014) se Braňo Holiček v podobném duchu v Divadle!, premiérovaném 18, září, věnuje divadlu samotnému. V jeho prvé polovině předvádí, jak vzniká - se všemi obligátními těžkostmi - divadelní inscenace, ve druhé pak tuto inscenaci (inspirovanou hrou Arnošta Goldflama O klukovi, který neuměl zlobit) nechává "postavy" prvé poloviny zahrát. Oproti Demokracii je ovšem Divadlo! notně problematickým útvarem.

Švejda: Kartografie pekla: Domov (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Jakub Čermák se ve svém sólo projektu Kartografie pekla: Domov pod hlavičkou Depresivních dětí (jehož premiéra se konala v rámci festivalu ...příští vlna/next wave...) vydává jako "dokumentarista" na sever Čech, aby zaznamenal situaci v rasově a sociálně tíživé oblasti. Prezentuje pak, v sofistikovaně multimediální a multižánrové podobě, svědectví na tytéž věci jednak (homosexuálního) příslušníka bílé většiny, vyznávajícího krajní politické názory (hlásícího se k Dělnické straně), jednak (homosexuálního) příslušníka romské menšiny, a nakonec se jakoby převtěluje do řadového občana, který se zajímá jen o to "svoje" (byt) a pro nějž okolní věci "nejsou jeho byznys".

Škorpil: Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny (Studio Hrdinů)

Těžko hledat „nahypovanější“ inscenaci začátku sezony než již předem kontroverzní inscenaci „prozemanovského textu“ Davida Zábranského. Hraje se tu s ironií a to v přiznaně bernhardovské inspiraci. Zábranský ironizuje jak „kulturničnění“ a nesprávné myšlení lidí „typu Majer“, tak sám sebe i budoucí inscenaci. Polívková s Majerem odpovídají v podobném stylu:

Mikulka: Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny (Studio Hrdinů)

Máme rádi domovinu, obzvláště pak Miloše Zemana

S politickým divadlem bývají potíže. Nejčastěji vyplývají z toho, že tvůrci mají na nějaké téma jasně zformulovaný názor a ten pak ve své inscenaci více či méně zručně ilustrují. Ve Studiu Hrdinů mají z této sorty inscenací na repertoáru příkladně odrazující Bílý psy a černý kočky, nyní se ovšem do politiky pustili docela jiným způsobem. David Zábranský napsal pro Stanislava Majera a Kamilu Polívkovou hru nazvanou Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, ve které urputně polemizuje s názory, které zastávají „jeho“ inscenátoři. Ti na oplátku jeho výpověď ne tak úplně vlídně ironizují, což Zábranský předvídá a brání se tím, že jejich ironizující přístup přímo ve hře předpovídá.

Mikulka: Mime Fest Polička

Vysočina hlásí: spousta mimů, Rudý bastard k tomu

Na „velký“ a společensky tradičně nijaký (letos bohužel i divadelně dost nepovedený) plzeňský festival jsem téměř plynule navázal příjemným zážitkem z festivalu malého a téměř rodinného. O Mime festu v Poličce platí slova o rodinnosti dvojnásob, nejen kvůli tomu, že se tu vše točí na pár čtverečních metrech kolem divadelního klubu (otevřeného v podstatě nonstop), ale i díky tomu, že ředitel a hlavní dramaturg Radim Vizváry je poličským rodákem a na akci se podílela řada jeho příbuzných. V čele s paní Vizváryovou, která pro barvitý mezinárodní shluk mimů, klaunů a tanečníků denodenně vyvářela.

Švejda: Martyrium aneb Umění trpět (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Martyrium Depresivních dětí znamená výrazný posun ve scénickém provedení jejich tvorby. Jakub Čermák se v "eseji" o pětici světců - martyrů, jejichž příběhy transponuje do dnešních poměrů (a nabaluje na ně další témata) především vzdává předchozího (pouhého) osobnostního bytování (ne)herců na jevišti a vede je tentokrát pevnou režijní rukou. Výsledkem je nejen přesné, až obřadně precizní herectví (byť slabinou nadále zůstává poněkud nadbalý mluvní projev), ale i skutečnost, že o to více vyniká nápaditý, výtvarně laděný Čermákův rukopis.

Etlíková: F.RACEK, život a dílo (Relikty hmyzu)

F.RACEK je volným sledem tematicky propojených scén, které se žánrově nacházejí mezi dobovou satirou, tzv. dokumentárním divadlem a velmi volnou interpretací klasického dramatu. Předmětem satirického a dokumentárního zobrazení jsou internetoví pseudoumělci, z klasických textů se odkazuje především k Čechovovu Rackovi.

Mikulka: Festivalová hysterie aneb Slyšení

Festivalová hysterie je jev špatně definovatelný, ale prokazatelně existující, protože opakovaně pozorovatelný. Obzvláště silně se projevuje na akcích, jejichž součástí je debata, při které se lze v lecčems kolektivně utvrdit (typicky třeba Ostravar), ale zřejmě stačí i zvýšená frekvence sociálních kontaktů na festivalu jinak společensky chladném (typicky třeba Divadlo Plzeň). Lze na ní silně vydělat nebo naopak dostat důkladně napráskáno. Nebo obojí, což se stalo ostravské Aréně s jejím Slyšením.

Mikulka: Hanebnost + (M)učedník (Divadlo Plzeň 2016)

Co do zahraničních inscenací se letošnímu plzeňskému festivalu - navzdory známým jménům - zatím zrovna moc nedaří (i když uznávám, ti, kdo byli nadšení z úvodního Mýcení, to asi vidí trochu optimističtěji) . Ve čtvrtek došlo na „náhradní“ maďarskou Hanebnost a v pátek na ruského (M)učeníka - a v obou případech bylo rozpaků více, než zdrávo.

Etlíková: Mýcení (Polski Teatr Wroclaw - Divadlo Plzeň)

Výrazným rysem skoro pětihodinového Mýcení je, že s diváky komunikuje skrze časovou deprivaci. Fyzická i duševní únava, všudypřítomná mdloba, mučivá jednotvárnost - tyto stavy, které zažívají postavy, se vinou až nesnesitelné rozvleklosti díla postupně zmocňují také diváků. Poslední hodina představení, kdy se velmi pomalu vyprazdňuje jeviště, může diváka dovést až k agónii nudy.

Mikulka: Mýcení (Polski Teatr Wroclaw - Divadlo Plzeň)

Troufám si tvdit, že schopnost vyjádřit se v přiměřeně krátké době je jednou z důležitých uměleckých ctností. Pocit „méně by bylo více“ nicméně není v divadle nijak výjimečný, jen málokdy jsem jej ale zažil v tak intenzivní podobě jako na včerejším pětihodinovém Mýcení wroclavského Teatru Polski. Adaptace Bernahrdova románu je udělaná čistě, hezky se prolínají hovory umělecké společnosti s projekcemi a s komentáři samotného Thomase Bernharda, jenž tu je jako vypravěč a aktivní postava současně; herci jsou přesní, občas je to (záměrně) užvaněné a rozplizlé, občas jedovatě vtipné. Bída sebestředných vídeňských umělců a jejich snobských souputníků, vůči kterým je autor sžíravě kritický a zároveň si moc dobře uvědomuje, že k nim nevyhnutelně sám patří.

Mikulka: Antická Štvanice - Oresteia (Tygr v tísni)

Pokud neznáte Aischylovu Oresteiu, ale znát byste chtěli a nechce se vám ji číst, je Antická Štvanice docela dobrá příležitost. Přehledně a zkráceně odvypráví příběh, v kostýmech sice víceméně moderních, ale v podstatě bez zásadních změn. Dokonce včetně závěrečného sporu mezi starší a mladší generací božstev a výkladu o nadřazenosti mužů ženám, což je nutné trochu zironizovat, protože už by to dnes znělo příliš nepřijatelně.

Etlíková: Edgar´s Echo (Krepsko / Letní Letná)

Novou inscenaci Krepska na motivy knihy Alenka v kraji divů a za zrcadlem zřejmě inspiroval způsob, jímž Lewis Carroll zachází s jazykem. Jeho větné konstrukce znepokojují tím, že sice formálně naplňují gramatická pravidla, ale nedávají tak docela smysl, spíše se vegetativně rozrůstají. Někdy se ukáže, že slova, která je tvoří, neodkazují k žádným pevně vymezeným pojmům, jindy se věty skládají v logicky neuchopitelné celky.

Mikulka: Šlabikář (Buranteatr)

Tak už jen úplně stručný dodatek na téma „nový Buranteatr“. Včerejší Šlabikář bohužel ani trochu nenapravil více než rozpačitý dojem z předchozích dvou inscenací. Další amatérsky působící kousek, tentokrát ve stylu ambiciózního zuškovského recitačního pásma. Jasně, velké téma: od naivního dětství k deziluzi života, ale hraje se bez jiskry, bez nápadu, zato s únavně nadbytečným bubeníkem, vytrvalým poponášením židlí, vespolným přebíháním jevištěm sem a tam a všemi dalším obvyklými nešvary tohoto nehezkého subžánru. Alžběta Vaculčiaková hezky zpívala, jiné pozitivum mě v tuto chvíli jaksi nenapadá.

více informací o inscenaci zde

 

Mikulka: Skleněný zvěřinec & Služky (Buranteatr)

Další dvě pražská představení Buranteatru nabídla docela zajímavý kontrast. V úterý „stará parta“ s osvědčeným a úspěšným Skleněným zvěřincem, ve středu „noví Burani“ se Služkami.

Zvěřinec jsem viděl už před sedmi lety a byl to jeden ze série silných titulů, kterými se tahle na první pohled nenápadná skupinka razantně prosadila na můj soukromý seznam divadel, která stojí za to sledovat pravidelně. Od premiéry sice účinkující viditelně zestárli, což je v případě trojice věkově jasně určených - dospívajících - postav trochu legrační, ale všichni pořád hrají s viditelnou chutí a velmi suverénně.

Mikulka: Festival KioSK (Stanica Žilina-Záriečie)

KioSK je radost

Tři dny v Žilině-Záriečí vydaly na tolik průšvihů i zážitků, že by vystačily na měsíc. Dvě hodinky čekání v industriální krajině za Púchovem, protože se rychlíku před námi „rozbila mašina“, žilinské nádraží v dešti (intenzivní zážitek ne úplně příjemného typu vykompenzoval skvělý kebab ve Western grilu nebo jak se ten na pohled značně podezřelý stánek jmenoval). Druhdy luxusní promenáda mezi nádražím a náměstím Andreje Hlinky, plná sekáčů a kebabáren, a na samotném náměstí městské divadlo v tom nejčistším mussoliniovském stylu. Na trochu menším nádraží v Záriečí o mně sice věděli, ale na žádném seznamu jsem k nalezení nebyl. Lístky do divadla i bydlení jsem bez problémů dostal. Problémy kioskáři řeší s nefalšovanou alternativní ležérností.

Mikulka: Cikánský boxer (Buranteatr)

Brněnský Buranteatr pokračuje v tradici letního hraní v Divadle v Celetné, což je sympatické a pro nás Pražáky nadmíru pohodlné. Letos je na programu je pár osvědčených fláků „starých Buranů“ a reprezentativní průřez novou tvorbou. Z první dvojice nových titulů (ta druhá dorazí příští týden) mi to vyšlo jen na monodrama Cikánský boxer, a bylo to takové… jak to jen napsat… vydržet se to dalo, ale kamarádům bych od Buranů určitě doporučil něco jiného.

Mikulka: Finale (Analog - Jatka78)

Máme rádi nový cirkus

Trojici repríz inscenace Finale, které v Holešovicích zahrálo mezinárodní uskupení Analog, znovu potvrdilo, že nový cirkus má v Praze početnou skupinu příznivců, kteří jsou ochotni investovat do nikterak levných vstupenek i mimo zavedenou Letní Letnou (Jatka78 Analogon podpořila dosti razantní reklamou, což je jistě chvályhodné). Na středečním představení bylo narváno a závěrečné ovace ve stoje potvrdily také to, že pražské novocirkusové publikum je též mimořádně vstřícné, nebo ještě spíš mimořádně nekritické.

Čumba: Bludiště seznamů (Alfred ve dvoře - Boca Loca Lab)

Lyrická opera žije

Po tři červnové večery mělo publikum Alfreda ve dvoře možnost zažít operní představení Bludiště seznamů. Skladatel Martin Smolka ve spolupráci s režisérem Jiřím Adámkem připravil exkursi do světa, v němž se hraje dobrá soudobá česká hudba. Navíc se v tomto světě hraje i divadlo. Pokud to má dramatický spád, jednotlivé složky se spojí dohromady, v civilizovaných zemích se tomu říká opera.

Etlíková: Tváře Medy + Člověk si sám se sebou vystačí, respektive nevystačí

Petr Lébl a Meda Mládková ve filmových dokumentech

V pondělí se ve Světozoru promítaly dva filmové portréty slavných a adorovaných osobností. Obě díla vznikla nedávno na FAMU a vzájemně se doplňovala - tvůrci látku zpracovali kontrastními způsoby. Autorka prvního se vydala nekompromisně proti všem mýtům, jimiž je portrétovaná osoba opředená. Režiséři druhého snímku pracovali výhradně s materiálem, v němž se odráží kult zachycené osobnosti a o konfrontaci jim vůbec nešlo.

Škorpil: Člověk si sám se sebou vystačí, respektive nevystačí (Jan Kačena a Nikol Krutilová)

Spíše než o dokument, jde o „filmovou koláž“. Jan Kačena s Nikol Krutilovou evidentně nemají ambici říci cokoli o „Léblovi v Izraeli“ a ještě méně o Cyranovi v Habimě, takže schází (naštěstí) jakékoli mluvící hlavy atp. Výsledek je vlastně podobný Léblovým výstřižkovým deníkům: pro nezúčastněného nepřehledná změť střípků, výstřižků, nesmyslných detailů a nepochopitelných poznámek a šifer. Kdo chce – a těžko se tomu vyhnout – může samozřejmě sestřih Léblových home-videí sledovat z pozice „poučeného voyeura“ a odečítat si, pokoušet se proniknout za obraz, hledat náznaky a stopy toho či onoho.

Škorpil: Sen čarovné noci (Národní divadlo)

Dělal jsem si legraci, že budu ten, kdo místní spor pánů Mikulky a Švejdy o Snu čarovné noci rozetne. Že se čeká na můj hlas, který převáží soud. No, nestane se. S inscenací to mám totiž tak nějak napůl.

Škorpil: Bludiště seznamů (Boca Loca Lab)

Bludiště seznamů je inscenace, u níž se sluší vytknout před závorku samé superlativy: je dokonale zpívaná i „recitovaná“, dokonale (smím-li si troufnout soudit) provedená hudebně a perfektní je i minimalistická scéna, svícení a pochopitelně i režie. Troufnu si tvrdit, že máloco z toho bude u nás jen těžko hledat konkurenci.
V závorce, před níž je toto vytčeno, pak zbývají samé osobní pocity a preference bez širších souvislostí:

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 7. (neděle 26.6.)

Hana Voříšková – Pohyblivé obrázky
Divadlo B – Malý pán
Divadlo Andreje Bagára Nitra – Velký sešit
Piccolo teatro Milán – Sluha dvou pánů

Hana Voříšková už dlouho patří k jistotám „nejmenších forem“ českého divadla. V Pohyblivých obrázcích sice nepředvedla nic, co by mohlo po těch letech překvapit, ale i tak to byla docela příjemná třičtvtěhodinka poetického minidivadla, napůl stínového a napůl loutkového, to vše za doprovodu kytary a houslí.

Mattová: Life is a rehearsal (Rémi Martin - Jatka78)

Nazkoušíme si to a pak si to zažijem…

Life is a rehearsal nepatří k novocirkusovým představením, při kterých zůstáváte několik minut bez dechu, aniž byste to významněji vnímali. Spíš se řadí k těm groteskním, postaveným na schopnosti důsledně balancovat mezi komikou a trapností, okořeněnou „nějakým tím“ lezením na tyči a prohnutím se v zádech.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 6. (sobota 25.6.)

KALD DAMU: STAR VRZ
DIVADLO NA ZÁBRADLÍ: HAMLETI
JAN KAČENA A PETR REIF: UNHAPPY HAPPY
RELIKTY HMYZU: F. RACEK

No vida, přišel víkend, trochu se ochladilo, ale očekávané ničivá bouře nikde - a byl z toho zatím jasně nejpovedenější festivalový den. Obligátně lyrické a poněkud řídké představení Solo Matches sice ještě po ránu o ničem moc skvělém nesvědčilo, následující kalďácká starwarová legrácka Star Vrz už ale byla výborná. Tři pánové narvaní do stříbrných kombinéz vyprávěli a lehce rozehrávali tři příběhy z nevlídné budoucnosti, potom krásně trojhlasně (a vzhledem ke kontextu zcela absurdně) zapěli lidovku, načež vše vyvrcholilo soubojem na (laserové) meče. Jsem Hvězdnými válkami a podobnými radovánkami zcela nedotčený, takže mi asi utekla spousta narážek, navzdory tomu jsem se však bavil výborně. O nic víc ani nešlo, ale zas tak málo to není, to teda ne.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 5. (pátek 24.6.)

Klicperovo divadlo: Nikdy

Národní divadlo Brno: Běsi

Dneska jsem to měl naopak. Na Fričovu a Lagronové Nikdy jsem se těšil a nijak zvlášť mě to nenadchlo, večer na Běsy jsem naopak bral tak trochu jako trestnou výpravu na levičácky znásilněného Dostojevského, a byl jsem docela mile překvapen. Poslední dobou se nedá na nic spolehnout, samozřejmě když nepočítáme, že vedro je pořád nesnesitelnější a v okýnku naproti Vile Mysteria mají docela dobré víno. A k tomu ještě ten zatracenej brexit. A spousta neméně zatraceného mudrování kolem něj všude na Facebooku.

Švejda: Vzkříšení (Dejvické divadlo)

Představuji si vznik Vajdičkovy inscenace následujícím způsobem: na začátku byl dán žánr a téma - autorské vzory, které je představují (Čechov, Allen) -, možná byly k dispozici i nějaké povídky (neboť dialogy, které postavy v inscenaci vedou, jsou intelektuálně sofistikované); byla určena charakteristika postav (mírně "vychýlené", neurotické) a během zkoušení byly vymýšleny paradoxní a poněkud absurdní situace, které herci rozvíjeli; a v příhodnou chvíli byl proveden dramatický obrat, aby vznikající tvar zvážněl a poskládal se do jistého smysluplného celku.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 4. (čtvrtek 22.6.)

TYGR V TÍSNI: OSTROV, KDE ROSTOU HOUSLE
MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO: KRÁL LEAR

Ranní dětská představení v Draku patří ke každoročním hradeckým radovánkám, a docela upřímně se na ně těším. V Praze by se mi na „mateřinkový“ Ostrov, kde rostou housle moc nechtělo, ale na festivalu je to vítané osvěžení. I když v tomto případě z dobré poloviny zásluhou dětiček věku sotva školního. V arénovitém uspořádání se rozehrává vcelku obligátní příběh o dvou dětech, které zažívají dobrodružství ve vlastním snovém světě - a děti v hledišti, které mají herce doslova na dosah ruky, s tím příběhem jdou s nakažlivě spontánním nadšením.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 3. (středa 22.6.)

Děvčátko a slečny (ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř): Ušubraná
Činoherák Ústí nad Labem: Ledový hrot
Karbido Wroclaw: Stůl

Třetí den je krizový, praví stará výletnická moudrost. Mohu jen potvrdit. Ráno jsem ošidil snídani, doklusal ke Klicperáku - a ukázalo se, že domácí Periferie je kvůli úrazu zrušená. Večer jsem dal pro změnu přednost Vosto5 s Protonem!!! před zlínským Malovaným na skle - a ukázalo se, že se tam nenacpu. Lístky bylo potřeba koupit předem a před stanem se tak začal tvořit početný hlouček zoufalců, kteří přemlouvali vrátného, aby je za stovku vpustil alespoň na stojáka. Tak intenzivně jsem po té hudební "ostravské" legrácce zase netoužil, takže jsem si šel dát místo divadla klobásu - a ukázalo se, že je pěkně hnusná. Ještě teď se mi mrtvolně rozvaluje v břiše.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 2. (úterý 21.6.)

 Klicperovo divadlo: Pěna dní,  MD Kladno: Matka

Pěna dní – Šel kolem té inscenace velký rozruch, ale musím se přiznat, že mi po jejím shlédnutí není úplně jasné, proč vlastně. Skutři plynule navázali na svou zdejší teenagerovsky chytlavou variaci Evžena Oněgina a Vianův nejslavnější román předložili hradeckému publiku v balení neméně líbivém. Je to celé krásně přehledné: mladí, hezcí a sympaticky potrhlí lidé jsou zpočátku veselí a rozmarní, pak se něco pokazí a je to všechno pořád smutnější a dojemnější.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 1. (pondělí 20.6.)

Večer Matiji Solce

První den na festivalu, hanebně pozdní příjezd, a hned frontální náraz do eruptivního a neutahatelného Matiji Solce. Jako předkrm papírové divadlo pana Solce staršího, pak „řádná“ inscenace Kár, studentské představení The Bottles (na kterém se Matija podílel jako „umělecký dohled“ a hudebník) a nedlouho před půlnocí začal koncert jeho kapely Fekete Seretlek. Uf.

Švejda: Sen čarovné noci (Národní divadlo)

Sen čarovné noci jako "letní podívaná"? Jako opojná féerie, zbavená hlubších a temnějších tónů? Vlastně - proč ne. Beru-li tuto inscenaci jako titul, určený pro "nejširší divácké vrstvy".
Špinar (opět) ponechává z Shakespearovy hry jen její kostru; nebo ještě jinak řečeno: dělá z ní jen jakési libreto, na které navěšuje své vizuální efekty a převážně obrazivý a pohybový způsob vyjadřování (zajímavé: pokud inscenace hovoří pouze "činoherní řečí", pokud herci pouze "mluví", začíná drhnout). A tahle jeho řeč má spád (tak akorát na sto minut bez přestávky), kouzlo i humor.

Mikulka: Sen čarovné noci (Národní divadlo)

Pokus o taškařici

Nevěřícně jsem sledoval tu upatlanou snahu o legraci nejbanálnějšího řádu a hlavou mi vrtala především jedna věc: má Daniel Špinar tohleto opravdu zapotřebí? Je šéfem činohry, přece něco takového nemůže dostat nařízeno, nejspíš tedy jedná z vlastního rozhodnutí. Ale proč proboha nepřijde s něčím – v jakémkoli smyslu – ambicióznějším, chytřejším, divadelnějším? Má talent, dobré herce, skvělou hru, rozpočet, o kterém se jiným divadlům nejspíš jen zdá – a vyjde mu z toho podivné cosi na způsob laciných českých muzikálů devadesátých let. Včetně několika špatných písniček, aby byla podoba ještě nápadnější.

Mikulka: Vzkříšení (Dejvické divadlo)

Virtuózní

Musím se přiznat, že na novou premiéru jsem šel do Dejvického divadla naplněn obavami, že se definitivně potvrdí to, co „tak nějak“ visí už delší dobu ve vzduchu: soubor zasypal sám sebe vlastním úspěchem, herci na divadlo nemůžou mít kvůli nesčetným televizním a filmovým aktivitám pořádně čas, stejně jako nový umělecký šéf Michal Vajdička, jenž pracuje na Slovensku a doma se k první režii dostal až na konci své druhé sezóny, poslední zdejší inscenace nebyly zvlášť přesvědčivé, ale vlastně na tom vůbec nesejde, protože divácký zájem je tak velký a tak jistý, že stačí nasadit autopilota a pohodlně si mrskat to své dalších čtyřicet let jako Cimrmani. Tím spíš, že po odchodu Miroslava Krobota nezůstal nikdo, kdo by soubor cíleně a systematicky vyšťuchoval z pohodlně vyjetých kolejí... Těžko polemizovat, jenže navzdory tomu všemu se ukázalo, že zdejší kouzlo má mnohem tužší (nebo spíš hlubší) kořínek, než by se mohlo zdát.

Škorpil: Óm jako Oblomov (Divadlo Na zábradlí)

Fričův (a Františákův) Oblomov, neboli Óm jako Oblomov, má nakonec překvapivě mnoho společných rysů s nedávnou inscenací Hany Burešové. Především po stránce režijní: oba inscenace výrazně stylizují, oběma se podaří vytvořit několik výrazných scénických obrazů (Fričovi zejména milostnou scénu Oblomova s Olgou), ale zároveň se ani jeden nedokáže vzdát toho, co jsem v glose před pár měsíci nazval „kudrlinkami“. A tak si Frič neodpouští vnitrodivadelní narážky (hra se jmény a jiné narážky), okázale shazuje vypjaté momenty režírovaným (a bohužel i nemarkýrovaným) odbourávaním se a vůbec celé to chce být hodně „punkové“, odvázané a šíleně. Obdobně jako Burešová, také on nechává herce hrát především to, v čem je jim nejlépe, takže Jiří Vyorálek střídá „ledabylé“ podehrávání s vypjatou expresí, Leoš Noha je zemitý dobrosrdečný hrubián, Petr Čtvrtníček předvádí dalšího protřelého burana vekslácko-taxikářského typu a Magdaléna Sidonová další upřímnou „ženu z lidu“. Stejně jako v Dlouhé, i tady se na to samozřejmě kouká dobře, ale zároveň tak nějak příliš pohodlně a po chvíli vlastně i bez výraznějšího zájmu. Ještě že je tu Olga Johany Matouškové,

Mikulka: Martyrium aneb Umění trpět (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

O Martyriu právě píši recenzi do Divadelních novin, takže jen v několika základních bodech, abych se moc neopakoval:

- je sympatické, že se Depresivní děti pustily do vážné inscenace a vážného tématu bez ochranné zdi ironického odstupu a všelikých zlehčujících legrácek

Mikulka: Faust (Toy Machine - festival Habrovka)

Faust na každé náměstí

Nečekaná příjemná překvapení bývají ta nejpříjemnější. Třeba loutkový Faust divadla Toy Machine, který byl v sobotu večer k vidění na - spíše hudebním - festivalu Habrovka. René Vitvar, Dora Bouzková a Tomáš Běhal sice nepřišli s ničím extra originálním, klasickou lidovou loutkárnu na faustovské motivy však zahráli s nakažlivou energií a především velmi zábavně.

Mikulka: Opilí (MD Žilina - Palm Off Fest)

Vyrypajevovy Opilé jsem nečetl, ale tak intenzivní dojem „dobrá hra, kterou pokazila inscenace“ jsem neměl už dlouho (ale je to opravdu jen dojem, uznávám). V každém případě: k vidění byla série volně provázaných opilecky omámených úvah, ve kterých se rozbíhavě, napůl groteskně a napůl vážně - ale vždy dosti bizarně - mluví o zásadních věcech jako je stav světa, láska, božství a podobně. Cílem inscenátorů nejspíš bylo nabídnout podívanou nepsychologickou a magickou, jenže došlo spíš na nemastný neslaný kompromis mezi tradičním herectvím a mechanicky použitými postupy moderního divadla.

Králík: Glitch Bitch (D´Epog)

Monodramatické představení Glitch Bitch platformy pro současnou experimentální inscenační tvorbu D´Epog, jež prostřednictvím mediální laboratoře chtělo na scéně zkoumat limity demokracie a svobody současné západní společnosti, vzbudilo hlavně nepříjemné otázky. Nejvíce se týkaly uskutečňování podobných experimentů.

Etlíková: Experiment Myší ráj (Národní divadlo)

Divadlo si hrálo na vědu

V inscenaci Experiment Myší ráj přirovnává tým kolem Jiřího Havelky etologický pokus Johna Calhouna k dystopickému vývoji lidské společnosti. Izolujeme-li skupinu myší od vnějšího světa a zajistíme-li jim neomezený přísun potravin, jedinci časem ztratí životní elán, přestanou se rozmnožovat a populace vyhyne. Stejnou cestou projdou i „myší“ lidé v inscenaci – „myšstvo“ vyhyne v průběhu konference pojednávající o demografické krizi, která rámuje děj (čímž tvůrci vtipně glosují styl často samoúčelné „konferenční“ analýzy).

Mikulka: Nepřítel lidu (festival Palm Off Fest - Stary Teatr Krakow)

Ibsen, náš současník

Ještě před závorkou: jsem rád, že jsem to viděl a že Palmovka Klatova Nepřítele lidu dovezla. Dělat aktuální politické divadlo je hodně těžký obor, a v porovnání s tím, co se v tomto ohledu děje v Česku, to byla docela jiná liga. A to i navzdory celé řadě výhrad.

Švejda: Nepřítel lidu (Narodowy Stary Teatr Krakow)

Inscenace Jana Klaty (prem. 10. 3. 2015), uvedená v rámci Palm off festu Divadla pod Palmovkou, jde ve stopách nastudování téhož textu Thomasem Ostermaierem v berlínské Schaubühne (prem. 8. 9. 2012), které měl český divák možnost vidět na loňském plzeňském festivalu Divadlo. Klata je sice grotesknější a děje se drží pevněji než razantněji upravující Ostermaier, ale i on Ibsenovu hru přesazuje do současnosti, vkládá do ní odlehčující (písňové) vsuvky, a především: též na konci čtvrtého dějství, kdy je hlavní hrdina prohlášen za "nepřítele lidu", "zruší divadlo" a přenechá jej diskusi s diváky.

Švejda: Ad Jan Vedral: Jsem vinohradofilní (Divadelní noviny 10/2016)

Nové číslo Divadelních novin (10/2016) uveřejnilo dva materiály, týkající se současného stavu Divadla na Vinohradech. Zatímco kulatý stůl Josefa Hermana s Janou Paterovou, Radmilou Hrdinovou a Vladimírem Justem zajímavě, ze všech možných stran ohledává problém "kulatého čtverce", s nímž se stávající vedení tohoto divadla potýká, rozhovor s dramaturgem Janem Vedralem (nutno odemknout heslem, uveřejněným v tištěném vydání) nabízí vskutku neuvěřitelné čtení. Pan profesor v něm vystupuje bezmála jako prototyp intelektuála z Havlových her, který je schopný se svými slovními piruetami ze všeho vylhat, najít pro cokoli nějaké zdůvodnění - jen aby se snad třeba neukázalo, že ta skutečná chyba se může skrývat v něm.

Škorpil: Den opričníka (Tygr v tísni)

Téměř na konci Dne opričníka ve VILE Štvanice vyzvou Vladimir Benderski a Adam Langer diváky sedící až dosud kolem stolu představovaného praktikábly sestavenými do U, aby se postavili. Jsme v honosné síni v centru opričniny, je pozdě večer a tomu, kdo zná Sorokinovu předlohu, zatrne, protože se mu vybaví popis homosexuální orgie, jakéhosi bratrského rituálu zvaného „housenka opričná“. A slova Vladimira Benderského, alias Pařeza, který celým večerem v ich formě provází, obavu potvrzují. Nestane se však nic. Diváci zůstávají trochu rozpačitě stát a Benderski s Langerem se dávají do stylizované, polotaneční, nápodoby homosexuálních hrátek. A ono slovo „nápodoba“ je pro celou inscenaci klíčové. Benderski přes hodinu podává digest ze Sorokinova románu (sám je s Marií Novákovou autorem dramatizace) a tu více, tu méně zdařile ilustruje jeho děj. Spíše než hrozivé – což je hlavní emoce, kterou si vybavuji z inscenace Kamily Polívkové – je to takové… divné. Inu Rusko, řeknete si, země Milionu rudých růží na jedné a Pussy Riot na druhé straně. (Ano, i na tyto již celkem obligátní „rekvizity“ dojde.) Je to divadlo solidní, v případě výkonu Vladimira Benderského i úctyhodné, ale je to bohužel jen divadlo, které ne vždy zrovna nápaditými divadelními prostředky ilustruje literaturu.
Recenze vyšla v SADu 3/2016

Mikulka: Posedlost (Divadlo Na zábradlí)

Zhruba do půlky představení je Posedlost docela příjemné sledovat. Jednotlivé scénky na téma vztahu mužů a žen sice spolu příliš nesouvisí a vedle těch povedených se objevují i nápady úrovně poněkud středoškolské, ale řada výstupů nepostrádá sympaticky absurdní nebo cynický vtip. Dvoupatrová výprava je efektní a na Zábradlí to umějí hezky zahrát (tentokrát, vlastně už zase, září především Jana Plodková).

Mikulka: Mulo na mě dává strach (Kartel/Jan Kačena)

Jan Kačena a spol. pokračují po loňském odchodu z holešovického Podniku v napůl anonymním vršovickém sklepě. A jak už to tak u tohoto spolku bývá, daří se jim komplikované podmínky proměnit (alespoň částečně) v divadelní plus. Prostor má sice dost nešikovné divadelní parametry, tři propojené místnosti do L, atmosféra nefalšované alternativy tu ale rozhodně nechybí. Konec konců, sedět uprostřed a sledovat dění ve dvou okolních místnostech může mít své kouzlo.

Švejda: Pýcha a předsudek (11:55 - Jatka78)

Divadelní seskupení 11:55, jeden z rezidenčních souborů Jatek 78, se pod režijním vedením Petry Tejnorové a se scénáristickou účastí Jana Tošovského, Jany Macíčkové i členů souboru rozhodl pro svéráznou adaptaci populárního románu Jane Austenové z počátku devatenáctého století Pýcha a předsudek. Tvůrci především do příběhu, který si upravili k obrazu svému, vnesli dva bizarní motivy. Tím prvým je skutečnost, že světem se šíří „nezemský mor“, který z lidí dělá „neživé“ (rozuměj zombie); mor, jehož „spouštěcím mechanismem“ se stala poprava francouzského krále Ludvíka XVI. (mor tedy jako důsledek „patologických“ projevů francouzské revoluce?) a který „nyní“, „na začátku románu“, dorazil i do hrabství Hertfordshire, kam přijíždí na panství Netherfield nový nájemce, mladý svobodný muž Bingley se svým přítelem Darcym; pánové, o které začne projevovat zájem rodina Benettova, která mimo jiné zahrnuje pět zatím neprovdaných dcer... Druhý motiv tvoří fakt, že postavy ovládají bojová (asijská) umění...

Mikulka: Eleusis (Handa Gote - Alfred ve dvoře)

Handa Gote má za sebou své asi nejúspěšnější období a je to znát i na zájmu diváků. Nová premiéra byla událostí, o které se „vědělo“ i mimo úzký okruh zájemců o divadelní alternativu. A samotný soubor jako kdyby tomuto zájmu vyšel vstříc stravitelnější, přístupnější inscenací: variace na klasický antický mýtus o Persefoně je víc než čím jiným sofistikovanou parodií (byť zaštítěnou vznešenými slovy o „nemožnosti velkého příběhu“).

Švejda: Eleusis (Handa Gote - Alfred ve dvoře)

Handa Gote volí v Eleusině "velký formát". Zadní stěna jeviště je pokryta velkými bílými plachtami, na které - tak jako na podlahu - běží permanentní dotíravě "mohutná" projekce; zní hypnotizující, tanečně pulsující hudba; Veronika Švábová, lehce stylizovaná do podoby jakési japonské tanečnice, do hry vstupuje pohybovými kreacemi; "démonický" Tomáš Procházka, v různých - tu více tu méně bizarních - převlecích, se drží spíše "operně sošných" postojů; a za stoly na pravém boku scény sedí dva "technici" s notebooky...

Mikulka: Kabaret Burka (Divadlo J.K.Tyla Plzeň)

Po odstrašujícím zážitku s pokusem o aktuální „česko-africkou“ angažovanost v podání Bílých psů a černých koček ve Studiu Hrdinů byl plzeňský „česko-muslimský“ Kabaret Burka aneb Z českých luhů a hájů docela úlevou. I když za cenu toho, že se tu z větší části jen tak výsměšně připomenuly události a výroky, které se v českém politickém prostoru vyrojily za pár posledních měsíců. Od šibenic na demonstraci až po výsledky Zlatého Slavíka, zkrátka takové, u kterých je těžké, aby vám nepily krev. Pokud tedy nejste fanoušky Konvičky, Okamury a jiných jim podobných, což se ale mezi námi, co spolu kamarádíme, tak nějak nepředpokládá.

Švejda: Jako břitva (Němcová) (Národní divadlo)

Figura Boženy Němcové je v inscenaci Štěpána Pácla (samotný text Lenky Lagronové jsem nečetl) spíš než objektem zájmu jen jakýmsi vehiklem: v prvé části večera tématu "uvědomování se ženy", v druhé tématu "češství". Jak prvé, dalo by se říct vzorně feministické, tak druhé, ponejvíce disputační, polovině je společná tezovitost: to, co se na jevišti děje, šustí papírem, je předvídatelné - skutečně dramaticky to nepulsuje. Páclova režie, (pro mě libě) tíhnoucí k čistotě tvaru (sošný projev herců, dbaní na dramatiččino slovo, vzdušná monumentalizující scénografie), se pak ale stává jen jakousi sterilní omalovánkou - a "život" se do inscenace dostává jen když se režie od tezovitosti odpoutá nějakým silným scénickým obrazem (židle "vlající" v prostoru), básnickou "odbočkou" dramatičky či některými hereckými vstupy - nejvíce zemitou razancí Gabriely Mikulkové v roli služky Majdy a civilností a přitom psychologickou přesností Davida Prachaře v roli Němce. ("Čechovovská" rovina textu, rozehrávající četné vztahové peripetie figur, bohužel za dané konstelace zůstává jen v podružném pozadí.)

Mikulka: Olga, horrory z Hrádečku (Divadlo Letí a Vila Štvanice)

Dalo by se konstatovat, že co se týče Olgy Havlové, je v téhle inscenaci všechno na svém místě: titulní hrdinka je předvedena jako neokázale pevná žena, která sice žije ve stínu svého manžela, tvoří však svým způsobem těžiště jeho života. A navíc dokáže získat sympatie i respekt svou nepatetickou, neužvaněnou a nesebestřednou věcností i nadhledem. Předvídatelnost takového portrétu kompenzují inscenátoři docela hezkým leitmotivem v podobě setrvalého přetlačování o pozornost: představení začne dlouhým povídáním Václava Havla, kterého jeho manželka ze scény doslova vyhodí s tím, že hlavní postavou má být ona. Variace této situace se pak v mnoha obměnách vracejí. Nevím, jestli je to pojetí vysloveně feministické (k tomuto pojmu se ostatně postava Olgy vyjádří dosti zdrženlivě), téma „silné ženy ve stínu slavného muže“ se mi v každém případě zdálo na celé inscenaci nejnosnější.

Mikulka: Paradox kulturní rubriky Lidových novin

Je to samozřejmě obecnější věc, ale dalo by se to pojmenovat třeba jako „paradox kulturní rubriky Lidových novin“. Majiteli Lidovek Andreji Babišovi samozřejmě ani malinko nejde o to, aby ho kulturní rubrika chválila nebo podporovala. Potřebuje mít za zády noviny, které mu nebudou dělat potíže, nebudou se protivně šťourat v jeho problémech, tu a tam otevřou téma, které se mu hodí. Chce mít noviny, na které se může spolehnout a současně chce z veřejného prostoru vytlačit noviny, na které se spolehnout nemůže. K tomu je nutné, aby se ty jeho noviny četly, to jest, aby měly jistou úroveň, aby na první pohled vypadaly jako docela normální, snad dokonce skoro nezávislý plátek. Mít kvalitní kulturní rubriku nebo intelektuálně laděnou sobotní přílohu je pro podobný účel k nezaplacení.

Mikulka: Vypravěč (Spitfire Company)

Vypravěč je přesně ten typ divadla, se kterým si obvykle moc nevím rady. Inscenace je to spíš pohybová, ale zas ne tak úplně taneční, aby bylo možné se bezpečně vymluvit na profesní „činohernost“. Do značné míry abstraktní, ale také inspirovaná literární předlohou - tu jsem nečetl a nepředpokládám, že by inscenátoři něco takového od publika očekávali.

Škorpil: Olga, horrory z Hrádečku (Divadlo Letí a Vila Štvanice)

Olga, horrory z Hrádečku Anny Saavedry je střízlivý portrét s lehkými feministickými ozvuky. Silnější je ve ztišených a možná až lyricko-melancholických pasážích (většina sól Olgy nebo třeba monolog paní Havlové), či tam, kde – jakkoli paradoxně to zní- šetří slovy. Vázne naopak v několika málo pokusech o jednodušší humor (Václav Havel staví plot, „Příchod Čechů na Říp“, konference milenek, dotírající novináři…), bez kterých by se – i vzhledem k nakonec bezmála tříhodinové stopáži – dalo celkem bez problému obejít. V zásadě jde ale o velmi příjemnou záležitost, která je chytře (nesentimentálně a neikonicky) nechronologicky vystavěná a zručně pracuje s opakování a variováním motivů.

Švejda: Baal (Švandovo divadlo)

Baal Marka Němce, uhaduji, chce být sledem psychedelických výjevů ze sebezničujícího tripu jednoho nespoutaného raracha a vagabunda, jehož pohrdání druhými mu tito v (mravně poučném) závěru, když sám potřebuje pomoct, vrátí. Jenže tenhle rámec je předveden příliš nezřetelně a působí příliš vágně, než aby utvořil koncept, na němž inscenace bude pevně držet. Němcova práce je rozpadlá do jednotlivých výstupů, které spolu prakticky nekorespondují. Provází je společná nálada (podporovaná zejména hudebně), jež se zvolna stupňuje - ale to je všechno. Co chce Marek Němec svým Baalem sdělit? Čím je pro něj hrdina "tady a teď"? Nevíme.
Zdá se mi, že režisérovi jako by k druhému kroku, jímž by dal výstupy dohromady, nezbyl čas či síla. Výstupy se mi zdají být rozehrány poctivě a přesvědčivě, je vidět, že si na nich dal s herci práci. Tím to ale končí. Jako bychom sledovali pouhou mezifázi vzniku jedné inscenace
Recenze vyšla 13. 4 v Lidových novinách 

Švejda: Skugga Baldur (Studio Hrdinů)

Napětí inscenaci vydrží pouze do konce prvého výstupu, přesněji do konce prvé kapitoly Sjónova útlého románu, jehož průběh inscenace (s pochopitelnými výpustkami) věrně sleduje. Tereza Hofová, jako jediná účinkující, kostýmově stylizovaná do podoby lišky (resp. liščí krásky - s mohutnými vlasy, kožichem, krátkou sukní a botami na podpatku), vypráví v er-formě o pastorovi, pronásledujícím lišku. To co zatím ve scénicky oproštěné podobě jen jaksi probleskuje - když např. román líčí, jak pastor začne před liškou dělat skopičiny, dělá totéž herečka, válejíc se po scéně; či když román popíše, jak liška varovně zaštěkala, herečka vydá tentýž zvuk - se v dalším průběhu inscenace, kdy se k vyjadřovacím prostředkům připojí především videokamera a projekční plátno (zachycující buď snímání kamery či předtočené záběry), bohužel stává principem: ilustrace.

Švejda: Oblomov (Divadlo v Dlouhé)

Když jsem přesně před rokem, podnícen debatou nad inscenací Lidské tragikomedie v Divadle v Dlouhé, psal v článku K situaci v Divadle v Dlouhé o režijním stylu Hany Burešové, použil jsem slova jako opotřebovaný, vyprázdněný, očekávatelný. Nad nejnovější inscenací Hany Burešové v Dlouhé, Oblomovem, mě napadl ještě jeden výraz: zastaralý. Řekl bych, že přesněji pojmenovová problém režisérčiných současných prací. Její styl jako by už zkrátka nerezonoval se stávající dobou, postrádal její "puls".

Mikulka: Oblomov (Divadlo v Dlouhé)

Oblomov jako omalovánka

Oblomov je výborný román. Titulní hrdina je pozoruhodná postava. Na dávnou dejvickou inscenaci mám ty úplně nejlepší vzpomínky. Ale nová divadelní adaptace od Hany Burešové se mi nelíbila. Co nelíbila, příšerně jsem se při jejím sledování otravoval. Důvodů byla celá řada, kdybych měl ale zformulovat ten hlavní, zněl by „ilustrace“. Nebo ještě přesněji "divadelní ilustrace". Je ubíjející sledovat tříhodinové představení, které vám nenabídne o moc víc, než pouhé rozpohybování tezí, které si můžete o přestávce přečíst v programu. Když chybí tajemství, divadelní kouzlo, když se po jevišti nepohybují postavy, které by vy ve vás dokázaly vyvolat (jakýkoli) zájem, je výsledkem zdlouhavé a nevzrušivé doplňování barviček do omalovánky, kterou znáte dávno předem.

Škorpil: Oblomov (Divadlo v Dlouhé)

Zdá se to být dobrý nápad. Nenabízet odpovědi, ponechat klíčovou otázku dráždivě otevřenou a přimět tak možná diváka aby si sám musel vybrat. Hana Burešová se Štěpánem Otčenáškem v Oblomovovi prostě sami neurčují, kdo je ten pravý Oblomov, ve které fází svého zápasu má pravdu. (Což už samo o sobě je příjemná změna oproti Lidské tragikomedii.) Je to ten rezignovaný, ten energicky zamilovaný a odhodlaný, nebo ten smířeně usedlý?
Je tu ale jeden – celkem podstatný – problém. Zdá se mi, jakoby dalším (ne-li možná hlavním) cílem inscenace bylo vytvořit parádní roli pro Michala Isteníka. Prakticky nesejde z jeviště, může se uběhat, uhrát, mění nálady na pětníku, tu pláče, tu se směje… A činí tak opravdu zručně a šikovně.

Švejda: Dvojí faul Marie Reslové

Marie Reslová se ve svém tažení proti nerovným možnostem pražských divadlech získat peníze z veřejných zdrojů (O dvou pekařích, Divadelní noviny 5/2016) dopouští hned dvojího lapsu. Zaprvé: poukazujíc na podobnost produkcí nedotovaného Divadla Kalich a příspěvkových Městských divadel pražských, s vaničkou - rozuměj: s nespravedlností, která je spíš ojedinělá, nikoli typická - rovnou vylévá i samo dítě - rozuměj celý grantový systém. A za druhé: jako výchozí argument ji slouží uvedení "kvalitního" Lettsova Zabijáka Joea Divadlem Kalich, titulu, jehož inscenace je "výborná /.../ jako vystřižená z těch nejlepších let Činoherního klubu. Taky skvěle obsazená: Marek Taclík, Táňa Vilhelmová, Igor Chmela, Ivan Lupták, Anna Fialová."
Každý samozřejmě můžeme vidět inscenaci trochu jinak, přesto: Zabiják Joe v Divadle Kalich je přeci v prvé řadě (ze zcela pochopitelných důvodů) dobře ošetřený produkt; nikoli umělecký výkon, při němž by divadlo cokoli riskovalo:

Mikulka: Krásné psací stroje! (Divadlo Na zábradlí)

Proč, proč, proč?

Jan Zábrana, Josef Škvorecký, Jiří Kolář a Bohumil Hrabal. Pár notoricky známých historek, biografických faktů a událostí, sesypaných bez valné logiky a soudržnosti na jednu hromadu. Citáty, které napsané vyhlížejí dobře, ale „zahrané“ znějí v lepším případě nijace, v horším hloupě. Tradičně „škobrtavě nelibozvučné“ písně, u kterých se ale tentokrát nedá chytit takřka ničeho - tím spíš, že hudebníci sedí kdesi za rohem a celé to tudíž zní podivně utlumeně a neosobně.

Škorpil: Krásné psací stroje! (Divadlo Na zábradlí)

Krásné psací stroje! především zoufale hledají své téma. Jako připomínka či reminiscence výjimečné doby a výjimečného tvůrčího kolektivu nefungují tak jako kdysi Divadlo Gočár, protože se odehrávají v dosti klišovitých či ohraných „kulisách“ (Odeon, nezbytné Sběrné suroviny, hospody atp.) a zároveň lze předpokládat přeci jen větší obecnou obeznámenost s hlavními postavami. A tak se trochu na sílu snaží budovat téma nebo konflikt v autorství či pokrývačství Prezydenta Krokadýlů, respektive vztahu Zábrana/Škvorecký a v interpretaci Škvoreckého emigrace jako jisté osobní slabosti.

Mikulka: Capilotractées (Galapiat Circus - festival Cirkopolis)

Zavěsíme se, pobavíme se

Představení Galapiat Cirque lákalo především na efektní techniku věšení za vlasy, přímo na místě se ale ukázalo, že hlavní zbraní dvojice performerek je docela klasická klauniáda s vážnou tváří. Klasická ovšem nikoli ve smyslu běžně vídaná, obě dámy jí zvládaly více než skvěle a byla to s nimi hodinka veskrze zábavná. A k tomu jako bonus česky zpívaný úvod (s verši podobnými tomu z titulku) a samozřejmě i ono slibované věšení za vlasy… v souhrnu nejlepší a nejvyrovnanější inscenace letošního Cirkopolis.

Mikulka: Leo (La Fabrika - Festival Cirkopolis)

Dvakrát tak dlouhý Leo

Odehrálo se to v La Fabrice, bylo to v rámci off programu novocirkusového festivalu Cirkopolis, trvalo to zhruba hodinu a vlastně to bylo docela milé. Ale taky to bylo kabinetním příkladem toho, jak mrzuté je, když se nápad, který by vystačil na skvělou dvacetiminutovou miniaturu, musí roztáhnout do rozměrů celovečerní inscenace.

Švejda: Zabiják Joe (Divadlo Kalich)

Publikum Divadla Kalich (alespoň to premiérové) se chce především bavit. Na tom není u tohoto typu (komerčního) divadla nic nepochopitelného. Zajímavé ale je, jak tato potřeba "manipuluje" inscenací, která jít divákům vyloženě na ruku nechce...
Petr Svojtka nerežíruje Lettsova Zabijáka Joea jako "starou dobrou českou grotesku" (jak této hře dal inscenační podobu její první český režisér Michal Lang před dvaceti lety v Činoherním klubu a jak to pojmenovala Jitka Sloupová), nesnaží se z ní udělat nějakou vyloženou "řachandu", postupuje spíš tak nějak povšechně, neurčitě, tu s dramatičtějšími (vážnějšími), tu s komičtějšími akcenty.

Švejda: Lipany (Divadlo Minor)

Jan Jirků si ve své inscenaci (vycházející ze stejného vlastního textu, jaký před osmi lety inscenoval v Divadle Polárka) neklade lehké otázky. Na životním příběhu (smyšleného) prostého Jana Tlamky, který se stane příznivcem Jana Husa, posléze se přidá k husitům, projde s nimi všechny bitvy, aby se po smrti svého syna „utekl do soukromí“, ale nakonec se přeci jen znovu ocitl „uprostřed dějin“, v bitvě u Lipan, se zamýšlí, obecně řečeno, nad způsobem naplňování různých lidských či společenských ideálů, nad tím, jaké tyto ideály mají smysl, pokud jsou prosazovány násilím; a jaké jsou za tím vším vlastně „boží plány“, když se toto děje.

Etlíková: Mulo na mě dává strach (Kartel)

Síla negativu

Tvůrci Mulo na mě dává strach určitě nechtěli vytvořit inscenaci s vycizelovanou strukturou. Skoro po celé představení spolu rozprávějí postavy, z nichž jedna ztělesňuje jakéhosi boha-superego (Matěj Nechvátal) a druhá ego (Norbert Žid), a tyto rozmluvy lze velmi těžko naplno sledovat a orientovat se v nich. Vedle sugestivních obrazů, které mají podíl na silné atmosféře inscenace, obsahují mnoho komplikovaných myšlenek, které spolu navíc souvisejí jen asociativně. Často se ale v proudu řeči objevují záchytné body, díky nimž se odhaluje hrubá struktura inscenace. Ego sužují bolesti a strach a zpovídá se bohu-superegu, který mu na oplátku dává filozoficko-pýtické rady. Společně svádějí vnitřní boj proti nepojmenované temnotě, ale jejich snažení nemá žádný praktický dopad. Občas se jim cynicky směje třetí postava vizuálně podobná kresbě krále Ubu Alfreda Jarryho, nejspíš zosobnění ID (Pavel Little Krejčí). Situace se nikdy nikam neposune.

Mikulka: All the Fun (Compagnie Ea Eo - festival Cirkopolis)

Zimní Akropolis

Za synonymum nového cirkusu sice Pražáci pořád považují Letní Letnou, festival Cirkopolis jí ale už několik let tvoří velmi důstojnou komorní zimní konkurenci. Přestože se tu objevují soubory co do rozměrů podstatně skromnější a také mediální masáž je nesrovnatelná, úroveň samotné produkce nijak nezaostává.

Švejda: Manon Lescaut (Národní divadlo)

Několik souvislých výkřiků

* vlajkovou lodí nastupujícího K. H. Hilara byl Coriolanus, Otomara Krejči Srpnová neděle, Ivana Rajmonta Strýček Váňa, Michala Dočekala Cyrano z Bergeracu - a teď tedy Manon Lescaut,,,

* když krev, tak pochopitelně bílé šaty

* lartpourlartismus

* proč nikdo předtím Manon Lescaut v Národním divadle neinscenoval? No proč asi

* hudba a herecký patos mi připomněly Zázračného mága Hany Burešové (z roku 1995) tamtéž - no jo, ale to byl Calderón

* tomu říkám dobře zvládnutý a využitý prostor historické budovy

* a taky dobrý přednes veršů (jen ty sykavky Matyáše Řezníčka...)

* samozřejmě že Tiberge Des Grieuxe milenecky políbí

* z hovna bič neupleteš

Mikulka: Manon Lescaut (Národní divadlo)

Špinar je motýl

Po zhlédnutí Manon Lescaut se nemohu ubránit dojmu, že je to ten asi nejšpinarovštější Špinar, jakého jsem kdy viděl. V dobrém i v tom horším. Sice se nepoužívaly mikrofony, ale jinak zdejší umělecký šéf předvedl ve zlaté kapličce téměř kompletní arzenál. Počínaje diskokoulí a přehlídkou svalnatých pánských hrudí, přes všelijaká blýskátka a zbytné ornamenty (hlouček eroticko-dekadentních statistů mi setrvale pil krev), několik velmi dobrých hereckých výkonů, opulentní výtvarno a dobře zvládnutý velký prostor. (V posledním zmíněném ohledu je ostatně Špinar jedním z mála českých režisérů, v jehož inscenacích se to daří pravidelně). Též ironii, drženou s ohledem na předlohu docela citlivě na uzdě a postupně nemilosrdně převálcovanou záplavou melodramatických líbivostí a slzavého kýče, jak už si to tak tahle Nezvalova přeceňovaná divadelní cukrárna vynucuje.

Mikulka: Láska a informace (Národní divadlo)

Svým způsobem by se nová premiéra Národního divadla dala odbýt dvěma větami. Režisérka Petra Tejnorová se pokusila ze sledu víceméně samostatných miniatur udělat ucelenou polodetektivní inscenaci – a moc se jí to nepovedlo. Vytratil se téměř všechen půvab předlohy a nenahradilo ho nic, co by stálo za řeč. Láska a informace nicméně může sloužit jako příklad dvou obecnějších problémů, se kterými se lze v českém divadle setkat docela často.

Švejda: Láska a informace (Národní divadlo - Nová scéna)

Série samostatných výstupů na téma (hrubě řečeno) "informace - a co s ní", jejichž inscenační seřazení ponechává Caryl Churchillová na vůli inscenátorů, skládá Petra Tejnorová do detektivního příběhu. Proč ne. Jen by přitom ale člověk nesměl nabýt dojmu, že tahle detektivka, při níž se ptáme nejen kdo je vrahem Petra Vančury, ale i proč David Matásek ztrácí paměť, koho vlastně představuje Pavla Beretová nebo co se to sakra děje se Sašou Rašilovem, je jen sama sobě účelem a nějaké závažnější sdělení - pomineme-li tedy banalitu, že informace je veličina dosti relativní - nenabízí.
Inscenace je výpravná, na jevišti se objeví i malá loď s kajutou; režisérka volí filmový styl vyprávění, na scéně je tedy několik realisticky vyvedených prostředí (laboratoř, kriminalistické pracoviště), používají se různé audiovizuální přístroje, pořád se něco někam přemisťuje a herci odněkud někam chodí - kromě několika dosti jednoduchých vtípků se ale v téhle "poctě žánru mysteriózní detektivky" (jak to pojmenovávají sami inscenátoři) něco opravdu zajímavého a podstatného neuděje. Trvá to dvě a čtvrt hodiny bez přestávky.

Švejda: Betonová zahrada (Švandovo divadlo)

Dramatizace Petry Hůlové volí odlišný způsob vyprávění než prozaická předloha Iana McEwana: místo chronologického uspořádání děje sledujeme de facto stav čtveřice dětských protagonistů po smrti matky. Prostupují jej sice výseky událostí, které již proběhly (a do hry tak vstupují i postavy otce a matky), a závěrečná kapitola novely je tu odvyprávěna bez "přeuspořádání", pořád ale především vidíme jistý obraz.
Režisér Dodo Gombár jej od počátku exponuje jako patologický - hned je jasné, že v téhle rodině (ve které běžné dětské "hry" přerůstají v cosi perverzního) není něco v pořádku (a inscenace tak v jistém smyslu navazuje na Gombárovo divadelní zpracování Kafkovy Proměny ve Švandově divadle z před dvou let).

Švejda: O Švandově divadle trochu jinak

Švandovo divadlo sleduji a pravidelně o něm píšu - glosy, recenze i souhrnné statě - od jeho znovuotevření v roce 2002 - tedy od doby, kdy se jeho ředitelem stal Daniel Hrbek. Mé referáty za těch víc jak třináct let byly v drtivé většině záporné (někdy do té míry, že šlo jen o jízlivé, uštěpačné poznámky) - nikdy se mi ale nestalo, že by divadlo vůči mně použilo nějakých obstrukcí, že by nad mými články veřejně vyjádřilo nějakou nevoli. Naopak mi vždy, jako kritikovi, vyšlo plně vstříc (texty her či scénáři počínaje a novinářskými vstupenkami konče) a já tak vskutku měl ke své práci, co jsem potřeboval.

Mikulka: Viktor aneb Dítka u moci (Divadlo v Dlouhé)

Tak tedy se zpožděním ještě jedna povedená inscenace Jana Mikuláška. Ne že by inscenátoři ze slavné Vitracovy surrealisticko-absurdní hry vydolovali nějaké zásadní sdělení (nezdá se ostatně, že by se o to pokoušeli), jako komediální hříčka to ale bylo až nečekaně svižné a veselé. Zdá se, že výlet mimo Zábradlí byl osvěžující jak pro režiséra, tak pro soubor divadla v Dlouhé. Mikulášek měl po delší době v rukou „pevný“ text, který mohl dle libosti překrucovat, zcizovat, ironizovat a rozbíjet, herci se důrazně opřeli do vysoce stylizovaných groteskních figur. Osobně se mi nejvíc líbili Helena Dvořáková a Robert Mikluš coby jeden z měšťanských párů, byli však jen první mezi rovnými.

Švejda: Pornogeografie (Lachende Bestien - Venuše ve Švehlovce)

Pornogeografie je zatím nejprofesionálnější produkcí Venuše ve Švehlovce. Lachende Bestien (jeden z rezidenčních souborů Švehlovky) v ní zároveň, posílen Martinem Pechlátem, Romanem Zachem a Hynkem Chmelařem, nabízí pod režijním vedením Michala Háby (kdysi asistenta D. D. Pařízka) další z reinkarnací Pražského komorního divadla - což je, zdá se, pro diváky (soudě alespoň podle atmosféry na premiéře a prvé repríze) docela mocným lákadlem. Zmínění herci - v charakteristicky pařízkovském, chladně podehrávaném minimalismu - také inscenaci spolu se sytě karikaturní Adrianou Kubištovou Máčikovou táhnou. Je potěšení se na ně dívat!

Mikulka: Gossip (Lenka Vágnerová & Company, La Fabrika)

Mezi Skyllou a Charybdou

Tanec a pohybové divadlo sleduji hodně nahodile. Jeden nemůže stihnout všechno. A ještě k tomu ta nepříjemná hrozba v podobě plavby mezi jakousi tanečně pohybovou Skyllou a Charybdou: dost často se mi stává, že ani trochu nechápu, co mi vlastně tanečníci chtějí sdělit (a pak mě to nebaví), a když jejich sdělení s velkou slávou porozumím, ukáže se, že je poněkud banální (což taky není velké vítězství). S čímžto se zde svěřuji především proto, aby vyniklo, že v případě Gossip se mi zdála plavba zábavná a srozumitelná tak akorát. Sice se to všechno v poslední (a mluvené) scéně vysvětlilo na můj vkus až moc polopaticky, příjemný dojem však vydržel.

Etlíková: Mami, už tam budem? (Divadlo Minor)

Skoro jako s rodiči

Mami, už tam budem? seznamuje děti starší tří let se vším, co souvisí s cestováním autem. Převažují zde didaktické scény s pohádkovými motivy, které vysvětlují, čím jsou užitečné jednotlivé předměty v autě. Princeznu Fňuknu vysvobodí ze zakletí silný muž s tělem-heverem, padne-li při jízdě mlha, pomůže víla Mlhovka, panenka se světlem místo očí. Divákům se také dostane četných varování podávaných až překvapivě bez servítků. Třeba tatínek (Václav Krátký; roli alternuje také Jiří Jelínek.) se s malými diváky moc nemazlí, když autíčka Rychlomíru a Silomíru odhazuje kamsi do kouta jeviště a dětem záměrně nepřesvědčivým způsobem oznamuje, že teď „leží v sádře“.

Mikulka: Poutník (Sdružení Kolonie - Meetfactory)

Na Poutníka jsem se do Meetfactory vypravil stylem „čistý list“: Jelinekové hru jsem neznal a nesnažil jsem se ani předem vyzvědět cokoli o záměrech inscenátorů. No a - upřímně řečeno - jako čistý list jsem z toho představení taky odešel. Trojice ohavně vyhastrošených hereček s inkontinenčními plenami se pohybovala po špinavě zaprášené scéně a na střídačku vyprávěla nesouvislý a nepříliš srozumitelný příběh starého a nejspíš i trochu bláznivého muže. Na straně jeviště stála postarší televize zakrytá igelitem, ve které pořád dokola běžela smyčka; rozeznat se daly nejasné tváře Martina Konvičky, Miloše Zemana a Daniela Landy. Jenže do valného smyslu se mi to celé nějak ne a ne složit.