Švejda: Karel Král odchází ze SADu

Karel Král odchází k 31. prosinci z časopisu Svět a divadlo. Časopis založil a vedl téměř dvaatřicet let. Jeho práci myslím plně docení teprve divadelní historie - takto kontinuálně fungující, erudovaná (výběrová) kritická kronika českého (a nejen českého) divadla představuje v domácí teatrologii bezprecedentní případ; chcete-li si udělat představu o českém polistopadovém divadle, sáhněte (zejména) po tomto časopisu.

Mikulka: Encyklopedie akčního filmu (Divadlo pod Palmovkou)

A teď chvíli úplně vážně...

To podstatné napsal Jakub Škorpil hned po premiéře (tady), takže jen jedna trochu protivná poznámka na okraj. Je velmi dobře pochopitelné, že Tomáš Dianiška nechce navěky zůstat ve škatulce neúnavného žertéře. Stejně tak ale není možné přehlédnout, jak prudce jde v případě Encyklopedie úroveň dolů, kdykoli opustí bezpečně zažitou šaškovskou polohu a pokusí se být nefalšovaně vážný.

Škorpil: Encyklopedie akčního filmu (Divadlo pod Palmovkou)

Nejnovější Dianiškova Encyklopedie akčního filmu je z linie her „historických“ reprezentovaných nejtypičtěji Mlčením bobříků a 294 statečných. I zde dochází k průniku historické „reality“ (vznik Charty 77) a poetiky, prvků a postupů zejména filmových „béčkových“ žánrů.
Většina vtip;, gagů a hlášek je soustředěna především do oné filmové části scénáře, či do specifického prostředí nerdů oddaným dotyčným filmům. A dlužno říct, že na úrovni jednolitostí funguje výborně.

Mikulka: Pravdu má každý svou (Divadlo Alfa Plzeň)

O dvojím přebíjení

To téma je ve vzduchu, a vlastně není divu, že se k němu dostalo i divadlo pro děti. Nebo spíš pro puberťáky (jak je v představení výslovně zmíněno). Plzeňská Alfa zařadila na repertoár inscenaci pirandellovského názvu Pravdu má každý svou (?).

Švejda: The Legend of Lunetic (Divadlo NoD)

Upozorňovat Janka Lesáka a Natálii Preslovou (oba roč. 1989), strůjce inscenace The Legend of Lunetic, jakož i publikum, které se bude předpokládám rekrutovat zejména z jejich generačních vrstevníků, že devadesátá léta nebyla jenom Ivan Jonák, Tereza Pergnerová nebo boy band Lunetic, o jehož vzestupu a pádu se tu na pozadí atmosféry devadesátých let hraje, by myslím bylo zbytečné; v tomto směru inscenace dost dobře odpovídá dnes (u posthusákovských dětí) převládajícímu diskursu devadesátek jako doby, která "může za všechno" (či alespoň za mnohé) - a snad jen v samotném závěru, kdy zazní, že toto (rozuměj "legenda Lunetic") by se později nemohlo stát, lze vycítit, že devadesátá léta nebyla jen obdobím plným bizáru a špatnosti. O to v tomto kusu ale popravdě řečeno ani nejde. To není jeho meritem.

Mikulka: Pammrová/Březina (Husa na provázku)

Slovo vs. obraz

Svým způsobem je to inscenace docela jednoduchá: Ivana Hloužková vede dlouhý monolog, založený na dopisech Anny Pammrové Otakaru Březinovi. Ten je sice na scéně rovněž „přítomen“, jeho představitel Dušan Hřebíček však neodpovídá a po většinu doby se pasivně, občas i poněkud vystrašeně choulí v křesle na straně jeviště.

Švejda: Ženet (Masopust - Eliadova knihovna Divadla Na zábradlí)

Tohle je velké zklamání, třeba říct rovnou. Za zaumným názvem se ponejvíce skrývá přehrání Genetových Služek, doplněné (pokud si dobře vybavuji dávnou četbu) pasážemi z Balkónů.

Švejda: Na houby (Chemické divadlo - Punctum Krásovka)

Vojtěch Bárta uvedl v žižkovském alternativním centru Punctum - Krásovka se svým Chemickým divadlem premiéru inscenace Na houby. Tak jako v případě Invalidovny, Atria Žižkov či Zlaté ulice na Starém Městě, kde v poslední době divadlo hrálo, jde přeci jen o něco vhodnější prostor, než jakou bylo dříve pravidelné působiště Chemického divadla, Venuše ve Švehlovce. Syrovější, komunitnější (když už ne přímo site-specific) ráz prostředí myslím víc odpovídá charakteru Bártových produkcí.

Mikulka: Zdeněk Adamec + Sebeobviňování (Divadlo Na zábradlí)

Nedělejte ze mě blázna...

Je to asi jen náhoda, ale i tak: během dvou měsíců jsem viděl už třetí inscenaci pojednávající o spektakulární sebevraždě. Po Planu v ostravském Studiu G a Rauově Rodině došlo na Handkeho Zdeňka Adamce v Divadle Na zábradlí. V prvním a třetím případě se jednalo o veřejné sebeupálení, ve druhém a třetím jde o činy, které šokují především svou nemotivovaností.

Švejda: Bratři naděje (Divadlo Minor)

Režisér Jan Jirků přidal v Divadle Minor do své linie inscenací s historickou tematikou (o Lipanech jsem psal zde) další díl a nastudoval titul Bratři naděje, který se prostřednictvím osudů sourozenců Antonína, Matěje, Vojtěcha a Jindřicha Kopeckých, příslušníků známého loutkářského rodu, věnuje zejména období první světové války, přesněji českým legionářům.