Mikulka: Divadelní svět Brno, středa (Velký sešit + Leonard Cohen)

Na divadlo-nedivadlo

 

Středa byla v Brně brémská. Nejdřív Velký sešit a potom devadesát minut s Leonardem Cohenem. Nebylo to úplně marné, ale velmi dobrý dojem z Višňového sadu se nezopakoval ani v jednom případě. Příčiny byly zcela protikladné, ale v jednom se obě inscenace shodovaly, bylo to takové divadlo-nedivadlo.

Mikulka: Divadelní svět Brno, úterý (Banquet Shakespeare + Višňový sad)

Jedna - jedna, to je slušné skóre

Théâtre de la massue: Banquet Shakespeare  Dám na předsudky. Zvlášť jsou-li podepřeny vlastními rešeršemi. Lomnického a Čičvákův Kapitál jsem si loni přečetl a také o inscenaci jsem toho slyšel dost na to, abych se hlavnímu odpolednímu představení dnešního festivalového dne vyhnul velikým obloukem. Jenže náhradní volbou Banquet Shakespeare jsem si moc nepomohl. Hlubokomyslně se tvářící, leč zcela nápaduprostá ilustrace Kottovy proslulé teorie o „osudovém schodišti“ byla tak beznadějně nijaká, že jsem si tajně přál, aby někomu z diváků zazvonil mobil a událo se tak aspoň něco smysluplného. Nezazvonil. Takže: citát z Kotta, citát ze Shakespeara, banální předvedení nějaké loutky a tak pořád dokola, celou hodinu. Beru to jako Marxovu pomstu – je to myslitel, s nimiž není radno si zahrávat.

Švejda: Vykřičené domy (Divadlo v Dlouhé)

Těžištěm původního, rozhlasového zpracování Vykřičených domů Davida Drábka se stal příběh ex-celebrity Andrey a jejího posluhovače Jiřího. Prosadil se, možná až překvapivě výrazně, na úkor "nepříběhových" komponentů hry, oživlé postavy Vypravěče (v přehrávajícím podání Davida Novotného) i "mluvících předmětů" (v až nesnesitelně stylizovaném podání různých herců), a vylouplo se z toho vlastně dost jímavé, hořce romantické drama o vztahu paní a jejího sluhy, kterému dominovaly výtečné výkony Tatiany Wilhelmové a Igora Bareše.
V inscenaci Divadla v Dlouhé, hrané v divadelní kavárně (v režii Kristýny Kosové a Adama Svozila), se těžiště nachází přesně na opačném pólu.

Mikulka: Divadelní svět Brno, pondělí (Mojmír II. + Julius Caesar)

Heslem mého prvního festivalového dne se stala věta „Ničeho se nebojte“. Tu poněkud nervózním tónem opakovala zdejší sympatická produkční, když se ukázalo, že systém s rafinovaností softwaru vlastní zrušil dávno objednané, ale den předem nevyzvednuté lístky, a dal je do prodeje. Nebál jsem se, a vzápětí se před divadlem s beznadějně vyprodaným Mojmírem II. objevila kolegyně Lenka Dombrovská, které shodou okolností jeden lístek přebýval.

Švejda: Magický Činoherní klub (Česká televize)

Můj celkový dojem z šestidílného dokumentárního cyklu Josefa Abrháma ml. Magický Činoherní klub (filmově pojatého hodně minimalisticky - především "mluvící hlavy" aktérů ČK plus ukázky z inscenací): Činoherní klub nikdy nepřekročil rámec, který jej v nejsilnějších letech 1965 - 67 (a s vrcholným Višňovým sadem z devětašedesátého roku) konstituoval - což budiž považováno nikoli za požehnání tohoto divadla, za důkaz věrnosti zvolenému stylu, ale za jeho prokletí.

Mikulka: Válka (Strašnické divadlo - X10)

To si tak člověk nad Misantropem zamudruje, že by divadlo vždy mělo být tak či onak zábavné – a hned se mu to vrátí. Teď mi nezbývá, než se tu pokusit vyložit, proč jsem se na Goetzově a Fričově Válce ve strašnickém divadle X10 poněkud otravoval. Navzdory tomu, že se mi autor hry i samotní tvůrci snažili sdělit cosi podstatného o stavu světa.

Švejda: Zabít Johnnyho Glendenninga (Švandovo divadlo)

Ne, že by nestálo za to hovořit nejprve kriticky o samotné hře D. C. Jacksona (ano - Můj romantický příběh): o její dějové těžkopádnosti, dialogové rozbíhavosti, o nejistotě, co chce vlastně sdělit, o jejím politicko-společenském kontextu, který neobeznámenému domácímu divákovi může jen velmi málo říct; či prostě - o Zabít Johnnyho Glendenninga jako o x-té variaci tarantinovské černě humorné gangsterky (s konstantou: gangsteři - packalové). K čemu by to ale bylo, když Danielu Hrbkovi šlo především o to vytvořit lidovou frašku, která "naplní kasu". Potom už je zcela jedno, s jakým textem se pracuje. Vyrábět humor z kdejaké situační prkotiny, nechat herce do toho pořádně šlapat, dát jim prostor dokonce až k jakémusi extemporování (když si Marta Dancingerová jako Kimberly vystřihne parodii na taneční projev jakési popové hvězdy)... Chápu, i veřejně dotované divadlo musí myslet na diváky - ale skutečně až tak?
Recenze vyšla 29. 10 v Lidových novinách

Mikulka: Mutus Liber (Handa Gote - Alfred ve dvoře)

Jeden si dodnes říká, jak tu definici divadla Zich pěkně vymyslel. „Vespolné jednání osob hrou herců na scéně“ se na Handu Gote a jejich Mutus Liber hodí jak ušité. Tedy pokud budeme za herce počítat i hudebníka, kuchaře a dva ajťáky, ale proti tomu by snad Zich nic nenamítal. Vespolné jednání mělo obřadný ráz, představení začalo sáhodlouhým vítáním a představováním (což činil Tomáš Procházka jaksi kastrátskou fistulí), a skončilo pozváním na hostinu.

Mikulka: Misantrop (Švandovo divadlo)

Tak tohle bylo velké zklamání. Od režiséra s tak dobrou pověstí, jakou má Lukáš Brutovský, bych čekal podstatně víc. Proč se vůbec pouštět do veršované klasiky, když se herci (s čestnou výjimkou Marka Pospíchala v jedné z méně podstatných postav) nezmůžou na víc, než na mechanickou a zcela nezáživnou ilustraci textu? Hned první dějství, ve kterém Filip Čapka s Davidem Punčochářem na forbíně rozehrávají úvodní misantropický dialog, je ukázkou bezradnosti nejen herecké, ale i režijní; nápad s neustálým poponášením židle (poctivé dřevěné u Misantropa, průhledných laminátových u ostatních) je tak okatě banální, že se skoro nechce věřit, že by jim to mohlo vydržet až do konce představení – a ono vydrží. V rádoby vtipné scéně povrchních nápadníků se svému mrckování smějí jen oni sami. Když si nakonec jeden z nich po nekonečně nastavované nudě (doslova) utře nos židlí, je to přesný komentář právě viděného, pozdní ironie, která už toho moc nezachrání. A proč se, proboha, musí i tentokrát objevit to příšerné klišé „dívka skočí na muže a obejme ho nohama kolem pasu“? A tak dál, ani se to nechce popisovat.

Mikulka: Atomovkou na chlíváky

V reklamní branži se údajně říká, že atomovou bombou každé pořádné billboardové války je nahá žena. O tom, to co se na tohle téma říká v divadlech, jsem sice nic neslyšel, cosi mi však napovídá, že v tom nebude velký rozdíl. Pokud něco takhle spolehlivě zabírá, jen blázen by nechal červené tlačítko zahálet. Komu se to nelíbí, ať jde k poště, což se v podobných situacích údajné říkává vzpouzejícím se divadelnicím.

Mikulka: Vladimir Macbetin (Spitfire Company - Palác Akropolis)

Spitfire Company je divadlo, které to se stylem umí, jenže málo platné, když není co říct, styl to nezachrání. Boháčova macbetovsko-putinovská variace totiž prostřednictvím spousty elegatních obrazů, ironicky citovaných sloganů a s mohutným využitím estetiky reklam do hodinové stopáže vlastně jen tak rozmázne to, co řekne samotný název inscenace.

Švejda: Spolupracovníci (Divadlo pod Palmovkou)

Divadlo pod Palmovkou zahájilo slavnostní premiérou obnovený provoz. Vstupní premiéra = předvedení, kudy se bude divadlo ubírat? Šéf Michal Lang si k nastudování vybral hru Johna Hodgea (též scénáristy Trainspottingu a jiných filmů Dannyho Boylea) Spolupracovníci, dramatickou fikci (s využitím reálných faktů) o zápolení Michaila Bulgakova s Josifem Stalinem a jeho režimem. Vlastně faustovská, dějově od jisté chvíle dost předvídatelná moralita o tom, jaké má pakt s ďáblem nevyhnutelně tragické následky. Text, řekl bych, určený spíše pro západní publikum a nikoli to domácí, které má s totalitním režimem přeci jen o něco palčivější zkušenosti.
Lang autorovu "bezbolestnou" grotesknost ještě obrousil, uhladil. Jeho inscenace je usedlá, bez jakéhokoliv spáru k naší minulosti či, nedej bože, současnosti.  Na chudé scéně se základním mobiliářem (který svou realistickou "těžkotonážností" groteskní ráz textu též potlačuje) plyne bezbolestně, jakoby bez režijní ruky, která by hru inscenačně nějak tvarovala.
Taková zaprášená měšťanská podívaná. Soudě podle ní, člověk by si myslel, že Palmovka na té divadelní periferii Prahy chce zůstat.

Recenze vyšla 13. 10 v Lidových novinách