Švejda: Země - rolnickej nářez (Spolek Mezery)

Miroslav Bambušek se po loňské inscenaci Quatro Mother Fuckers opět, v rámci festivalu příští vlna/next wave, vrátil do vybydlených podzemních prostor Nákladového nádraží Žižkov a uvedl zde druhou část "dlouhodobého cyklu Písně o zemi", inscenaci Země - rolnickej nářez. Prostorově zůstal tentokrát tam, kde loni pouze, v úvodu, pouštěl film (aby pak samotné Quatro Mother Fuckers odehrál v sugestivní úzké chodbě) -  a je to, bohužel, jen opakující se, málo invenční site specific řešení; navíc: stěžejní hrací prostor je zde vymezen dřevěnou ohradou, do níž je nasypána hlína (země), tudíž už je jistým způsobem estetizován; pokud by byl režisér důsledný, měl inscenaci - to myslím bez ironie - odehrát na nějakém poli mimo město.

Švejda: Divadlo! (Divadlo Minor)

Po hravě edukativní Demokracii (2014) se Braňo Holiček v podobném duchu v Divadle!, premiérovaném 18, září, věnuje divadlu samotnému. V jeho prvé polovině předvádí, jak vzniká - se všemi obligátními těžkostmi - divadelní inscenace, ve druhé pak tuto inscenaci (inspirovanou hrou Arnošta Goldflama O klukovi, který neuměl zlobit) nechává "postavy" prvé poloviny zahrát. Oproti Demokracii je ovšem Divadlo! notně problematickým útvarem.

Švejda: Kartografie pekla: Domov (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Jakub Čermák se ve svém sólo projektu Kartografie pekla: Domov pod hlavičkou Depresivních dětí (jehož premiéra se konala v rámci festivalu ...příští vlna/next wave...) vydává jako "dokumentarista" na sever Čech, aby zaznamenal situaci v rasově a sociálně tíživé oblasti. Prezentuje pak, v sofistikovaně multimediální a multižánrové podobě, svědectví na tytéž věci jednak (homosexuálního) příslušníka bílé většiny, vyznávajícího krajní politické názory (hlásícího se k Dělnické straně), jednak (homosexuálního) příslušníka romské menšiny, a nakonec se jakoby převtěluje do řadového občana, který se zajímá jen o to "svoje" (byt) a pro nějž okolní věci "nejsou jeho byznys".

Škorpil: Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny (Studio Hrdinů)

Těžko hledat „nahypovanější“ inscenaci začátku sezony než již předem kontroverzní inscenaci „prozemanovského textu“ Davida Zábranského. Hraje se tu s ironií a to v přiznaně bernhardovské inspiraci. Zábranský ironizuje jak „kulturničnění“ a nesprávné myšlení lidí „typu Majer“, tak sám sebe i budoucí inscenaci. Polívková s Majerem odpovídají v podobném stylu:

Mikulka: Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny (Studio Hrdinů)

Máme rádi domovinu, obzvláště pak Miloše Zemana

S politickým divadlem bývají potíže. Nejčastěji vyplývají z toho, že tvůrci mají na nějaké téma jasně zformulovaný názor a ten pak ve své inscenaci více či méně zručně ilustrují. Ve Studiu Hrdinů mají z této sorty inscenací na repertoáru příkladně odrazující Bílý psy a černý kočky, nyní se ovšem do politiky pustili docela jiným způsobem. David Zábranský napsal pro Stanislava Majera a Kamilu Polívkovou hru nazvanou Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, ve které urputně polemizuje s názory, které zastávají „jeho“ inscenátoři. Ti na oplátku jeho výpověď ne tak úplně vlídně ironizují, což Zábranský předvídá a brání se tím, že jejich ironizující přístup přímo ve hře předpovídá.

Mikulka: Mime Fest Polička

Vysočina hlásí: spousta mimů, Rudý bastard k tomu

Na „velký“ a společensky tradičně nijaký (letos bohužel i divadelně dost nepovedený) plzeňský festival jsem téměř plynule navázal příjemným zážitkem z festivalu malého a téměř rodinného. O Mime festu v Poličce platí slova o rodinnosti dvojnásob, nejen kvůli tomu, že se tu vše točí na pár čtverečních metrech kolem divadelního klubu (otevřeného v podstatě nonstop), ale i díky tomu, že ředitel a hlavní dramaturg Radim Vizváry je poličským rodákem a na akci se podílela řada jeho příbuzných. V čele s paní Vizváryovou, která pro barvitý mezinárodní shluk mimů, klaunů a tanečníků denodenně vyvářela.

Švejda: Martyrium aneb Umění trpět (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Martyrium Depresivních dětí znamená výrazný posun ve scénickém provedení jejich tvorby. Jakub Čermák se v "eseji" o pětici světců - martyrů, jejichž příběhy transponuje do dnešních poměrů (a nabaluje na ně další témata) především vzdává předchozího (pouhého) osobnostního bytování (ne)herců na jevišti a vede je tentokrát pevnou režijní rukou. Výsledkem je nejen přesné, až obřadně precizní herectví (byť slabinou nadále zůstává poněkud nadbalý mluvní projev), ale i skutečnost, že o to více vyniká nápaditý, výtvarně laděný Čermákův rukopis.

Etlíková: F.RACEK, život a dílo (Relikty hmyzu)

F.RACEK je volným sledem tematicky propojených scén, které se žánrově nacházejí mezi dobovou satirou, tzv. dokumentárním divadlem a velmi volnou interpretací klasického dramatu. Předmětem satirického a dokumentárního zobrazení jsou internetoví pseudoumělci, z klasických textů se odkazuje především k Čechovovu Rackovi.

Mikulka: Festivalová hysterie aneb Slyšení

Festivalová hysterie je jev špatně definovatelný, ale prokazatelně existující, protože opakovaně pozorovatelný. Obzvláště silně se projevuje na akcích, jejichž součástí je debata, při které se lze v lecčems kolektivně utvrdit (typicky třeba Ostravar), ale zřejmě stačí i zvýšená frekvence sociálních kontaktů na festivalu jinak společensky chladném (typicky třeba Divadlo Plzeň). Lze na ní silně vydělat nebo naopak dostat důkladně napráskáno. Nebo obojí, což se stalo ostravské Aréně s jejím Slyšením.

Mikulka: Hanebnost + (M)učedník (Divadlo Plzeň 2016)

Co do zahraničních inscenací se letošnímu plzeňskému festivalu - navzdory známým jménům - zatím zrovna moc nedaří (i když uznávám, ti, kdo byli nadšení z úvodního Mýcení, to asi vidí trochu optimističtěji) . Ve čtvrtek došlo na „náhradní“ maďarskou Hanebnost a v pátek na ruského (M)učeníka - a v obou případech bylo rozpaků více, než zdrávo.

Etlíková: Mýcení (Polski Teatr Wroclaw - Divadlo Plzeň)

Výrazným rysem skoro pětihodinového Mýcení je, že s diváky komunikuje skrze časovou deprivaci. Fyzická i duševní únava, všudypřítomná mdloba, mučivá jednotvárnost - tyto stavy, které zažívají postavy, se vinou až nesnesitelné rozvleklosti díla postupně zmocňují také diváků. Poslední hodina představení, kdy se velmi pomalu vyprazdňuje jeviště, může diváka dovést až k agónii nudy.

Mikulka: Mýcení (Polski Teatr Wroclaw - Divadlo Plzeň)

Troufám si tvdit, že schopnost vyjádřit se v přiměřeně krátké době je jednou z důležitých uměleckých ctností. Pocit „méně by bylo více“ nicméně není v divadle nijak výjimečný, jen málokdy jsem jej ale zažil v tak intenzivní podobě jako na včerejším pětihodinovém Mýcení wroclavského Teatru Polski. Adaptace Bernahrdova románu je udělaná čistě, hezky se prolínají hovory umělecké společnosti s projekcemi a s komentáři samotného Thomase Bernharda, jenž tu je jako vypravěč a aktivní postava současně; herci jsou přesní, občas je to (záměrně) užvaněné a rozplizlé, občas jedovatě vtipné. Bída sebestředných vídeňských umělců a jejich snobských souputníků, vůči kterým je autor sžíravě kritický a zároveň si moc dobře uvědomuje, že k nim nevyhnutelně sám patří.

Mikulka: Antická Štvanice - Oresteia (Tygr v tísni)

Pokud neznáte Aischylovu Oresteiu, ale znát byste chtěli a nechce se vám ji číst, je Antická Štvanice docela dobrá příležitost. Přehledně a zkráceně odvypráví příběh, v kostýmech sice víceméně moderních, ale v podstatě bez zásadních změn. Dokonce včetně závěrečného sporu mezi starší a mladší generací božstev a výkladu o nadřazenosti mužů ženám, což je nutné trochu zironizovat, protože už by to dnes znělo příliš nepřijatelně.